
Helfenburk neboli Hrádek, postavený asi 2,5 km východně od Úštěku, patří do skupiny tzv. "skalních hradů", charakteristických pro pískovcové oblasti severovýchodních Čech. Skládá se ze dvou časově i stavebně odlišných celků: vnitřního jádra a vnějšího opevnění. Vnitřní část byla založena na vrcholu pískovcového hřebene, který se rozšiřuje směrem k východu a na západě, na konci ostrohu, se rozpadá v menší a nižší bloky, rozdělené příčnými puklinami. Vyrůstá ze svažitého zalesněného podnoží, jehož jižní stráň je pozvolnější, zatímco severní klesá příkře do údolí potoka. Na východě přecházel hřeben, který se stále rozšiřuje, v náhorní rovinu. Odtud také, od obce Rašovic, šla k hradu jediná příjezdová cesta, k níž se hrad obracel širším čelem jako ke straně útoku, chráněný hlubokým příkopem. Vnější opevnění, postavené o několik let později, obklopilo starší jádro hradební zdí s velkou čtverhrannou věží v čele a zabezpečilo… číst dále
Na skalnatém pískovcovém hřebeni nad Rašovickým potokem a nad druhým menším údolím směrem k Rašovicím se zachovaly rozsáhlé zříceniny středověkého hradu, který se nazýval Hrádek, Hradec, Hradišťko nebo i Helfenburk. Přístup k němu vede pouze od východu, a proto zde byl v pískovci vykopán příkop, k němuž směřovaly dvě cesty, jedna z údolí potoka od Uštěka, druhá od Rašovic. Hrad patřil mezi největší v severních Čechách. Vznikl nejspíše po polovině 14. století, ale dnes již nelze zjistit, co se z této první fáze zachovalo. Dějiny hradu jsou velmi pestré a zajímavé. Byl postaven na území, které před polovinou 14. století propůjčil král Jan Lucemburský jako léno členům rodu Ronovců, pánům z Klinštejna. Jan z Klinštejna zde před r. 1375 postavil malý hrad, který přejmenoval na Helfenburk a začal se po něm psát. V těsném sousedství hradu, okolo Blíževedel, mělo pražské biskupství již od konce 13. století zboží, které… číst dále
V Liběšicích žil jednou jeden mládek; byl spořádaný a pilný, všichni ho měli rádi. Pojednou se však změnil a celé dny nic nedělal. Přes to však po dlouhá léta žil bezstarostně aniž by pracoval a nenechal si nic ujít. To bylo ovšem podivné, ale nikdo nevěděl, že každou Květnou neděli docházel na Hrádek, kde byl otevřený poklad a ze kterého si bral co v tu chvíli stačil nabrat a odnést. Jednou se vrátil celý zlomený, plakal a vzlykal a vyprávěl, že jeho poklad je pryč a už nenašel žádné peníze. Když chtěl vystoupit ke starému hrádku scházeli již dolů dva úštěčtí jezuité. Hned si pomyslel, že oni mají poklad – a vskutku nahoře bylo všechno pryč. Po dlouhé dny chodil na hrad a zase dolů a zoufale naříkal, že z něj bude žebrák. Po nějakém čase skutečně zemřel, vyhladovělý jako žebrák.
V předchozím díle jsme opustili Mariánské Skoky ve chvíli, kdy vrchnost rozhodla nahradit kapličku novým kostelem. Vydejte se s námi na další úsek cesty po osudech kdysi slavného, poté opuštěného a dnes opět objevovaného magického místa uprostřed nádherné krajiny Žluticka. Naše dnešní vyprávění začínáme v roce 1736.
Když jsme se rozhodli při své cestě po severu Francie, Normandii a Bretani zastavit v Amiens, věděli jsme, že nás čeká malebné město s řadou památek, v čele s katedrálou Notre-Dame, největší vrcholně gotickou katedrálou ve Francii. Gotických katedrál jsme cestou viděli mnoho – včetně těch nejslavnějších v Chartres a v Remeši. Amiens nám ale nabídlo něco opravdu překvapivého, co jsme jinde nepotkali – Les hortillonnages d'Amiens.
Halič je území s dlouhou a značně komplikovanou historií. Nečekanou stopu v tomto kraji zanechal československý architekt, rodem ze slovenské Myjavy, Dušan Jurkovič (1868 – 1947). Jeho jméno máme spojené s pohádkovými chaloupkami Libušín a Maměnka na Pustevnách a dalšími domy inspirovanými lidovou architekturou. To, že je autorem tří desítek vojenských hřbitovů na polsko–slovenském pomezí není až tak známo.
Stěhujete se do nového bytu? Plánujete novou kuchyň a těšíte se až v ní poprvé uvaříte? Máme pro Vás několik tipů na co si dát pozor při jejím plánování a realizaci, aby nová kuchyň nebyla zklamáním.
Rčení „panenko skákavá“ pravděpodobně zná většina z nás. Nemnozí ovšem vědí, že souvisí se zaniklou vesnicí nad Žlutickou přehradou a s uctívání mariánského obrazu, který je považován za zázračný.
Ať už si to uvědomujeme či nikoliv, žijeme v době, která nám díky pokroku a novým technologiím nabízí plnou kontrolou nad chodem domácnosti. V teplých letních měsících spoléháme na klimatizovanou teplotu vzduchu a před zimou se chráníme například regulací ohřevu vody v radiátorech.