Plumlov

Dostupnost je autobusy z Prostějova. Plumlov je střediskem rekreační oblasti "Plumlovská přehrada",

Na zámku jsou expozice Vítězná křídla – letectví za 2.světové války, církevní ornáty, obrazy, sádrové masky, řezbářské plastiky, historie zámku a hradu, kočáry, miniatury kostelních zvonů, fotografie Jana Pospíšila a betlém města Prostějova. Rovněž je zde možno zakoupit různé suvenýry, pohlednice, rytiny, publikace a keramické výrobky. Zámecké interiéry slouží také k pořádání koncertů a divadelních představení..

Koncem 14. století jej koupili páni z Kravař a po roce 1466, kdy vymřeli po meči, přešel hrad na Heralta z Kunštátu, po něm na Vratislava z Pernštejna. Začátkem 16. století byl hrad přestavěn v renesanční zámek. Pernštejnové však v té době budovali novou rezidenci v Prostějově a Plumlov zanedbávali. Úpadek dovršil požár roku 1586. Až další majitel Karel z Lichtenštejna zahájil rekonstrukci zámku. Vybudoval arkády na nádvoří a obnovil opevňovací systém. V roce 1619 vyplenilo sídlo stavovské vojsko a za třicetileté války je dobyli, vypálili a pobořili Švédové. Po skončení války byl zámek jen provizorně opraven a nakonec v letech 1801 - 1805 zbořen. Zachovalo se z něj několik základových zdí na skalce uprostřed nádvoří dnešního nového zámku. Tento nový zámek začal stavět v letech 1680 - 1685 Jan Adam z Lichtenštejna v sousedství původního zámku. Plán však byl příliš velkorysý a z původního projektu zůstalo jen torzo. Po vybudování jednoho křídla ztratili majitelé o zámek zájem. Z bývalého opevnění vznikly hospodářské budovy a z reprezentačního sídla se stalo správní středisko panství. V letech 1867 až 1869 byla opravena sešlá fasáda. Zámek však postupně chátral, v roce 1931 byl v rámci pozemkové reformy převeden do vlastnictví Státního pozemkového úřadu. Karel Eusebius Lichtenštejn se dlouhá léta zajímal o architekturu. Navrhl svému synovi Janu Adamovi stavbu zámku podle vlastního projektu, vycházejícího ze studia děl architektů italské renesance Vignoly a Palladia. Zámek měl být čtyřkřídlou třípatrovou stavbou se dvěma řadami pokojů ve všech křídlech. Projekt však nebyl ve svém celku realizován. Vyrostlo pouze jedno křídlo s jednou řadou pokojů, spojených na severní straně dlouhou chodbou. Průčelí k rybníku zůstala v rozporu s návrhem jednoduchá, členěná pouze řadami oken. Fasádu zdobí po celé výšce volné předsazené sloupy. Každá vrstva je podle klasických renesančních pravidel jiná. V přízemí toskánský řád, uprostřed ionský a v nejvyšším patře kompozitní hlavice. Jednotlivá patra jsou oddělena římsami, pod nimiž probíhají po celé délce budovy štukové vlysy. Okna hlavních pater jsou zdobena parapetními kuželkovými balustrádami. Z vnitřního vybavení zámku se nic nedochovalo. Pouze v některých sálech zůstaly zbytky reprezentační štukové a malířské výzdoby..

