Humprecht

Celkový počet místností je 17, prohlídka trvá cca 50 minut.
Náhledová prohlídka zámku - Totožná s předchozí trasou, je vhodná pro rodiny s malými dětmi. Celkový počet místností je 17, prohlídka trvá cca 25 minut.
Balkón - Výstup na vyhlídkový ochoz ve 2. patře zámku. V případě dobré viditelnosti jsou vidět Krkonoše, Vyskeř, Ještěd, Luž, Ralsko, Bezděz, Mladá Boleslav. Počet schodů k balkónu je 59 (od pokladny), prohlídka trvá cca 15 minut.
Věž - Výstup na věž zámku ke střeše s půlměsícem. Věž je přístupná v době konání výstav od května do září a je z ní krásný výhled do kraje. Přístup jen po velmi strmých a úzkých schodech částečně ve zdi akustické hodovní síně. Počet schodů do věže je 111 (od pokladny), prohlídka trvá cca 25 minut..

Málokterý zámek v Čechách byl tak často opěvován básníky jako lovecký zámek Humprecht Jeho zakladatel, hrabě Jan Humprecht Černín z Chudenic, patřil k nejbohatším příslušníkům české pobělohorské šlechty. Životní osudy hraběte Jana Humprechta Černína jsou v mnohém charakteristické pro část katolického feudálního panstva, které zbohatlo za pobělohorských konfiskací, ale cítilo ještě česky. Jeho děti, ovlivňované většinou jezuitskou výchovou a barokní kulturou, se snažily sblížit s novou šlechtou německého a italského původu a získat nějaký výnosný zemský či dvorský úřad nebo funkci. Tato generace ještě obyčejně ovládala český jazyk, který používala v korespondenci s příbuznými v Čechách; jinak mluvila, psala i cítila italsky nebo německy. Další generace dovedla česky už jen několik slov; cítila se Čechy pouze proto, že se narodila nebo bydlela v Čechách či na Moravě. Jan Humprecht Černín se narodil r. 1628 v jihočeské katolické šlechtické rodině. Dopisy jeho matky Zuzany Černínové patří k dokladům krásného českého jazyka z počátku 17. století. Mladý Humprecht po studiích uvažoval, že bude knězem, ale místo toho se stal komořím prince Leopolda, který nastoupil r. 1657, po smrti svého bratra Ferdinanda IV., na rakouský trůn. Tím se Janu Humprechtovi otevřela lákavá cesta k vysokým dvorským a zemským úřadům a hodnostem. Umožňoval mu ji i jeho majetek, který velmi vzrostl dědictvím po prastrýci hraběti Heřmanu Černínovi z Chudenic, císařském diplomatovi a válečném zbohatlíkovi. Jan Humprecht Černín byl jmenován vyslancem v Benátkách, několikrát zastupoval panovníka na zemském sněmu; byl císařovým dvořanem a důvěrníkem. Ve Vídni se také seznámil s dvorní dámou císařovny Dianou Marií z Gazolda, se kterou se r. 1652 oženil. Na svatbě byl sice císař s chotí, ale ne ženichova matka, která o sobě říkala, že je "stará Češka a prostá žena“. Zdálo se, že hrabě bude v manželství s italskou kráskou šťasten. Bydlel s ní na českých zámcích a všechny zisky z hospodaření věnoval na jejich stavbu či přestavbu a na budování Černínského paláce na Hradčanech, který začal stavět v r. 1667. Dne 22. června 1666 uzavřel s pražským architektem italského původu Carlem Luragem smlouvu o postavení „nového zámku“ na panství Kosti, kterému se záhy začalo po stavebníkovi říkat Humprechtsberk. Měl to být lovecký zámek, obklopený oborou, kde by mohla hraběcí rodina trávit letní dny. Aby se v něm hraběnce líbilo, byl zámek stavěn ve stylu podobných letohrádků