Kamenice

V místě, kde se cesta přibližuje ke zčásti opracovaným skaliskům po pravé straně, stávala první brána. Druhá brána k hornímu hradu byla na západní straně hory, kde strmé skály pod vrcholem tvoří přirozenou úzkou soutěsku. Dnes stojí na samém jižním okraji nevelké plošiny vrcholu zříceniny hradního paláce obdélníkového půdorysu až do výše druhého patra. Na východním okraji horního hradního prostoru se zachovaly zbytky hradeb, obepínající hradní palác částečně také z jižní strany. Z ostatních staveb a zařízení hradu již nezůstalo zachováno nic. Počátky hradu Kamenice klade A. Sedláček do 40. let 15. století, ale toto vymezení není spolehlivé. V tehdejších písemných pramenech se uvádí nový hrad či tvrz "u Kamenice", což se může vztahovat i na nedaleký hrad Frýdvald (3 km východně od města České Kamenice). Proto také K. Linke klade hrad Frýdvald na horu nad Českou Kamenicí a zmíněný hrad 4 km od České Kamenice nazývá Kamenicí. Ukázalo se však, že nemá pravdu. V písemných pramenech se hrad Kamenice objevuje nepřímo v l.1440–1444. Stalo se tak při vojenských vpádech Lužičanů, kteří vedli v této oblasti proti Vartemberkům mnohaleté války. Jejich příčinou byla potupná poprava člena vartemberského rodu Jana z Ralska v Žitavě v r. 1433, zajatého při nájezdu do Lužice. Město Kamenice s okolím se stalo cílem první výpravy v r. 1440. Lužické prameny mluví o vypálení Kamenice, neříkají však, zda se jedná o hrad, či město. Z r. 1442 je však ve zhořeleckých radních počtech záznam o tom, že někteří Zhořelečtí zahynuli před novou tvrzí u Kamenice. Z toho A. Sedláček vyvozuje, že hrad Kamenice byl založen v době příměří mezi oběma výpravami v l. 1440–1442. Ale ani v souvislosti s poslední výpravou Lužičanů v r. 1444, kdy bylo vypáleno město Kamenice a zpustošeno okolí, není o hradu Kamenici výslovná zmínka. Z písemných pramenů tedy dobu založení hradu nad městem Českou Kamenicí nelze zjistit. Není vyloučeno, že byl založen již před zmíněnými událosmi a že prameny o něm mlčí prostě proto, že nesl stejné jméno s městem pod ním ležícím. Za nepřímý důkaz toho lze považovat i okolnost, že v nejstarší kamenické městské knize (od r. 1380) jsou do r. 1411 u hejtmanů panství uváděny vždy také hrady, na nichž sídlili, obvykle Šarfenštejn (Ostrý) nebo Falkenštejn. Po r. 1411 již jména jejich sídel v zápisech chybí, z čehož se dá usuzovat, že sídlili na hradě nad městem, a tuto skutečnost jako samozřejmou písaři nepovažovali za nutné uvádět. F. A. Heber klade založení hradu do stejné doby jako založení města Kamenice, tj. do 70. let 13. století, ještě před smrtí; Přemysla Otakara II. (1378). Obranná funkce hradu pro město, položené v dosti těsném údolí, je zřejmá. Mohl být ovšem postaven také poněkud později. Určitě však nebyl založen teprve v době mezi květnem 1440 a říjnem 1442, jak usuzoval A. Sedláček. Dlouholetými boji s Lužičany a saskými vévody se Vartemberkové finančně velmi vyčerpali. Po několika dílčích odprodejích koupil v r. 1511 celé děčínské panství s Kamenicí Mikuláš Trčka z Lípy, ale již po čtyřech letech je prodal bratrům Hanušovi, Bedřichovi a Volfovi ze Salhausenu. Před r. 1535 koupil Kamenici jako samostatné panství Prokop z Vartemberka. V držení Vartemberků zůstala