keltské oppidum u Nasavrk

Po hradišti a jeho okolím vede naučná stezka. Hradiště je od r. 1958 chráněno jako kulturní památka ČR. Lokalita byla osídlena již v paleolitu, neolitu, eneolitu, v pozdní době bronzové a starší době halštatské. Posledním dvěma obdobím patří nálezy z okruhu slezskoplatěnické kultury. Dochované pozůstatky opevnění byly postaveny v pozdní fázi doby laténské ve 2. století př. n. l. Oppidum bylo opuštěno po polovině 1. století př. n. l. Archeologické nálezy dokládají také osídlení v době římské a během raného i vrcholného středověku, ale obnova opevnění nebyla v raně středověkém období doložena. Nejstarší nálezy z hradiště pochází z r. 1847, kdy byl vybírán kámen ze zřícené hradby. Později lokalitu zkoumal v r. 1943 Ivan Borkovský a v letech 1971–1987 Milan Princ, ale menší záchranné výzkumy probíhaly i v dalších letech. Předpokládá se, že oppidum stálo u jedné z větví jantarové stezky a zajišťovalo také obchod mezi oppidy Závist a Staré Hradisko. Kromě toho bylo pravděpodobně mocenským centrem, které ovládalo těžbu nerostných surovin. V okolí se nacházejí ložiska grafitu, železné rudy, mědi a zlata. Jejich těžba se v laténském období předpokládá vzhledem ke snadné dostupnosti ložisek, ale konkrétní archeologické důkazy těžby či zpracování rudy na hradišti chybějí. Oppidum na ostrožně obtékané Chrudimkou bylo dvojdílné. Boční strany ostrožny strmě spadají do údolí řeky a severní část vybíhá do protáhlého klesajícího hřbetu. Na východní straně se nacházelo předhradí o rozloze 8 ha a západní část ostrožny zaujalo vnitřní hradiště s rozlohou asi 23 ha. Přístupnou východní a jižní stranu vnitřního hradiště chránilo trojité opevnění. Na jižní straně bylo poškozeno při stavbě evangelické modlitebny a hřbitova, takže se dochovaly pouze dvě linie valů. V 19. století při stavbě silnice také zanikl původní hlavní vstup na východní straně. Předhradí bylo ohrazeno pouze jednou hradbou. Nejlépe dochovanou částí oppida je trojnásobné opevnění na východní straně vnitřního hradiště. Vnitřní pás fortifikace tvořila hradba a příkop, který byl v místech archeologických sond původně 3,4 m hluboký a částečně vysekaný ve skalním podloží. Mezi ním a vnitřní hradbou se nacházela berma, na které byla doložena dvojitá řada kůlových jamek po palisádě. Samotná hradba byla postavená technikou Pfostenschlitzmauer. Takovou hradbu tvořila řada svislých kůlů, mezi kterými byla bez malty vyskládána kamenná zeď. Další vodorovně umístěné kmeny spojovaly čelo hradby s její zadní částí, ale její podoba nebyla v Českých Lhoticích rozpoznána. Výzkum odhalil také kamennou základnu s půdorysem 320 × 320 cm, nad kterou pravděpodobně stávala srubová strážní věž. Archeologický výzkum také doložil tři starší stavební fáze hradby. Jižní část opevnění byla zničena při stavbě silnice a fary. Linie hradeb se zde stáčela k východu a klesala svahem dolů k řece. Na západní a severní straně se dochovaly stopy jen jedné linie opevnění. Byla postavena podobným způsobem jako vnitřní hradba na východní straně, ale nepodařilo se prokázat existenci mladší stavební fáze, ve které byla východní hradba na čelní straně zpevněna svislými kůly. V jihovýchodním rohu vnitřního hradiště bývala hlavní klešťovitá brána s věží. Další vstupy z údolí řeky byly na jihozápadě a severozápadě, kde brána navazovala na terasovitě upravený terén, odkud pochází množství nálezů z doby laténské. Poslední brána se nacházela na východní polovině severní strany. Nejvýše položená část hradiště se označuje jako akropole. Předpokládá se, že v těchto místech bývaly archeologicky prozkoumané, ale zaniklé mohyly z doby halštatské. V době laténské se zde pravděpodobně nacházelo nejhustší osídlení oppida. Další zástavba stála podél vnitřní hradby. Tvořily ji kůlové stavby, které sloužily k obytným i hospodářským účelům. Jedna z nich je považována za kovárnu..