
Nejlepe najdete hrad, jestliže půjdete od Hamer údolím Okluky (Hloučele). Dojdete k soutoku zmíněné říčky s potokem. U soutoku je vybudováno krásné odpočívadlo s informativní tabulí. Jděte dál podél Okluky (Pravý tok), dojdete k mostu se zábradlím (asi 300m), za něm vyšplhejte po málo zřetelné pěšinědo kopce a dostanete se do druhého hradního příkopu. Mnoho štěstí!
Protože se místo nachází v prostoru voj.újezdu Březina, je nejlépe zjistit aktuální informace. Od roku 2011 se prostor ohraničený od Hamerských rybníků, údolím Okluky s cyklostezkou, Repešským žlebem, dále až do Repech a lesní část od této hranice považuje za zpřístupněný (viz. Výnos č. 4/2011 - zpřístupněné a režimové části vojenského újezdu /ze dne 29.11.2011) Do níže uvedených prostorů je vstup časově omezen na pátky, soboty, neděle a státem uznané svátky v období od 1. ledna do 31. prosince takto: -pátek od 15:00 hodin do 21.00 hodin -soboty, neděle a státem uznané svátky od 07.00 hodin do 21.00 hodin. Volný vstup do přístupných částí vojenského újezdu s časovým omezením není v těchto dnech vázán na povolení ke vstupu a vjezdu. Vstup je povolen pouze pro pěší.
Malé zbytky hradu, který se správně jmenoval Vícov dle nedaleké vsi. První zmínka o něm se objevuje roku 1355. V roce 1358 držel Vícov Henzlín z Vícova. Roku 1379 zastavuje hrad markrabě Jošt Oldřichovi z Boskovic. Při trestné výpravě proti Janu Ozorovi z Boskovic roku 1389 byl hrad vojskem markraběte dobyt a jeho zboží dostal lénem Petr z Kravař. Poté držel Vícov Jan Kuna z Kunštátu, který jej roku 1408 prodal svému bratrovi Heraltu Puškovi z Kunštátu. V roce 1418 je uváděn Vícov jako zboží, které náleželo k hradu Otaslavice. V té době byl Ježův hrad již patrně zříceninou. Poslední zmínka o něm je z roku 1512, kdy je uvedena v listinách ves Vícov s hradiskem. Od té doby se již hrad, nazvaný dle Jana (Ješka) Ježovým hradem, neuvádí. Hrad se skládal z lichoběžníkového předhradí a vlastního hradu, kde tvořil jádro hradu věžovitý palác. Podél severní brány se nacházejí zbytky silné parkánové zdi.… číst dále
K hradní zřícenině se vážou i pověsti. Jedna říká, že je tu ukryt poklad. Hlídá ho prý ohnivý kohout se žhnoucíma očima a korunkou na hlavě. Kdo prý k pokladu přijde mimo pašijový týden, toho kohout oslepí, takže nenajde cestu zpátky. Druhá pověst říká, že se tu zjevuje přízrak rozmarné rytířovy dcery, která byla za svou pýchu sražena bleskem do podzemí spolu s hradem. Jen jednou za sto let smí vystoupit na povrch země, a tehdy se uchází o ženicha. Další pověst se váže k nedaleké hoře zvané Babylon. Údajně tam leží město, které se propadlo pod zem. Dodnes prý na Dušičky jsou z podzemí slyšet zvony.
V předchozím článku „Co se dělo v Irsku v době Vikingů od 9. až do 12. stol.” jsme ukončili povídání událostmi v srpnu a září 1170, kdy doba Vikingů v Irsku náhle skončila. Nyní si nejprve obsah předchozího článku stručně shrneme. Poté se zaměříme na Anglonormanskou (Anglickou) invazi v letech 1169-1170, která dobu Vikingů v Irsku ukončila. Bude řeč o příčinách a průběhu invaze.
Jižně od irského hlavního města Dublinu se rozkládá nejrozsáhlejší irské pohoří Wicklow, v češtině na internetu zmiňováno jako Viklovské hory. Stejnojmenné hrabství Wicklow má v Irsku přezdívku Irská zahrada. Pohoří je z Dublinu snadno přístupné, může nás proto zajímat jak se tam dostat a kam se vypravit.
Před hodným časem jsem vás zde provázel historií kdysi slavného mariánského poutního místa Skoky u Žlutic. Jeho osudy jsme opustili ve 30. letech 20. století, kdy se nad ním a nad celou zemí začaly stahovat černé mraky okupace a války. Ty paradoxně pro obec velké změny nepřinesly, o to víc ji však zasáhly události poválečné.
Víte, že Pražský hrad je největším obývaným hradním areálem světa? Ano, je tomu skutečně tak, a my Češi, můžeme být na symbol své státnosti právem hrdi. Naše kroky dnes ale povedou daleko za hranice Česka, až k objektu, jenž se v pomyslném žebříčku osídlených hradních gigantů usadil na místě druhém. Nachází 30 kilometrů od Londýna a za svou historii poskytl domov již 39 anglickým panovníkům. Řeč je o původní dřevěné pevnosti, pozdějším středověkém hradu a nynějším světově proslulém zámku nesoucím jméno Windsor.
Ani jsme se nenadáli a první měsíc roku 2022 je pryč. S přelomem ledna a února býval dříve spojován velmi důležitý pohanský svátek Imbolc (čti Imbolk), jenž je dnes pro mnohé lidi už pouze velkou neznámou. Býval to významný svátek světla, naděje, nového počátku a příslibu pokračování života. Staří Keltové a později i Slované jej slavívali za soumraku 1. února. A proč slavili počátek za soumraku? Pro tyto národy nebýval totiž počátkem dne východ Slunce, nýbrž jeho západ. I později, za dob křesťanství, se tento svátek tak úplně neztratil, ale přešel i do jejich tradic jako svátek Hromnice (2. února).
Trenčianské Teplice jsou velmi oblíbené lázně uprostřed lesů Strážovských vrchů a bývají nazývané „perlou Karpat.“ Jsou jedním z mála lázeňských měst, které si zachovala svůj původní lázeňský charakter. Zdejší lázně nedávno prošly důkladnou rekonstrukcí a na pěší zóně najdete nejenom historickou lázeňskou architekturu, ale taky moderní budovy. Chloubou lázeňského města je lázeňský dům Hammam a také krásný lázeňský park. Můžete také navštívit hrad Beckov, který stojí na vápencové skále nad řekou Váhem a městečkem Beckov. Hrad Beckov patřil v minulosti k nejluxusnějším šlechtickým cílům ve střední Evropě, a i když je dnes již zříceninou, působí skutečně majestátně.