Chotěboř

Po vystřídání dalších majitelů zámku získal panství v roce 1836 svobodný pán Jan Josef Dobřenský z Dobřenic (Dobrzenský z Dobrzenic) sňatkem s Marií Wanczurovou z Rzehnic, dědičkou vymírajícího českého rodu. Rod Dobřenských zámek vlastnil až do roku 1948, kdy byl zámek zestátněn a Dobřenští emigrovali do Kanady a později do Francie. Roku 1989 se vrátili zpět a r. 1992 jim byl zámek vrácen v restituci. Zámek obklopuje rozlehlý park (15 ha)..

Chloubou parku je kaštanová a lipová alej. Od zámku směrem do zámeckého parku cca 100 m se nachází obdélníková budova s průjezdem (panský dvůr) a za ní dům se zahrádkou a voliérou s 12 krásnými pávy (viz obrazová galerie). Park je přístupný veřejnosti a velmi pěkně upraven..

Muži potají svírali pěsti, ženy plakaly a proklínaly necitu. Za tyto své skutky nedošel Rašín ani v hrobě pokoje a klidu. Za tmavých nocí, když se schylovalo k půlnoci, ozval se v dáli na východní straně dusot koňských kopyt. Z počátku zněl jen slabě, potom se zesiloval a zrychloval, a než se překvapený noční chodec nadál, přehnal se okolo něho v divokém letu Rašínův kočár, tažený třemi páry bujných, rychlých koní. Byli černí jako uhel, z nozder jim šlehaly plameny a ozařovaly cestu. Po celou hodinu se Rašín projížděl po silnicích v okolí Chotěboře, po celou hodinu tropil jeho kočár pekelný hřmot, takže se obyvatelé, zburcovaní ze spánku, úzkostlivě krčili u oken a zděšeně pohlíželi do tmy, v níž vyšlehující plameny značily cestu, kudy táhne zjevení. Chotěbořští šli na faru prositi kněze, aby Rašína, který je v noci děsí, zažehnal s pomocí Boží. Však prý má nyní podobu čerta. Snad ho samo peklo poslalo, aby rušil na zemi klid a mír. Kněz slíbil, že jejich prosbě vyhoví. Tu se sešli občané, kteří měli odvahu zúčastniti se zaklínání, a radili se, jak by Rašína odpravili. Smluvili se, že si připraví meče,a jakmile kněz zastaví kočár, že k němu přiskočí ze svého úkrytu a Rašínovi setnou hlavu. Přichystali se, vzkázali pro kněze a před půlnocí se skryli u cesty, po které Rašín přijíždíval. Jakmile zazněla dvanáctá, ozval se v dáli hřmot a ze tmy vyšlehly blesky, jako když se valí prudká bouře. Kněz vystoupil na silnici, připravil si monstranci. Jeho průvodci sevřeli pevně jílce obnažených mečů. Však se strašidelný povoz už k nim blíži a pekelná hudba jej doprovází. „Zaklínám tě-“ vzkřikl kněz a pozdvihl proti zjevení monstranci. Kočár však přeletěl mimo něho jako šíp a do tmy zaznělo posměšné zachechtání. Zklamaně vrátili se Chotěbořští domů. Druhého dne šli na poradu k hvězdopravci. Hvězdopravec jim řekl, že zastaviti kočár může jen člověk, který se narodil s Rašínem „na téže planetě“. I vyhledali takového člověka a požádali ho, aby jich zbavil Rašína. Byl to sladovnický pomocník, pijan a rváč, který se ani čerta nebál. Ten vyhověl milerád jejich přání, opásal se mečem a šel s nimi v noci do ulice, vedoucí k zámku. Jakmile se zjevení objevilo, skočil směle proti němu, vzkřikl na koně hromovým hlasem „Ou, stát!“ A ku podivu, v tu chvíli se koně zastavili, jako by je kdosi uchopil za uzdy. Rašín se zdvihl v kočáře a naklonil se vpřed, aby spatřil, kdo mu zastoupil cestu. Tu k němu přiskočil odvážlivec, zamával mečem a uťal mu hlavu. Koně se dali v klus, zmizeli v dálce s kočárem a bezduchým tělem. Hlava se skutálela do nedaleké studánky, padla na dno, ztratila se. Příšerný povoz se od té doby už neukázal. Kolem studánky obíhal ještě po tři noci ohnivý pes a žalostně vyl, potom však strašení ustalo navždycky.