klášter jezuitů s kostelem sv. Ignáce

Areál jezuitské koleje

Jiří Popel Lobkowitz, nejvyšší purkrabí království , povolal jako horlivý šiřitel katolické víry do Chomutova zástupce řádu v čele s provinciálem Georgem Baderem, a to již v roce 1589. Po prvních úspěších se rozhodl ve městě založit kolej, kterou nadal rozsáhlým majetkem. Jezuitský areál v Chomutově měl mít nejen vliv na bezprostřední region, ale měl stát v cestě aktivitám sousedního protestantského saska. Po příslušných jednáních a vyhledání vhodného místa spojeného s výkupem řady měšťanských domů při koutu jižní strany hlavního náměstí, byl dne 14. srpna 1590 slavnostně položen a vysvěcen základní kámen náročně koncipovaného rozlehlého areálu.

Pro potřeby koleje založil Jiří Popel i nadaci, která byla schválená až v roce 1592. Zmíněná nadace byla určena především pro vznikající gymnasium, kde mělo být z jejích výnosů vydržováno 100 chudých studentů bydlících v semináři, nazvaném od roku 1623 seminářem sv. Františka Xaverského. Gymnasium mělo v podstatě charakter university, studující mohli získat titul doktora či magistra.

Této etapě předcházely dramatické dny roku 1591, kdy rasantní postup jezuitů vyvolal u místního, vesměs luteránského měšťanstva silný odporvrcholící vypleněním dosavadního provizorního sídla řádu ve městě. Po tvrdém potlačení vzpoury bylo působení tovaryšstva ihned obnoveno.

Prvotní stavební činnost se soustředila do objektu v rohu náměstí při navazující ulici, kde vznikl nad klenutým přízemím první provizorní sakrální prostor (nově citlivě obnoven pro potřeby galerie). Za ním, směrem do hloubky parcely směřující až za městskou hradbu, byla budována náročně řešená vlastní kolej s pozoruhodným arkádovým nádvořím. Jeho detailní členění odpovídá řadě pozdně renesančních a manýristických staveb ve městě. Tato výrazně profilovaná tvorba tvoří jednu z méně známých, pro dějiny města i celých Čech ale podstatnou kapitolu. Dokládá prvotní nepochybné vlivy, jejichž zdroj je nutno hledat nejspíše v Nizozemí, odkud se do našich zemí toto umění šířilo přes německo.

Plány nejstarší části měly být vyhotoveny již roku 1593, tradice (Balbín) připisuje její návrh přímo Lobkowitzovi, což je však značně nepravděpodobné. Je ale otázkou, zda právě Jiří Popel nepovolal do města speciálně vybrané stavitele a kameníky, což by vysvětlovalo jejich nečekanou stylovou orientaci. Lobkowitz by taky mohl být tím, kdo podnítil pozdně renesanční a manýristickou přestavbu města. Tato proměna byla i paradoxně urychlena velkým požárem, který v roce 1598 zničil větší část města. Zmíněné pozoruhodné arkádové nádvoří bylo proto dokončeno až v roce 1613.

Zásadní přerušení výstavby areálu způsobilo stavovské povstání, kdy s jezuity nesmíření měšťané kolej opětně obsadili a zástupce z města vyhnali. Po porážce na Bílé hoře se ale řád ihned vrátil aby v místě vytvořil významné rekatolizační středisko.

Výstavba areálu se na krátkou dobu urychlila, stavěla se nadále kolej a při hradbě i gymnasium. Jako hlavní řádový kostel však v první etapě sloužil zámecký kostel který byl jezuitům poskytnut na přechodnou dobu. Neklidná situace v první polovině 17. století ale veškeré práce značně zpomalila a k dokončení areálu došlo až po skončení třicetileté války.

Vyvrcholením jezuitských aktivit byla v Chomutově výstavba nového hlavního kostela, zasvěceného zakladateli řádu, sv. Ignáci. Teprve v roce 1663, 25. února, byla představenými koleje (rektor Georg Helmrich) na základě povolení pražského provinciála Johana Saxe uzavřena smlouva na výstavbu. Autorem byl tehdejší prvořadý v Praze sídlící stavitel italského původu Carlo Lurago.

Vysoké požadavky na stavbu lze doložit i srovnáním s dalším kostelem, stavěný rovněž C. Luragem téměř současně, a to kostelem sv. Ignáce při novoměstské koleji. Zejména interiér stavby je mimo zmiňované polosloupy do té míry shodný, že lze hovořit o variantách jednoho zadání.

Stavba kostela zahájená roku 1663 byla stavebně dokončena v roce 1668, kdy došlo na svátek řádového světce sv. Ignáce k požehnání stavby pražským arcibiskupem (Matouš Sobek z Bílenberku). Vysvěcení však bylo provedeno až v roce 1671, kdy byl dohotoven a alespoň základním mobiliářem vybaven interiér. Nejpozději tehdy byly dokončeny i náročné koncipované figurální a vegetabilní štuky, které prováděli dle všeho pražští spolupracovníci architekta Luraga.

Vybavování kostela kvalitním mobiliářem se protáhlo až do 18. století. Hlavní oltář vyplňující téměř celou plochou závěrečnou stěnu presbytáře pochází ze 70 – 80. let 17. století. Monumentální architektura dělená do trojice polí nese vysoce hodnotné sochy pražské provenience, zejména sv. Petra a Pavla před bočními nikami. Hlavní barokní obraz se nedochoval, ve druhé polovině 19. století byl nahrazen malbou V. Kandlera. Z raně barokního období jsou i další oltáře vyplňující boční kaple. U nich se uplatňuje typický boldcový ornament. Velice zajímavé jsou oltáře kaplí nejblíže vstupu. Jejich zděná, umělým mramorem opatřená architektura se hlásí do 2. pol. 18. století. Vazba na Prahu je zde těsná, neobyčejně blízké protějšky těchto oltářů lze opět nalézt v již zmíněném novoměstském kostele stejného zasvěcení. Chomutovský kostel byl vybaven i řadou dalších, velice kvalitních součástí, které se však do současné doby dochovaly pouze torzovitě. K prvotnímu nejvýznamnějšímu vybavení náležel zejména obraz Ecce Homo, provedený roku 1584. Spolu z gotickou sochou panny Marie pocházející ze Saska byl dokladem dobové barokní snahy doložit kontinoitu víry.

V rámci zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byl v letech 1776 až 1945 určen kostel pro místní posádku, protože v klášteře byla již v 18. století zřízena kasárna. Toto využití areál s vyjímkou kostela těžce poškozovalo. Po roce 1945, zejména pak 1948 přestal kostel sloužit pravidelným bohoslužbám a začal rovněž pustnout. Problematickou záchranou byla aktivita 70. a zejména 80. let, kdy měla být stavba obnovena. Ideologicky se však nehodilo její vybavení, a proto bylo bezprostředně ohroženo. Jako paradoxní doklad lze z této doby uvézt snahu uzavřít narušený hlavní oltář za příčku vloženou do presbytáře, protože jinak mu hrozilo odstranění.

Dnes slouží areál jako kulturní centrum města, a je zde několik galerií, knihovna a muzeum.