Teprve jeho syn, podnikavý Jan Adam, pociťoval nedostatek vhodného sídla na plumlovském panství a začal se v r. 1680 zabývat myšlenkou na opravu a částečnou přestavbu plumlsovkého hradu. Karel Eusebius, který se dlouhá léta zajímal o architekturu (napsal dokonce dílo Das Werk der Architektur), rovněž nejprve doporučoval přístavbu třetího patra plumlovského hradu, pak však navrhl synovi stavbu nového velkého čtyřkřídlého zámku podle valutního projektu. Ve svých architektonických názorech byl sině ovlivněn renesanční, zejména teoretickými názory italského stavitele Vignoly, poplatnými době svého vzniku, tj. polovině 16. století. Vignolova kniha Regole dei cinque oddáni dell´architettura byla také Karlu Eusebiovi hlavní pomůckou při zpracovávání plánů plumlovského zámku. Kromě Vignoly na něj snad nejvíce působila díla Palladiova. Plumlovský zámek měl být podle původní projektantovy představy (na svou dobu už značně zastaralé) čtyřkřídlou stavbou v podobě čtverce s dvěma řadami pokojů ve všech křídlech budova měla mít tři patra s bohatou fasádou, zdobenou vnitřní i vnější strany po celé výšce volnými monolitickými sloupy, jejichž každá vrstva měla být podle klasických renesančních pravidel jiná. Stavbu zámku prováděli převážné části němečtí řemeslníci Olomouce, na jejichž práci dohlížel knížecí zednický mistr Ondřej Klos, povolaný z Valtic. Hrubá stavba zámecké budovy byla svěřena zednickému mistru Melcherovi z Olomouce, zhotovení sloupů nádvorní fasády a ostění oken a dveří olomouckého kameníku Václavu Schüllerovi. Na stavbě pracovali hlavně robotníci z plumlovského panství a severomoravských lichtenštejnských dominií. Pískovec pro výzdobu fasády se dováže z lichtenštejnských lomů ze Svojanova u Moravské Třebové. V l. 1680 – 1681 dohlížel osobně na stavbu kníže Jan Adam. Trávil na Plumlově své líbánky, neboť v únoru 1681 se oženil s Erdmundou, dcerou knížete Ferdinanda Ditrichštejna. Dostal se však záhy do sporů se svým otcem Karlem Eusebiem, protože při realizaci stavby nedodržel přesně jeho plány a dal přednost některým úspornějším řešením. Místo dvou řad pokojů nechal vybudovat pouze jednu řadu, obrácenou k jihu a spojenou dlouhou chodbou, situovanou na severní straně. Zavrhl také otcův návrh vyzdobit sloupovím i vnější fasádu obrácenou k rybníku. Již v druhém roce stavby byl svojanský pískovec nahrazován místy na fasádě cihlovým zdivem a štukou. Starý kníže, který snil o tom, že postaví nejnádhernější palácovou tavbu na Moravě, byl těmito změnami roztrpčen stejně jako nevhodností místa, na němž vyrůstala. Doporučoval synovi dokonce stavbu přerušit a začít znovu na protějším kostelním návrší. Mladý Jan Adam nakonec v důsledku nedorozumění s otcem opustil koncem léta 1681 se svou manželkou Plumlov a přenechal dohled nad stavbou plumlovskému hejtmanovi. Počátkem r. 1683, když stavba zámku dospěla už do posledního patra, zemřel její projektant Karel Eusebius z Lichtenštejna. Tím zájem o její pokračování opadl kníže Jan Adam ji dal v polovině roku vzhledem k hrozícímu nebezpečí tureckých vpádů zastavit. V příštím roce byly stavební práce sice obnoveny, pokračovaly však pomalu, hlavně pro nedostatek pracovních sil. Tehdy už bylo jasné, že z původní projektantovy představy zůstane jen torzo, neboť realizace celého projektu by si vyžádala finanční náklad neúnosně velký i pro bohaté Lichtenštejny. V r. 1685 se konečně podařilo stavbu zastřešit a začalo se s vnitřními úpravami. Ty prováděli opět němečtí olomoučtí mistři, pouze dveře vyrobil brněnský mistr Hanuš Michl. Štuková výzdoba sálů, pokojů a chodeb byla svěřena štukatérovi italského původu Janu Baptistovi Brentaimu, usazenému v Olomouci, který s třemi pomocníky, rovněž Italy, pracoval už na hlavicích sloupů a vlysech zámecké fasády. Jednodušší štuková výzdoba schodiště byla přenechána plumlovskému zedníku Janu Pavlasovi. Štuková výzdoba sálů je umělecky nejcennější částí zámeckých interiérů. Byla dokončena v r. 1686; při závěrečných pracích se také uplatnil knížecí štukatér z Valtic (v pramenech je uváděn jako berlínský mistr). Koncem r. 1686 zbývala už jen malířská výzdoba stropů v první a druhém patře, kterou počátkem r. 1687 zadal kníže vídeňskému malíři Janu Greinerovi. Jako náměty pro obrazy byly vybrány antické motivy podle Vergiliovy Aeneidy. Greiner pracoval na plumlovském zámku celý rok a namaloval tu kolem 7 nástropních fresek, 4 v prvním a 3 ve druhém patře. Malby mají dosti těžkopádnou kompozici a umělecky nedosahují kvality štukových rámů. V následujících letech pomalu končily malířské a natěračské práce, avšak v r. 1690, když se kníže Jan Adam konečně odhodlal shlédnout dokončenou stavbu, byly narychlo zařízeny 4 pokoje, ve kterých pak Lichtenštejnové při svých řídkých a krátkých návštěvách panství přespávali. V mezipatrech sídlil panští úředníci a nejvyšší patro, namnoze ještě bez oken a dveří, zůstalo nedokončeno. V 18. století stavěla vrchnost pro rostoucí správní potřeby panství raději na místě opevnění, jímž kdysi plumlovský hrad obehnal Karel z Lichtenštejna, další přízemní správní budovy, obklopující dnes zámecké nádvoří v podobě tzv. nízkého zámku. Když zámek v r. 1801 poškodila vichřice, při níž byla rozbita břidlicová střecha povaleny některé sloupy fasády uvažoval tehdejší majitel panství kníže Alois z Lichtenštejna dokonce o zboření zámku. Na doporučení plumlovských úředníků však dal strhnout pouze starý hrad. Na zámecké budově byly provedeny nutné opravy a z jednoho pokoje ve druhém patře se stala kaple, kam byl přenesen barokní mobiliář ze zbořené hradní kaple. Po r. 1850 bylo celé jedno podlaží zámku pronajato plumlovskému okresnímu soudu a bernímu úřadu, ostatní obyvatelná podlaží sloužila jako byty úřadníků. V l. 1867 – 1869 byla restaurována fasáda, z níž začaly kusech odpadávat štukové ozdoby. V rámci první pozemkové reformy byl celý plumlovský lichtenštejnský majetek v r. 1931 zabrán a zámek přešel do vlastnictví Státního pozemkového úřadu. Později jej získal správa Státních vojenských lesů, která usídlila až do r. 1965. Stavební stav zámku, opravovaného naposledy v r. 1907, nebyl uspokojivý, a proto jej vojenské lesy, n. p., Plumlov, v l. 1964 – 1965 důkladně opravily: celá stavba byla stažena ocelovými lany a byl zpevněny nejvíce poškozené štítové zdi. Zámek má e své končené podobě z počátku 18. století neobvyklý vzhled, neboť jeho rozměry byly voleny se zřetelem k projektované čtyřkřídlé stavbě. Převládající dimenzí je výška, kterou opticky ještě zvyšuje malá hloubka objektu. Budova má celkem šest nadzemních podlaží s dvěma patry a třemi mezipatry. Jednotlivá podlaží jsou spojována hlavním schodištěm na západní straně a točitými schody pro služebnictvo na východní straně zámku. Nádvorní fasáda spojuje vždy patro a mezipatro jednou řadou volných sloupů, ukončených složitými hlavicemi, v přízemí toskánskými, ve středním patře jónskými a v nejvyšším patře kompozitními. Jednotlivá patra jsou oddělena římsami, pod nimiž probíjí po celé délce budovy štukové vlysy. Okna hlavních pater jsou zdobena podokenními kuželovými balustrádami..

