Ronov

Do hradu se vstupovalo od jihovýchodu první branou, která byla ve věžovitém stavení, jež mělo vnější nároží zaobleno. Podstatné zbytky stavení se dodnes zachovaly. Odtud vedla cesta na předhradí přibližně trojúhelníkového tvaru. V jižním rohu stávalo velké, asi 10 m dlouhé stavení obdélníkového půdorysu. Byla to obytná budova, která měla v přízemí střílny a směrem do předhradí dveře. V prvním poschodí byly dvě místnosti, z nichž jižní má ve zdivu zřetelné otisky po vnitřním vloženém srubu. V severní místnosti jsou dveře vedoucí na pavlač, která obíhala celý vnější pás hradeb. Vlastní vnitřní hrad je oddělen příčnou zdí a vstupovalo se do něj malou branou na východě. Uprostřed stával na skále palác, z něhož se zachovaly jen malé zbytky. Později zde byl vztyčen kříž. Vnitřní hrad měl ještě dvě bašty na severozápadní a východní straně a v jihovýchodním rohu stála další čtyřboká obytná věž. Zachovaly se i zbytky sklepů a na západě základy dalšího stavení. Na zbytcích stavby jsou patrný dvě stavební fáze: starší ze 14. století a mladší (illburkovská) z poloviny 15. století. Dosavadní dohady v literatuře, týkající se založení Ronova, kolísají mezi l.1200–1420. Je však pravděpodobné, že nejstarší letopočty se týkají tvrze ve Stvolínkách. A. Sedláček vyslovil názor, že hrad založil kolem r. 1420 Hynek Hlaváč z Dubé, ale jeho domněnku nelze přijmout. Rozbor pramenů ukazuje, že hrad Ronov musel vzniknout (alespoň jeho první fáze) již dříve. D. Menclová datuje výstavbu Ronova do druhé čtvrtiny 15. století, ale připouští, že mohl být založen již v druhé polovině 14. století. Území, na němž byl založen hrad Ronov, patřilo od konce 12. století doksanskému klášteru a městečko Kravaře (zvané častěji Radoušov) bylo jeho přirozeným centrem. R. 1348 však toto území získali nejdříve jako zástavu bratři Hynek a Jindřich z Dubé. Hynek z Dubé, purkrabí Pražského hradu, zemřel r. 1361 a toto území, které mu již od r. 1355 plně patřilo, přešlo na jeho syna Hynka (†1381). Ten zanechal jediného nezletilého syna, rovněž Hynka, zvaného Hlaváč. Jeho poručníkem se stal Hynek z Dubé, vlastník hradu Honštejna v Sasku, bratr jeho zemřelého otce. Ten pravděpodobně postoupil zmíněné území u Kravař členům vedlejší větve rodu Ronovců, pánům z Klinštejna. Ti vlastnili hrad Klinštejn a Žandov u Horní Police. První z nich se připomíná r. 1340 Puta ze Žandova, který s Bohuslavem z Klinštejna ustanovil v Žandově plebána. Tehdy byl Žandov rozdělen na dvě části, které před r. 1384 opět spojili bratři Anselm a Předboř z Ronova. Je to první zmínka o Ronově. Z těchto souvislostí vyplývá, že Ronov založili členové této větve někdy ve třetí čtvrtině 14. století a že se před r. 1384 začali psát z Ronova. Předboř z Ronova zemřel ještě před r. 1400. Snad to byli jeho synové Předboř, Vilém a Jan z Ronova, jimž r. 1416 zapsal Hynek Hlaváč z Dubé 2700 kop gr. češ. na svém panství Lipém (Česká Lípa). Tím se opět Ronov vrátil do držení Berků z Dubé. Nelze ovšem zcela vyloučit, že hrad Ronov vznikl ještě dříve, a to v l. 1355–1381 za Hynka staršího nebo