Rabí

Okruh končí návštěvou hradní hladomorny. Doba prohlídky cca 45 minut. VĚŽ - prohlídkový okruh s průvodcem. Prohlídka začíná na velkém hradním nádvoří, pokračuje na malé nádvoří se studnou, černou kuchyní a lednicí, následuje prohlídka nejstarší části hradu a vystoupání na věž (donjon). Prohlídka pokračuje do nejspodnějších částí hradního sklepení s přírodní krápníkovou výzdobou. Doba prohlídky cca 45 minut. PALÁC A VĚŽ - kombinace obou hlavních prohlídkových okruhů, doba prohlídky cca 90 minut. Prohlídky bez průvodce (zpoplatněné):

NÁDVOŘÍ - samostatné prohlídky spodního velkého nádvoří spolu s bývalou hradní konírnou. PODZEMÍ KOSTELA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - Veřejnosti přístupná část kostela, upravená na výstavní prostor (přízemí kostela prochází rekonstrukcí). Možnost prohlídky pouze v době konání výstavy (obvykle od poloviny června do poloviny září)..

V letech 1420–21 byl hrad dvakrát dobyt husity a při druhém obležení zde Jan Žižka přišel o druhé oko. Škody z těchto dobytí byly záhy odstraněny a okolo roku 1490 započala velkolepá pozdně gotická přestavba, probíhající patrně za účasti Benedikta Rejta. Ve 30. letech 16. století byla přerušena finančním úpadkem Rýzmberků, způsobeným jistě především mimořádně nákladnými přestavbami jejich hradů. Jeho následkem byl v roce 1547 i prodej Rabí, které se v roce 1570 dostalo do držení Chanovských z Dlouhé Vsi. Hrad, který ztratil rezidenční funkci, nebyl již na počátku 17. století v dobrém stavu a za třicetileté války byl vypleněn a zpustl docela. Prvá fáze hradu z počátku 14. století nedosahovala velkých rozměrů. Zřejmě od počátku byl hrad dvojdílný. Příchozí nejprve vstoupil do nevelkého předhradí s hospodářskými budovami a studnou. Odtud, patrně od počátku prostřednictvím vstupní rampy, vstoupil branou v okružní hradbě do výše položeného jádra. Jeho střed dodnes vyplňuje obrovská obytná věž o půdorysu téměř 13 x 19 metrů, spojená v úrovni druhého patra padacím můstkem s mostkem, vedoucím do posledního podlaží věžovité stavby, která vystupuje z oválu obvodové hradby. V této úrovni se nacházela velká obytná síň. Vlastní obydlí pána hradu obsahovalo třetí patro donjonu, obtočeného ještě parkánem a vybaveného záchodovým přístavkem. Příchozí musel obejít téměř celé tři strany věže a v interiéru zmíněné čtverhranné vstupní stavby, vevázané do hradby, vystoupat na úroveň vchodu do věže. Patrně koncem 14. století byl hrad rozšířen o druhé předhradí se dvěma hranolovými věžemi v nárožích. Jedna z nich při bráně se dodnes dochovala v podobě vysokého torza, druhou pohltilo mladší křídlo s tzv. Hodovní síní. Pozdně gotická přestavba radikálně zasáhla do podoby všech částí hradu. Jeho organismus byl rozšířen o četné nové obytné stavby a stavby starší se dočkaly pronikavých úprav, které je přizpůsobily vkusu a potřebám bohatého a nádhery milovného stavebníka. Zdaleka nejméně se upravovalo stísněné původní jádro s donjonem. Do jeho ohrazení přibyla pouze drobná patrová stavba. Obytná věž byla vybavena několika novými okny, které lemovaly typické široké a hlazené omítkové rámy, s nimiž se setkáváme i v jiných částech hradu. Zcela se změnilo poslední patro starší věžovité vstupní stavby, které se nyní otvíralo do tří velkých arkýřů. K původní bráně v okružní hradbě se zvenčí připojila nová vstupní budova a byla vystavěna dodnes dochovaná podklenutá vstupní rampa, která k ní vedla z bývalého předhradí. To téměř celé obklopily obytné budovy. Nízké, pravděpodobně hospodářské křídlo, se v blízkosti studny připojilo ke skále s jádrem. Vstupní brána dostala novou hvězdovou klenbu. Celé čelo této části hradu zaujala patrová budova zvaná Nové pokoje, jejíž součástí se stalo i křídlo zasahující do prvého předhradí, kde pohltilo starší čtverhrannou nárožní věž. V patře, přístupném opět po kamenném schodišti, bývaly i dva velké sály, z nichž menší patrně obsahoval i arkýřovou kapli. Z původního prvého předhradí byla využita pouze západní strana s tzv. Starými pokoji. Součástí této budovy se stala i kuchyně. Od brány vedle starší čtverhranné nárožní věže vedla podél Starých pokojů krytá cesta ke vstupu do horního nádvoří. Značnou část nádvoří prvého předhradí vyplnila rozměrná nádrž na vodu, před níž stávala další podsklepená budova. Kolem celého rozsáhlého komplexu bylo postupně budováno dokonalé a mohutné opevnění. Na východě se k hradbě střední části hradu přiložila mohutná bateriová věž. Na západní a jižní straně zaujala vrchol valu před starším příkopem mohutná hradba se dvěma baštami, z nichž jedna má zvnějšku polygonální tvar. Na poslední, severní straně byl val zrušen. Hrad zde rozšiřilo nové, zvláště mohutné ohrazení, zpevněné obrovským torionem nad vstupem do hradu a protáhlou polookrouhlou baštou ve středu. Do nového opevnění se z městečka, které bylo současně opevněno, vcházelo systémem tří bran. Prvé dvě byly v přihrádku u paty torionu, z něhož bylo možno pomocí můstku vstoupit i do horní části přilehlého kostela. Třetí, věžovitá brána s vpadlinou pro hřeben na vnější fasádě již byla součástí hlavního okruhu opevnění. Korunu několik metrů silné hradby ukončoval široký hrázděný střelecký ochoz, v němž bylo možno postavit děla velkých ráží. Zlepšení výhledu umožňovaly dvě čtverhranné pozorovací věžičky. V blízkosti bašt vedla na ochoz dobře dochovaná zděná schodiště. Stěny bašt i hradbu prolamují komory s dělostřeleckými střílnami. Opevňovací okruh zůstal nedokončen a byl provizorně uzavřen slabší zdí. Prvá fáze Rabí byla hradem donjonového typu. Pozdně gotická přestavba z něho učinila jednu z předních rezidencí v zemi. I když systém opevnění zůstal nedokončen, představuje jedno z nejvyspělejších dobových řešení nejen u nás, ale minimálně také v celé střední Evropě. Zdejší torion je patrně nejrozměrnější baštou našich středověkých opevnění. Osudy Rabí jsou zároveň klasickou ilustrací ekonomické nemožnosti zvládnout výstavbu kvalitního opevnění v podmínkách vojenství počátku 16. století, i když stavebníkem byl sebemohovitější šlechtic. Jeho snaha o udržení kroku s bouřlivě se vyvíjejícím dělostřelectvem, předem odsouzená k nezdaru, zákonitě skončila ekonomickým krachem..