V dospělosti byl oslavovaným válečníkem a jeho úspěchy mu vynesly slávu po celém kraji. Ale v manželství rytíř nebyl šťasten. Měl ženu hrdou a sobeckou, která svými výbuchy hněvu vnášela do jeho života neklid. Není tedy divu, že rytíř často unikal do podhradí, kde se mu volně dýchalo. Při jedné své vyjížďce spatřil v kovárně dívčinu sličnou a veselou, do které se na první pohled zamiloval a také ona tento cit opětovala. Je samozřejmé, že se o této lásce brzy dozvěděla rytířova žena a přísahala svému muži pomstu. Jak mu ale ublížit, když byl téměř nezranitelný? V té době se vrátil z vojny dívčin bratr, který byl vynikající prakéř. K tomu se rytířova žena vypravila s výzvou, aby ztrestal hanbu své sestry. Za několik dnů se rytíř díval z hradu směrem k vesnici a dívčin bratr, který byl ukrytý na úpatí skály, jej zasáhl kamenem ze svého praku přímo do čela. Rytíř padl mrtev k zemi. Když se dívka dozvěděla o jeho smrti, vyřkla kletbu nad hradem na skále. Podle ní se měl každý rok odtrhnout z hradu kámen, až by se celý hrad rozpadl v sutiny..

