Valdštejn

Hrad Valdštejn jako další hrady té doby využíval těžko přístupných obrovských balvanů pískovcových skal a odtud je i jeho jméno – Waldstein. Původní hrad byl postaven na třech pískovcových základech, z nichž na prvním byl přední hrad přístupný kamenným mostem přes hluboký příkop, na druhém prostřední hrad ve stejné úrovni a na třetím, zčásti hluboko sníženém podkladě zadní hrad, s velkou věží a palácem. Předhradí se rozkládalo na volném prostoru na jižní straně za kamenným mostem. Věž i palác jistě převyšovaly vrcholy borovic a smrků rozsáhlého lesního porostu, který Valdštejn obklopoval ze tří stran, a jen na jihu, za strmým srázem, měl otevřený prostor směrem k Turnovu, Kozákovu a dokonce až k předhůří Krkonoš. Z původního objektu mnoho nezbylo. Z předního a prostředního hradu zůstalo jen několik obvodových zdí a pouze ze zadního hradu se zachovaly zbytky původních zdí, pod nimiž jsou ve skále vytesané sklepy, a na nejvyšším místě na východě je původní gotická zeď s hrotitými otvory oken. Kromě paláce a věže byla většina budov ze dřeva, jak dokazují četné otvory pro klády ve zbytcích zdí i ve skalách. Ze severu byl hrad nedobytný, z ostatních stran byl chráněn rozsáhlým lesním porostem a divokou změtí pískovcových skal. Současně s Valdštejnem vznikly dvě předsunuté hradní pevnosti: na konci lesů, 3,5 km jižně od Valdštejna Kavčiny a na severozápadě, asi 2 km od Valdštejna, na stejném skalním pásu hrad Chlum, zvaný také Kozlov. Jimi byl Valdštejn dostatečně chráněn. Důvodem k založení Valdštejna byl mohutný rozrod Markvarticů za panování Přemysla Otakara II., jimž patřilo celé Pojizeří od Mladé Boleslavi až ke Krkonošům. Zda jeho zakladatelem byl opravdu Jaroslav z Turnova (1234–1269), není prokázáno, ale zcela jistě byl majitelem hradu jeden z jeho synů, Zdeněk z Valdštejna, o němž je první písemná zmínka z r. 1304. Bohuslav Balbín tvrdí, že tento Zdeněk bydlil původně na Veliši, což není prameny prokázáno stejně tak jako další Balbínovo tvrzení, že pánem Veliše byl další Zdeňkův syn, rovněž Zdeněk, a vnuk Hynek. Nevíme tedy, kde první Valdštejnové před úplným dostavěním skalní pevností bydleli. Valdštejnské panství tvořily vesnice v Pojizeří pod Turnovem a patřila k němu i část Turnova na levém břehu Jizery. Jižní hranici uzavíralo zboží mnichovohradišťského cisterciáckého kláštera. Zdeněk z Valdštejna měl tři sourozence (Paprocký z Hlohol uvádí ještě čtvrtého bratra, Beneše) a již v této generaci propukaly mezi nimi spory, které se v plném rozsahu projevily v třetí generaci. Z r. 1318 máme zprávu, že Vikart z Polné pohnal před soud Heníka, Albrechta, Jana a Hynka z Valdštejna, že vyloupili Příšovice a Všeň a způsobili škodu za 200 hřiven stříbra. Téhož roku bratranec Vok z Rotštejna obvinil vnuka Jaroslava z Turnova, Zdenka, a jeho bratry Hynka a Jeníka, že radili k spálení hradu Rotštejna a že Albrecht z Valdštejna vyloupil statek v Nové Vsi. Soud mu dal asi za pravdu. V r. 1323 se Vok z Rotštejna měl ujmout turnovského dědictví, ale byl odmítnut. V l. 1318–1323 drželo valdštejnské zboží společně pět synů Zdeňka z Valdštejna. Kruté záští Valdštejnú vůči Rotštejnu přitom stále trvalo. Šlo zřejmě o spory majetkové, jak dosvědčuje loupení vsí na dosud neustálených hranicích panství. V první polovině 14. století se rod Valdštejnú počal dělit na řadu větví, z nichž v Pojizeří žila především linie štěpanická a lomnická (nad Popelkou). Hrad Valdštejn byl nedílnou částí majetku linie lomnické, která na něm sídlila téměř do sklonku 14. století. Někdy v 80. letech 14. století získali Valdštejn Vartemberkové. J. V. Šimák se domnívá, že ho koupil již Jan z Vartemberka na Ralsku († 1383). Po jeho smrti spravoval Valdštejn Beneš z Vartemberka za Janovy nezletilé děti, z nichž se nakonec stal majitelem Valdštejna Jindřich z Vartemberka, který se tu připomíná poprvé v r. 1404. Husitské války narušily vládu Vartemberků nad Valdštejnem. Není známo, jak získali hrad páni podobojí, ale již r. 1423 se jako jeho držitel uvádí Jan Rozvoda, jinak Rameš z Hrádku. Ale za vlastníka Valdštejna se stále považoval Jindřich z Vartemberka. Buď tedy nový držitel hradu neplnil závazky, nebo se ho zmocnil násilím. Pozice pánů podobojí se jistě posílila, když v r. 1424 Jan Žižka obsadil Turnov, aby zmařil vliv dominikánského kláštera na město i okolí. Husitské období na Valdštejně je spojeno s postavou knížete Zikmunda Korybutoviče, který přišel v r. 1422 jako zmocněnec litevského velkoknížete Vitolda, aby se v Čechách ujal jeho jménem vlády. Téhož roku byl sice odvolán zpět do vlasti, ale v r. 1424 přijel znovu, tentokrát o své vůli. V dalších letech hrál značně dvojakou úlohu mezi katolíky a podobojí