Trosky

Pevnost hradu spočívala jednak v přirozené neschůdnosti terénu zejména na příkré jižní straně, na strmosti obou zmíněných skalisek, ale i na opevněních umělých. Ta se skládala jednak z trojitého pásu hradeb, které chránily níže položený prostor mezi Pannou a Babou, jednak ze systému bran, které uzavíraly přístup do vnitřních hradních prostorů. První brána střežila přístup do dolního nádvoří, jež plnilo funkci předhradí s potřebnými hospodářskými budovami. V jeho západní části – pod Babou – bylo možno druhou branou projít značně širokou a kdysi více než 10 m vysokou hradbou. Ta otevírala vstup do hradního nádvoří, chráněného na západní straně Babou a z ostatních tří stran hradbami. Odtud se další branou vcházelo na prostranství před hradním palácem, který stál na vyvýšeném místě skalního bradla, k skalisku Panny. Palác byl obdélného půdorysu, měl dvě patra a byl chráněn hradbami a strmým terénem. Největší ochranu mu však skýtala věž na Panně. Uvedený systém opevnění a bran propůjčoval bradu mimořádnou bezpečnost, kterou ještě zvyšovaly věže na obou zmíněných skaliscích. Jejich společným znakem je strmost a nepřístupnost. Na nižším skalisku, vysokém asi 50 m, stálo věžovité stavení, k němuž bylo možno se dostat jen po dřevěných schodech, z přilehlé hradby. V dostřelu samostřílů z této věže byla západní část hradu včetně druhé brány a druhého nádvoří. Protější skalisko bylo asi o 10 m vyšší a neslo štíhlou věž, do níž bylo možno vstoupit jen z nejvyššího patra hradního paláce přiléhajícího k patě skaliska. Tato věž byla posledním útočištěm obránců, protože skýtala znamenitou možnost obrany i proti daleko silnějšímu nepříteli. V přizemí věže bylo sklepení, obytné prostory byly až v prvním patře. Tím, že stavitelé hradu spojili obě skaliska hradbami, vytvořili z hradního areálu a budov v něm kompaktní celek, vertikálně však dosti členitý, poněvadž poslední vnitřní nádvoří před palácem bylo přístupné z předchozího nádvoří jen po schodech; nad ním se tyčil palác a ještě nad ním věž na Panně. Stavební materiál – čedič – byl na místě, nárožní kameny věží jsou z pečlivě opracovaného pískovce, jehož ovšem skýtá Český ráj v okolí Trosek dostatek. Některé části budov – zejména v patře – však byly roubené. Celkovou dispozicí, výškou věží, kombinací stavebního materiálu a využitím terénních podmínek byly Trosky v době své největší slávy objektem mimořádně pozoruhodným, vzhledově velmi zajímavým a bezesporu malebným. Hrad se jmenoval Trosky již od svého vzniku a název převzal podle pojmenování skalního útvaru, na němž byl postaven. Poprvé se uvádí v r. 1396 v přídomku Čeňka z Vartemberka „z Trosk" († 1393). Ten byl zřejmě zakladatelem hradu, to

