Kopidlno

Počátkem 16. stol. byla tvrz vypálena a v roce 1527 ji koupil Václav Haugvic z Biskupic. Ten zřejmě započal s přestavbou tvrze na pohodlnější zámecké sídlo. Přestavba nejspíše byla dokončena až po jeho smrti. Dokončení stavby se předpokládá okolo roku 1559, za Kryštofa Robmhápa (Rabenhaupta) ze Suché. Ve druhé polovině 16. stol. byl založen také zdejší rybník. Různé stavební úpravy probíhaly i za Jana Rudolfa Trčka, který panství vlastnil od roku 1614. Dalším vlastníkem byl Albrechtem z Valdštejna, panství tak v roce 1634 propadlo konfiskaci. Od roku 1638 se panství stalo dědičným majetkem Šliků. Prvním vlastníkem byl Jindřich Šlik z Holiče, který opět zahájil další stavební práce, které byly dokončeny až za jeho syna Františka Arnošta Šlika. V této době dostal zámek podobu trojkřídlé budovy s nádvořím. Roku 1875 za Ervína Šlika bylo postaveno nové východní křídlo uzavírající nádvoří a zámek získal pseudorenesanční vzhled. Po smrti Ervína Šlika r. 1906 získal zámek r. 1912 jeho příbuzný hrabě Jan Weissenwolf a po něm jeho sestra Jindřiška, provdaná Thurn-Taxis. Po roce 1945 přešel zámek do majetku státu. Od roku 1948 se zámek stal sídlem zahradnické školy, která sem byla přemístěna z Chrudimi.

Nicméně ani tehdy, kdy sklízel čest a slávu na válečném poli, nezapomínal svých bratrů a toužil po svém milém rodišti. Jednoho dne roku 1506 vracel se Jiří Kopidlanský z hostiny, kterou uspořádal hradní kastelán. Vstoupil do dveří, zůstal v úžase státi na jejich prahu. Z jizby mu vykročil vstříc jeho starší bratr Jan a podával mu pohár plný krve: „Pij, bratře!“

Jiří pokročil proti němu, chtěje ho obejmouti, ale zjevení se rozplynulo jako pára. Jiří tu byl sám. Vykládal si podivnou příhodu tím, že podlehl požitím většího množství vína klamu svých smyslů. Avšak, když se zjevení opakovalo, když se Kopidlanský octl v duchu v Praze a vzhlížel k velikému kalichu na chrámě Týnském, tu se již nemohl déle udržeti v Budíně a nastoupil spěšně cestu k domovu. Provázela ho zlá předtucha, že se doma přihodilo cosi hrozného. Osmého dne octl se Jiří v blízkosti Prahy, nicméně vyhnul se jí, nechtěje mařiti čas, a pospíchal dále ke Kopidlnu. Konečně spatřil ves s rodným hradem, na hradě černé prapory, vlající po větru. Srdce se mu zachvělo úzkostí, neboť nebylo již pochyby, že se někomu z rodiny přihodilo neštěstí. Stalo se tak bratru Janovi, jemuž právě na Kopidlně chystali pohřeb. Před několika dny přišel Jan do Prahy, kde se konal veliký trh, a zastavil se v krčmě na Staroměstském náměstí. Za stolem proti němu seděl zeman Cukr z Tamfeldu. „Kdo jste a odkud přicházíte?“ oslovil ho Cukr. „Jsem rytíř z Kopidlna,“ odvětil tázaný. „To máte čisté příbuzenstvo,“ pravil Cukr uštěpačně. „Znám jednoho Kopidlanského, ten je slinolizačem u krále „Dobře“ na Budíně.“

