Lemberk

V 16. století patrně za Jindřicha Berky z Dubé nebo Jindřicha Kurzbacha z Trachenberka byl hrad přestavěn na renesanční zámek, tvořený zejména obytným palácem, jehož ústředním sálem je reprezentační Bajkový sál. Dominantou sálu je malovaný kazetový strop s náměty zvířecích bajek z roku 1610, podle předlohy dvorního rytce císaře Rudolfa II. Jiljího Sadelera. Postupně byl zámek přetvářen dispozičně do dnešní podoby uzavřením obdelníkového nádvoří, zvýšením renesančního paláce o jedno patro, věže o 2 patra a balustrádu. S těmito rozsáhlými úpravami bylo započato ve 20. letech 17. století u Albrechta z Valdštejna a na ně navázali Bredové v letech 1660 - 1680. V této podobě se zámek dochoval do dnešní doby. Posledními majiteli zámku byli Clam-Gallasové, posléze Auerspergové, kterým byl Lemberk roku 1945 zestátněn..

historizující slohy. Prohlídková trasa respektuje architektonické prvky a řešení místností, a tak si návštěvník může prohlédnout téměř originálně dochovanou zámeckou kapli Seslání Ducha svatého, černou kuchyň s otevřeným ohništěm ze 17. století, vrchnostenskou kancelář s trezorem a mechanickým bezpečnostním zařízením z 19. století, bajkový sál s renesančním kazetovým stropem z roku 1610 a mnohé další renesanční a barokní pokoje. V prvním prohlídkovém okruhu se nachází podstatná část lemberských reprezentativních interiérů.
2. Rozšířený prohlídkový okruh - délka okruhu cca 70 minut. První třetina prohlídkové trasy je totožná s prvním - základním prohlídkovým okruhem a rozšířena je navíc o malou zámeckou zbrojnici, Liebiegovské pokoje věnované životu a dílu jedné významné liberecké textilní rodině a o tzv. Zdislavinu světničku, která vznikla v 17. století při barokní přestavbě zámku jako památka na život svaté Zdislavy, manželky zakladatele hradu Havla z Lemberka..

Byl vybudován na vyvýšeném ostrohu v místech, kde důležitá obchodní i vojenská cesta ze Žitavy na Mimoň a dále do Čech sestoupila z pohraničních hor do údolí a blížila se k městečku Jablonnému v Podještědí. Vznikl jako strážní hrad, od počátku však sloužil také jako šlechtické sídlo. Skutečnost, že byl téměř nepřetržitě obydlen až do novověku, ho na jedné straně zachránila před zpustnutím a zkázou, na druhé straně však přinesla četné pozdější přestavby, které pronikavě změnily jeho původní vzhled. Počátky Lemberk spadají do doby, kdy šlechta v knížecích a pak královských službách již upevnila své postavení a cítila potřebu vlastních pevných středisek, z nichž by ovládala získaná území a kde by se mohla v případě potřeby bránit před domácími i cizími nepřáteli. Přesné datum postavení hradu neznáme, ale v písemných pramenech se jméno Löwenberg objevuje poprvé již v r. 1241. Tehdy byl hrad majetkem Markvartice Havla, zakladatele linie pánů z Lemberka a ze Zvířetic, jemuž patřilo nedaleké Jablonné v Podještědí. Jak vypadala původní stavba z první poloviny 13. století, lze jen neúplně rekonstruovat podle polohy hradiště a zbytků nejstaršího zdiva, skrytých v mladších budovách objektu. Hrad byl ze tří stran zabezpečen srázem a pravděpodobně i hradbami. Jedinou přístupovou cestu po úzké šíji od jihovýchodu uzavírala trojice bran s padacími mosty přes dvojitý příkop. Jádrem obrany byla hlavní věž, jak naznačuje její skrytá spodní část, asi původně čtyřboká, s hranou obrácenou proti vstupu. Dnešní válcovou podobu dostala věž nejspíše až první třetině 14. století. K věži se z vnější strany přimykala mohutná zalomená zeď, chránící na nejexponovanějším místě palác a ostatní budovy hradu, které stály v jižní části jediného nádvoří. Z paláce, asi věžovitého, vedl do horního patra věže dřevěný most. Dokladem tohoto spojení je jeden z mála zachovaných gotických architektonických prvků na Lemberk, kamenný portál s lomeným obloukem, zazděný zevnitř v obvodu věže. Ještě v době gotické došlo patrně k dalším stavebním úpravám, při nichž vzniklo západní křídlo dnešního zámku. Vrcholná gotika přinesla také postupné semknutí všech budov v jediný celek