znamená, že jeho počátky spadají do druhé poloviny 14. století. Vartemberkové drželi v severních Čechách rozsáhlé statky na Jičínsku, Turnovsku, v oblasti Jablonného v Podještědí, Mimoně a mnozí z nich se významně podíleli na politickém dění své doby. Čeněk vlastnil Bydžovsko, Vysoké Veselí a kraj na severozápad od Jičína. Zřejmě zde neměl dost pevné sídlo, a proto si postavil hrad Trosky. Na počátku 90. let 14. století však finanční těžkosti přinutily Čeňka k tomu, že celé panství s Troskami postoupil králi Václavovi IV. Od něho je získal Ota z Bergova, který se tu uvádí již v r. 1399. Ota, velmi aktivní činitel panské opozice proti králi Václavovi IV., se zúčastnil všech akci proti němu a měl podíl na králově zajetí. Když se Václavův bratr Zikmund zmocnil vlády v Čechách, pověřil Otu spolu s dalšími třemi pány správou země. I Otův syn, Ota mladší z Bergova, stál na straně Zikmundově, byl věrným katolíkem, avšak pro vlastní obohacení neváhal v r. 1415 sáhnout po církevním majetku kláštera v Opatovicích nad Labem. V době husitské stál Ota na straně Zikmundově a Trosky se staly jedním z míst, odkud lužická města a šlechta dostávaly čerstvé a včasné zprávy o pohybech husitských vojsk. A tak stejně jako z Kosti, Kumburka, Frýdštejna, Bezdězu, Ralska a jiných hradů vyjížděli během dlouhých válečných let nejednou poslové z Trosek se zprávami do Žitavy, Budyšína, Zhořelce, aby včas varovali před husitským nebezpečím. Na Trosky však přijížděli zase poslové z Lužice se vzkazy Otovi a jeho šlechtickým druhům z okolí, kteří se u něho scházeli k rokování, jako například v r. 1428. Přesto, že se Trosky staly hrozbou husitům, zůstal hrad v držení Otově a nebyl husity dobyt. Stejně jako ke Kosti pojí se i k Troskám pověst o jejich dobývání Žižkou. Schaller a Sommer ve svých místopisných dílech uvádějí shodně, že Žižka na jaře 1424 při svém tažení na Turnovsko Trosky dobýval, přičemž vyhořela věž Baba, ale posádka na Panně se ubránila. Věrohodnými písemnými prameny však tato událost doložena není. Možná, že tu lidová tradice přiřkla Žižkovi události, které se podle F. M. Bartoše udály 13. června 1428, kdy podle jím citovaného breviáře přeloučského vyhořely Trosky až na opevnění na Panně. Když se zpráva o tom roznesla, oblehl hrad sirotčí hejtman Jan Královec. O výsledku této akce však prameny mlčí. V neklidných časech po Lipanech se Trosek zradou zmocnil pověstný zemský škůdce Kryštof Šof z Helfenburka a jeho společník Švejkar. Stalo se to v r. 1438 či 1439 a Ota mladší z Bergova byl při tom zajat. Svého majetku se zase ujal teprve v r. 1444; r. 1440 byly sice Trosky spolu s Valdštejnem obleženy vojsky východočeského a boleslavského landfrídu, ale – na rozdíl od Valdštejna – se je asi nepodařilo dobýt. V této době se v písemných pramenech objevuje vedle Oty i jeho syn Jan z Bergova, který bojoval v bitvě u Lipan (1434) po boku Prokopa Holého proti panskému vojsku a byl tam spolu s Janem Roháčem zajat. Cesty těchto dvou mužů se však potom navždy rozešly: Roháčova vedla k hrdinnému boji na Siónu, Jan z Bergova se vrátil k rodinnému majetku zděděnému po otci Otovi mladším z Bergova, zapřísáhlém odpůrci husitů. Patřila mu panství Trosky, Zbiroh a Chlumec. Jan byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a účastnil se činně politického dění v jeho táboře. Protože neměl dědice, postupoval na konci života některé části svého majetku na vyrovnání dluhů svým věřitelům a dalším feudálům a samotné Trosky prodal r. 1455 s celým panstvím Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Touto koupí vytvořil Jan Zajíc významné a takřka celistvé území, opírající se o pevné hrady Kost, Trosky, Hrubou Skálu a Návarov. Začlenění Trosek do tohoto komplexu házmburských držav znamenalo pro ně ztrátu dominantního postavení, které jim náleželo za pánů z Bergova. V odboji