sousoší sv. Jana Nepomuckého

Jana Nepomuckého, které mělo svoje původní místo na kamenném mostě přes řeku Ploučnici v Hrnčířské ulici. Most je v písemných pramenech prvně zmiňován r. 1586, sousoší pochází z 2. pol. 18. století. Sousoší bylo později přeneseno ke kostelu, patrně r. 1882, kdy byl kamenný most nahrazený železným. Na trojdílném podstavci s reliéfní výzdobou a dvěma malými andílky stojí tři sochy: socha sv. Jana Nepomuckého je umístěna uprostřed, po stranách stojí sochy dvou andělů.

1340, † 20.3.1393) byl generální vikář pražského arcibiskupa a mučedník katolické církve. Narodil se někdy kolem r. 1340 v Pomuku, od r. 1369 působil v Praze jako veřejný notář, později jako oltářník a farář. V l. 1383–1387 studoval církevní právo na Padovské univerzitě, po návratu r. 1387 se stal kanovníkem u sv. Jiljí. R. 1389 se stal kanovníkem a advokátem vyšehradské kapituly. (Kanovník je kněz, příslušející ke katedrální kapitule / chrámu. Označuje kleriky žijící ve městech a vedoucí společný život podle řehole podobné řeholi mnišské). V září r. 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa, na pozici s pravomocemi, které byly velmi významné ve správě arcibiskupství. Dne 10.3.1393 Jan Nepomucký potvrdil ve funkci nového opata kláštera v Kladrubech, čímž zhatil plány krále Václava IV., který mínil na pozici dosadit svého oblíbence Hynka Pluhaře a vytvořit z kláštera nové biskupství, čímž by oslabil moc arcibiskupa Jana z Jenštejna, s nímž měl král spory. Toto potvrzení bylo pravděpodobně důvodem, proč král nechal Jana Nepomuckého zajmout a mučit, i když se jako důvody také uvádí to, že Jan kritizoval krále a nechtěl vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie, čemuž by nasvědčovala neobvyklá osobní účast krále v mučírně. Tak či tak, historie je taková, že král se sešel s arcibiskupem Janem z Jenštejna 20.3.1393 a po hádce nechal zajmout čtyři muže z jeho doprovodu – Jana Nepomuckého, Mikuláše Puchníka, Václava Knoblocha a Něpra z Roupova, kteří byli poté vyslýcháni a mučeni. Jan Nepomucký při tomto mučení zemřel, ostatní byli propuštěni. Janovo tělo bylo potom večer shozeno z Karlova mostu do Vltavy. 17.4. bylo Janovo tělo nalezeno rybáři poblíž jeho kláštera a bylo pohřbeno v kostele sv. Kříže většího v klášteře. Po Janově smrti podal arcibiskup Jan z Jenštějna stížnost na krále Václava IV. k římské kurii, ve které označil Jana Nepomuckého jako mučedníka. Životopisec arcibiskupa o několik let později popisuje zázračné okolnosti nalezení těla Jana Nepomuckého (pět hvězd údajně ukazovalo, kde leží světcovo tělo) a znovu jej označuje za mučedníka. Před rokem 1416 bylo tělo Jana Nepomuckého přemístěno a pohřbeno v katedrále sv. Víta. Druhá polovina 17. století je dobou výrazného znovuobjevení Jana Nepomuckého. R. 1683 byla na Karlově mostě vztyčena jeho socha, kterou vytvořil Jan Brokof. R. 1708 mu byl zasvěcen první kostel. Snaha o jeho kanonizaci začala v 2. pol. 17. stol., 31.5.1721 byl papežem Inocencem XIII. prohlášen za blahoslaveného, při následujícím kanonizačním procesu byly kanonizační komisí uznány 4 zázraky – zázračné zachování světcova jazyka, jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Následně byl kanonizační bulou dne 19.3.1729 Benediktem XIII. prohlášen za svatého. R. 1736 bylo v katedrále sv. Víta instalováno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého (arch. Josef Emanuel Fischer z Erlachu). V 18. stol. patřil k nejvýznamnějším světcům českého baroka, i když díky jezuitským misiím si získal velkou oblibu po celém světě. V 19. stol. se rozmohl názor, že v pobělohorské době byl kult Jana Nepomuckého uměle vytvořen a podporován jako nástroj protireformace, aby zastínil kult mistra Jana Husa. Po vzniku samostatné Československé republiky docházelo v obd. 1919–1920 k ničení nepomuckých památek, r. 1925 zrušila českosl. vláda svátek sv. Jana Nepomuckého (16.5.) jako den pracovního klidu..