Hynka mladšího (†1389). Není možno zjistit, zda totiž Anselm a Předboř území u Kravař jen dočasně spravovali, nebo je měli v plném vlastnictví či v nájmu. Spíše je pravděpodobné, že jim kravařský Újezd v l.1381–1416 patřil, protože když se r. 1416 ujal Hynek Hlaváč opět Ronova, zapsal bratrům z Ronova (Předboř, Vilém, Jan) již zmíněnou sumu 2700 kop grošů českých. Shrneme-li tedy složitý majetkový vývoj na Kravařsku, můžeme jednoznačně konstatovat, že hrad Ronov vznikl mezi l. 1355–1384, nejspíše ovšem ve třetí čtvrtině 14. století. Z této doby je zřejmě i nejstarší část hradu, dnes zachovaná jen v nepatrných zbytcích. Hynek Hlaváč z Dubé byl věrný katolík a ve spojení s Lužičany bojoval až do své smrti (1423) proti husitům. Jeho dědictví připadlo jiné větvi Berků z Dubé, která vlastnila hrad Milštejn na Českolipsku. Byli to bratři Jaroslav (†1432 bezdětný) a Jindřich (1429–1469). Jindřich, který byl po Jaroslavově smrti jediným držitelem Ronova, psal odtud ještě r. 1437 do Žitavy. Krátce potom získal Ronov bojovný rytíř Vilém z Illburka, jehož rodu Ronov patřil až do jeho vymření r. 1538 po meči a r. 1554 po přeslici. Vilém z Illburka (1415–1489) byl synem Puty z Illburka, purkrabího a zástavního pána na Lokti. Kromě Lokte držel Puta i hrady Hauenštejn na Loketsku a Červený Hrádek (Bořek) na Chomutovsku. O toto dědictví musel mladý Vilém svést v l.1444–1447 ostrý boj s Kašparem Šlikem. Současně však vystupuje Vilém i v severních Čechách. Když po r. 1437 získal Ronov a k němu pak i Kalich (v l. 1438–1440), byl již spřízněn sňatkem s děčínskými Vartemberky. Jako jejich spojenec se účastnil bojů proti lužickému šestiměstí. Proti Vartemberkovi, Vilému z Illburku a Mikeši Pancíři ze Smojna se na jaře 1444 spojili Lužičané s litoměřickým landfrídem a Těmou z Koldic. V polovině května vtrhlo na 9000 Lužičanů do severních Čech, kde se rozdělili na několik proudů a zaútočili proti svým nepřátelům. Hrad Sloup Mikeš Pancíř udržel, ale byla dobyta vartemberská tvrz Rybnov a spáleny tvrz ve Stvolínkách a města Žandov, (Česká) Kamenice a Osečná. Vartemberkové a jejich spojenci byli nuceni uzavřít s Lužičany smlouvu, ale jakmile se vojsko šestiměstí vrátilo do Lužice, podnikli již 26. srpna 1444 útok přímo na Žitavu. Mezi útočníky vynikl Vilém z Illburka, který byl při vniknutí do žitavského předměstí těžce zraněn. Žitavští se však brzy z překvapení vzpamatovali, zaútočili na vracející se útočníky a porazili je. Teprve v polovině září 1444 se proti Vartemberkům vypravilo vojsko litoměřického landfrídu, spojené s Pražany. Po obležení některých hradů donutilo odbojníky k míru, který byl definitivně potvrzen koncem prosince 1444 v Litoměřicích. Hrad Ronov nebyl tehdy dobyt a zmínky o jeho dobytí se týkají tvrze ve Stvolínkách. Vilém z Illburku byl až do r. 1465 věrným straníkem Jiřího z Poděbrad, který ho také podporoval již v jeho boji s Kašparem Šlikem. Vilém mu za to pomáhal v jeho boji na Mostecku v l.1448–1450 a účastnil se i dobytí Duchcova a Oseka. Když však zápas Jiřího vrcholil, přešel Vilém k zelenohorské jednotě