a dala hradu půdorys, z něhož vycházel jeho pozdější vývoj. Nejstarší přestavby prováděli páni z Lemberka, rod, který hrál důležitou úlohu na dvoře posledních Přemyslovců i později za Lucemburků a v jehož držení zůstal Lemberk až do konce 14. století. Z vesnic, které tehdy k hradu patřily, uvádějí prameny nedaleké Rynoltice, Žibřidice, Janovice, Křižany (Suchou) a na lužických hranicích Luckendorf, později prodaný městu Žitavě. Za rozbrojů v zemi, vyprovokovaných sporem Václava IV. bratrancem Joštem a pány, došlo i k ozbrojenému konfliktu mezi Haškem z Lemberk a Janem z Vartemberka. Tehdy byl hrad r. 1398 obležen a pravděpodobně i dobyt. Asi v téže době Hašek zemřel a krátce po jeho smrti, kolem r. 1400, přešel hrad do rukou druhé větve Markvartových potomků, pánů z Vartemberka. Posledním z tohoto rodu, komu patřil Lemberk, byl Jan Chudoba z Ralska, v době husitského revolučního hnutí horlivý stoupenec císaře Zikmunda. Proto se stal Lemberk jedním z důležitých opěrných bodů katolické strany na severu Čech a jeho význam ještě zvyšovala blízkost protihusitské Žitavy. Přesto byl hrad jak za tažení Bočka z Poděbrad v r. 1424, tak za velkých vojenských operací husitů v severních Čechách v r. 1426 ušetřen přímého útoku a obléhání. Teprve když Jan z Ralska přešel na stranu husitů, objevila se v r. 1428 i na Lemberk, stejně jako na dalších vartemberských hradech Stráži a Ralsku, husitská posádka v čele s hejtmanem Alešem z Žeberka. Pak na nějaký čas zprávy o Lemberk zcela chybějí, takže nelze ani zjistit, jakým způsobem přešel někdy v 30. letech 15. století do rukou Berků z Dubé, kteří jej však brzy po r. 1470 prodali Janovi z Elsnic. Během čtyř desetiletí se zde vystřídalo několik majitelů, a jak ukazují kupní smlouvy, celý kraj se dlouho nemohl vzpamatovat z následků válečných událostí 15. století. Když v r. 1518 koupil hornolužický fojt Vilém z Illburka lemberské panství, byly čtyři z jeho šesti vsí pusté. Obrat nastal až po r. 1550, kdy Lemberk zdědil Vilémův zeť Jindřich Kurcpach z Trachenberka, představitel toho typu šlechty, od vojenských dobrodružství přecházela k hospodářskému podnikání. Kurcpach znovu osadil pusté vsi Rynoltice, Kunovou, Janovice a Kněžice a založil další, Židovice, Novinu, Černou Louži a Kryštofovo Údolí. Dokladem snahy nezanedbat žádný z možných zdrojů příjmu, které panství nabízelo, jsou nové mlýny, pily, pivovar, a dokonce i pokus o využití přírodního bohatství zřízením hamru v Kryštofově Údolí. Tyto změny nezůstaly bez vlivu ani na stavební vývoj panského sídla. Vojenská funkce ustupovala do pozadí a Lemberk se opravami a přístavbami stával renesančním zámkem. Snad již Jindřich Kurcpach dal proti starším, původně ještě gotickým budovám podél západní strany nádvoří vybudovat nové, východní křídlo místo někdejšího opevnění, jehož pozůstatkem je mimořádně silná zeď mezi obytnými místnostmi a spojovací chodbou. Spojením západního a východního křídla na severu proti věži a vstupní bráně se uzavřelo obdélníkové nádvoří a zámek tím dostal v podstatě dnešní podobu. Nové, nižší druhé patro pro služebnictvo nad panským prvním poschodím srovnalo výšku budov a spolu s psaníčkovým a pletencovým sgrafitem, zdobícím vnější a vnitřní fasády, dodalo celému objektu jednotný ráz. Charakteristickými prvky renesanční přestavby jsou hřebínkové klenby v přízemí východního křídla i kuželkové sloupky na ochozu hlavní věže. Upravovány byly také interiéry a umělecky hodnotným pozůstatkem renesanční fáze stavebního vývoje Lemberk jsou v západním křídle dvě místnosti s kazetovými stropy, z nichž jeden nad původním hlavním sálem je vyzdoben malbami výjevů z Ezopových bajek, pocházejícími z počátku 17. století. Tehdy však mělo panství již nové majitele. V r. 1581 koupil od Kurcpacha zámek s příslušenstvím Jindřich Berka z Dubé, který pokračoval v kolonizačním díle svého předchůdce založením vsi Nová Starost i dalším osídlováním starších vesnic. Jeho dědicové však prodali Lemberk již v r. 1599 Vratislavovi z