Paulusův kříž

Podle vyprávění paní Blaženy Havlové, rozené Paulusové, jednoho večera zabouchali dva sovětští partyzáni na vrata statku jejího tatínka, sedláka Pauluse v Proseči u Seče. Otec se údajně velmi zdráhal je nechat u sebe ukrývat s ohledem na bezpečnost svých 11 dětí. Jenže Rus, který měl přes rameno samopal a představil se špatnou češtinou jako Kolesnik z partyzánské brigády Mistr Jan Hus, sedláku Paulusovi pohrozil, že pokud jim nepomůže, budou to brát jako zradu a se zrádci jistě ví, jak se zachází. Načež samopalem naznačil výhružné gesto. Tatínkovi, dle vyprávění paní Blaženy, nezbylo než s pomocí partyzánům i přes strach o svou rodinu souhlasit. Maminka dokonce Rusům uvařila i polévku a nabídla bochník chleba. Rusové si poté vzali od sedláka motyky a lopaty na vykopání nedaleké zemljanky. Od té doby partyzáni chodili k Paulusům pro jídlo častěji a častěji. Statek využívali i pro mytí, holení a k občasnému přespání na seně. Údajně se jich někdy objevilo i 12 najednou! To vše v době, kdy rodina sama trpěla nouzí o jídlo a strachem z každodenního prozrazení a možného trestu ze strany Němců. Časem partyzáni sami uznali, že jich je u Paulusů hodně a tak se rozdělili a půlka odešla hledat úkryt jinam. Krátce před koncem války, údajně byl zrovna krásný den, ale ještě dost zbytků sněhu, když spali u Paulusů na půdě dva partyzáni, rozneslo se po okolí, že Němci dělají v nedaleké Seči čistku. Údajně i přikázali místním vzít si bílá prostěradla a vodili je po lese jako své živé štíty, při vylákávání partyzánů z úkrytu. Sedlák Paulus okamžitě zburcoval ony dva "své" partyzány a ve voze překrytém starými dekami, na které ještě položil pilu a sekeru, je převezl až do bezpečí lesa. Tímto jim zachránil život. Při loučení údajně Kolesnik sundal rukavici a podal Paulusovi ruku se slovy: "Nikdy Vám to nezapomeneme!"

O německých manévrech v okolí Proseče se dozvěděl také Karel Veselý, snoubenec Blaženy, dcery sedláka Pauluse. Ze strachu o svou nastávající a její rodinu zpanikařil a přemluvil svého známého, autodopravce Františka Pavlíka a vyrazili automobilem na dřevní plyn z nedalekého Jilemu u Chotěboře do Proseče. V té samé době se shodou okolností dvacetiletá Marta Paulusová a její dvojče Hana připravovaly na cestu k nejstarší sestře Růženě, která do Jilemu dříve přivdala. "Karel za námi přijel na Proseč s tím, že mě tam nenechá... a do týdne, že se v Hradišti (u Nasavrk) vezmeme. Já jsem mu odpověděla, že pokud mají Němci sebrat všechny z rodiny, tak včetně mě, a že nikam nejedu a že svatba počká. Karel potom naložil do auta alespoň holky, když už jeli tím směrem a vyrazili zpět do Jilemu. Až druhý den ráno jsme se dozvěděli, jaká tragédie se stala." líčila paní Blažena. A co se tedy onen osudný okamžik stalo? Krátce po půlnoci 25. března 1945 projíždělo nenápadné auto Horním Bradlem a stoupalo silnicí směrem na Lipku. Právě pod Lipkou na automobil vypálili dávku střel ze samopalu Kolesnikovi partyzáni v domnění, že jde možná o auto s Němci. Výsledek střelby? Na místě zahynula Hana Paulusová, Karel Veselý i řidič František Pavlík. Těžce raněnou Martu zachránil před smrtícími kulkami kotel na dřevoplyn, vedle kterého seděla. Protože zůstala při vědomí, poznala jednoho z partyzánů, kteří přišli po střelbě zkontrolovat automobil a posádku. Byl to jeden z těch, které její rodina pomáhala se před Němci ukrývat! Jaký šok to byl pro oba! Partyzán se vylekal a zbaběle