Sloup

Toto vše je, stejně jako téměř celý vzhled, výsledkem až barokních úprav. Mimo jiné jde také o prostory kukátkového divadla, jižních teras s vinicí, dešťového rybníčku na vrcholové plošině či např. dvojice umělých romantických jeskyní apod. Středověkých prostorů se zachovalo méně, nejzajímavější je asi hruškovitá zásobnice na obilí (zajímavé je, že prý byla využívána i naopak – jako hladomorna). Po vypálení Švédy místo přestává být opevněným bodem a stává se z něj až do zrušení Josefem II. poustevna. Dnešní kulturní památka je prolnuta geniem loci, nemohu jinak, než vám návštěvu doporučit. Zkuste to třeba v pondělí, kdy lidé ze zvyku předpokládají, že je zavřeno..

Zřejmě této vlastnosti využívali již v pravěku jak eneolitičtí obyvatelé, tak i lid popelnicových polí v mladší fázi vývoje lužické kultury. Pro středověký hrad vybral sloupskou skálu některý z prvních Ronovců koncem 13. nebo počátkem 14. století. Přirozené podmínky byly lidským důmyslem dotvořeny v pevnost, bezpečně odolávající možnostem středověkého rytířského válečnictví. Voda nedalekého potoka byla zadržena do rybníků a vodních příkopů, takže přístup k hradu byl možný pouze po padacím mostě. Průrva na severní straně skály se změnila v malé nádvoříčko s konírnami a studnou, chráněné dvěma branami, z něhož pak nahoru do vlastního hradu vedly příkré schody úzkou slují. Tudy mohli příchozí stoupat pouze jednotlivě za sebou, zcela bezbranní proti obhájcům hradu, rozmístěným po horním okraji průrvy. Dalšího opevnění nebylo téměř ani potřeba. Na některých místech po obvodu skály byly okraje přitesány na způsob ohradních zdí se střílnami, některé rozsedliny, považované za méně bezpečné, byly dozděny a na jižní straně byly vytvořeny nad sebou tři ochozy. Z budov, které kdysi na hradě stály, se nezachovalo téměř nic, zato však zůstalo množství místností a chodeb vytesaných přímo do skály. Bohužel ani ty se neudržely v původní podobě, neboť byly v 17. století různě rozšiřovány a rozmnoženy o další prostory. Tehdy byl také vytesán do skály nový, dosud užívaný vchod do hradu na východní straně skály. Středověkou zajímavostí hradu je hladomorna hruškovitého tvaru, vyhloubená do skály na horní plošině. Stěny tohoto vězení, dnes přístupného otvorem z boku z jižního ochozu, jsou kolem dokola pokryty rytinami a reliéfy, které tu kdysi vytvořili vězni. Počátky Sloupu nejsou dost jasné, je však jisté, že vznikl na území, které v době přemyslovské patřilo mocnému rodu Ronovců. Zakladatelé pocházeli nejspíše z větve Chvala z Lipé, takže se etymologie odvozující německé pojmenování hradu Berkinstein od jména Berků z Dubé zdá být mylná. Nejstarší písemné zprávy z počátku 14. století uvádějí jako pána na Sloupu Čeňka z Lipé. Po r. 1330 koupil Sloup s panstvím, tvořeným převážně lesy, Hynek Berka z Dubé a v berkovském držení se hrad udržel téměř do počátku doby husitské. R. 1412 prodal Hynek Hlaváč z Dubé a z Lipé hrad s dvorem a vesnicemi Sloupem a Radvancem Janu Velflovi z Varnsdorfu, který k panství přikoupil další dvě vsi, nedaleký Janov a dnes již zaniklý Nedostojov. Od r. 1427 se na Sloupu za neznámých okolností usadil Mikeš Pancíř ze Smojna. Za jeho vlády patřil Sloup k pevným oporám Zikmundovy strany v severních Čechách, což však Pancířovi nebránilo, aby občas nepodnikal i loupežné výpady proti katolickým lužickým městům. V neklidných dobách po Lipanech, bohatých na vnitřní konflikty a půtky, vystupoval rytíř ze Smojna a na Sloupu nejednou jako spojenec pánů z Vartemberka, s jejichž statky jeho zboží na několika stranách sousedilo. Zvláště na počátku 40. let 15. století aktivně zasahoval do válek s lužickým šestiměstím a spolu s dalšími zemany a vartemberskými