kostel sv. Václava

Roku 1352 bylo z Rosic placeno 12 grošů papežského desátku. V roce 1373 podali Jaroš a jeho syn Heřman z Mrdic kněze Lukáše na rosickou plebánii, jež byla uvolněna smrtí plebána Zdícha (psán rovněž jako Zdych). Plebán Lukáš je zmíněn ještě roku 1398, kdy měl rosický kostel desátky ze 2 popluží u Mikulovic, jejichž majitel Smil Flaška z Pardubic a Rychenburka je dal pod plat lidem a náhradou za tyto desátky dal chrámu 50 jiter lesa u vsi Přerova a 55 jiter luk. Za plebána Lukáše, někdy před rokem 1403, byla z Říma povolena inkorporace ke klášteru v Opatovicích nad Labem, ale až po jeho smrti v roce 1403 byla opět povolena. Z let 1406 a 1408 je zmínka o rosickém plebánu Jakubovi, kdy byl uveden jako svědek v soudních aktech. Během husitských válek a po nich zde působili kněží podobojí, aby nakonec Rosice připadly pod pardubického děkana. V pátek před sv. Janem Křtitelem roku 1512 obrátil Vilém z Pernštejna farníky, připsané ke kostelu v Pardubičkách a v Rosicích, k faře města Pardubic. Na den sv. Mikuláše roku 1537 bylo učiněno narovnání s městem Pardubicemi a sousedy vsi Rosic v příčině dávání desátku knězi, aby jim konal služby Boží, a to za přítomnosti úředníků Alše Rodovského z Hustířan a Buriana Svítkovského ze Škudel: „Když město dostalo ves Přerov, má jim dáti na kněze 2 kopy gr.“ Ale již v roce 1577 upustila obec Rosice od těchto 2 kop a chtěla si kněze držet, za co žádala od města 20 kop grošů. Roku 1583 kostel vyhořel, ale ještě v témže roce byl obnoven pardubickým hejtmanem Adlspachem z Damsdorfu a místohejtmanem Valentinem Žaludem. Tato přestavba mu dala renesanční ráz, přičemž z původního chrámu se dochovaly obvodové zdi kostelní lodi, presbytáře a sakristie, stejně jako triumfální oblouk a portál sakristie. Nově byla zaklenuta loď na vložených polopilířích a postavena jižní předsíň. V témže čase proběhla nejspíše i změna umístění a zvětšení oken lodi a presbytáře. Důkazem o zmíněné přestavbě je text nad vchodem do kostela: „Leta Panie 1583. Slowo Panie zůstawa na wieky wiekůw Amen.“ a nápis, jenž se nacházel ještě v 19. století na zdi na levé straně lodi u jednoho okna: „Leta Boziho 1583 tento Chram Panie ustawen gest za Gegich Milosti niekdy dobré pamieti Pana Adlspacha Hegtmana Panstwj Pardubskeho a Pana Walentina Zialuda nyněgssiho mistohegtmana tehoz panstwj, kteřižto wiernie a sprawedliwie gsaucze napomocni tomuto staweni až se dokonalo. Pan Buh nebesky racz gim hogna odplata byti v kralowstwi nebeskym. Tehož leta 1583 za Girzi Lamurka byl gsem opatrownikem a ochrancem ginak kostelnikem przi staweni tohoto domu Boziho wiernie dopomahagicze tomuto staweni, w tomto pak powolani trwagicze do leta tohoto 9ho, za ktereho czasu ohrada krchowa se stala, totiž za Matausse Kunata toho czasu Rychtarze. To pro budauci pamatku gsem zaznamenati dal. Zalozien a poswieczen chram Panie tento ke czti a chwale Panu Bohu wssemohuczimu, blahoslawene Panny Marie, swatymu Waclawu knižeti a patronu czeskemu.“ V roce 1589 byl za rychtáře Matouše Kunata zřízen hřbitov. Rosický kostel ztratil svoji samostatnost po třicetileté válce. Seznam far na pardubickém panství z roku 1654 píše o rosické faře toto: „Tu jest Fara od starodávna, kterou v Letu 1615 dvojíctihodný kněz Jiří Plesnivec svěcení Arcibiskupského v držení svém měl, ale ta leta 1627 shořela, a od toho času až do leta 1652 Páni Děkanové v Městě Pardubicích v držení svém měli.“ Ve 2. polovině 16. století zde byl farář podobojí Achilles Jan Berounský. Tehdejší stará fara stála v čp. 12, byla dřevěná o 2 světnicích, 2 komorách, 2 chlévech a stodole. Když se Rosice staly filiálními (jako filiálka zmíněny v letech 1654, 1671, 1677 a 1725), byla odvedena pardubickému děkanovi. Ve 20. letech 18. století byl kostel opět přestavěn, tentokrát v barokním rázu. Znovu vysvěcen byl roku 1736 pražským sufragánem Msgre. Janem Rudolfem Šporkem a tehdy se objevily první plány na obnovu samostatné rosické fary, k čemuž tak úplně nedošlo. V roce 1787 tu byla totiž zřízena jen lokálie a duchovní P. Antonín Šourek bydlel do roku 1790 ve staré faře a spravoval odtud kromě Rosic nad Labem rovněž Srnojedy, Krchleby, Lány a Svítkov. V 1. polovině 19. století byla do chrámu vestavěna nová dřevěná kruchta. Teprve v roce 1855 byla zdejší lokálie povýšena na faru. Prvofarářem se stal P. Jan Hubálek, který tu byl od roku 1853 lokalistou. V roce 1886 došlo k úpravě předsíně a kosin opěráků. Roku 1899 bylo pardubickým pozlacovačem a malířem písma Josefem Štěpánem provedeno znovuzlacení a polychromování hlavního i obou postranních oltářů. V dubnu 1901, tj. Od Bílé soboty do Bílé neděle, zde konali pražští redemptoristé misie, v jejichž rámci byl posvěcen nový misijní kříž. Někdy během 60. nebo 70. let 20. století byla provedena nová cementová omítka. Od 16. března 1964 je objekt památkově chráněn (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-vaclava-16137682). V současné době je zpracováván projekt na opravu krovu a střechy kostela, na který byl z Fondu solidarity Královéhradecké diecéze 2023 poskytnut příspěvek ve výši 60 000 Kč. Vedle toho se postupně dohání to, co se v posledním více než půlstoletí zanedbalo, i když jako všude se nedostává finančních prostředků a vhodných dotačních titulů. Použité zdroje:

František Karel Rosůlek, Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. Díl III. Místopis, 1909;

Josef Kurka, Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecese Litomyšlská (Místopis církevní do r. 1421), 1914;

Josef Sakař, Dějiny Pardubic nad Labem. Dílu III., část 1. Život náboženský do roku 1900, 1926;

Emanuel Poche, Umělecké památky Čech. 3. P-Š, 1980;

Petr David a Vladimír Soukup, 777 kostelů, klášterů, kaplí České republiky, 2002;

Václav Uhlíř, Varhany královéhradecké diecéze, 2007;

Václav Karel Vendl (edit. Jana Marešová), Edice nedokončeného soupisu uměleckých památek politického okresu pardubicko-holicko-přeloučského, 2007..