Kamenice do r. 1614, kdy ji koupil Radslav starší z Vchynic. V kupní smlouvě se hrad Kamenice uvádí už jako pustý. Také v konfiskačních záznamech z r. 1622 je zapsán jako "zámek pustý nad městem". Jsou to vlastně jediné výslovné zprávy o hradu. Jeho funkce vojenské pevnosti byla obnovena za třicetileté války, když jej v druhé polovině 30. let obsadily císařské oddíly. Za tažení švédského Banérova sboru ze Žitavy k České Lípě a Děčínu v r. 1639 byl kamenický hrad dobyt, vypálen a rozbořen. V troskách již zůstal..

Silnice tudy vedoucí jde na Falknov a Hillemühl. Pod touto vsí půl hodiny od města Kamenice súžuje se údolí ještě více a najednou zavírá nám cestu mohutné skalisko na způsob kuželu zkomoleného, proti němuž se na druhé straně podobný balvan zdvihá. jako stěna sklání se ke břehům Kamenice, stoje tu jako obrovský strážce, a s velkým nasazením sil vylámáno tu tolik, aby mohly silnice a dráha vedle sebe jíti. Kdysi tu také silnice nebylo. Pod skalou chodilo se úzkou stezkou a nad ní byl na skále přilepen hrádek, opatruje údolí pod i nad ním. Málo ssutin a rozvalených zdí mezi lesním stromovím zachovalo nám památku po něm. Skalisko příchozímu od Kamenice již zdaleka ukazuje, kde stával prvotní hrad Kamenický neb Fredevald. Ale skalisko samo bylo jen hlídkou na návrší a pod ním stál hrad, před nímž se sbíhají tři staré cesty. Jedna vede úvozem v lese od Kamenice, druhá od blízké myslivny, třetí s lesnatého návrší před hradištěm. Cesty byly tak položeny, že se k nim s hradeb stříleti mohlo. Tam, kde se stýkají, bylo na povýšeném místě předhradí ohrazené plaňkami; táhlo se též na západní straně hradu, a poněvadž je tu svah hory volnější, chráněno bylo venkovským příkopem. Jak byl hrad zavřen zdmi, dosud lze dobře viděti, neb místy ještě vysoké zdi stojí. Hrad byl přepevný, dotýkaje se na jižní straně kolmé stěny; východně zavíralo jej dotčené strmé skalisko, na ostatních stranách pak byly hrubé a pevné hradby. Z bývalého rozdělení a stavení mimo hradby nelze dnes pro nerovnost nádvoří ssutinami pokrytého nic poznati kromě základů paláce, který stával na jižní straně, byl dlouhým obdélníkem a tak postaven, že se odtud dobře na Kamenický kostel vidělo. Hlídkou k tomu hradu bylo dotčené skalisko, které se vysoko nad ním (a místy velmi strmě) vypíná a končí se nahoře plochou jen tolik velkou, co by se sem věž vešla, ale věže tu nebylo, poněvadž vrch skály je upraven, uhlazen a cimbuřím ze skály vytesaným zavřen. Hradišti se říká dnes »Pustý zámek«. Pod »Pustým zámkem« rozšiřuje se údolí. Malé úpravné domy, role vzdělaná a květinaté lučiny vítají cizince a zdáli mu ukazuje cestu věž kostela Kamenického. Cesta jde potom na Hořejší Kamenici, kdež se se silnicí naší ještě jiné dvě silnice spojují. Potom následuje dolec, jehož boky až nahoru k černým lesům o pilnosti obyvatelů svědčí a v němž se rozkládá město Česká Kamenice, v podobě kříže postavené. Obrovské komíny svědčí o tom, že tu má sídlo své nemalý průmysl. K jihu zříti jest na vrchu zbořený hrad. K západu připojuje se k městu podle řeky Dolní Kamenice a pak se údolí zase súžuje. Krajina jest málo úrodná a podnebí drsné, takže vzdělání své nynější jen staleté práci a píli obyvatelův svých děkuje. Dotčený zbořený