Pilávka

Byli zde hejkalové, skřítci a čarodějnice, ale žily tu i víly a divoženky, které oplývaly nevšední krásou a půvabem, avšak o to zrádnější byly jejich činy. Jejich nadpozemská krása přitahovala mládence do divokých tanečních rejů, které se pro ně staly osudnými. I v našem lese žily krásné víly. Každá měla spoustu práce, jedna se starala o květiny, druhá o šípkové růže, další o kapradiny a vřesy. Ta nejkrásnější z nich měla na starosti potůčky a pramínky z celého okolí a jmenovala se Pilávka. Cožpak byla tato činnost pro průsvitné ručky krásné víly? O co půvabnější by bylo tančit jen tak pro radost a pročesávat si dlouhé plavé vlasy. Nejlepší by však bylo obdivovat svou krásu ve vodní hladině studánky. A tehdy dostala Pilávka nápad. Jelikož v lese žádná studánka nebyla, bylo potřeba ji nejprve vykopat. Jednoho dne, když se vraceli chlapci z pole domů, uviděli u lesa stát krásnou vílu Pilávku, která se na ně smutně usmívala. Několik dní kolem víly jen chodili, ale nakonec se odvážili k ní přiblížit. Ona však před nimi pomaloučku ustupovala do hlubin lesa. Když i odvážnější chlapci začali ztrácet pocit jistoty, víla se zastavila. Chlapci zůstali jako zkamenělí, jelikož její tvář zalil radostný úsměv a víla promluvila. „Zdravím vás, sliční mládenci, jsem Pilávka, paní vod, a chcete-li mne, stanu se ženou toho z vás, kdo mi na tomto místě vykope studánku“. Všem chlapcům se víla velmi líbila a zasloužit si ji pro sebe tímto způsobem, jim přišlo jednoduché. Avšak začali si klást otázku, koho z nich si nakonec vybere. Víla pravila: „Všichni máte stejnou šanci. Kopat může každý, ale jen ten, kdo se mi bude nejvíce líbit, najde ve studánce prsten. A od okamžiku, kdy mi ho navlékne na prst, stanu se jeho ženou“. Po těchto slovech víla zmizela v lese. Chlapci neváhali a začali kopat studánku. Jakmile svou práci dokončili, odebrali se do vsi a jeden druhého hlídali, aby všechen čas netrávili u studánky. Víla se po odchodu chlapců posadila ke studánce, začala si rozčesávat své dlouhé vlasy a pozorovat svůj odraz na hladině studánky. Náhle se v lese setmělo, zahučel silný vítr a před vílou se zjevila všechna strašidla lesa. Nejstarší z nich, stará čarodějnice, přistoupila k víle a zaskřehotala. „Obdivuješ svou krásu, Pilávko, obdivuješ. Věz, že mávnutím mého kouzelného proutku ji budeš obdivovat na věky, neboť zkameníš. Porušila jsi zákony lesa. Využilas lidské plémě pro svou pohodlnost a nesplnila slib, který jsi učinila. Mezi námi už není pro tebe místo. Místo pro tebe není ani mezi lidmi, zavrhli tě též. Staneš se kusem kamene, ale abys věděla, že nejsem bez srdce jako ty, dostaneš šanci. Vždy jednou do roka na svatého Jakuba obživneš. Přijde-li této noci mládenec a navlékne ti prsten, který najde ve studánce, kouzlo pomine. Do té doby sbohem, kamenná krasavice“. Jakmile to dořekla, švihla proutkem a víla zkameněla. Když druhý den ráno procházel kolem studánky náhodný chodec, spatřil u studánky sochu krásné víly, která střeží studánku dodnes a čeká na vysvobození.