v její italské vlasti. (Blízký hrad Kost měl sice krásnou romantickou polohu na kraji mohutných lesů, ale po požáru v r. 1635 neskýtal hraběcímu dvoru potřebný komfort.) Za staveniště bylo vybráno návrší za Sobotkou, kde se říkalo Na vinici; poddanské pozemky patřící rolníkům z nedalekého Března byly vykoupeny. Část zahrad byla věnována k postavení soboteckého Nového Města a polnosti byly obhospodařovány z nově založeného panského dvora pod zámkem. Protože pevná čedičová skála vyčnívala až na povrch kopce, nebyly hloubeny příliš hluboké základy. Zedníci začali pracovat na jaře 1667 pod vedením italského políra Ceresoly. Projekt stavby byl poměrně jednoduchý, a tak do konce téhož roku byla budova v hrubé stavbě hotova a provizorně zastřešena. Zámek má tvar dvou elipsoidů, z nichž vnitřní je přibližně o dvě podlaží vyšší, než vnější. Prostor mezi oběma elipsoidy byl rozdělen do místností s lichoběžníkovou základnou. Přízemí bylo určeno pro sloužící, pokoje v prvním patře pro panstvo. V každém podlaží byl prostrou nitřního elipsoidu využit pro sál čili, jak se říkalo, pro „palác“; v přízemí sloužil jako předsíň, v prvním patře jako slavnostní zámecká jídelna. Kamenické práce řídil Ital Sartorini. Práce štukatérů se protáhly do druhé čtvrtiny roku 1668. Střechy byly pokryty šindelem, který byl napuštěn olejem a nabarven na červeno. Sobotecký klempíř, jehož jméno neznáme, zpracoval na zámku asi 3 t plechu. Na vrchol věže byla vsazena plechová báň s křížem a také komíny byly oplechovány měděným plechem. Dešťová voda byla sváděna měděnými žlaby do mosazných chrličů pod pavlačí, která obtáčela celý zámek ve výši panských pokojů v prvním patře. Na jaře 1669 zbývaly k dokončení jen drobné práce, jako kování dveří a některé práce truhlářské a štukatérské. Zároveň se zámkem byla stavěna zeď kolem obory, zdobená několika vyhlídkovými altánky-rondely, a panský dvůr na kraji vesnice Března. Stavělo se ještě v l. 1673 – 1674. Pro výzdobu zámku dodal v červnu 1670 dvě sochy řezbář Václav jelínek, jehož synové Martin a Josef patřili k vynikajícím představitelům české barokní sochařské tvorby na Boleslavsku v první polovině 18. století. Po dokončení stavby, která podle znění smlouvy byla „v souladu s krajinou“, jezdil Jan Humprecht Černín s chotí a dvěma syny na Humprecht, aby pořádal v oboře hony na jeleny a daňky, nebo aby byl přítomen výlovu rybníků u Dolního Bousova. V r. 1674 se však s manželkou rozešel a syny vychovával sám. Zámek Humprecht, který mu připomínal dlouhý manželský svazek s Italkou, byl 29. června 1678 zapálen bleskem. Kostecký hejtman Blatenský ihned o tom poslal hraběti zprávu, na niž dostal obratem odpověď, která nám dává nahlédnout do myšlenek hraběte Černína. Vysvětluje hejtmanovi, že „je to naturální přirozená vlastnost, že vždycky povětří na nejvyšší věže a jinší vysoké stavení bije“. V listě dále přikazuje, co se má zařídit, a končí slovy: „Radši oželuji, než by ten voheň se byl stal v Sobotce. Což tak na blízce by se snadně státi mohlo a tu teprv by mu bylo tolik chudejch lidí, obyvatelův Soboteckejch, líto bylo. Buď Pán Bůh pochválen, že radši mou věc trefilo, než mejch milejch poddanejch.