hrad jmenoval se Kamenicí jako město. Stojí na homolovité čedičové hoře, která stojí na návrší vysoko nad městem se vypínajícím, ale zvolna se zdvíhajícím. Od města běží k němu vozová cesta mezi rolemi znenáhla, ale dlouho do vrchu až k tomu lesu, který strmé stráně hradiště na všech stranách zakrývá. V tomto lese přijde příchozí na starou cestu, kterouž se na hrad jezdívalo, a po ní pozvolna se zatáčí. Při zatáčce býval srub, neb, ač jest hradiště všude strmé, nachází se přece na straně jihovýchodní skalnatý výběžek lidskou rukou urovnaný. Kdo přijde pak k místu, kde bývala první brána do dolního hradu, spatří před sebou šedivé zdi starého hradu na příkrých skaliskách a ve svěží zeleni. První brána bývala tam, kde se cesta nahoře k východu zatáčí a kde se skály hradiště končí. Postavena byla tak, že byla mezi dvěma skalisky, totiž skaliskem hradiště a skalisky, jimiž vrchol hradiště na západní straně končí. S těch skal se brána dobře brániti mohla. na ten čas není po ní památky. Také dolní hrad, po němž se cesta volně nahoru zatáčí, jest úplně prázdný, takže ani nelze znáti, kde bývaly obilnice a podobná stavení. Bezpochyby tu byla dřevěná stavení. Stojí tu kříž. Na východním kraji zbyly hradby, které dolní a horní hrad objímaly. V severovýchodním rohu dolního hradu, kde se zbytky hradeb počínají, bývala prohlubeň. Když ji vyklidili v posledních letech, odkryli spodek věže s bývalým vězením. Na vrchu hradiště stojí zříceniny paláce, dosud dvě poschodí vysoké. Postaven byl do čtverhranu s lomeným rohem a hrubou zdí příční na dvě části rozdělen. Na ten čas dostalo stavení to, kteréž jest jediným majetkem knížecím na veškeré hoře, novou úpravu. Příční zeď odstraněna a vnitřek srovnán tak, aby se tu pohodlně choditi mohlo. Okrašlovací spolek Kamenický vystavěl v jihozápadním rohu dřevěnou věž a boudu k sedění. Vchod do paláce jest na severní straně, ale nevedl do přízemí, poněvadž jest jižní strana, na skalách postavená, o poschodí vyšší. Přízemí bylo bez oken a proto tmavé. V 1. poschodí jest několik velkých bývalých oken; u některých je ještě stará omítka a množství jmen příchozích. Z druhého poschodí zachovaly se části zdiva a oken. Z venkovské strany ukazují se okna v menších rozměrech než z vnitřku, protože jest uvnitř viděti i výklenek. Jsou obložena kamennými veníři. Na hradišti nalezeny rozličné starožitnosti, kachle, klíče atd. a zvláště pěkně a uměle pracovaný visutý zámek. V městě je také zámek, skládající se kromě dvora ze dvojích stavení, hlavního na jižní straně a ze dvou stavení nových na severní straně. Brány jsou dvě, jedna na západní, druhá na východní straně. Tato jest obyčejný průlom, nad nímž jest tabule se dvěma erby, v pravo Vchynský, v levo Trčkovský, mezi nimi jako ozdoba lví hlava a pyramida s písmenami D S. Nahoře jest číslo 1631, dole německý nápis, že to jsou erby Viléma ze Vchynic a manželky jeho Elišky. Druhá brána jest v starém stavení a jest zvenčí štukovím obložena. Hlavní stavení jest dvě poschodí vysoké. Na vedlejším jižním stavení jsou chodby se sloupovím, z části udržené, z části zazděné. O nejstarších dějinách Kamenice a okolí není skorem nic známo. Z názvu řek a potokův jako i některých vesnic vychází na jevo, že tu bydleli