Po celou první polovinu 14. století, kdy se stavbou hradu bylo započato, nemáme žádné písemné zmínky ani o zakladateli ani o majiteli některé blízké lokality. Poprvé jsou pro nejbližší oblast zmínky v r. 1362 o Švihovských z Rýzmberka. Nejstarší údaj o hradu Rabí je z r. 1380, kdy se po něm píše Půta Švihovský. V té době však nejstarší část hradu již stála nejméně 50 let. Kdy a jak získali Rabí Švihovští od Velhartických, nevíme. Bylo to někdy před r. 1380 snad koupí nebo na základě příbuzenských vztahů. Na konci 14. nebo na počátku 15. století bylo Rabí rozšířeno a znovu opevněno, takže se stalo jedním z nejpevnějších hradů v Čechách. Bylo to podmíněno jeho historickou úlohou. Po r. 1399 zdědil totiž Rabí po svém bratru Půtovi Břeněk Švihovský, který se jako přední člen panské jednoty zúčastnil odboje proti králi Václavu IV. Těžiště boje mezi přívrženci krále a panskou jednotou bylo právě v rožmberském panství v jižních a jihozápadních Čechách. V těchto bojích byl r. 1402 úplně rozbořen Břeňkův hrad Skála u Přeštic. Tyto okolnosti nutily nového majitele, který navíc jako dvorský sudí zastával důležitou politickou funkci, k přestavbě a rozšíření hradu Rabí. Bylo vystavěno druhé předhradí, které dnes již těžko zjišťujeme, protože zaniklo v pozdějších přestavbách. Původní předhradí zaujímalo část dnešního prvního hradního nádvoří. Na východní straně je uzavírala venkovní zeď pozdějšího paláce s hodovní síní, na západní straně staré stavení s vysokou lichoběžníkovou strážní věží. Na severu končilo předhradí hradbou, jež spojovala čela obou zmíněných paláců. Před hradební zdí býval vyzděný příkop částečně dosud zachovaný a zčásti později zastavený konírnou a zásobárnou. Vstupní brána do nově postavené části hradu, později nazývaná Žižkovou, stávala mezi dnešní konírnou a strážní věží. V době husitského revolučního hnutí, kdy majitelem hradu Rabí byl již Břeňkův syn Jan, se stalo Rabí útočištěm katolíků a pro svoji pověstnou pevnost i úkrytem cenností z dalekého okolí. Husitské vojsko pod vedením Jana Žižky z Trocnova dobývalo hrad dvakrát. Poprvé na jaře 1420. Tehdy se hradní posádka vzdala bez boje. Cennosti byly před hradem spáleny a na hranici skončilo i sedm kněží. Podruhé husitské vojsko dobývalo Rabí v létě 1421. Hradu bylo tenkrát dobyto, avšak pro Žižku se stalo obležení osudným, protože zde ztratil své druhé oko. V době pohusitské bylo Rabí nadále v majetku Švihovských z Rýzmberka. Po Janu Rabském zdědil hrad v r. 1450 jeho syn Vilém (†1479), nejvyšší komorník Království českého (od r. 1468), spolutvůrce jednoty strakonické a později stoupenec krále Jiřího z Poděbrad. V r. 1473 byl zvolen za jednoho ze čtyř zemských správců pověřených vládou v Čechách do rozhodnutí sporu mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem. Vilém Rabský zemřel r. 1479 nebo 1480 a odkázal celé své jmění synovci Půtovi Švihovskému, který se stal v necelých dvaceti letech jedním z nejbohatších velmožů v Čechách. Až do své smrti (1504) zastával (od r. 1479) úřad nejvyššího sudího zemského. Podílel se na řadě nových opatření, jimiž byla posílena moc vysoké šlechty na úkor panovníka (zákon o úplném znevolnění poddaných z r. 1487, tzv. vladislavské zřízení zemské z r. 1500, na jehož koncepci měl rovněž nemalý podíl). Půta Švihovský začal s přestavbou a rozšířením hradu Rabí, které dokončili jeho synové. Bylo vystavěno