“ Podle hraběcího rozkazu ohledali škody zednický mistr Spango a tesařský mistr Samšiňák a osobně odešli podat zprávu na zámek do Kosmonos. Poškození bylo tak rozsáhlé, že hrabě uvažoval o důkladné přestavbě a dal vypracovat několik projektů. Na budovu však zatím působily voda, mráz i vítr, který 9. prosince 1678 shodil požárem a mrazem popukané zdivo hořeního paláce směrem k Sobotce. zřícené zdivo prolomilo strop v místnosti, na kterou spadlo, a ještě v místnosti pod ní se prohnuly trámy opadala štuková omítka. uražen byl i kus pavlače. Hrabě se rozhodl zvýšit počet obytných místností o jedno podlaží, do jehož úrovně také dal přenést pavlač, jež byla uložena na prstenci pískovcových krakorců a měla železné zábradlí. Začátkem července 1680 byly hotovy zednické práce a stavba opět pokryta šindelem, napuštěným olejem a červenou barvou. 18. září 1680 připevnil na věž mistr Samšiňák báň s křížem a v lednu 1681 zasklením oken oprava skončila. Zdá se, že hrabě nekladl takový důraz na uměleckou výzdobu jako při stavbě, kdy zámek měl být darem jeho italské choti. Za několik let se však ukázalo, že zvýšením zámku bylo překročeno zatížení hospodářské budovy, které obklopovaly celé přízemí, a místo nich byly základy obezděny pískovcovými kvádry. Tak vznikla jakási vyhlídková terasa oko přízemí zámku, která během doby obrostla šeříkovými keři. Často také musela být opravována zeď kolem obory, ve které žilo na 100 daňků. Další Černínové využívali občas zámek k reprezentačním účelům. Když byla provedena r. 1738, při příležitosti prodeje panství hraběti Václavu Kazimíru Netolickému z Eisenberka, na zámku inventura, bylo zde napočítáno 32 postelí včetně příslušného ložního prádla. Část inventáře byla asi odvezena na jiný černínský zámek. I za dalších majitelů panství sloužil zámek při občasných návštěvách šlechty. Kostečtí úředníci zde – ovšem tajně – pořádali svatební hostiny svých dětí. Kolem r. 1780 chtěl hrabě Antonín Vratislav Netolický dát zámek, který se k celoročnímu bydlení šlechty nehodil, zbourat a na jeho místě postavit nový. Ale nedošlo k tomu; namísto toho byl postaven pohodlný zámek ve Vlčím Poli, který býval sídlem majitelů panství až do r. 1945. K větší opravě zámku Humprechtu došlo až r. 1829. Byly opraveny střechy a při této příležitosti umístěn na vrchol věže místo dvojramenného kříže půlměsíc, prý na památku toho, že zakladatel zámku byl vězněn v Turecku v podobné věži. Byl to však jen romantický výmysl obrozenecké doby: hrabě Humprecht Černín nikdy v Turecku nebyl a ani jeho strýc Heřman, který navštívil Turecko dvakrát jako císařský vyslanec, nebyl nikdy vězněn. Při této opravě byla také sejmuta železná pavlač a nahrazena dřevěnou (během doby ztrouchnivěla). Zámek pustl, protože správa velkostatku po r. 1848 šetřila na údržbě. Zahrady byly využívány k pěstování ovocných štěpů; r. 1825 jich zde bylo asi 13 000. Zámek a obora se staly cílem výletů sobotecké mládeže. V tomto stavu připadl Humprecht i s dvorem pod ním za první pozemkové reformy v r. 1926 městu Sobotce, které za něj mělo zaplatit 423 730 Kč. Téměř stejnou částku by si byla vyžádala celková restaurace zámku, na tu však město nemělo prostředky. Proto se ujal celé akce Kruh rodáků a přátel města Sobotky a okolí, který zahájil počátkem února 1937 stavební práce. Do