panské jednoty proti Jiřímu z Poděbrad byl Jan Zajíc z Házmburka jedním z jeho předních odpůrců, i když ho v r. 1458 spolu s jinými pány volil za krále. Za své odpadnutí od Jiřího získal od uherského krále Matyáše Korvína hodnost nejvyššího kancléře, což byl ovšem jen pomyslný titul, protože v Čechách pevně vládl Jiří. Je přirozené, že král nemohl nechat tuto zradu bez trestu, a proto v r. 1467 oblehl hrad Kost a donutil Jana Zajíce k příměří. To však netrvalo dlouho, a proto v r. 1469 královské vojsko podniklo rozsáhlou akci, při níž oblehlo házmburské hrady Kost, Trosky, Hrubou Skálu a Návarov. Jen Kost se ubránila včasným uzavřením příměří, ostatní hrady byly poděbradským vojskem dobyty. Stalo se tak ještě dříve, než zasáhlo do boje slezské vojsko mířící sem od Žitavy, které došlo již na Kopaninu u Jablonce nad Nisou. Do jaké míry obléhání a dobývání poškodily Trosky, není z pramenů známo. Zůstaly jedním z házmburských hradů po celou dobu, kdy tento rod držel kostecké panství, tj. do r. 1497, pak přešly na Jana ze Šelmberka (do r. 1508), Jindřicha ze Šelmberka (do r. 1524), Jana z Biberštejna na Frýdlantě a jeho bratra Kryštofa, jímž tento významný severočeský rod v r. 1551 vymřel. Po krátkém mezidobí, kdy Trosky drželi Lobkovicové, koupil panství Kost i s Troskami v r. 1559 Jindřich ze Smiřic a připojil je k panství Hrubá Skála. Trosky se již nikdy nestaly trvalým sídlem vrchnosti – přestaly jím ostatně být již v druhé polovině 15. století – a spojením s velkým dominiem Smiřických se trosecké panství dostalo do komplexu jejich prosperujících držav, který vybudovali postupně Jindřich († 1569), Zikmund († 1608) a Albrecht Jan Smiřický († 1618), po jehož smrti byly všechny statky pobělohorskými vítězi konfiskovány. Získal je Albrecht z Valdštejna, který v hospodářské politice Smiřických pokračoval až do své smrti v r. 1634. Po celou tuto dobu byly Trosky nanejvýš sídlem některého z podřízených úředníků vrchnostenské správy skalského (hruboskalského) panství. Jeho součástí zůstaly Trosky i po Valdštejnově smrti, kdy připadly jeho synovci Maxmiliánovi z Valdštejna. Za třicetileté války se staleté hradby Trosek staly ještě několikrát pevností: v r. 1639, když se hradu zmocnili Švédové, v r. 1640, když je odtud vytlačovali císařští, a pak v l. 1642, 1645 a 1648, kdy je opět drželi Švédové. Všichni tito dočasní páni Trosek věnovali pozornost spíše údržbě obranných částí hradu než interiérů. Tam se naopak uplatňovala bezohledně ruka žoldnéřských obyvatelů hradních komnat. Po vypálení hradu císařským vojskem, které odtud v r. 1648 vypudilo Švédy, se v osudech hradu pomalu naplňovala sudba skrytá v jeho jménu a z někdejšího nedobytného hradu se pomalu stávaly trosky. Když je v r. 1681 navštívil Bohuslav Balbín, byla podle jeho mínění podstatná část hradu ještě schopna opravy a záchrany, ale na to v té době nikdo nepomýšlel. Valdštejnové, jimž tehdy Trosky patřily, potřebovali peníze jinde, a tak po celé století o hrad, kromě občasných návštěvníků, nikdo nejevil zájem. Teprve na počátku 19. století se Trosky dočkaly. Romantismus se svým obdivem k tajuplným hradním zříceninám nemohl nechat bez povšimnutí jejich bizarní ruiny, a tak se stávaly stále častěji cílem básníků, spisovatelů, vlasteneckých milovníků a ctitelů dávné české minulostí, ale zejména malířů, pro něž skýtaly Trosky a celý Český ráj nepřeberné množství výtvarných námětů. Romantické záliby sdílel i nový majitel hruboskalského panství a Trosek (od r. 1821) Jan Lexa z Aehrenthalu, který dal provést na Troskách některé stavební úpravy, jež umožňovaly snadnější přístup k hradu. Jeho plány však nebyly dovedeny do konce, takže se na celkovém vzhledu Trosek mnoho nezměnilo. I tak však zůstaly nejvýraznější dominantou Českého ráje, opředenou pověstmi a navštěvovanou každoročně desetitisíci návštěvníky..