i přes bolestivé volání Marty utekl. Volání o pomoc zaslechli mnohem později až chlapi, kteří se vraceli nad ránem domů z bradelské hospody. Kromě třech mrtvých zde našli i ve vážném stavu postřelenou Martu, které zajistili rychlý převoz do chrudimské nemocnice. Zpráva o této tragédii se k Paulusům na statek do Proseče dostala až ráno a paní Blažena se tak dozvídá, že přišla nejen o svého milovaného Karla a sestru Hanu, ale že ve smrtelném nebezpečí je i její sestra Marta. Jelikož Marta potřebovala urgentně transfuzi krve, které bylo v té době nedostatek, vyrazila Blažena se svým bratrem na kole za sestrou do 23 km vzdálené Chrudimi. Právě krev bratra Martu údajně zachránila. Marta si neužila klidu ani v nemocnici. Nejprve byla hlídána Němci a dotazována na totožnost pachatelů, později, po osvobození, ji bylo důrazně naznačeno, aby o ruských partyzánech jako o pachatelích nikde a nikdy nemluvila. Dle syna paní Blaženy, pana Josefa Havla, údajně není možné, aby partyzáni nerozpoznali pomalu jedoucí civilní auto na dřevoplyn od auta s německou vojenskou posádkou. Spíše stříleli chaoticky, bez rozmyslu a neurvale na vše, co se kolem pohnulo. Paní Marta Paulusová zemřela v roce 2014 ve věku 90 let. Po celý zbytek života se potýkala s následky zranění, které při střelbě 25. března 1945 pod Lipkou utrpěla. Až do své smrti žila s nevyoperovatelnou kulkou vedle páteře a nemohla mít děti. Její sestra, Blažena Havlová, zemřela v roce 2020 ve věku 101 let. Po válce se vdala za Josefa Havla, ale spolu s manželem byli perzekuování jako kulaci. Manžel byl na čas dokonce zavřen a hrozilo jim několikrát vystěhování. I přestože dožila v kruhu dvou dětí, pěti vnuků a deseti pravnoučat, nikdy se úplně nevyrovnala s březnovými událostmi roku 1945. Karel Veselý, narozen roku 1915, byl známý český hudební skladatel, kapelník, učitel hudby a písničkář. Podle místa svého působiště v Jilemu se mu často říkalo také Jilemský. Křížek dnes připomíná tragickou cenu, jakou mnozí civilisté zaplatili v posledních týdnech války. Je naší povinností nezapomenout. Na věčnou památku Hany Paulusové, Karla Veselého a Františka Pavlíka..

Krátce před Vánocemi 1944 se partyzáni objevují v obci Proseč nedaleko sečské přehrady na statku hospodáře Pauluse. Ten se má s manželkou a 11 dětmi co ohánět, aby se sami uživili a plnili dodávky. K tomu teď musí živit početné skupiny partyzánů. Práce v hospodářství je pořád dost, nyní tedy nová starost. Partyzán N. V. Kolesnik v čele skupiny partyzánské brigády Mistr Jan Hus vyhrožuje samopalem a hospodáři Paulusovi špatnou češtinou sděluje: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Kolesnik se také jednou u Paulusů vyjádří, že v Čechách každý čeká, až je přijdou zachránit. A dodává, že kdyby věděl, co ho tady čeká, tak by sem nikdy nechodil. Domácí mají strach, co s nimi bude, až se vše vyzradí. Zatýkáni v Lipovci a Licoměřicích je výstrahou pro všechny. Partyzáni se v Paulusově statku pomalu zabydlují. Požadují teplá jídla, nejlépe husté masité polévky. Využívají velký statek pro ubytování a k provedení osobní hygieny. Bývá jich tu až patnáct. Na statek docházejí vždy ve větších skupinách, spí na půdě na seně, aby měli údajně snadný a lepší útěk. Hospodář Paulus se synem jednou převáží partyzány pod plachtami koňským potahem ze vsi do lesů. Mezi sourozenci jsou i dvojčata, sestry Hana a Marta. Ty zatím netuší, co hrozného je od partyzánů čeká. Domácí se