prvotně Slované (Srbové), mezi nimiž usazeni Němci při založení nynějšího města ve 13. věku vedle starší vesnice Slovenské neb Srbské Kamenice. Ve 14. století rozmnožili se Němci a poněmčili osady posud slovanské. Oleška, Srbská Kamenice a Vysoká Lípa jsou r. 1380 zcela německé, od Němců pak založeny v okolí Hazlov (Hasel), Prysk, Šonov, Gersdorf, Kamenická Nová ves, Jonsbach, Kunnesdorf, Jetřichovice a Kaltenbach. Jen Všemily byly české. Okolí bývalo přímo králům poddáno, ale když se dostal hrad Ostrý pánům Michalovským (1282), stali se tito také pány okolí Kamenického. Za prvních pánův z Michalovic nebylo v Kamenici panského sídla a všechno okolí ovládáno z Ostrého. Jan Michalec z Michalovic, ujav panství, potvrdil Kamenickým r. 1380 knihu novou, kterou si byli k zapsání všelijakých právních věcí založili. R. 1383 dne 21. ledna dal jim výsadu, aby o statcích svých volně říditi mohli, dav takto písemné potvrzení obyčeji, který již dříve v městě a ve vsích panoval. Konečně jim prodal r. 1394 dne 22. ledna za 70 kop rozličné platy posud z pánve a lázně dávané, jakož i tržné a jiné platy. Tři dni potom ustanovili konšelé se svým fojtem, že ty platy (celkem 7 kop) na vydržování kněze u oltáře sv. Petra obraceti budou. V letech 1392-1402 vyskytuje se Jan často jako patron kostelů na panství, ale v letech 1402-1406 pustil Kamenici a některé své jiné statky okolní. Rodina Hokakárů, která měla fojtství v městě a dozor nad panstvím Osterským, také s ním ustoupila, a k r. 1406 vyskytuje se Zikmund ze Slibovic jako purkrabě na Fredevaldě, kterýž se tu poprvé v pamětech připomíná. Kamenice s Ostrým nabyl po něm zeť jeho Hynek Berka z Dubé sed. na Honšteině. Týž se připomíná častěji 1406-1414 při obsazování far na panství a prodal r. 1416 dne 12. dubna plat svůj v Jonsbachu a Kamenici hořejší purkmistru Kamenickému a obci, kteráž jej na věčné služby k Marie obrátila. Naposled se připomíná r. 1417 a buď téhož roku aneb nedlouho potom zemřel. Z pěti synův jeho dostal nejmladší Jan Berka z Dubé za svůj díl Tolštein, Kamenici, Fredevald, Falkenštein a Žandov. Týž se připomíná po r. 1422 častěji, sázeje katolické faráře ke svým kostelům. Jako pán přísně katolický postavil se proti kališníkům, kteří mu ovšem rovnou měrou spláceti obmýšleli. Již dne 2. května r. 1423 vystříhá Jan mladší z Michalovi Viléma z Ronova a na Lipém, vypravuje mu, kterak se lidé u Mělníka sbírají, aby táhli na Kamenici, městečko jeho strýce, majíce při sobě 400 koní a něco pěších. Napomínal jej také, aby o tom na Falkšteině věděti dal. Lid se skutečně sbíral a táhl k Děčínu a donutil hrad ten i okolí ke smlouvě. V Lužici se vypravovalo, že kacíři Kamenici přepadli a vybrali a že chtějí horu nad městem osaditi. Po dobytí Děčína táhli ke Kamenici a k Benešovu. Jaký tehda na Kamenici strach byl, spatřuje se z toho, že se za čtyři léta nic do knih městských nezapisovalo. L. 1425 zase se povídalo, že kacíři obsadili Kamenici a Benešov. Jan připomíná se naposled v únoru r. 1426, podávaje kněze do Chřibské; téhož roku zemřel, děti po sobě nepozůstaviv, a ve statky po něm uvázal se bratr jeho Jindřich Berka z Dubé, jenž posud polovici Honšteina držel. Zaměstnán byl bezpochyby často mimo zemi. Když na počátku r. 1427 