Rozhodli se zahájiti proti němu ihned boj. Střední část hradu neodolala prudkému náporu a v zápětí vzdala se husitům i posádka západní věže, zaleknuvši se palby těžkých „kusů“. Zato však věž na východní straně držela se statečně a přes všechno úsilí husitských vojsk se čestně uhájila. Proto, když husité odtáhli, byla západní věž nazvána potupným názvem „Bába“, kdežto východní věži, jejíž posádka si hrdinně vedla, dostalo se názvu „Panna“.

Markéta byla zapřisáhlou katoličkou, Barbora byla víry kališnické, k níž přestoupila po smrti svého ženicha. Nejprve se mezi nimi započaly hádky pro víru. Ráno, sotvaže dopadla na zdi Báby první jitřní zář, vstala Markéta a naklonivši se z okna vykřikla zlostně proti Panně:

„Ještě jsi živa, kacířko? Ještě tebe Lucifer neodnesl?“

Barbora vyskočila z lože, zarděla se v lících a zahrozila směrem k Bábě: „Už zase začínáš hádku, jednuško? Sprav si svůj ovčinec a o kacíře se neotírej!“

„Nech jenom ty sama spravedlivé lidi na pokoji!“ odsekla jí Markéta. „Však já dobře vím, kdo je tou můrou, která mi dnes v noci upila krve.“

„Hahaha,“ zasmála se Barbora jízlivě, „každý cikán hádá podle své planety. Tebe, bábo Markéto, nikdo neumoří, ty zmizíš se světa na koštěti!“

Tak se hádaly obě ženy s malými přestávkami, dokud nezašlo slunce. Spílaly si a křičely, až ptáci, kteří se na hradě zastavili, vzlétli do výše a polekaně odtud prchali. Čím se večerní hádání skončilo, tím se ráno opět začalo. Nekonečné byly litanie, jež si obě ženy čtly, dokud sama smrt neučinila konec jejich každodenním hádkám. Bába Markéta ulehla a zakrátko odešla na věčnost a umlkla navždy. Barbora se slzami v očích pohlížela každodenně do oken osiřelé Báby, čekajíc marně, že se odtud ozve známý břitký hlas. Teprve nyní, když se neměla s kým hádati, cítila se dokonale nešťastnou. I zemřela krátce nato, aby se sešla s Markétou na věčnosti a tam si s ní vyřídila dlouholetý, neskončený spor..