nové opevnění na západě a jihu. Na východní straně velkého nádvoří byl vybudován nový palác s tzv. hodovní síní v prvním patře. Přestavěny byly rovněž budovy ve vnitřním předhradí. Kromě brány a síně v jejím prvním poschodí bylo přestavěno a rozšířeno i obytné křídlo přiléhající k ní z levé strany. Pod vnitřním hradem, na úpatí parkánu, bylo postaveno hospodářské křídlo s hradní kuchyní a špižírnou. Vedle něho byla vykopána studna. Byl upraven i nástup do vnitřního hradu k obytné věži. Byla zde postavena tříposchoďová budova a otevřená arkáda spojující předsíň paláce s hodovní síní a vstupní budovu k hornímu hradu. Po rozšíření se Rabí stalo hlavním sídlem Půty z Rýzmberka a střediskem celého panství. Právě sem svolal Půta v srpnu 1502 schůzi panstva, na níž se měly urovnat spory mezi šlechtou a městy o vaření piva. Se vzrůstajícím významem hradu stoupl i význam podhradí, které bylo r. 1499 povýšeno na město a r. 1513 dostalo od krále Vladislava II. znak. Po Půtově smrti (1504) zdědili Rabí jeho dva synové, Břetislav a Vilém, kteří ještě do r. 1530 pokračovali v přestavbě, rozšiřování a opevňování hradu, práce však pro peněžní nesnáze nemohli dokončit. V roce 1549 byli Švihovští nuceni svůj rodový majetek prodat, neboť se finančně zhroutili. Po Švihovských držel Rabí Jindřich Kurcpach z Trachenberka, od r. 1557 Diviš Malovec z Libějovic, od něhož jej koupil r. 1559 Vilém z Rožmberka. Ten však Rabí prodal r. 1563 Adamu Chanovskému z Dlouhé Vsi. Jeho nástupci o hrad příliš nepečovali a tak byl již na počátku 17. století takřka zpustlý. Zkázu dovršila třicetiletá válka, kdy Rabí vyplenili Mansfeldovi vojáci. Po smrti Jana Viléma Chanovského (1625) nastal spor o dědictví, který skončil smírem r. 1648. Jeden z bratranců Jana Viléma Vilém získal polovinu hradu s částí poddanských vesnic, o druhou polovinu se rozdělili bratři Jan Karel a Jan Albrecht Chanovští. Oba díly panství a hradu spojili v r. 1694 Jan Vilém mladší (syn Jana Jindřicha Chanovského) a r. 1708 prodal rabské panství pasovskému biskupu kardinálu hraběti Janu Filipu z Lamberka. Ani on, ani jeho nástupci nedokázali však zkázu hradu zastavit. První zabezpečovací práce zde začal provádět teprve Spolek pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích, který r. 1920 dostal hrad od Lamberků darem. Po r. 1945 se stal majitelem hradu československý stát a zařadil jej mezi chráněné objekty. K hradu se přichází od severu příhradkem, před nímž býval příkop. Ze dvou branek na jeho obou koncích se zachovaly jen zbytky kamenného ostění. Na konci přihrádku stála třípatrová věž půdorysu lichoběžníka, kterou se vstupuje na rozsáhlé předhradí uzavřené hradbou, do které jsou vsazené půlkruhové bašty. Z nového patrového paláce s tzv. hodovní síní na východní straně se zachovaly jen obvodové zdi. Za příkopem, který se odtud táhl západním směrem byla hradba s tzv. Žižkovou branou chráněnou z boku hranatou věží; zde se dnes spatřují zbytky zdí pozdějších koníren. Vlevo za zmíněnou Žižkovou branou je další, klenutá patrová brána, při ní vstup do rozsáhlých sklepů pod celým hradním areálem, naproti této bráně konečně poslední brána při vstupu do vnitřního hradu. Původní dvoupatrový palác obdélníkového půdorysu, také dochovaný jen v obvodových zdech, převyšuje přiléhající obytná hranatá věž, upravená dnes jako vyhlídka na celý v troskách stojící areál..