farář Kamenický odešel, potvrzen nový dne 3. února na podání paní Jitky z Hazemburka seděním na Fredevaldě, manželky Jindřichovy; ale od téhož dne až do 17. června r. 1428 podával kněze opět manžel její Jindřich, sídle tehda na hradě Falkšteině. Ještě téhož roku prodal Jindřich panství Kamenické panu Zikmundovi z Vartemberka na Děčíně, a poněvadž mu je ve dsky vložiti nemohl, zaručil se mu s 9 rukojměmi, že tak učiní, až budou dsky otevřeny. V listu tom se uvádí hrad Falkštein, městečko Kamenice s horní a dolní vsí, městečko Chřibská s horní a dolní vsí a několik vesnic. Vynechány jsou hrad Fredevald jako příslušenství Kamenice a 7 vesnic. Vartemberkové měli ustavičné půtky s Lužičany, o jichž příčinách a průběhu jinde vypravováno. Veliké škody dály se šestiměstí z opevněného městečka Kamenice a z hradu Fredevaldu a trvaly skorem až do smrti Zikmundovy, jenž ve věži hradu Hradeckého bídně zahynul (1438). Zikmundovi synové Jan mladší a Jindřich, držíce nedílně Děčín a Kamenici, zdědili po otci i zášti k Lužičanům. V květnu r. 1440 vtrhli se strýci svými do Lužice a spálili ves Heidersdorf. Tu se sebrali Zhořeličtí, majíce 60 koní a 200 drábův pod vedením konšelův Urbana Emericha a Mikuláše Horschila, pustili se za nimi přes hory a vypálili městečko Kamenici. Následkem toho přišlo ke smíření mezi stranami (v červenci) a bratří zatím se k budoucím půtkám lépe opatřili. Aby městečko lépe chráněno bylo a poněvadž byl starý hrad Fredevald k obývání těsný a nepohodlný, postavili nový hrad na nynější zámecké hoře, kterou již Husité chtěli osaditi a snad osadili. U toho hradu zkoušeli Lužičané sílu svou r. 1442 na počátku měsíce října, když bylo záští opět počalo. Hnali útokem na pevné sídlo se vším úsilím, ale zdali jim to pomohlo, není známo. Jen to se ví, že tu padlo mnoho synkův Zhořelských, za něž potom od jich krajanův zádušní mše slouženy a k tomu také dostatek voskových svěc obětován. Ačkoliv ještě t. r. znova mír učiněn, přece zase k půtkám po dvou letech přišlo. Lužičané, zřídivše pole tentokráte s velikými přípravami, vydali se do Čech r. 1444 o letnicích. Měli 9000 drábův, troje velké a dostatek malých pušek. Hrad za hradem padl. Konečně i přítrhli ke Kamenici městu, kteréž i s kostelem vypálili. Hejtman bránil se asi na hradě, ale nezamezil, že okolí strašně popleněno a všechna úroda zničena. Dlouhá léta trvalo, nežli se zase Kameničtí a vesničané zotavili. Teprve po šesti letech vybírali opět v Jonsbachu platy, kteréž byli od n. Hynka Berky koupili a ještě r. 1497 byly v Jetřichovicích grunty pusté, na nichž sedláci nebydleli. Ale pokoj zjednán byl a trval kolik let. R 1457 provolána jest odúmrť po n. Janovi Berkovi, jehož bývalé statky na ten čas několika pánům patřily. Tuť měl ovšem Jan Děčínský, jenž po smrti Jindřichově sám vládl a většinu statkův n. Janových držel, častá meškání u soudu dvorského až do r. 1460, kdež jmění své ustavičnými odpory ubránil. Čtyři léta potom zemřel Jan jako fojt svých bývalých nepřátel, zůstaviv statky synům Kryštofovi a Zikmundovi. Za nich, i když zuřila válka náboženská, měla krajina zdejší pokoj; jedině trápena lidem vojenským, který někdy v městě a po vesnicích rozložen býval. V březnu r. 1470, když se pomýšlelo na