„To je můj bratr, však slinolizačem není a nikdy jím nebude, ty padouchu!“ vzkřikl Kopidlanský rozhořčeně na nactiutrhače. Cukr po těch slovech tasil meč, avšak Kopidlanský se nijak nezalekl a bleskurychle zkřížil se soupeřem svůj kord. Cukr, smrtelně zasažen, zhroutil se k zemi, hosté vyběhli z krčmy a spustili křik. Přispěchala stráž, jala Kopidlanského a dovedla před městské právo. Osudná příhoda spěla rychle k svému zakončení. Poněvadž se krvavý spor udál po vyhlášení míru na radnici, zasedl nad Kopidlanským náhlý soud. Soudcové nedbali jeho obhajoby, že jeho záležitost patří před soud rytířský, a odsoudili ho ke ztrátě hrdla. Pro výstrahu ostatním byl rozsudek vykonán ještě téhož dne na náměstí. Příbor, sluha Janův, přivezl s sebou do Prahy na Kopidlno jen chladnou mrtvolu svého pána. Vstoupiv do hradní brány, spatřil Jiří na nádvoří truchlivý pohřební průvod. Vpředu šli nosiči s rakví za rakví bratr Zikmund a přátelé mrtvého Jana. Seskočil s koně, zastavil průvod. „Posečkejte! Chci ještě naposledy spatřiti svého bratra, který se mi zjevil v Budíně a pozval mě na svůj pohřeb.“

Zastavili, otevřeli rakev. Tu Jiří spatřiv, že byl Jan sťat, vrhl se k němu v zoufalém pláči. Když uslyšel, jak došlo k jeho potupné smrti, zahořel hněvem a zvolal rozhořčeně: „Ukázal jsi mi, bratře, kalich se svou krví. Ztrestám tvoje vrahy, stanu se tvým strašným mstitelem.“

„Já také, já také,“ ozývali se z průvodu hlasy a ruce se zdvíhaly ku přísaze. Hlásil se Bohuslávek z Domošic, Bohnický mladší, Petr Suda z Janova, Zdeněk z Dobrhoště a jiní a jiní. Všichni slibovali, že se přidruží k Jiřímu a povedou záškodnický boj proti pánovitým, krutým Pražanům. „Nuže, běda vám, Pražané,“ zahrozil Kopidlanský. „Poznáte, co je to rytířský hněv, neboť neustanu v pomstě dříve, dokud veliký kalich na chrámě Týnském nebude přetékati krví!“

Hrozná byla přísaha Kopidlanského, hrozné jeho skutky od této chvíle. Z dobrého, statečného jinocha stal se strašlivý škůdce zemský. Odpověděl nepřátelství Pražanům i celé zemi České, počal řáditi jako krvelačný tygr v okolí Prahy a hněvem svým stíhal i všechny spojence Pražanů. Od Prahy na západ před Plzeň až k Žatci šířila se hrůza z jeho jména a neméně třásly se před ním i ostatní kraje české. Nikdo, kdo se vypravil do Prahy, neměl jistoty, že neupadne cestou v ruce Kopidlanského a jeho společníků a že nebude jimi krutě „osekán“. Nelítostně vražděni byli obyvatelé pražských předměstí, a ti, kteří byli vzati na milost, byli poznamenáni useknutím pravice, aby se již nikdy nemohli chopiti zbraně. Kalich na Týnském chrámě již dávno přetekl krví, když došlo na zakročení královo k jednání mezi Pražany a Jiřím Kopidlanským, aby zanechal krvavé pomsty. Tu naposledy hnulo se srdce v jeho prsou. Na prosby Pražanů slíbil zanechati nepřátelství a chystal se na cestu do Budína. U Českého Brodu byl však zastaven zbojníky, kteří s ním vedli boj proti Pražanům a jejich spojencům. Zasypali ho výčitkami, přiměli ho k tomu, že se zřekl úmyslu odebrati se do ciziny a znovu zahájil boj proti Praze i ostatním městům. Ukázalo se, že nebude možno učiniti přítrž jeho řádění jinak, nežli zbraní. I vypravilo se početné vojsko českých stavů i městských žoldnéřů proti odbojníkům, dobývalo jejich hradů, bořilo je a ničilo ohněm. Konečně došlo i na hrad Horštejn, kam se uchýlil jejich náčelník Kopidlanský. Vida, že se hrad neudrží, dal jej Jiří zapáliti. Potom vyrazil v čele posádky z brány a vrhl se proti oblehatelům. Zápasil jako lev, až konečně poset četnými ranami skácel se k zemi a napojil ji svou krví. Pražané si oddychli a s nimi se zaradovala i celá Česká země, jež tak dlouho trpěla zlobou a šíleným hněvem neúprosného škůdce.