Vždyť tento unikátní přírodní útvar lákal svým bizarním zjevem a strategickou polohou již odpradávna. A jak uvidíme, možná ještě i něčím podstatně záhadnějším, něčím, co se dotýká i těch nejskrytějších vzpomínek, jež jako genius loci občas vyplují na povrch. Vraťme se tedy až do pravěku, do mladší doby bronzové, z níž pochází nález pícky těsně vedle druhé brány s keramickou formou na odlévání bronzové sekerky s tulejkou. A lití této slitiny mědi s několika procenty cínu bylo jako složitá technologie utajováno a spojováno s magickými obřady. Z mladší doby železné pocházejí pak další nálezy. Trosky byly v té době středem rozsáhlé opevněné plošiny využívající přirozených pásů pískovcových skal. Systém propojených obranných valů se rozkládal od Podtroseckých údolí (hradiště Semín) přes lesy u Mladějova až po severní svahy Apoleny. Výzkum, který proběhl na hradišti Semín v prostoru valu a jeho předpolí, přinesl doklad o keltském osídlení. Prostřednictvím osmi zlomků keltské keramiky a radiokarbonovým testem zetlelého dřeva ze dna příkopu, provedeným v renomované laboratoři v Heidelberku, bylo určeno stáří této lokality do let 490–190 př. Kr. Co je ale nejzajímavější, je skutečnost, že z vnitřního areálu vůbec nejrozsáhlejší opevněné polohy v ČR (cca 180 ha!) nepocházejí žádné archeologické nálezy, přestože je každým rokem zorávána. Přímo se tedy podbízí hypotéza, zda nešlo jen o vymezení jakéhosi zvláštního prostoru k neobvyklým účelům. Pokud se totiž nejedná o hradiště v klasickém slova smyslu, muselo být jeho zbudování v tehdejší době motivováno náboženskými pohnutkami. A to vskutku důležitými, vezmeme-li v úvahu obrovské úsilí, které bylo vynaloženo. Posvátný okrsek starých Keltů?

Nelze nezmínit teorii jednoho z předních českých keltologů dr. Jiřího Waldhausera, zda snad pro svůj neobvyklý zjev nebyla celá krajina Českého ráje využívána jako sakrální zóna, posvátná krajina, do které se vstupovalo pouze za účelem provádění obřadů a jiných magicko-náboženských praktik. Bohužel, keltské náboženství už asi navždy zůstane zahaleno neproniknutelnou rouškou tajemství. Byla o něm napsána už řada knih, vysloveno množství hypotéz, jeho tajuplnost a nezodpovězené otázky však vzbuzují stále silný zájem. Kastou zasvěcených byli u Keltů druidové, jejich učení bezesporu vycházelo z nesmírně dávných indoevropských vzorů. Nad druidským učením o věčném životě se podivovalo už mnoho starověkých autorů. Jak popisuje Strabón, považovali Keltové náš svět za konečný (oproti víře v nesmrtelnost duše!), který jednoho dne zanikne při strašlivé katastrofě, kdy se lidem vymkne z rukou vláda nad živly. Není bez zajímavosti, že při líčení této apokalypsy je použito i slov „kulatá země hoří“. Dalším z mnoha zarážejících aspektů druidského učení byla víra v druhé světy. Keltové v ně pevně věřili a měli za to, že překonat hranici mezi světem zdejším a světem nadpřirozených sfér je vcelku snadné pomocí zvláštních bran či vstupních míst. Průchodem do zásvětí bývaly některé výrazné pahorky nebo výjimečné přírodní útvary. A několik indicií nasvědčuje tomu, že jeden z nich se nachází právě na Troskách. Brány „jinam“