partyzánům vyhýbají a nenavazují kontakt. Bojí se jich. Jejich pobyt nezůstává v Proseči a okolí utajen a všichni jsou nervózní. Hrůza z Němců je stále velká. Krátce před prvním příchodem partyzánů se vrací v prosinci 1944 z totálního nasazení v Říši dcera Hana Paulusová, ročník 1924. Skoro po 10 měsících. Její dvojče Marta má štěstí, vyhnula se totálnímu nasazení díky známosti se správnými lidmi. Hezká dvojčata jsou od sebe k nerozeznání, i rodiče a sourozenci s tím mají někdy potíže. Proto každá nosí u sebe pro lepší identifikaci kapesníček s vyšitým monogramem. Jejich starší sestra Blažena (*1919) už má vážnou známost, bude se brzy vdávat. Jejím snoubencem je Karel Veselý, lidový písničkář a kapelník, pocházející z vesničky Jilem. Karel Veselý (*26. 8. 1915 ve Spačicích u Běstviny) se stal obecně známým těsně před druhou světovou válkou jako hudební skladatel a písničkář. Své skladby vydával pod uměleckým jménem Karel V. Jilemský. V Jilmu byl učitelem hudby a vedoucím chrámového sboru v nedalekém Čachotíně. Složil přes tři desítky tanečních písní v lidovém duchu a několik pochodů, které byly vydávány na gramofonových deskách Ultraphon, notové party pak v hudebních vydavatelstvích, třeba u nakladatele Vodičky v Praze. Tam spolupracoval s věhlasným kapelníkem F. A. Tichým. Aktivně také pracoval ve spolku divadelních ochotníků, který pod jeho taktovkou uváděl i náročné operety. Byl ve svém okolí výjimečným zjevem. Vzdálenost mezi Prosečí u Seče a obcí Jilem až za Chotěboří je příliš velká, a tak se Karel s Blaženou vídají méně, než by chtěli. Veselý ale využívá každé příležitosti podívat se do Proseče. Počasí v březnu 1945 slibuje brzký příchod jara. Část Kolesnikovy partyzánské skupiny je v sobotu 24. března 1945 u Paulusů a odpoledne po náležitém pohoštění odchází. Odvádí je jeden ze sourozenců Paulusových směrem na Seč. Druhá skupina partyzánů pod vedením samotného Kolesnika operuje v tu dobu v prostoru Trhové Kamenice. Dvojčata Hana a Marta plánují cestu na kole do Jilmu na návštěvu své provdané sestry. Kola ale nejsou pojízdná, potřebují zalepit děravé duše. Na to tu schází mužská ruka. V okolí Chotěboře probíhá zase velké zatýkání odbojářů a Karel Veselý má strach, zda se v Proseči u Paulusů něco neděje. Domluví se proto s autodopravcem Františkem Pavlíkem z Chotěboře a společně jedou na statek. Přijíždějí v sobotu odpoledne ještě před odchodem partyzánů. Autodopravce Pavlík tam Veselého vysadí a pokračuje dále s tím, že se pro něj večer na zpáteční cestě zastaví a vezme ho domů. Dvojčata Hana a Marta využijí příležitosti a dohodnou se s Veselým, že společně pojedou téhož dne večer autem do Jilmu. Pavlík se vrací ale až pozdě večer po 22. hodině. Chvíli si odpočine a společně všichni vyrážejí okolo půlnoci směr Jilem. Projíždějí Prosíčku, Vršov a v polovině Brádla (dnes Horní Bradlo) auto zatáčí doprava na starý ocelový most přes řeku Chrudimku a stoupá vzhůru k obci Lipka do táhlého kopce. Auto na dřevoplyn jede pomalu a je zdaleka slyšet. Vedle řidiče Pavlíka sedí skladatel Veselý a vzadu dvojčata, sestry Hana a Marta Paulusovy. Auto pomalu vjíždí do lesa pod Lipkou. Je krátce po půlnoci, tedy již neděle 25. března 1945. Náhle se ozve krátké zapískání a vzápětí bez jakékoliv výstrahy se na auto a jeho osazenstvo snese prudká palba z automatických zbraní. Pomalu jedoucí auto zastavuje a stává se snadným terčem a kořistí druhé části Kolesnikovy partyzánské