Pardubice

Byl pak hojně obdařen a sláva jeho jména se rozšířila po vlasti i okolních zemích. Ještě více se proslavil Vaňkův potomek Ješek. Bylo to roku 1158, kdy se císař Bedřich Rudobradý vypravil proti italskému městu Milánu, aby je pokořil a donutil k poslušnosti. Císař Bedřich si vyžádal pomoc českého krále Vladislava. Ten ochotně vytrhl do pole a s ním i mnoho mladých českých rytířů, žádostivých dobrodružství, půtek a toulek po cizích zemích. Jedním z nich byl mladý Ješek Pardubský. Dlouhý pobyt před městem Milánem, jež mělo býti vyleženo, nelíbil se českým rytířům. Několik z nich se tajně umluvilo, že podniknou útok na město na svou vlastní pěst. Připlížili se za noci pod městské hradby, zlezli je, otevřeli bránu a vjeli do města. Koně nechali u brány a polekanou posádku hnali se zbraní v ruce až na náměstí. Tam se ohlíželi po kořisti. Mezitím se však Milánští vzpamatovali, způsobili poplach a obořili se na vetřelce. Mladým odvážlivcům nezbylo, nežli ustupovati před přesilou k otevřené bráně. Poslední se vracel Ješek, kryje ústup svých přátel. Dostal se až k bráně, kde vyskočil na svého koně a chtěl ujeti z města. „Přesekni lana a spusť mříž!“ zavolali Vlaši na vrátného. Domnívali se, že dostanou Ješka živého. Vrátný přesekl lana, mříž spadla rázem dolů. Ješek byl právě v bráně, mříž však na štěstí zasáhla jen zadní část koně a přesekla ho v půli. Ješek se obrátil k ustrnulým Vlachům a zavolal na ně posměšně: „Tu půli koně vám, páni Vlaši, daruji na památku!“ Poté sebral předek koně na plece a odnesl jej i s kořistí do tábora. Tam ho uvítali hlučně jeho druhové. Král, potěšen jeho statečným činem, oslovil ho přátelsky:

„Buď vřele pozdraven, můj hrdino! Půl koně, s nímž ses vrátil z dobrodružné výpravy, mějž odedneška ve znaku jako upomínku na svůj hrdinný čin!“

Od té doby měli pardubičtí páni ve znaku polovinu bělouše v červeném poli.

Příjmy z nich plynuly do Pardubic, jež zejména za Viléma staršího z Pernštejna měly svůj zlatý věk. Pan Vilém byl znamenitý hospodář. Zvelebil polabské kraje založením náhonů, rybníků a stok a zastával i výnosný úřad nejvyššího hofmistra. Přitom byl šetrný a hospodárný, takž se lidé domnívali, že shromažďuje v zámku veliké poklady. Totéž bájili i o jeho nástupci a dědici panství pardubského Vojtěchovi, který zemřel bezdětek v 34. roce svého věku a byl pochován před hlavním oltářem chrámu svatého Bartoloměje v Pardubicích. O jeho hrobu se bájilo, že do něho byl tajně vložen poklad Pernštejnů. Pověst tuto podporoval i pomník, jejž dala poříditi v kostele ovdovělá choť Vojtěchova Johanka z Vartemberka. Pan Vojtěch byl na něm vytesán v rytířském odění, s mečem v pravici a pohledem upřeným k hlavnímu oltáři – jako byl stál na stráži u svého pokladu. Každého, kdo v duši zatoužil po skrytém pokladu pernštejnském, pojímal strach při pohledu na sochu páně Vojtěchovu, takže se nikdo neodvážil odvaliti náhrobní kámen a sestoupiti do temné hrobky. Až po letech vyskytl se při chrámu srdnatý kostelník, který si umínil, že vnikne do hrobky a zmocní se pokladu. Poněvadž sám nestačil na tento odvážný sutek, přemluvil druhého kostelníka, aby mu byl pomocen v dílu, a slíbil mu, že se s ním rozdělí o veškeren nález. V noci se tajně vloudili do kostela, nazvedli pákou těžký mramorový kámen, který uzavíral vchod do hrobky. Kostelník, který zosnoval vyloupení hrobky, rozžehl svíci a chystal se sestoupiti dolů. V tu chvíli zafičel z hrobky vítr, až plamen zaplápolal, a v podzemí zaskuhral temně hlas: „Do roka a do dne se sejdeme!“

Pod oběma odvážlivci se zachvěla kolena, studený pot jim vyvstal na čele. Nemeškali déle, spustili nazdvižený kámen a rychle, jako běsy štváni, prchali z chrámu. Bázeň, která posedla oba kostelníky, brzy vyprchala. V běhu všedních dní zapomněli na strašidelný příběh, hrobka v kostele přestala je děsiti. Když minul rok, padla na toho z nich, který se chystal sestoupiti do hrobky, podivná, smrtelná úzkost. A příštího dne, jak bylo prorokováno, se i stalo: odvážlivec se náhle skácel k zemi a vypustil duši.