a pro své tajné pokusy o smír s císařem Zikmundem a s papežem byl 17. dubna 1427 v Praze zatčen, dovezen na hrad Valdštejn a 9. září příštího roku vyvezen do Polska. V té době byl pánem Valdštejna jeden z bratří Valečovských, (buď Bartoš, nebo Bernart), který držel i hrad Valečov u Mnichova Hradiště a jemuž svěřil správu Valdštejna ještě Jan Žižka po dobytí Turnova na jaře 1424. Valdštejn byl tedy v té době opěrným bodem husitů, mezi nimiž pan Valečovský zaujímal významné postavení jako důvěrník Žižkův. V r. 1431 držel Valdštejn Rameš z Hrádku, v r. 1437 někdejší husitský hejtman Jan Čapek ze Sán. V následujících dvou letech měla Valdštejn Čapkova dcera Žofie a její manžel Jan Talafús spolu se Soběslavem Mrzákem z Miletínka. Neurovnané veřejné poměry a složité vlastnické poměry na Valdštejně, k němuž se kromě uvedených držitelů hlásil stále ještě i Jindřich z Vartemberka, umožnily loupeživým rotám zmocnit se na sklonku 30. let Valdštejna. Aby učinila přítrž jejich řádění, vypravila se v roce 1440 k Valdštejnu zemská hotovost a dobyla ho spolu s nedalekými Kavčinami. Ani potom se však vlastnické poměry na Valdštejně nevyjasnily. Nejsou známy bližší okolnosti, za nichž se stal držitelem Valdštejna Kryštof Šof z Helfenburka, který v r. 1449 hrad postoupil Janu Koldovi ze Žampachu. Později patřil zase Šofovi (připomíná se ještě r. 1474), ale po celou dobu trvaly spory o hrad mezi potomky uvedených dočasných majitelů. Ustaly teprve za Kryštofova syna Jindřicha Šofa, jenž v roce 1493 prodal Valdštejn Kateřině ze Štítar, která tu v r. 1495 zemřela. Na začátku 16. století koupil značně zadlužený Valdštejn majitel Skal Jan Svojanský z Boskovic. Jeho podíly skoupil r. 1514 Zikmund Smiřický ze Smiřic a založil své rozsáhlé panství se střediskem na Skalách; jeho rod je držel spolu s Valdštejnem až do českého stavovského povstání v r. 1618. Za Smiřických Valdštejn v polovině 16. století vyhořel. Byla zničena všechna dřevěná stavení, takže zůstal jen kamenný palác, zadní věž a hradby. Zda byl hrad opraven a jak, nevíme. Majitelé o Valdštejn nestáli a v r. 1582 byl již zříceninou. Po porážce stavovského povstání r. 1620 získal Skály i Valdštejn Albrecht z Valdštejna. Po jeho smrti v r. 1634 se stal majitelem Skal Maxmilián z Valdštejna. O zříceniny Valdštejna však neměli majitelé zájem. Na konci 17. století se v poustevně na místě předního hradiště usadil poustevník Václav Holan Rovenský (1668–1718), dříve varhaník vyšehradský a známý autor barokní církevní hudby v díle Kaple královská. Jeho samota nezůstala dlouho utajena a Valdštejn zase oživl, tentokrát poutníky. Majitelé hradu dali v první čtvrtině 18. století postavit velkolepý obloukový most na první nádvoří a na něm galérii pískovcových soch českých světců. Tento barokní vstup do hradu byl zakončen v r. 1836 empírovou branou. O sochách lidová pověst tvrdila, že jsou dílem poustevníka Holana, ale technické zpracování vylučuje účast diletanta na tvorbě postav v nadživotní velikosti. Také první nádvoří je spojeno kamenným mostem z této doby a na místě bývalé poustevny stojí kaplička s obrazem Jana Křtitele, který v 19. století restauroval Antonín Machek. Světcova tvář je pravděpodobně jediným portrétem básníka Karla Hynka Máchy. V r. 1821 koupil hruboskalské panství i s Valdštejnem od Františka Adama z Valdštejna Jan Lexa z Aehrenthalu. Pro hrad nastala doba posledních stavebních úprav, které však sloužily jen k zpřístupnění jeho zřícenin v duchu romantismu. Syn Jana Lexy z Aehrenthalu Alois, který držel Valdštejn v l. 1824–1843, dal především postavit kamenné schody mezi druhým a třetím nádvořím, kde na nejnižším místě hradu stálo dříve patrové stavení. Další úpravy usnadňující přístup na místo hradního paláce porušily původní dispozice stavby, z níž zůstalo jen několik zpevněných původních zdí. V r. 1836 byl opraven kostelík a hostinec přestavěn na malý hotel. Na konci 19. století byl z iniciativy turnovského akademického malíře Jana Prouska přistavěn na třetím nádvoří k původní zdi pseudogotický palác, který romantický malíř vyzdobil malbami erbů majitelů Valdštejna a opatřil i napodobeným nábytkem. Přes tyto násilné úpravy se hrad Valdštejn těšil stále zájmu návštěvníků, jednak pro svou minulost, pro zajímavou polohu v romantickém kraji i pro pitoresknost svých zřícenin. Často tu pobýval např. hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, který zde vytvořil i některá svá díla. Jemu je věnována pamětní deska na budově na začátku druhého nádvoří. Po r. 1945 se stalo majitelem zřícenin hradu Valdštejna město Turnov, které se je snaží zpevněním zdí zachovat alespoň ve stavu, jaký existuje od posledních úprav na konci 19. století..

