socha sv. Vincence Ferrerského

Vavřince a sv. Zdislavy. Zhotovena byla v roce 1770. Obklopena je trvalými keřovými porosty. Socha spočívá na novodobém betonovém fundamentu. Podstavcem statue je mohutný hranol vrcholící zvlněnou rozeklanou římsou, ve střední části tvořenou dvojicí vztyčených volut a vrcholící rozměrnou dekorativní mušlí. Na podstavci se nalézá vrcholová socha světce s doprovodnou postavou malého andílka u pravé nohy. Světec je zachycen ve svém obvyklém odění dominikána. Záhyby drapérie jsou splývavé a přitažené k tělu, dynamickým motivem je partie pláště vzdouvajícho se u kolen. Sv. Vincenc Ferrerský má nad hlavou masivní pozlacenou kovovou svatozář. Ve své levici drží směrem k pozorovateli rozevřenou knihu a pravici má zvednutou v kazatelském gestu před hrudí. Socha je památkově chráněna od roku 1995..

Svým žákům kladl na srdce modlitbu. Jeho heslem bylo: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest.“ V dobré víře byl dočasně na straně schismatického papeže. Pak se ho pokoušel přimět, aby odstoupil. Jako kazatel prošel mnoho zemí, s úspěchem vybízel k pokání, napravoval mravy a upevňoval víru. Zemřel ve Vannes ve Francii. Narodil se pravděpodobně r. 1350 ve Valencii ve Španělsku. V 17 letech tam vstoupil do dominikánského kláštera. Po studiích se asi r. 1374 stal knězem. Nějakou dobu vyučoval filozofii v Barceloně a v letech 1376-1378 se věnoval dalšímu studiu teologie v Toulouse v jižní Francii. Asi po sedmi letech se stal učitelem teologie ve Valencii a zároveň byl známým kazatelem. To se již v církvi odehrály povážlivé události, které ji pak poškozovaly a velmi zasáhly i do života svatého Vincence. Po skončeném 70letém exilu v Avignonu, papež v březnu následujícího roku zemřel. Za poněkud bouřlivé atmosféry byl v Římě zvolen kardinály papež, který přijal jméno Urban VI. Ten si ale znepřátelil neapolskou královnu i kardinály, kteří se pak sešli čtyři měsíce po papežské volbě v Anagni a prohlásili ji za neplatnou, protože byla vynucená. Kardinály podpořila královna Jana i francouzský král Karel V., proto vykonali novou volbu, z níž vzešel Klement VII., který byl ve skutečnosti vzdoropapežem. Vzniklé schizma trvalo 39 let a v nepřehledném víru událostí byl problémem správný úsudek. Rozdělená byla nejen Evropa, ale i církvi oddaní světci. Vincenc Ferrer viděl hlavu církve v avignonském vzdoropapeži. K tomu ho vedl jak postoj představeného řádu, tak přátelství s Pedrem de Luna a vliv dominikána Emericha, který byl svědkem volby Urbana VI. a pokládal ji za neplatnou. Vincenc se proto vahou své osobnosti zasazoval prakticky za vzdoropapeže. A když ten zemřel, vystřídal ho v Avignonu r. 1394 Pedro de Luna, jenž si dal jméno Benedikt XIII. a z Vincence, setrvávajícího v omylu, udělal svého kaplana a zpovědníka. Vincenc pak poznal hrozivé účinky církevního rozkolu a pokoušel se přimět Benedikta XIII., aby odstoupil. V kurii se Vincenc necítil dobře a v roce 1398 se prý stáhl do avignonského dominikánského kláštera. Povážlivě onemocněl a 3. října ve zvláštním vidění jej prý uzdravil sám Spasitel a poslal kázat evangelium. Vincenc to oznámil Benediktovi XIII. a v následujícím roce se vydal na velkou apoštolskou cestu. Vincenc s velkým kazatelským úspěchem prošel v letech 1399-1412 jižní Francii, Švýcarsko, sever Itálie a Španělsko. Scházelo se kolem něho množství věřících. Častými náměty jeho kázání byly hřích, poslední soud a věčnost. Po jeho promluvách se mnoho lidí obracelo a mnoho nových věřících vstupovalo do církve. Místy ho doprovázeli kajícníci, kteří se na znamení veřejného pokání bičovali, a on je musel usměrňovat v duchu zdravé křesťanské askeze. Síla jeho slov, do nichž vkládal pravdy od Krista, pronikala srdce. Jednou se mu ale stalo, že neměl úspěch na dvoře mocnáře, protože mu víc než na obsahu záleželo na vybroušeném slohu. Záhy si chybu uvědomil a litoval jí. K vytrvalé pokoře ho také vedl i omyl, týkající se poznání pravého papeže. V době Vincencovy misijní pouti sílilo hnutí za odstranění papežského rozkolu. Na jaře r. 1409 se církevní představitelé sešli v Pise na způsob církevního sněmu a ve snaze odstranit současné dva papeže, zvolili třetího (jako Jana XXIII.). Tím však je neodstranili, jen zvýšili zmatek. Vincenc to prožíval zdrceně a začal podléhat představě, že se blíží konec světa. V roce 1414 císař Zikmund zorganizoval konání církevního sněmu v Kostnici. V souvislosti se sněmem chtěl Vincenc po Benediktu XIII., aby abdikoval, ale pokoušel se o to marně. Proto pak přiměl španělského krále Ferdinanda, aby přestal uznávat neústupného vzdoropapeže a sám v katedrále předčítal prohlášení, týkající se osvobození od poslušnosti vůči Benediktu XIII. Konání Kostnického sněmu nakonec schválil Řehoř XII., načež odstoupil a vzdal se i vzdoropapež Jan XXIII. V roce 1417 na plnoprávném všeobecném církevním sněmu zvolili papeže - Martina V., kterého uznala celá církev. S jeho souhlasem i přes pokročilý věk se Vincenc vydal na další misijní cestu po severní Francii, kde asi po tři roky vedl lid k obrácení. V Bretani vysílením onemocněl a zemřel ve Vannes. V roce 1455 byl prohlášen za svatého..