skupiny, která se tam v tu dobu nachází. První část před pár hodinami využívala pohostinnosti hospodáře Pauluse a jeho rodiny v Proseči. Následky střelby jsou tragické. Z rozstříleného osobního auta se ozývá smrtelný chrapot umírajících, autodopravce Pavlíka, hudebníka Veselého a Hany Paulusové. Ti všichni zákeřnou střelbu od partyzánů nepřežijí. Zázrakem je naživu jenom Marta. Je těžce zraněná, ale zůstává při vědomí. Život jí zachrání kotel na dřevoplyn, který je umístěn v zadní části vozu. Po skončení nesmyslné střelby se jeden z partyzánů jde přesvědčit, koho že to partyzáni zlikvidovali. Když se přiblíží k rozstřílenému autu, zjistí tragický omyl. Nejde o německé důstojníky, členy gestapa či protektorátní úředníky. Zastřeleni jsou nevinní civilisté. Partyzáni mohli vědět, že Němci autem na dřevoplyn nejezdí, i když je pohonných hmot již nedostatek. Auto na dřevoplyn vydává jiný hluk, má jiné jízdní vlastnosti než auto na benzin. Partyzán do auta nahlíží a volá dovnitř. Marta Paulusová, která je stále při vědomí, ho poznává. Je to jeden z těch ruských partyzánů, kteří k nim chodí na statek do Proseče. Malé postavy, v čepici a s přehozenou pláštěnkou přes záda. Odpovídá mu a říká, kdo je. Prosí ho o pomoc. Partyzán si s hrůzou uvědomuje, co se stalo. Vše sděluje ostatním. Kolesnik vydává rozkaz k okamžitému odchodu. Bez poskytnutí pomoci těžce zraněné Martě. Ostatní v autě už pomoc nepotřebují. Kolesnik zřejmě předpokládal, že Marta svým zraněním také podlehne. Po válce se už nic vyšetřovat nebude…

Střelba budí občany z Brádla, je slyšet i v místním hostinci. Slyší ji také četníci. Ti jdou s několika občany zjistit, co se stalo. V příkopě na kraji lesa pod Lipkou objeví rozstřílené auto a v něm stále při vědomí Martu Paulusovou. Vynášejí ji z auta ven, Marta silně krvácí, nejvíce z břicha. Okamžitě je telefonicky přivolán doktor Čermák z Trhové Kamenice. Ten zastaví krvácení a zařídí převoz do nemocnice v Chrudimi. Těla ostatních jsou odvezena do márnice v nedalekém Modletíně. Četníci prohledávají okolí a nacházejí spoustu vystřelených nábojnic. Jsou ruské výroby, pasují do ruských zbraní. Rozstřílené auto je později odtaženo do Chotěboře. Foto: Archiv M. Kubína, dar rodiny Paulusovy. Publikováno se souhlasem majitele. V nemocnici je Marta okamžitě operována, lékaři nedávají moc nadějí k přežití. První krevní transfúzi dostává od náhodou přítomného zvěrolékaře Soukupa. Krve je potřeba ale více. Druhý den pomůže transfúze od vlastního bratra. Z ruky do ruky, z žíly do žíly. Strašnou zprávu se rodina Paulusova dozví téhož dne, v neděli okolo 6. hodiny ranní. Nemohou tomu uvěřit. Z nemocnice je prosí o krev. Sestra Blažena a její bratr na nic nečekají, nasedají na kola a vyrážejí do nemocnice v Chrudimi. Dorazí tam krátce po 9. hodině dopoledne. Nad Chrudimí se v tu dobu seřazují bombardéry k náletu na PARAMO v Pardubicích. Všichni běží do krytů, i personál nemocnice s pacienty. Na lůžkách zůstávají jen těžce nemocní a zranění. Mezi nimi Marta Paulusová. To dopoledne, 25. března 1945, sestra na příjmu sourozencům Palusovým sděluje, že v nemocnici mají alarm, protože se chystá zátah na partyzány. Totéž potvrzuje i vrátná. V Chrudimi sídlí sonderkomando v čele s velitelem P. Feustelem, a tak se Němci důkladně na někoho chystají. Nic neponechávají náhodě, i nemocnice se musí připravit. Marta dostává krev od svého bratra až odpoledne po návratu z krytu. Po krátkém