Kněz Ambrož, hradecký farář, hlásící se k husitství, byl sesazen s úřadu a vypuzen z města. Tu okolní páni husitští - Aleš Vřešťovský z Ryzmburka, Beneš z Mokrovous a Jiří z Chvalkovic – svolali tábor podobojích na Kunětickou horu, zamýšlejíce vytrhnouti odtud proti Hradci. Sešlo se veliké množství selského lidu z Polabí, přišli uhlíři ze vzdálených lesů – všichni opatřeni zbraněmi, jaké jen mohli sehnati. Kněz Ambrož po celý den kázal, podával večeři Páně pod obojí způsobou a rozplameňoval mysl posluchačů k boji za učení Mistra Jana. Byli mezi nimi nejen přátelé kalicha, nýbrž i zvědové, které sem vyslali Hradečtí, když zpozorovali, jak se lid v kraji sbírá a houfně táhne ke Kunětické hoře. Proto se vůdcové husitů rozhodli užíti lsti. Požádali kněze Ambrože, aby vyzval účastníky tábora k útoku na klášter v Podlažicích. Ambrož tak učinil a účastníci se počali šikovati k výpravě. Když se zešeřilo, hnuli se směrem k Podlažicům, kdežto zvědové spěchali do Hradce se zprávou, že nebezpečí nehrozí, že husité nastoupili pochod jiným směrem. Hradečtí ulehli bezstarostně ke spánku, nechavše na hradbách jenom slabé hlídky. Husité však změnili pojednou směr cesty a dali se na rychlý pochod k Hradci. Lest se plně zdařila. Městské hradby byly ztečeny bez obtíží, město obsazeno husitskou posádkou a kněz Ambrož byl opět uveden ve svůj úřad. Ztráta Hradce zarmoutila nejvíce císaře Zikmunda, neboť doufal, že bude Hradec pevnou baštou jeho kolísajícího se panství.

Nestyděl se za chudobné děti v podhradí. Častokráte seběhl k nim dolů pod hrad, hrával si s nimi a brával je s sebou do hradu. Měl-li co lepšího k snědku, nezapomněl se s nimi poděliti. Děti denně toužebně vzhlížely vzhůru k bráně, neobjeví-li se v ní Vojtíšek opět uzdraven, a když se dověděly, že je těžce nemocen, že ještě velmi dlouho bude trvati, nežli přijde mezi ně, rozhodly se, že ho navštíví. - Jen čím ho potěšiti, jaký dárek s sebou pro něho vzíti? – přemýšlely starostlivě mladé hlavy. Na úpatí hory se tehdy rozkládal sad, v němž se zvláště dařilo třešním. Byla právě doba jejich zrání. Byly krásně rudé, šťavnaté a sladké, takže se při pohledu na ně sbíhaly dětem sliny na jazyku. Však se již o nich dověděli špačkové a nedbajíce strašáků napadali sad. Těch třešní natrhaly děti do košíčku a nesly je darem malému Vojtíškovi. Nemocný se usmál na návštěvníky, kteří před ním stáli v rozpacích, a když mu podali třešně, s radostí se pustil do jídla. Lékař se podivil, že mu třešně tak zachutnaly, a dovolil dětem, aby přišly častěji Vojtíška navštíviti. I přicházely děti denně k nemocnému, přinášely mu čerstvě natrhané třešně a nemocný se den ode dne více uzdravoval. Líce mu opět růžověly, krev mu zase v těle hrála, až konečně směl opustiti lůžko a vyjíti si na dvůr. Brzy poté vyšel i z hradu a oplatil návštěvu krčmářovým dětem. Na památku jeho šťastného vyléčení a zachránění kunětickými třešněmi konali minorité v Pardubicích každoročně třešňové slavnosti, při nichž byly děti podíleny třešněmi. Slavnosti sice časem zanikly, byly však ještě několikráte obnoveny.