a byl mezi těmi, kteří proti Jiřímu zvolili za českého krále uherského Matyáše. Za to ho Matyáš jmenoval královským podkomořím v Čechách. To ale již Vilémova kariéra zvolna končila. Svůj majetek však dovedl znamenitě rozmnožit. R. 1434 mu patřila jen tvrz Mšené (otcovské dědictví), ale ještě téhož roku založil hrad Himlštejn, r. 1437 získal Ronov, v l. 1438–1440 Kalich, v l. 1439–1445 držel i hrad Týřov, v l. 1439–1445 Červený Hrádek, 1449–1453 hrad Šumburk, v r. 1457 získal Vrané, 1455–1471 držel Sloup a konečně r. 1457 Hauenštejn. Posledním velkým ziskem byla r. 1475 koupě velkého panství Hrádek (Helfenburk) na Úštěcku, které přímo hraničilo s jeho ronovským zbožím. Vilém z Illburka byl zřejmě také dobrý hospodář i obratný politik, který vědomě a zcela bezohledně budoval mocenskou základnu pro svůj rod. Zemřel r. 1489 a je pochován v kostele v Charvátcích na Roudnicku, kde se dodnes zachoval jeho umělecky cenný náhrobek. Za Viléma z Illburka byl Ronov zřejmě přestavěn a opevněn. Větší část nynějších hradních zřícenin je právě z druhé čtvrtiny 15. století. Hrad měl nyní dokonalou obrannou soustavu, do které byly zahrnuty nejen věže a hradby, ale i obytné budovy. Poloha vstupní věže hradu donucovala případné útočníky, aby ji po celém obvodu obešli. D. Menclová rovněž datuje novou výstavbu Ronova do druhé čtvrtiny 15. století a dokládá, že se takto stavělo u nás tam, kde stavitelé a stavebníci měli úzké vztahy k německému prostředí. Jediný syn Viléma z Illburka Vilém II. (1469–1538) zdědil veškerý majetek. I on určitou dobu působil ve veřejných funkcích. R. 1515 byl litoměřickým krajským hejtmanem a v l. 1517–1519 zemským fojtem v Horní Lužici. Vilém II. držel v zástavě i Třebenice a Nelahozeves a r. 1518 koupil Lemberk. Protože měl jen jedinou dceru Annu, určil již r. 1531, že veškerý majetek bude po jeho smrtí užívat manželka Anežka, rozená z Helfenštejna, pak ho měla zdědit Anna. Vilém II. z Illburka, spíš dobrý a obratný hospodář než politik, zemřel r. 1538 a je rovněž pochován v Charvátcích. Vdova po něm přesídlila z nepohodlného hradu Ronova dolů do renovované stvolínecké tvrze, kde také r. 1550 zemřela. Od té doby nebyl již hrad Ronov obýván a jeho dějiny splývají s dějinami Stvolínek. R. 1608 prodala Alžběta z Vartemberka Ronov se Stvolínkami Adamu Hrzánovi z Harasova na Skalce. Tehdy se poprvé uvádí hrad Ronov jako pustý. Za třicetileté války se stal opuštěný hrad útočištěm obyvatel z nejbližšího okolí, kteří si zde uložili i svůj majetek. Hrad proto neunikl pozorností Švédů, kteří jej r. 1643 přepadli a vypálili. R. 1811 se zřítila na jihozápadě část obytného stavení a destrukce hradu pak již postupovala rychle. V r. 1845 zřídil jeho tehdejší majitel, litoměřický biskup Augustin Hille, na hrad křížovou cestu, která končila u kříže postaveného na místě bývalého hradního paláce, jehož trosky byly tehdy z podstatné částí odstraněny. V r. 1891 byly podniknuty menší úpravy křížové cesty a pro návštěvníky zřícenin byl postaven malý dřevěný domek. Křížová cesta i tento domek byly později zcela zničeny..