odpočinku se sourozenci vracejí na kole zpátky domů do Proseče. Zatím se přesně neví, jak tragédie proběhla. Kriminální čin? Loupež? Nic tomu nenasvědčuje. Lidé se to bojí nahlas vyslovit, ale tuší, že jsou za tím partyzáni. O střelbě pod Lipkou se brzy dozví gestapo z Pardubic. Dva dny k Martě nikoho v nemocnici nepustí, jen ošetřující personál. Gestapo se snaží Martu vyslechnout. Otázky jí dává český tlumočník, nic se ale nedozví. Marta má strach o tom mluvit. Gestapo odchází s nepořízenou a o případ ztrácí zájem. Správně předpokládá, že za tím stojí partyzáni, ale ať si to místní vyřídí sami mezi sebou. Tragická událost není vyšetřována ani protektorátní kriminální policií. Pohřeb Hany Paulusové se koná ve středu 28. března 1945 v rodné Proseči u Seče. Je pochována na místním hřbitově v rodinné hrobce. Pohřeb Karla Veselého je ve čtvrtek 29. března 1945. Přátelé z chrámového sboru mu zazpívají u hrobu jeho oblíbenou „La palomu- moře, pohádko má, moře, vidino snů…“. Partyzáni se po této události již nikdy v Proseči na statku u Paulusů neobjeví. V den tragédie u Lipky se začíná pomalu naplňovat osud Fominova štábu partyzánské brigády MJH. Čeká jej léčka u Leskovic nedaleko Golčova Jeníkova, a to hned další den. Tam tedy směřuje ta zítřejší akce! Marta se díky lékařskému týmu pod vedením primáře Bartůňka zotavuje. Nemocnici opouští v květnu, takřka po 2 měsících. V jejím těle zůstávají na celý život střely, které se lékařům nepodařilo vyjmout. Její levá noha je chromá. Později se provdá, ale v důsledku průstřelů nemůže mít děti. Celý život se bojí jít do lesa. Tak krutě se tato událost vryje do její paměti. Krátce po válce žádá rodina Paulusova odškodnění. Místní komunistický tajemník z Proseče jim ale sděluje, že tragická událost byla dílem anglických parašutistů a že nemají žádný nárok na odškodnění. Paulusovi pochopí a více nežádají. Naplnila se předpověď cikánky krátce před nešťastnou událostí. Ta Martě vyložila z karet dlouhý život, ale u její sestry, dvojčete Hany, byla skoupá na slovo. Byla u toho i jejich sestra Blažena. Ta si vzpomínku na vykládání z karet uchovala po celý svůj další život. Marta Paulusová odjede do Prahy na sekretariát Sdružení českých partyzánů. Zde se setkává s úřadujícím místopředsedou Pichem-Tůmou. Je to náhoda nebo osud? Tůma je dobře informován o tragické události u Lipky. Vyčítá Martě, že si dovolili přes tehdy platný zákaz nočních jízd autem jet z Proseče do Jilmu. Že by se to jinak nemohlo přihodit. Marta odpovídá, že o žádném zákazu nikdo nevěděl, a to ani autodopravce Pavlík. Jinak by všichni přespali v Proseči na statku, kde bylo místa dost. Rozhovor je pro oba aktéry nepříjemný. Marta vidí Tůmu poprvé a stačí jí to. Dostává částečný invalidní důchod ve výši 500 korun za měsíc. Postupně je ale snižován až na částku 50 korun měsíčně. O tragické události se pak mlčí. Pich-Tůma, bývalý politický komisař partyzánské brigády MJH, nemůže dovolit, aby se na jeho brigádu házela špína. Ještě v druhé polovině 80. let je čin přičítán německým protipartyzánským skupinám a skupinám vlasovců. A rodině Paulusově bylo doporučeno z veřejných míst, aby o tom nemluvili. Za čas se na osudném místě tragédie pod Lipkou objeví pomník s kamenným křížem. Nechybí tu nikdy čerstvé květiny jako vzpomínka. Až se změnou režimu po roce 1989 se o teroristickém činu partyzánů může veřejně mluvit. Žijící Marta Paulusová dostává od státu malé odškodnění….