Nevěděl, kde sehnati peníze, jak opatřiti drahé živobytí, zapuditi bídu a utišiti hladové děti. Došlo konečně až k tomu, že musela rodina, aby nepomřela hladem, sbírati po lesích kořínky. Tu v zoufalosti proklel rybář svůj život a zavolal na pomoc satana. Byla právě půlnoc, když se místností, kde rybář spal, rozlila rudá záře a před rybářem – kde se vzal, tu se vzal – stál satan. „Zavolal jsi mě, máš mě tady. Milerád ti pomohu z nouze, musíš však i ty prokázati mi službu a rozkaz, který ti dám, přesně vyplniti!“

„Jen dovedu-li?“ otázal se rybář nesměle. „Není to úkol nad lidské síly,“ řekl satan. „Hned časně z rána vydáš se bez rozloučení na cestu do země Saské. Tam provedeš to, co ti lidé sami poradí. To, co odtud přineseš domů, musíš chrániti před vlhkem. Neuchráníš-li toho, bude mi náležet tvoje duše!“

Rybář chtěl klásti ještě další otázky, avšak v tu chvíli začpělo to ve světnici sírou a po satanovi nebylo potuchy. „Snil jsem, či bděl?“ tázal se rybář sám sebe třesoucím se hlasem a rozhlédl se udiveně po světnici. Vtom spatřil vedle sebe ležeti sáček plný zlatých peněz. Zvedl jej, položil na stůl a neotáleje déle, vypravil se na dalekou cestu. Dostal se šťastně za hranice a bloudil bez cíle Saskou zemí. Konečně se pustil podél řeky Labe, která mu připomínala domovinu, a dostal se tak do města Wittenberka, kde právě kázal Martin Luther. Šel si ho poslechnouti. „Prokazování pocty sochám je pohanské modlářství!“ volal Luther zaníceně k zástupu, tísnícímu se před kostelem svaté Voršily. „Pro uctívání mrtvých soch nemohou modlitby vaše proniknouti k živému Bohu. Zničte je, obraťte je v popel a prach, uctívejte ducha a nikoliv hmotu!“

Na ta slova vnikl rozvášněný dav do kostela, přinesl odtud sochy, roztloukal je kladivy a štípal sekerami. S posměchem byla přinesena i socha svaté Juliany, držící na řetěze satana. I na tu se lidé vrhli a roztříštili ji na kusy. Bartoš v ustrnutí přihlížel nevídanému divadlu a naslouchal zvědavě řečem, které mezi sebou vedli diváci. „Toho čertíka by si měl některý papeženec vzít s sebou na památku a doma si ho slepit,“ prohodil jeden z nich a Bartoš v tu chvíli prohlédl, proč byl poslán do Saské země a proč jeho kroky byly řízeny právě sem, na wittenberské náměstí. Když se dav rozešel, přistoupil nenápadně v ta místa, kde ležel rozbitý čertík, a rychle posbíral všechny kusy. S kořistí pak spěchal ihned k domovu. Vrátiv se do Kunětic, kde zatím nastaly jeho rodině lepší časy, pustil se rybář do práce a čertíka pečlivě slepil. Tu – kde se vzal, tu se vzal – objevil se před ním zase satan. Pochválil ho, že dobře splnil svůj úkol, a připomněl mu, že rozlepí-li se soška vlhkem, propadne mu navždy svou duší. „Budeš-li potřebovat nových peněz, polib jen tuto mou sošku a ihned tu budeš míti váček s dukáty!“ řekl satan a zmizel tak tajuplně, jak se objevil. Rybář ukryl čertíka do bedny, avšak sotvaže ulehl do postele, ležel čertík vedle něho. I poznal rybář, v jak krutá upadl osidla! Nemohl od nynějška provozovati rybářství, ba nesměl ani vyjíti z domu, aby nezmokl a neztratil tak duši, neboť čertík ho všude doprovázel. Rybářova žena, odhalivši mužovo tajemství, byla téměř zoufalá. Dušovala se, že by raději zemřela, nežli aby z rukou satanových přijímala dary. Časem si však zvykla na blahobyt a žádala na muži nových a nových peněz. Přátelé Bartošovi však na rybáře zanevřeli, neboť když viděli, jak dobře si žije bez práce, domnívali se, že se přidal k lupičům a že si tak nečestně opatřuje peníze. Pověst ta se dostala do hradu na Kunětické hoře. Když se tu pánovi z Pernštejna jednoho dne ztratil zlatý pohár, padlo podezření na Bartoše. Poslali k němu zbrojnoše, aby prohledali jeho dům. Zbrojnoši sice pohár nenašli, zato však jim padly do rukou zlaté dukáty. Když nechtěl říci, odkud je má, zatkli ho a odvedli na hrad do vězení. Brzy na to zasedli nad ním k soudu. A když i poté setrval v mlčení, použili útrpného práva, aby ho donutili k přiznání. Napjat na skřipec počal Bartoš strašlivě bědovati a konečně, aby se zbavil muk, doznal se, že uloupil zlatý pohár a prodal za dukáty. I byl odsouzen k smrti a měl býti vpleten v kolo. Před popravou přišel k němu hradní kaplan, aby mu udělil svátost umírajících a připravil ho na smrt. Pohnut v hloubi duše a jat smrtelnou úzkostí, že nejen jeho tělo, nýbrž i jeho duše bude zahubena – neboť právě panovaly deště a čertu hrozilo zvlhnutí – vyzpovídal se kaplanovi a vyjevil mu svoje tajemství. Kaplan vyhledal hradního pána, oznámil mu, že byl na smrt odsouzen člověk nevinný. Pán poručil, aby byl znovu mučen. I svlékli ho a počali ho páliti na bocích pochodněmi. Zpozorovali po jeho boku čerta, přiložili k němu pochodeň. Trvalo chvíli, nežli plameny zachvátily sošku, avšak nakonec ji přece oheň strávil. Bartoš úpěl bolestí a utrpením téměř již zmíral, když tu přispěchal zámecký posel s rozkazem, aby ihned ustali v mučení, že je Bartoš nevinen, že se pohár našel. Propustili nešťastníka, museli ho však donésti do jeho chaty, neboť byl tak vysílen a zmořen, že se nemohl na nohy postaviti. Dlouho ležel, trpě nevýslovná muka, nicméně přece jen ranám nepodlehl. Znenáhla se uzdravoval, až konečně mohl opět choditi a vrátiti se k svému bývalému povolání. Zapomněl na prožité bědy a s chutí opět pracoval, jsa rád, že se zbavil kletého satana, který mu přinesl tolik utrpení.