Donína. Rod Donínů, který ke svým původním grabštejnským državám připojil také sousední panství jablonské a valtinovské, ovládal celou rozsáhlou oblast kolem Lemberk až do počátku třicetileté války a představuje počátky koncentrace feudálního pozemkového vlastnicí. Pobělohorské konfiskace postihly i Doníny a jejich rodící se severočeské dominium se dočasně rozpadlo. Mezi jejich statky, které v r. 1623 připadly císařské koruně, bylo také lemberské panství, silně zadlužené a již dříve postoupené jako zástava Janovi z Valdštejna. Konfiskovaný statek, k němuž patřil zámek, tři poplužní dvory a vsi Markvartice s pilou, Kněžice, Židovice, Rynoltice, Černá Louže, Janovice, Křižany (Suchá), Nová Starost, Novina, Kunová a Kryštofovo Údolí s hamrem a pilou, koupil ještě téhož roku Albrecht z Valdštejna a připojil je k vévodství frýdlantskému. V r. 1633 získal zámek Lemberk s celým příslušenstvím jako frýdlantské léno a po Valdštejnově smrti o rok později jako alodní statek Jan Rudolf Breda, úspěšný cizinec, jehož kariéra začala v císařské armádě na Bílé hoře. Nástup Bredů otvírá další kapitolu lemberské historie, jež se odrazila i ve stavebních úpravách zámku. Novým majitelům, povýšeným do panského stavu, již nevyhovovaly strohé renesanční budovy a snaha po okázalosti, charakteristický rys pobělohorské šlechty vůbec, je vedla po uklidnění válečných zmatků k barokní přestavbě sídla. Zatímco renesance v podstatě dovršila celkovou koncepci areálu, baroko dalo budovám jejich vnější vzhled a přineslo i nové úpravy zámeckých interiérů. Projekt přestavby vypracoval ještě před příchodem Bredů na Lemberk, snad na podnět samotného Albrechta z Valdštejna, italský architekt Nicolo Sebregondi, ale realizovat jej dali až kolem r. 1660 Bredové, Jan Rudolf, a hlavně jeho nástupce Kryštof. Nové pojetí sídla naznačují již změny v přístupu do objektu. Cestu do zámku přehradila u vrátnice před prvním příkopem nová brána, která již nebyla určena k tomu, aby odolávala ozbrojenému útoku. I padací mosty přes oba příkopy ztratily svůj původní vojenský význam a ustoupily pevným kamenným mostům. K severní a západní straně zámku byly sice zvenčí přistavěny dva rozlehlé bastiony, ale spíše jako terasy než jako obranný prvek. Oba bastiony byly obloženy tesanými kvádry, které se objevují i uvnitř nádvoří na zahroceném plášti, jímž byla obezděna dolní část hlavní věže. Působivou dominantou zámku se stala cibulová báň nad sloupkovým ochozem této věže a podobná báň se v menších proporcích opakuje také nad vížkou s vřetenovým schodištěm při západním křídle. Zatímco vnější fasády zámeckých budov zůstaly v podstatě renesanční, všem nádvořím průčelím dali v třetí čtvrtině 17. století stavitelé z okruhu Carla Luraga zcela novou tvářnost. Bohatá štuková výzdoba s volutovými i boltcovými ornamenty, s kartušemi a girlandami i rostlinnými motivy je soustředěna na prostor kolem oken a na nadpraží nově řešených portálů. Pravidelné střídání trojúhelníkových a půlkruhových štítů v nadokenních římsách a portálech člení zdi v působivém rytmu, záměrně porušeném jen v severním průčelí čtyřlistovými okénky nad hlavními okny prvního patra. Jimi se navenek projevuje rytířský sál, zřízený kdysi ve spojovacím křídle a reprezentační jak svou rozlohou a výškou přes dvě patra, tak i honosnou výzdobou. Jeho protějškem na jižní straně je zámecká kaple sv. Ducha nad vstupním průjezdem vedle věže. S barokním kultem svatých souvisí zřízení tzv. Zdislaviny světničky v přízemí severovýchodní části zámku, připomínající legendární manželku zakladatele hradu Markvartice Havla, která byla prohlášena za blahoslavenou. Vnitřek Zdislaviny světničky, kaple i rytířského sálu zdobí těžké, silně plastické štukové reliéfy figurálních a ornamentálních námětů. Z funkčních prostor bredovské přestavby stojí za připomínku dvouramenné schodiště v západním křídle a zejména tzv. černá kuchyně v přízemí hlavní věže. Přepych a lesk panského sídla platili poddaní svou dřinou a bídou. Bredové prosluli