Když se Slezané čtvrtý den dali na ústup, začal je pronásledovat a padl do léčky. Jen s největšími obtížemi se mu podařilo uniknou do Náchoda. Kolem roku 1431 vpadl sám do Slezska a odtud přes Moravu na Slovensko, kde se spojil s táborským vojskem v čele s Prokopem Holým. Prokop Holý se vrací do Čech, zatímco Čapek se zdržel do listopadu. Byl pronásledován Uhry a jeho vojsko velmi prořídlo a přišlo o kořist. Potom byl polským králem Vladislavem pozván do boje proti řádu německých rytířů. V Prusku se mu podařilo dobýt dvanáct měst a dva kláštery. Stanul až na břehu Baltického moře. Za tyto úspěchy dostal od polského krále darem velblouda. Tohoto velblouda vzal s sebou na obléhání Plzně. Zde mu jej Plzenští odvedli s ostatním dobytkem a tak se velbloud dostal do erbu Plzně. V bitvě u Lipan Čapek s jízdou utekl do Kolína. Zachránil si život, ale ztratil dobrou pověst a žádný poctivý šlechtic s ním nechtěl zasednout u jednoho stolu a vypít s ním pohár. Dnes už se těžko dovíme, zda si zachraňoval život a nebo zda šlo o zradu. Po porážce u Lipan vstupuje opět do služeb polského krále. Za Vladislava III. bojuje v Uhrách. Zemřel patrně v roce 1452..

Lovili zajíce i mláďata srnčí, přepadali ptáky na hnízdech a odnášeli kořist do své skrýše uprostřed nepřístupných skal. Když vylovili drobnou zvěř, vrhali se na ovce pasoucí se na úhorech, a jestliže se jim k tomu naskytla příležitost, loupili matkám pracujícím na poli jejich malé děti. Veliký strach pojal všechen lid, neboť se domnívali, že jsou to draci. Pán na Valdštejně, uslyšev o řádění supů, poslal do skal zbrojnoše, aby tam dravce vyhubili. Výprava se vrátila s nepořízenou. Vůdce stanul v úzkosti před svým pánem a počal se omlouvati:

„Pane náš milostivý! Úkol, který jsi nám svěřil, je nad lidské síly. Ne, že bychom se snad supů báli, avšak hnízdo se nachází na strmé, vysoké skále, na niž není se žádné strany přístupu. Jako zeď je hladká, jako stěny propasti srázná. Marně bychom při pokusu dostati se vzhůru život mařili.“

„Kliďte se mi s očí, zbabělci!“ zahromoval rytíř a dal rozhlásiti, že bohatě odmění toho, kdo supy zhubí. Uplynulo kolik týdnů, nikdo se nepřihlásil. Lid si dále naříkal, zámecký pán zuřil. V té době byl právě držen v hradním vězení zločinec odsouzený k smrti. Ten se dověděl o řádění supů a o odměně slíbené za jejich vyhubení. Nabídl se, že se pokusí úkol ten vykonati. Smrti se nelekal, neboť jeho život byl už stejně v sázce. Rytíř přijal jeho nabídku a učinil slib, že mu daruje život; jestliže se mu dílo podaří. Zločinec, zbaven byv okovů, radostí si zavýskl a povyskočil. Přichystal si provaz, dláto, kladivo, sekeru a dřevěné kůly a doprovázen stráží odebral se k skále, na níž měli supi své páchnoucí hnízdo. Obešel skálu, odměřil si zrakem její výšku a pustil se do práce. Dlátem díry v skále vytlouká, do děr kůly vráží – krok za krokem stoupá výš a výše po svém vratkém žebříku. Po tři týdny vytrvale tesal, po tři týdny visel jeho život na nitce. V hloubce pod ním číhala smrt a rozpínala k němu svou chladnou náruč. Vězeň však šťastně unikal jejím nástrahám a spádům a šplhal se vytrvale k temeni skály. Konečně zbývalo mu práce sotva na jediný den. Za jediný den bude moci pohlédnouti do supího hnízda a shledati se se životem, s nímž se po rozsudku rozžehnal!

Když se rozšířila po okolí zpráva, že se odvážlivec blíží k cíli, sešlo se pod Dračími skalami množství lidu, aby bylo svědkem jeho zápasu. Sám rytíř nelenil a přispěchal shlédnouti vzácnou podívanou. Bylo to právě v sobotu před polednem, kdy se odvážlivec vyhoupl na temeno skály. V tu chvíli vrhla se proti němu supí samice a počala na něho dotírati. Štěstí měl, že si přichystal sekeru, kterou se mohl brániti. S napětím sledoval lid jeho zápas s rozlíceným dravcem a pojednou vykřikl vzrušeně jakoby jedním dechem:

„Hejda, ťal ho! Leží, drak leží!“

Zabiv samici, zapálil vítěz hnízdo s mladými supy, shodil mrtvého dravce pod skálu a spustil se dolů mezi jásající lid. Když se diváci rozešli a když i odvážlivec, hojně obdarován, zamířil k svému domovu, jsa opět volný jako pták, přiletěl na skálu druhý sup. Zakroužil divoce okolo zničeného hnízda, z něhož se ještě kouřilo, a snesl se pod skálu, kde spatřil svou družku. Poznav, že je mrtva, vyrazil z hrdla divoký skřek, vznesl se vysoko do oblak a zamířil kamsi k jihu, aby se už nikdy nevrátil do zrádných Dračích skal..

Tím větší radost jim způsobila zpráva Máchova přítele, že nešťastný básník seděl kdysi modelem malíři, který byl pověřen výzdobou kaple sv. Jana Křtitele na hradě Valdštejně. I vypravili tam pražští vlastenci a prosili malíře, aby obkreslil tvář sv. Jana Křtitele, vymalovanou podle Máchovy hlavy. Když se malíř vrátil se svými náčrty, poznali na nich i ti lidé, kteří nebyli do věci zasvěceni, mladého, zvěčnělého básníka. A tak po malých změnách byla získána věrná podoba nezapomenutelného pěvce „Máje“. Dodnes zírají k nám z obličeje svatého Jana Křtitele v kapli na Valdštejně zasněné tváře a hluboké, zadumané oči básníkovy. Pod obrazem čteme verše Svatopluka Čecha, jež jsou úryvkem básně „Na Valdštejně“:

---Toť, Hynku, pohled tvůj! Opásán drsnou koží,

Jan Křtitel pouště té, sníš divný sen tu boží. A jak zřím na tebe, vše náhle jiné kol:

Je večer májový, o lásce šeptá mech,

strom kvetoucí i bor, i růže vonný vzdech.