many se zúčastnil tažení do Žitavska. V odvetu za to se stal i Sloup cílem mohutné trestné výpravy Lužičanů do Čech v květnu 1444. Dobývání pevného hradu se tehdy sice nezdařilo, ale když se Mikeš nevzdal nepřátelství ani po sjednání míru mezi Vartemberky a šestiměstím, spojili se lužičtí měšťané s hejtmanem litoměřického landfrídu Janem Smiřickým a v následujícím roce společně oblehli Sloup znovu. Po tříměsíčním obléhání se vyhladovělá posádka vzdala a vítězové hrad spálili. Třebaže se Mikeš zavázal neobnovit hrad až do obsazení královského trůnu v Čechách, byl Sloup zřejmě brzy znovu opevněn, protože již počátkem 50. let Pancíř ze Smojna opět válčil se saským kurfiřtem. Někdy po r. 1455 však Mikeš zemřel a jeho synové Sloup prodali. Po krátké vládě Viléma z Illburka hrad r. 1471 opět získali na dalších více než 100 let Berkové z Dubé. Tehdy však již přestal sloužit jako sídlo vrchnosti, která měla pohodlnější příbytky v České Lípě a pro občasný pobyt na panství si upravila r. 1596 část poplužního dvora pod hradem na nevelký panský dům, označovaný někdy jako zámek. Když v r. 1607 vymřel Adamem Berkou z Dubé jeho rod po meči, získal sňatkem s vdovou sloupské panství Abraham ze Solhauzu. To potom přešlo na jeho bratra, ale bělohorská porážka přinesla další změny. Volf ze Solhauzu, přívrženec Fridricha Falckého, našel útočiště v Drážďanech, jeho statky byly konfiskovány a sloupské zboží koupil v r. 1623 císařský rada a komorník Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. K hradu tehdy patřily kromě dvou poplužních dvorů okolní vsi Sloup, Radvanec, Chomouty, Bukovina, Záhoří, Svitava, Lindava, Velenice a díl Skalice. Během dalších 30 let k panství přibyly ještě Chotovice, Arnultovice, Polevsko a Okrouhlá. Hrad sám třicetiletou válku nepřečkal. R. 1639 byl obsazen a vypálen Švédy a tím definitivně končí jeho vojenská historie. V druhé polovině 17. století však dostal nové obyvatele. Hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova, syn vdovy po Zdeňkovi z Kolovrat, podruhé provdané za Petra z Kokořova, jej věnoval jako nový majitel panství r. 1680 poustevníkům. Ti, zejména první z nich, poustevník Konstantin, upravovali skalní prostory podle své potřeby a dali objektu jeho dnešní vzhled. Vytvořili nový vstup do hradu, prorazili vchod do bývalého vězení, vytesali nové místnosti a na ochozu vysekali niky pro křížovou cestu. Nejnápadnější je však barokní lucerna ve tvaru kaple nad prostorným skalním chrámem. Později, za Josefa Maxmiliána Kinského, byl přistavěn na východní části hradní plošiny ještě domek, určený pro zábavy panstva. Poustevníci obývali Sloup až do r. 1785, kdy byla zdejší poustevna císařem Josefem II. zrušena. 18. století znamená již novou kapitolu v historii sloupského panství. Po smrti Ferdinanda Hroznaty z Kokořova je koupil v r. 1710 od jeho synů, kteří dědictví nemohli udržet, Norbert Oktavián Kinský. Jeho syn Josef Maxmilián (1705–1780), představitel osvícenských národohospodářských názorů, se pokoušel na sloupském panství realizovat své moderní představy, které jako přední člen pražského komerčního sdružení prosazoval i v celostátním měřítku. Ve Sloupu i v okolních obcích založil řadu manufaktur, v nichž se vyrábělo plátno, vzorované plátno zvané činovať, voskové plátno a barchet, zrcadlárnu a v r. 1763 i první kartounku v Čechách. Parcelací někdejších vrchnostenských dvorů vznikly v jeho době na sloupském panství nové vesnice Josefov a Maxov a nové části obcí Janova, Arnultovic a Pihle. Hrad, od konce 18. století zcela opuštěný, chátral. Teprve v r. 1953 byly jeho pozůstatky jako zajímavý doklad středověké opevňovací techniky převzaty státem a prohlášeny za kulturní památku..