výpravu do Lužice, leželo v městě 200 drábův panských. Častými válkami byli páni ve veliké dluhy upadli a proto prodávali nejen některá větší zboží, nýbrž i menší statky. Tak na př. prodal Kryštof r. 1476 dvůr pod hradem i s bokem hory na straně severozápadní Kamenickým sousedům pod plat; on i bratr jeho Zikmund prodávali i jiné panské grunty v letech 1466-1490. Starý hrad Fredevald opuštěn jest již před tím. Zikmund, jenž ok. l. 1477, odděliv se od bratra svého, sám na Kamenici vládl, povolil Kamenickým r. 1492, aby piva svá do krčem vesnických vystavovati mohli, začež od nich 120 kop obdržel. Čím dále tím více upadal do dluhů, až ani starodávné dědictví rodu svého hrad Děčín udržeti nemohl. Prodal panství Děčínské, Vrabinecké, Kamenické a Šarfšteinské r. 1511 Mikuláši Trčkovi z Lípy a z Lichtemburka. Tento potvrdil Kamenickým již dne 19. srpna starodávné jich výsady a některé obyčeje při řízení o statcích, začež oni 3 kopy k úroku připláceti připověděli. List na to sepsán jazykem českým, poněvadž Mikuláš německy neuměl a také ve své kanceláři německého písaře neměl. Trčka prodal všechna zboží dotčená r. 1515 Hanušovi ze Zolhauzu a s nimi Kamenici hrad s dvorem vysazeným, městečko s předměstím, podměstím a podacím a vesnice. Hanuš koupil Děčín s Kamenicí pro sebe a bratry své Volfa a Bedřicha L. 1521 koupil dvůr u Kamenice a daroval jej ke špitálu v podměstí. Když se l. 1522 s bratřími dělil, dostaly se Bedřichovi Benešov, Kamenice a Žandov. Bedřich prodal Kamenici nedlouho před r. 1535 Prokopovi z Vartemberka, ale poněvadž tento již l. 1541 zemřel, vložil je Anně ze Zolhauzu, vdově a poručnici. Za vlády její stal se (1548) tento příběh: Anna Grossová, vdova, měla statek pod Bedřichem Luticem z Lutic na Markvarticích a byla jeho poddaná. A když ten statek prodán byl, měla smlouvu takovou, že mohla třetí díl obilí, dobytka míti a u Vaňka Mikulášů v Markvarticích, který ten statek koupil, do roka zůstati. I prosila jednou pana Bedřicha, řkouc: »Milý pane, kdyby mi se nelíbilo, že mi, prosím Vás, příti budete, abych se mohla k druhém švakru neb příteli stěhovati, kdež bych se nadála svou pomoc míti.« Tu pověděl pán: »Milá Anno ! Nelíbilolitby se u jednoho, stěhuj se k druhému i třetímu do domu, chciť rád popříti, ale aby svobodna byla, toho nepropouštím.« I řekla: »Milý pane, však toho nežádám.« Tu se vystěhovala, nic neřekši žádnému, a poněvadž se od pána svého odkradla, nechtěl jí Vaněk toho pustiti, což jí náleželo. Potom, když si pekaře v Kamenici oblíbila, poslala k pánovi Bartla, kováře z Kamenice, podle jiných lidí a dala prositi, aby ji propustil, načež řekl pán: »Ano, chce-li mi koláč dáti, kdo ví, co bych udělati mohl.« Tu když chtěli věděti, co by ten koláč znamenal, pověděl pán: »Milí lidé ! povím vám. Když mi 30 tolarů dá, chci ji propustiti.« A při tom zůstalo. Mezitím se vdala Anna za Petra pekaře a usadila se pod Annou ze Solhauzu V Kamenici. Po nějakém čase poslal Bedřich k Anně s cedulí řezanou žádaje, aby mu vdovu jeho osiřelou vydala. Tu pověděla paní: »Nu, milí lidé, poněvadž pán Váš žádá, chci to učiniti,« a poslavší pro rychtáře, řekl k němu: »Dej Petrovou pekařku těmto lidem.« Řekl rychtář: »Milostivá paní ! chci tak udělati« a k lidem řekl: »Pojďte se mnou, vy lidé.