Proto sem byly sneseny z okolí kostelní poklady i panský majetek: klenoty, zlato, roucha, zbroj. Husité se obořili na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitrhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slamou a chrastím a dostali se k hradbám. Zlezli je a vnikli do nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským pavézám a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad octl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu živiti. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skryli, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině pana Půty. Leč Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snésti na hromadu a spáliti. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal Jan z Rýzmburka hrad znovu opraviti a pokračoval dále ve svých piklech proti Žižkovi. Proto přitrhl Žižka v červenci roku 1421 k Rabí poznovu. Stoje pod starou hrušní, osaměle v poli stojící, řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl s hradeb proti němu šíp, zarazil se do pně a vyrazil z něho třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána byla krutě osudná. Žižka byl hned odvezen do Prahy k léčení, avšak k žalu všech věrných Čechů nenabyl ztraceného zraku. Rábské věže a hradby byly posledním obrazem, na němž v hněvu spočinul jeho orlí zrak. Tento výjev byl zobrazen na hradní bráně, která odtud slula Žižkova. Byl na ní namalován Žižka, an sedí na koni třímaje v ruce palcát, za ním pak táhli pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřelil vladyka Přibík Kocovský. Šíp vletěl Žižkovi otevřeným hledím do přílbice – (Toto malířské pojetí neodpovídalo ovšem skutečnosti.) Pod obrazem se čtla slova:

Přibík Kocovský: „Ty-li jsi, bratře Žižko?“

Žižka: „Já jsem!“

Přibík Kocovský: „Krejž holého!“

Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tom pomstu slepého hrdiny. Jiná pověst vypravuje, že zde husité tajně pohřbili žižkovy ostatky. Marné kopání v označených místech vyvrátilo tuto domněnku.

Páni Švihovští nešetřili peněz. Byli to velmoži, zastávající výnosné zemské úřady, patřily jim kromě četných statků i bohaté zlaté doly a poříční ryžoviště. Toho se však prý přece nenadáli, že je bude státi studna více nežli celý hrad. Studna budila obdiv a podivení všech, kdož pohlédli do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšeti šumění, jako by tudy proudil potok, a časem se tam zjevovaly podoby nevídaných, strašidelných oblud. Po stranách, tak se zdálo lidu, vytesány byly v skále kapličky, v nichž zářilo stříbro a zlato. Obyvatelé hradu by byli rádi věděli, má-li studna nějaký východ a odkud do ní vtéká voda. Proto spustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplovala na hladinu rybníka u sousední obce Žichovic. Přešla staletí a studna na nádvoří zmizela, byvši dovrchu zasypána… Zasypána, či jen zahlcena zřítivším se zdivem? Zatím byla vybrána do hloubky přes dvacet metrů. Co je dále v hloubce, zůstane snad ještě dlouho tajemstvím.

Pan Půta se bavil jejími šprýmovskými kousky i tím, jak naháněla strachu lidem, z nichž mnozí ji měli za čerta. Jednou odejel pan Půta do Prahy. Svěřil opici svému starému služebníku a nařídil mu, aby ji dobře krmil i hlídal. Opice marně hledala pána po všech koutech hradu. V noci uprchla oknem z komory, do níž ji sluha zavřel, spustila se s hradeb dolů a dala se na útěk směrem k řece. Odtud se přes most dostala do lesů na šumavských stráních. V obci Hejné, jež byla poddána rábskému pánu, vyšel si jednoho dne pověrčivý občan do lesa na dříví. Jak tak lesem kráčí, slyší pojednou nad sebou v koruně stromu praskání větví. Pohlédl vzhůru, leknutím zavrávoral. Nad ním na stromě seděla černá, chlupatá postava, jiskřila očima, cenila zuby. Bázlivec se pokřižoval, utíkal z lesa domů, sotva mu nohy stačily. Přiběhl na náves, volal zděšeně:

„Spaste duši, čert, čert! Máme v lese čerta!“

Občané popadli vidle a cepy, sekery a obušky a hrnuli se do lesa, aby odtud vyprovodili „černého“ zpátky do pekla. Přišli do lesa, spatřili čerta. Seděl na stromě, pitvořil se na ně, až se jim hrůzou vlasy ježily. Dodali si odvahy, vzkřikli. Čert se lekl, dal se na útěk. Hejenští za ním, obkličují jej, házejí po něm klacky a kamením. Čert hází také, avšak kruh pronásledovatelů se kolem něho stahuje stále úžeji. Déšť kamení ho zasypává, bolestí vyráží skřeky a stony a konečně padá mrtev se stromu na zem. Sběhli se lidé k ubitému čertu, výskali radostí a tančili jako bez rozumu. Zhotovili z větví nosítka, položili na ně čerta a nesli jej do Rabí darem milostivé vrchnosti. Pan Půta, vrátiv se z Prahy, byl nemile překvapen zprávou, že opice z hradu uprchla, ze po ní není nikde v kraji stopy. Dal přísně potrestati sloužícího, kterému ji svěřil, naříkal si pro ni více, nežli kdyby byl ztratil sto svých poddaných. Tu mu přišli oznámiti, že se dostavili na hrad občané z Hejné, že nesou pánovi cosi darem a uctivě ho zvou, aby milostivě přišel na nádvoří. Zvědav, co mu přinášejí, vyhověl pan Půta jejich prosbě a vyšel jim vstříc. Rychtář se poklonil až k zemi, promluvil za celé shromáždění:

„Přinášíme vaší milosti čerta, kterého jsme dopadli v našich lesích a dali mu na věky na pamětnou!“

Pan Půta pohlédl na domnělého čerta a zezelenal zlostí. „Och, vy troupi,“ spustil na ně, „nikoliv čerta, nýbrž mou milou, vzácnou opici jste ubili. Dostanete za ten skutek řádnou odplatu. Ukládám vám novou daň, daň „opičí“, kterou mi budete každoročně v tento den odváděti na paměť svého hloupého kousku. A vaše obec bude odedneška slouti Hejná Bláznivá!“

Smutně vraceli se Hejenští domů, nesli odměnu, která je do smrti mrzela a dosud mrzí jejich potomky. Nejvíce proto, ze této necti došli nezaslouženě. Neboť celý ten posměšný příběh měl asi na svědomí hradní písař, který z daně „opicní“ (z píce), předepsané Hejenským, udělal daň „opičí“..