„Milí bratři v Kristu,“ řekl hejtman, tiše hlas, „hrad zůstává již po léta neobydlen, neboť v něm straší. Jakmile se jen kdo přiblíží k hoře, strhne se na ní strašidelný hluk. A rovněž na bohoslužby v kapli není pomyšlení, neboť její zařízení již dávno bylo vyloupeno.“

„Byl jsem připraven, pane hejtmane, užíti tvého pohostinství,“ pravil starší mnich, „leč, co jsem slyšel, změnilo moje rozhodnutí. Půjdu se svým druhem do hradu a pokusím se odtud zapudit zlé duchy.“

Vypůjčil si vše, čeho bylo třeba k vykonávání bohoslužeb, a protože nebylo v domě nikoho, kdo by se byl odvážil provázeti je do hradu, vydali se po desáté večer sami vzhůru, modlíce se cestou litanie. Vešli do hradu, tápali tu v tmě, až se konečně dostali do zpustošené kaple. Upravili oltář, rozžehli svíce. Když udeřila dvanáctá, zahájili mši svatou. Starší z mnichů ji sloužil, mladší ministroval. Ne však dlouho. Pojednou padla na něho únava, oči mu sklížil spánek. A ku podivu, kdosi neviditelný místo něho se modlí a dává staršímu mnichovi odpovědi. Tu, jak se obrátil mnich u oltáře, pronášeje: „Dominus vobiscum!“ – uzřel před sebou řadu mužů, modlících se na stupni oltáře. Měli bílé vlasy, obličeje však ku podivu mladistvé. Všichni byli zahaleni v dlouhé, tmavé pláště. Mnich se zachvěl leknutím, brzy se však vzpamatoval a otázal se modlících, jak by jim mohl prospěti, aby dosáhli věčného klidu. I povstal jeden z nich a promluvil takto za všechny:

„Byli jsme všichni, jak nás tu vidíš, hejtmany a správci tohoto hradu. K úřadu svému jsme se však dostali neoprávněně, podvodem a klamem. Má matka, jež byla chůvou v domě hejtmanově, zaměnila mě tajně za jeho dítě, aby se její rod dostal k moci a slávě. Tak se stalo, že se z dítěte nádeníka stal dědičný hejtman a z panského dítěte nádeník, jehož potomek žije v chatrči vedle hejtmanova paláce. Nebudeme vysvobozeni dříve, dokud nevymře poslední nepravý hejtman a dokud se hodnost tato nevrátí v ruce pravého dědice.“

V tu chvíli odbila jedna hodina. Postavy zmizely jako stíny, spící mnich se probudil a ministroval dále. V hradě bylo ticho a pusto, nikde ani známky života. Mnichové dosloužili mši, vrátili se do hejtmanova domu a ráno mu vyprávěli vše, co zažili a viděli na hradě. Hejtman neuvěřil jejich slovům, domnívaje se, že snad usnuli v hradě a že měli jen živý, strašidelný sen. Mniši odešli do jiného kraje a na Kunětické hoře se dále ozýval tajuplný hluk. Hejtman se zatím zhostil tíživých myšlenek, jimiž mu mnichové naplnili mysl. Leč neuplynulo ani půl roku a hejtman, ačkoliv byl ještě mlád a zdánlivě pln sil, skonal náhle a bezdětek. Současně zemřel i starý nádeník v sousední chýši, nezanechav rovněž potomstva. Dědičný úřad hejtmana byl zrušen. Kunětická hora byla přivtělena k Pardubicům. A od té doby ustal i tajemný hluk v opuštěném hradě.