fara

Horní část obce patřila Tchuschhofu (Edelhofu). Jednalo se o domy dnešních čísel 47 až 50. Roku 1630 zde sídlil Hans von Nostitz. Dolní část obsahovala tzv. Černý nebo Malý dvůr; dnes č. p. 99. Zde pracovali václavičtí občané. Nedaleko brány se nachází starý smírčí kříž, který připomíná třicetiletou válku, během níž byla zničena více než polovina obce. Podle pověsti je pod křížem pohřben švédský generál, ale nikdo neví, zdali je to pravda. V první polovině 17. století byla většina obyvatel protestantského vyznání. Po bitvě na Bílé hoře nařídila grabštejnská šlechta, aby obyvatelé přijali katolictví, jinak mají prodat své majetky a odejít ze země. Mnoho obyvatel se rozhodlo pro protestantství. První člověk, který opustil obec, byl učitel Gabriel Schütz. V letech 1651–96 učitele následovalo na 100 lidí. Nemohli přenést přes srdce ztrátu své vsi, tudíž se usadili hned za hranicemi v Reichenau a Lichtenbergu. Roku 1866 zažily Václavice největší vojenský pohyb. 22. června v deset hodin večer přešli pruští pěšáci zemskou hranici. Došlo ke střetu jich a Radetzkých husarů. Týden na to pruská válka vtrhla přímo do obce. Lidé doufali, že jejich ves bude ušetřena, neboť stejně jako Prusové mluvili německy. Mýlili se však. Vojáci se usadili v Horní Vsi. Jeden záznam z Uhelné dochoval zprávu, že ve 34 domech bylo ubytováno 450 důstojníků, 3892 vojáků a 366 koní. Nakonec se Prusové stali vítězi nad Rakouskem a také se tak chovali. Tato pruská invaze stála obec 19 krav, 160 metráků chleba, 23 měřic obilí, 177 měřic brambor, 7 metráků másla, spoustu piva, kořalky, tabáku, cigaret (které byly nakoupeny až v Žitavě), sena a slámy nepočítaně. Nemluvě o zdupaných polích a vyděšených pohledech obyvatel. V zadní části hřbitova stojí pomník, jenž je připomínkou václavických mužů, kteří padli za císaře pána v první světové válce. Dnes je z Václavic poloprázdná, zarostlá vesnice, kam se lidé nikdy více nevrátí..