Regionální muzeum a galerie v Jičíně - Muzeum hry

Stojí však zato blíže se s ním seznámit a třeba jen nahlédnout do zámeckého parku. V současné době je zámek sídlem Regionálního muzea a galerie, je zde stálá výstava střeleckých terčů ostrostřelců a stálá expozice z díla akademického malíře Radka Pilaře, autora pohádkových postaviček Rumcajse, Manky a Cipíska..

Můžete procházet expozicí a číst popisky u exponátů. Popřípadě podrobné texty věnované danému období.
Druhá vede s rodinným průvodcem do vlastivědné expozice a je založena na zážitku. Pro každý ze sálů byl vybrán charakteristický prvek, který je předmětem aktivity či herní situace. A tak je možné vyzkoušet si např. mletí na kamenném mlýnku, upříst nit na kolovratu, zahrát si loutkové divadlo anebo si třeba vyzkoušet psaní ve scriptoriu. Rodinný průvodce, který návštěvníky provází, upozorňuje na nejzajímavější exponáty i na interaktivní místa označená zvláštním symbolem a zároveň vybízí návštěvníky, aby objevili v každé místnosti kopii historické mince a přenesli si její obraz frotáží do svého průvodce.
Třetí z cest může vést do nově vybudované muzejní herny. Herna nabízí možnost sestavit z jednotlivých fragmentů dámské kostýmy odpovídající obdobím osmi sálů. Uprostřed místnosti lze sestavit různé podoby jičínského náměstí a na lamelovém panelu složit potřebnou předlohu podle historických pramenů. V herně také objevíte Skříň otázek obsahující soubory nejrůznějších předmětů vztahujících se k osmi sálům expozice. V případě zájmu je možné navštívit také zámecké divadélko a sehrát třeba příběh Elišky Kateřiny Smiřické.
Čtvrtá cesta rozvíjí téma Albrechta z Valdštejna. Návštěvníci si mohou vyrobit hůlku ze stočeného papíru, podobnou jako má vévoda Valdštejn na všech vyobrazeních v jičínském muzeu. Za pomoci mapy rozkrývá další příběhy a tajné zámky. Valdštejnova hůl je klíč. Někde ke spuštění hudby, jinde k roztočení stroboskopu a nakonec je tím jediným klíčem, který otevírá tajnou komnatu..

Smiřickým náležel od roku 1607. Za jejich působení bylo vybudováno druhé patro a arkádové nádvoří, které však bylo za Valdšteina přestavěno. Za Smiřických došlo v zámku k výbuchu střelného prachu. Vladštejn převzal jičínské panství do vlastnictví 17.2.1623. Od roku 1637 přešlo toto zboží do rukou Tieffenbachů, dále Šternberků a nakonec Truttmansdorfů..

Nejstarší syn zemřel po třech letech, druhý – Jindřich – byl šílený, třetí – Albrecht Jan – skonal v roce 1618. Jeho smrt byla ztrátou pro celou zemi Českou, neboť se vyznamenával podobnými vlastnostmi, jaké zdobily kdysi slavného krále Jiřího z Poděbrad. Zejména byla od něho očekávána záchrana v době, kdy odboj českých stavů počal slábnouti a kdy ubývalo obětavosti i nadšení vzbouřenců. O rozsáhlé statky, jež po sobě zanechal, nastal spor mezi sestrami Alžbětou a Markétou. Alžběta byla vězněna po 11 let na hradě Kumburce z trestu za to, že věnovala svou lásku panskému kováři, což pokládala rodina za neodpustitelnou pohanu. Mladší sestra Markéta byla provdána za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Albrecht Jan pominul starší sestru ve své závěti, avšak ta se nijak nezamýšlela vzdáti svého dědického práva. Do běhu událostí zasáhl dobrodružný rytíř Ota z Vartemberka. Vnikl na hrad Kumburk, vyprostil Alžbětu z vězení a pojal ji za choť. Odstěhoval se pak na Jičín a ujal se správy statků, jež považoval za své oprávněné dědictví. Slavata, maje přízeň u dvora, vznesl žalobu k zemskému právu. Ota z Vartemberka byl povolán do Prahy a tam uvězněn. Soud rozhodl, že je právo na straně Slavatově, i poslal s ním posly do Jičína, aby přiměli Alžbětu k opuštění zámku, a kdyby se soudnímu rozhodnutí zprotivila, aby ji uvěznili, po případě odevzdali katu. Alžběta nebyla ochotna podrobiti se tomuto soudnímu rozhodnutí. Doufala, že jí město Jičín zůstane věrno a že se postaví na obranu jejích práv. Komise však zastrašila měšťany hrozbami, takže se poddali a slíbili poslušnost Slavatovi, svému novému pánu. Vartemberská posádka byla z města vypuzena a jen nepatrná část zůstala v zámku. Komise vnikla do zámku a oznámila Alžbětě, jaké soud učinil rozhodnutí. A když ani poté nepominul vzdor těžce životem zkoušené ženy, tu jí vyjevili, co se stalo s jejím manželem, a pohrozili jí vězením a tresty. Alžbětu zachvátil bezměrný bol a zoufání, nenávist k světu a k osudu, který ji odírá o poslední naděje a loupí její svaté právo. – Pomsti se, pomsti! – volaly k ní temné stíny, které zaplnily její utýranou duši. V zámecké komoře byl složen v několika sudech střelný prach. Bylo ho tolik, že jím mohli býti sprovozeni se světa všichni členové komise i s chamtivým Slavatou, který se vedral do jejího zámku. Šílená představa opanovala Alžbětu, v očích jí blýskl zlověstný plamen. Puzena běsem pomsty odešla v místa, kde byl složen prach. Rozžehla pochodeň, vstoupila do komory…

Ohlušující výbuch rozlehl se městem. Výbuch tak mocný, že chodci upadli na zem, domy se zachvěly v základech, okna popraskala a kamna v místnostech se rozsypala. Jičínský zámek vyletěl do povětří. V jeho troskách našli svou smrt téměř všichni, kdo v něm dleli v tu chvíli. Zahynula soudní komise, zabit byl Jindřich Slavata, zemřela i Alžběta Smiřická, původkyně zkázy. Ota z Vamberka ušel z vězení a uchýlil se k císaři Zikmundovi, doufaje, že se jeho pomocí domůže dědictví po Alžbětě. Když po bitvě bělohorské musela ovdovělá majitelka Jičína Kateřina Slavatová jako nekatolička uprchnouti ze země, ujal se správy Jičína Albrecht z Valdštejna, poručník šíleného Jindřicha Smiřického. Po jeho smrti uplatnil své dědické nároky, ježto jeho matka byla z rodu Smiřických, a tak došel konečně své tužby. Stal se pánem Jičína i ostatních statků Smiřických a nastoupil cestu k závratné moci a slávě..