« Tu šel rychtář do domu svého a poslav pro pekařku, pravil k ní: »Nu, Anno, půjdeš s těmito lidmi, jakť se bude líbiti.« Odpověděla: »Milý rychtáři ! ve jméno boží mi, rychtáři, popřejte, ať jdu k svému švakru, hned zase přijdu.« Tu přišla zase se svým švakrem, kterýž pověděl k rychtáři takto: »Milý rychtáři ! nepospíchej s tou věcí, chci já prvé ku paní jíti a chci o to s paní mluviti.« Tu čekali na ně dobře čtyři hodiny a teprv potom přišel rychtář k poslům, řka: »Milí lidé ! povězte tak pánu svému, že mu paní to za odpověď dává, že se naděje, že jest více její nežli jeho.« Po nějakém čase poslal Bedřich k paní Anně zase s cedulí řezanou podle práva a zřízení zemského, aby Annu vydala, ale neudělala toho. Když pak ji pán žádal, aby tu věc na přátele podala, tedy řekla: »Ha, ha, což jest čas tento jinší nežli jindy ?« Za poručnické vlády vzmáhalo se luteránství, jemuž paní přála; v té víře tuším také mladí páni Jindřich, Abrahám a Jan vychováváni. Když starší dva panství ujali, stal se l. 1559 tento příběh:

V sobotu před květnou nedělí z rozkazu pánův nařídil purkmistr Kamenický sousedům, aby šli do lesa, poněvadž se páni dověděli, že tam jsou někteří střelci s ručnicemi. Šli ti lidé s biřicem, válečnou brojí, ručnicemi, háky, oštípy a halapartnami k pile, slove Hornsmul, jinak Susíkovu mlýnu. Zde byl domeček se světničkou, ale žádný člověk tu nebydlel než ten, který prkna řezal, a také ne vždycky. Našli oheň ve světničce i obehnali domeček a někteří ze sousedů zatloukli. Ti, kteří tam byli, řekli: Kdo tu ? neotevřem ! Sousedé: Nechcete-li otevříti, tehdy my otevřem. Tu Volf mladší z Vaispachu, jenž potom říkal, že se tu opozdil a chtěl tu nocleh míti, laje šeredně promluvil: Který nejprv sem vejde, toho zastřelím. Potom sousedé vzali krajinu a vyrazili dvéře v domečku a Volf Bretšneidr rozsvítil. Tu řekl purkmistrovi ručnici k prsům přiměřil a jeho dva pacholci také se ke střílení postavili. V tom dotírali sousedé ke světničce, potom se ho zmocnili, ale pacholci jeho ručnic od sebe dáti nechtěli, leč by se pán jich prve dal. Tehdy řekl purkmistr: Pane Volf, máme rozkaz od svých milých pánův, protož prosím, byste se dobrovolně dali. Tu lál nezbednými slovy a dáti se nechtěl; a sousedé křičeli do okna, nechce-li se dáti, tehdy to musí učiniti. Vyrazili pacholkům ručnice z rány a vzali je a pak po dlouhých řečech dal ji Volf od sebe. Našli tu sedláka s nimi, jenž měl pokrm i nápoj na některý den; našli tu také tenátka a píšťalky, jakž na myslivce náleželo. Nechavše Volfovi poboční zbraň, vzali jej s sebou a ty dva pacholky dali biřici svázati a vedli je. Pacholky dal purkmistr do šatlavy a Volfa ve světnici nechal, přinesl mu huspeninu a vedle své chudoby dobrou vůli mu ukázal. Potom někteří sousedé tu noc zde zůstali a pili až do dne. V pondělí okolo nešporů přišly tři řádné osoby k Volfovi s cedulí od pánův a ji přečetly a jeho z vězení propustili. Ale ti pacholci seděli devět neděl bez dvou dní za jednou nohu. Volf vinil je z toho před komorním soudem, ale nepořídil nic; vinil totiž oba bratry bez jich třetího bratra Jana nedílného, který v zemi nebyl, a proto obeslání zdviženo. Všichni tři bratří vládli na Kamenici nedílně. L. 1568 