zvláště nelítostným postupem vůči nevolníkům, a tak není divu, že se za všeobecného selského hnutí v r. 1680 pozdvihli také rolníci na lemberském panství. Z dvanácti vesnic, které tehdy k velkostatku patřily, se sice Novina a Kryštofovo Údolí společných akcí nezúčastnily, ale obyvatelé všech ostatních vsí sepsali petici císaři Leopoldu I., v níž si stěžovali na nespravedlivé zacházení ze strany vrchnosti. Na zásah Kryštofa Bredy byla selská deputace v Praze zatčena a vesničané na to odpověděli odepřením robotních povinností. Pokus krajského hejtman uklidnit vzbouřence sliby nepomohl a ani vojenských zákrok trestné jednotky hraběte Piccolominiho, která potlačovala selské hnutí v celém tehdejším Boleslavském kraji, nedokázal přimět poddané, ukryté v lesích, k okamžitému návratu. Ale jako jinde ani zde nemohla mít pasívní taktika naději na úspěch. Když se po několika dnech většina rolníků přece vrátila na své usedlosti, byli vůdcové vzpoury na Lemberku uvězněni a ostatní museli složit na zámku slib poslušnosti. Nedlouho po uklidnění selského povstání založili Bredové v r. 1683 na lemberských pozemcích další ves, Polesí, ale již na počátku 18. století celé panství i s nově přebudovaným zámkem prodali. Při scelování svého velikého severočeského dominia, k němuž již patřily Frýdlant, Liberec a Grabštejn, koupil Lemberk v r. 1726 hrabě Filip Josef Gallas. Gallasové a od r. 1759 jejich nástupci Clam-Gallasové měli kromě pražského paláce své hlavní sídlo na Frýdlantě a na Lemberk přicházeli jen zřídka. I oni sice provedli v l. 1754 a 1793 některé stavební úpravy, ale ty byly pouze nepatrné a nezměnily celkovou dispozici ani vnější vzhled objektu. Přesto však ani 18. století, zejména jeho druhá polovina, neznamenaly pro Lemberk období klidu. Za sedmileté války vtrhla v r. 1758 pruská vojska do okolí Jablonného v Podještědí, zabrala i lemberský zámek a zřídila v něm vojenský lazaret. K dalším významným událostem došlo o necelá tři desetiletí později. Za všeobecného selského protirobotního hnutí v r. 1775 sice první jarní vlna povstání Lembersko nezasáhla, ale v létě se na panství projevil tak silný odpor proti robotě, že muselo zakročit vojsko. Clam-Gallasové drželi Lemberk ještě po celé 19. století, ale na počátku 20. století jej koupili poslední šlechtičtí majitelé Auersperkové. Ti dali v l. 1904 – 1910 znovu upravit interiéry, hlavně jejich štukovou výzdobu, a práci zadali jablonskému sochaři a štukatérovi Janu Dukátovi. Zámek obývali až do r. 1941, kdy byl zabrán pro potřeby nacistické správy. Po r. 1945 přešel Lemberk do vlastnictví československého státu a po nutných restauračních úpravách byl jako zámek první kategorie zpřístupněn veřejnosti. Někdejší reprezentační prostory byly od r. 1951 svěřeny Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze, které zde zřídilo stálou expozici dějin bytové kultury. V osmnácti místnostech přízemí a prvního patra byl instalován mobiliář jak z Lemberk, tak z jiných depozitářů státního kulturního majetku. Jednotlivé sály chronologicky zachycují vývoj bydlení od pozdní gotiky 15. století až po novorenesanční sloh 80. let 19. století. Stylový nábytek doplňují v každé síni dobová umělecká díla i typické výrobky uměleckých řemesel jako sklo, keramika, porcelán, výrobky z kovu, textilu a jiné. Od r. 1972 probíhají na Lemberku nové restaurační práce, plánované na několik let. Po jejich ukončení bude opět pro veřejnost otevřen zámek, který je nejen cenným dokladem nepřerušeného funkčního a architektonického vývoje panského sídla, ale také proměn celého životního stylu. V historii Lemberka se odráží měnící se společenská úloha šlechty i třídní boj za feudalismu.

století představují unikátně dochovaný soubor hospodářských budov a obytných domů zámeckého personálu. Zejména druhá ze skupin vděčí za své zachování chalupářům. Vzhledem k poloze v ochranné zóně zámku i individuálnímu prohlášení řady objektů za chráněné památky se zatím daří udržovat jejich exteriéry bez rušivých zásahů..