Není tedy divu, že purkrabí byl proklínán a bylo mu přáno, aby nikdy nedošel pokoje. Když purkrabí zemřel, začaly se dít divné věci. Na silnici k zámku se zjevoval povoz, tažený ohnivými oři. Projížděl i jinými silnicemi okresu. Lidé jej vídali i na Drahansku a kdo ho viděl , tvrdil, že v kočáře seděl pan purkrabí a spěchal na kontrolu stavby zámku. Protože zámek nebyl nikdy dostavěn podle původního záměru, je možné, že kočár s purkrabím potkáte na svých cestách i dnes..

Paní byla velice pyšná na svou zručnost a proto se jí dotklo, když jí manžel řekl, že viděl v kovárně výšivku, jakou by ani ona nesvedla. Rozhodla se tedy, že kovářovu dceru vyzkouší. Pozvala ji k sobě na hrad a tam musela být dívka tři dny zavřená v komůrce a vyšívat. Nejprve šátek, potom fěrtošek a nakonec si paní vymyslela , aby vyšila stuhu, kterou by mohla omotat celý hrad. To děvče samozřejmě nemohlo dokázat a když se na ni paní rozkřikla, že je líná, dívka se vyčerpáním rozplakala a rozhodla se, že ukončí svůj život. Dřív než se oběsila na stuze, kterou měla vyšívat, proklela paní, aby zkameněla a nedošla klidu dřív, než se plumlovský hrad rozpadne na kámen. Paní brzy na kletbu zapomněla. Ráda sedávala na srázu nad rybníkem a bavila se ručními pracemi. Při pletení se jednou stalo, že jí klubíčko vlny spadlo až dolů k rybníku. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jí ho podal a paní se nechtělo pro ně dojít. Pomyslela na to, jak by bylo krásné, kdyby se objevil rytíř a klubko jí podal. Nestačila ani domyslet a už se před ní ukláněl neznámý rytíř. S úklonou jí podal klubíčko a zmizel. Sotva se však paní klubka dotkla, zkameněla. Dodnes je před zámkem, na srázu nad rybníkem, kámen, připomínající sedící ženu..

Pak jej podal panovníkovi, který souboji přihlížel. Král Saula povýšil do šlechtického stavu a do znaku mu udělil tento šíp s knírem a nazval ho odřivousem. Ve skutečnosti se však jedná o zavinutou střelu - šíp omotaný kusem látky namočeným smolou na zapálení. Druhá pověst o původu pánů z Kravař je méně úctivá a spíše pravdivější. Jejich dávný předek prý byl pouhý pasák krav. Jednou prý pasák zachránil dceru knížete před hrozným medvědem, a z vděčnosti pasáka povýšil otec na rytíře od krav, pána Kravaře. Rod z Kravař pocházel z Opavska a postupně získal nejen Plumlov, ale i obrovské majetky po celé Moravě..

Začátkem minulého století se údajně do chodby i propadl nějaký forman s koňmi. V lese jsou prý i místa, kde sníh taje mnohem rychleji. Jak to s chodbou je, se prokazatelně ještě nezjistilo. Co je však částečně prozkoumáno, je hradní studna, vytesaná ve skále. Jeskyňáři se prý dostali do hloubky 31 metrů a snad i pokračuje ještě hlouběji. Aby výčet lidové tvořivosti byl úplný, samozřejmě tu měli, jako na jiných hradech, sídlit templáři. Jejich působení však není nijak potvrzeno..