K objasnění toho, zda je takováto „pohádková brána“ vůbec možná, si musíme vzít na pomoc kvantovou fyziku, která teorii o mnohosti světů potvrzuje. John A. Wheeler, profesor Princetonské univerzity, v roce 1957 matematicky dokázal, že existuje řada mnohorozměrných, paralelních světů. Časoprostor (dimenze) je vlastně reálný svět určený třemi prostorovými souřadnicemi a časovým vektorem. Z teorie kvantové mechaniky plyne, že v témže nebo sousedícím prostoru může souběžně existovat i více dimenzí, pokud mají vzájemně odlišný tok času – odlišnou hodnotu časové invariance. Z mnoha pověstí přece známe případy, kdy člověk, povětšinou pasáček ovcí nebo nezkušený hledač poklad, který vstoupil do podzemních prostor a strávil tam relativně krátkou dobu potřebnou k nalezení zatoulané ovečky nebo vyzvednutí pokladu, zjišťuje s hrůzou po svém návratu do naší reality, že zde již uběhly měsíce, roky, či celé věky! Hranice dvou paralelních dimenzí (paradimenzí) můžeme chápat jako dvě pulzující plochy, částečně vzájemně průchodné. Pomineme nyní občasné náhodné pootevření těchto průchodů, při kterém snad dochází k nevysvětlitelným zmizením, k oněm pověstným dešťům žab nebo ryb, a soustředíme se na stabilní nebo víceméně periodicky se otevírající vstupy, pro které je obvykle používán Lovecraftův termín „portae inductae“, tj. zavedené brány. Tyto je možné identifikovat nejen podle výskytu četných poruch elektromagnetického a gravitačního pole, ale i podle anomálií optických a elektrických jevů reálné fyzikální podstaty, které lidé vnímají jako rozličné holografické děje, přízraky aj. A protože nám štěstí přeje, můžeme se pokusit o přesnou lokalizaci místa, kde se na Troskách tato „hvězdná brána“ nachází. Vydejme se tedy na nejnižší místo jižního svahu, kde je v polovině vzdálenosti mezi stěnami skal věží Panny a Baby výrazná prohlubeň zavalená velkými balvany. Dodnes je známá pod svým záhadný názvem „díra do pekla“. Má být počátkem šikmé trhliny nebo pukliny procházející západním směrem do hloubky 600 m. Pohádka, nebo autentické svědectví?

Na závěr ještě stojí za to zmínit pověst o mladém chasníkovi (podle Ladislava Tomáše – Hrad Trosky v pohádkách a pověstech), kterému se takovýto průnik „jinam“ přihodil. Byl předvečer Jana Křtitele, 23. června 1841. Ze starého mlýna Žampachu, na okraji Ktové, si mladý mlynář Jakub vyrazil za svou milou do sousední vsi pod hradem. V houstnoucím šeru ale sešel z cesty, a když se na okamžik roztrhly temné mraky, spatřil na temeni skály vysoko nad sebou matný obraz hradní věže. Projela jím hrůza, když si uvědomil, kde se vlastně ocitnul. Stál přímo na okraji oné hrozivé prolákliny, díry do pekel. V panice zakopl a propadl se přímo do černé tmy. Vše ztichlo. Nahmatal skalní stěnu a po čtyřech se posouval k paprsku, který k němu z neprůhledné tmy probleskl. Oslnila ho záře ohně a vzhled hradu ho překvapil. Namísto rozvalin spatřil celé podsebití se střílnami, na ochozech stráže a na nádvoří skupinu rytířů oděných v brnění. Jakub naslouchal podivné zastaralé řeči, jakou nikdo v Čechách nehovořil. Z osvětlených dveří paláce vyšel náhle mladík s pohárem a sestupoval k rytířům. Jeden z nich rozložil na menší zídku plášť a mladík naklonil pohár, ze kterého se začaly sypat zlaťáky. Jakub užasle pozoroval, že jeden ze zlatistých paprsků míří přímo k jeho úkrytu. Pocítil lehké ťuknutí do nohy, a když se sehnul, držel v ruce kulatý plíšek. Dveře paláce se však otevřely znovu a z nich vyšel muž ve zdobném plášti, na hlavě tmavý klobouk. Doprovázely ho tři štěkající obludy, které ihned vyrazily na nádvoří. Jakub se vyděsil, na nic už nečekal a počal se soukat zpátky do temnoty. Náraz do hlavy jej otupil. Nevěděl, jak dlouho si rozdíral ruce a kolena o drobné kamínky, než padl vyčerpáním. Probudily ho až hřející paprsky slunce. Když se pak vracel do žampažského mlýna, měl pocit, jako by se probudil ze zlého snu, kdy se dostal do jiného světa. Ale zlatý plíšek v ruce ho neustále přesvědčoval, že stará pověst, kdy se na Jana Křtitele otevírá země s poklady, je pravdivá..

Je to prý pod podlahou Panny v hlubokém sopouchu. Vstup zakrýval kámen v podlaze nejnižší světničky, dnes zasypané sutinami..