společně potvrdili obci Kamenické prodej soli a Jindřich vyprosil Chřibským (1570) majestát na pečeť. Když potom Jan před jarem l. 1573 zemřel, ostatní dva koupili t. r. Krásnou Lípu s okolními vesnicemi a l. 1575 zjednali Chřibským obdarování na trhy. L. 1587 zemřel Abrahám, zůstaviv syny Zikmunda a Jana, kteří se strýcem Zikmundem zase nedílně Kamenici drželi. Společně s ním potvrdili l. 1592 svobody města Kamenice a 1596 pořádek zdejších soukeníkův. V ta léta a snad brzy po r. 1559 opuštěn hrad pro svou vysokou polohu a založena tvrz při městě, jež se l. 1606 poprvé připomíná. Po smrti Jindřichově († 1604) rozdělili se Abrahámovi synové. Zikmund dostal za díl kamenici a Libchavu a Jan Zvířetice. Statek Kamenický byl dluhy zavaděn, a Jan proto odmýšlel jej prodati. Vzkázal (v letě r. 1607) kamenickým skrze Bedřicha Rozhovského ze Křtěnova, hejtmana svého, že panství prodati musí, kterak se obává, že by cizí pán jim mohl svobody vzíti, a proto jim navrhoval, aby mu postoupili krčmy; za to jim chtěl postoupiti dskami zemskými právo, o statcích říditi, svobodný trh koňský a vinný šenk, sladování; odpustiti daň ze sladování, daň ze cla a z vína. Ačkoliv nabídka byla dobrá, Kameničtí přece v dlouhé své odpovědi nezachovali se tak, jak si pán přál. V tom Zikmund zemřel bezdětek (1608, 19. února) a panství dědil bratr Jan. Když Kameničtí tohoto žádali za potvrzení svobod, chtěl na nich 800 kop, o čemž zase mu odpovídali, že je jim velice líto, že si jejich svobod neváží, a dokládali se mnohých příčin, proč by je měl potvrditi. zajímavé jsou přípisky Zikmundovy k této odpovědi. Ke tvrzení jich, že mají svobodu s pečeťmi všech Vartemberkův, poznamenal: »Těm do toho nic nebylo a neměli tu škody.« Praví-li rada městská, že dva Vartemberkové měli panství pospolu a přece žili bez obtížení poddaných, »ti že v jiném peří seděli«. K prosbě, aby touto novotou jich neutiskoval, připsal, »aby pilněji dělali svá řemesla a zmírnili chlast a noční pankety«. Konečně přece svobod potvrdil a l. 1609 potvrdil také výsady Chřibských a Kamenickým vymohl majestát na potvrzení svobod. Jan nezůstal pánem na Kamenici do smrti. Pro velké jeho dluhy ujal ji l. 1613 zemský soud a dal panství čtyřmi pány sekvestrovati. V létě r. 1614 prodali komisaři statek Kamenický, totiž zámek Kamenici nad městem Kamenicí ležící, který nyní pustý zůstává, tvrz při městě s dvorem, město a vesnice, též statek Benešovský Radslavovi ze Vchynic na Doubravské hoře. Brzy po koupení potvrdil Radslav (1614, 31. října) svobody Kamenických a tak učinili i jeho nástupcové. Když l. 1619 zemřel, dědil Vilém ze Vchynic týž statek. Znám jest osud tohoto pána, který l. 1631 zámek zdejší přestavěl a štíty svým a manželky své ozdobil. Věrným jsa přívržencem knížete Frydlantského, zavražděn jest s ním v Chebu a všechno jmění jeho zabráno. Panství Kamenické, od lidu vojenského nanejvýš vyhubené, darováno. l. 1635 Janovi Oktavianovi ze Vchynic jako náhrada za nároky, kteréž si ke statkům Vilémovým pokládal. Vchynští zůstali majiteli zámku a velkostatku do té chvíle. V 17. stoleží městu činili všelijaká příkoří a proto se spory města s vrchností opakovaly, ale v 18. století podporováním průmysl a obchodu činili krajině velká dobrodiní..