sjezdu rodáků v srpnu téhož roku se podařilo upravit sál a čtyři pokoje v prvním patře, kde byla instalována výstavka o stavbě Humprechtu. Stěny velkého sálu čili „paláce“, který je vysoký 16,6 m, byly ozdobeny freskami Richarda Wiesnera, připomínajícími události ze života hraběte Humprechta Černína. Strop ozdobil černínským znakem Rudolf Beneš. Město Sobotka pokračovalo v dalších pracích do konce r. 1938; byl zřízen ochoz, zámek dostal nové střechy i omítku, byly upraveny místnosti v přízemí i druhém patře. Do obnoveného zámku byly r. 1940 nastěhovány sbírky soboteckého muzea. Za okupace chtěli nacisté využít Humprechtu jako protiletecké pozorovatelny, ale tomu se podařilo zabránit. Po osvobození byla šindelová krytina spodní části zámku nahrazena měděným plechem a místnosti druhého patra adaptovány pro umístění části muzejních sbírek a aktuální výstavky. V r. 1958 byl v bývalých panských pokojích instalováno péčí Památníku národního písemnictví v Praze literárně historické oddělení, věnované soboteckým básníkům a spisovatelům F. V. Jeřábkovi, V. Šolcovi, J. L. Turnovskému a F. Šrámkovi. Zároveň byly reinstalovány vlastivědné sbírky muzea. V dubnu 1970 byly zahájeny další stavební práce na Humprechtu; bylo opraveno jeho zdivo a zároveň byly zpevněny základy, které jsou průměrně jen 1 m hluboké. Zároveň se uvažuje o nové instalaci sbírek, aby zámek zůstal i nadále vyhledávaným památkovým objektem v Českém ráji. Vzhledem k důležitosti zámku má být převzat do péče Státní památkové správy..

Přitrhli k tvrzi s početným, surovým vojskem, zlezli hradby, zmocnili se tvrze. Nastalo strašlivé, bezcitné vraždění, jemuž měli padnouti za oběť veškeří Drslavici. Nešetřeno mužů, nedbáno úpění žen a pláče dětí, všichni byli pobiti do jednoho, neboť král dal rozkaz, aby byli vyhubeni. Když dodýchali všichni, kdož byli v tvrzi, odtáhli nepřátelé, vyloupivše v ní vše, co mělo nějakou cenu. Teprve potom se odvážili poddaní vyjíti ze svých chalup. Pospíšili do tvrze shlédnout, co se stalo s jejich vrchností, neboť odtud slyšeli nejen třeskot zbraní, nýbrž i srdcervoucí nářek. S obnaženými hlavami stanuli nad mrtvolami svých pánů. Želeli jejich záhuby, neboť Drslavici byli dobrou, shovívanou vrchností. Vykopali jim hroby, uložili je s poctou v lůno země. Vrátili se do zpustošené tvrze, prošli prázdnými komorami a pustými, vydrancovanými síněmi. Jednoho ze sedláků napadlo, aby se v černé kuchyni podíval do komína. A tu hle, v komíne byla ukryta služka s malým pacholetem - nejmladší ratolestí Drslaviců – jež jako zázrakem zůstalo ušetřeno krvavé pomsty. I podivili se velice a politovali nebohé děcko:

„Chuděnec, jak je od sazí černý! Bůh nám ho zachovej, aby nám byl někdy pánem milostivým!“

Ukryli ve vsi chůvu s děckem, a když se po letech utišil hněv prchlivého krále, oznámili dospívajícímu hochovi, z jakého je rodu a jaké dědictví mu přináleží. Král se nad ním smiloval, vrátil mu statky jeho rodičů i jeho rodnou tvrz. Mladý rytíř byl pak na památku svého zachránění v komíně nazván Černínem a jeho rodná tvrz slula od té doby Chudenice. Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků..

On sám je duší dítěte, které zoufalá zámecká paní spolu s pokladem do studánky vhodila..