Veliš

Tuť probíhá duch samoděk všecky časy dávnověkosti, zastavuje se u výtečných mužův a veleslavných jich činů. Podobné city a upamatování budí též pohled na slovutný chlum Veliš. A jak onino se povyšují a tato oživují, když jsme vynikli až na vrch jeho! Veliš liší se znamenitě ode všech osamotnělých chlumů, kteréž Jičín ze všech stran obstupují, jelikož se nám rádostné i žalostné jeho příběhy na místě tomto na mysl uvozují. Bolestné city budí pohled na jeho zříceniny, neboť zmizel nádherně a stkovstně zde vzdělaný hrad skrovničký toliko rum jediný jest zůstatek jeho. „Neníť vás sice tuto-vám však zůstal vznešený osud všech duchů nesmrtelných byliť jste-jste až posud-a budete po všecky věky.“ O tělích a hmotných toliko živlech tato výpověď platí: „Byliť jsou a nebude jich více.“ Mnohému z vás uvinula historie krásný vavřínový věnec, mnohý však trne nad ortelem, kterýž nad ním ta nestranná sudí činů lidských nezměnitedlně jest vyřkla.“ Tak psal r. 1833 ctihodný vlastenec Fr. A. Vacek, navštíviv před tím Veliš, aby „na onom vrcholu, v okolí svém vysoko a velebně vzhůru se pnoucím, pohleděl do krásných končin země České a ducha svého pobavil, na nějž právě rozličná trudnosť byla naléhala.“ Ale jestliže staří vlastenci, buditelé národa, jen na spuštění žehrali, nám jest litovati ještě více, patříce na ohavnost spuštění, která tu nyní panuje. Již r. 1855 psal jiný vlastenec, že rumy Veliše, kteréž asi roku 1852 navštívil, valně se ztrácely. Děti z blízkého Podhradí vyhrabávaly drobnější kameny ze zasypaných zdí a s kyprým rumem dolů je hrnuly, chasa a odrostlí synkové z okolí bavili se vylamováním největších kamenů ze zdi, jež pak se zvláštním zalíbením s vrchu do ovocného sadu fary Velišské spouštěli, hubíce tím ve hrubé nevědomosti své ctihodnou starobylosť i užitečné stromoví. Kdo s hůry hledě v dolejších sadech rozmetané kameny spatřil, seznal, že podobné sváteční zábavy tuto nejednou se již provozovaly. Avšak mělo přijít ještě hůře. Asi r. 1879 pronajal jistý úředník panství Okšického, Čech prý rodem, Veliš k lámání kamene jednomu sousedu Podhradskému, jako by okolo Jičína o kámen zle bylo Podhradští vylámali jeden bok úplně a kromě toho vehnali štolu do kopce, aby z jeho vnitřku kámen vylamovati mohli. Jest to pokračování neblahého rýpání ve krásných chlumech Jičínských, a bezpochyby ještě není konce. Ráz krajiny, kteráž jest jediná toho způsobu, se ruší a kazí a Veliš, jenž se v ní krásně odrážel, vyhlíží nyní jako mrtvola líticemi rozsápaná, jejížto střeva stranou poházely. Nynější hradiště, kdysž i čásť jeho sebrána jest, lze připodobniti k pecce dříve byly podoby vejčité, kterýžto tvar měl také podklad hory. Nynější Podhradí nemělo tohoto jména nadarmo, jsouc ke hradu přiharazeno zdí, z níž se jen nepatrné známky na pastvině pod hradištěm spatřují takéť poloha Podhradí dobře nasvědčuje tomu, že bylo podhradím, ano leží na výšině a místě přírodou opevněném a pod bývalým hradem nepříliš hluboko. Na hradiště chodí se posud starodávnou cestou, kteráž od konce Podhradí vycházejíc, zvolna na hrad vede. Tam, kde jest viděti dosud základy polookrouhlé bašty, nacházela se první brána, z níž ani známky nezbylo, jediné že bašta o tom svědčí, že tu bývala. Na severní straně spatřují se po bedlivém pozorování základy zdi jdoucí dolů k podhradí, odkudž vycházejíce ploty aneb snad zdi čásť nynějšího podhradí na vrchu ležící zavíraly v podobě vejce a tak ke hradu přihrazovaly. Něco výše nad touto baštou přijde se k druhé bráně, z níž nezbylo nic kromě prahů kamenných. Za touto branou dělila se cesta. Levostranná cesta vedla do vrchu, ale jest nyní vylomena docela, tak že počátek i konec její ve vzduchu visí. Zdá se, že to byla cesta pozdější, proto že jest mnohem kratší, než cessta pravostranná. Jak jsme nejednou pravili, vyžadovala bezpečnosť pevných míst, aby přístup k nim byl znesnadněn překážkami a vinutými cestami. Podlé této levé cesty ovšem se táhla hradba až na temeno vrchu. Pravostranná cesta otáčí se náhle k jihozápadu a vede zvolna do vrchu až ke zbytkům třetí brány. Tato jest znamenána zase baštou podlé našeho zdání polookrouhlou, ale na jednom starém onraze hranatou. Brána tato byla výborně položena. Stojíc nevysoko nad tím místem, odkud cesta k hradu vybíhá, dobře byla způsobena k obhajování této cesty, sama však byla chráněna dobře horním hradem, zejména okrouhlou věží nad ní stojící, z níž ještě kus zdi zbylo. V těchto místech točí se cesta k východu a jde pod horním hradem. Zavíraly ji bezpochyby hradby aneb ploty a vedlé úzkým parkánem. Hezky veliký kus za třetí branou spatřují se po levé ruce ještě znamenité zbytky stavení úplně sesutého, tak že viděti jen tuto venkovskou stranu. Pod tím při samé cestě jest prohlubeň snad z bývalé studně pocházející. Dotčené stavení spatřuje se na starém obraze Veliše (str. 254.) na pravém konci a výstupek tohoto stavení, jak viděti na obraze, spatřuje se podnes na zbytcích jeho. Parkán pokračuje potom a končí se tam, kde jest Velišská hora odlomena. Před tím mohlo se jíti po něm, až se přišlo ke druhé bráně. Horní hrad byl na onen čas zjevem velebným, skupením stavení rozmanité výšky a rozmanitého tvaru, na něž se milo bylo dívati Patříce na stará vyobrazení Veliše, z nichž jedno (str. 254) starším se býti zdá a druhé (str. 251.) z r. 1650 pochází, litujeme velice, že krásná tato stavba a někdy ozdoba krajiny vzala za své. Hlavní částí hradu byla veliká čtverhranná věž, asi v prostřed hradu stojící, z hrubého štukoví vystavená. Měla sedlovitou střechu a cimbuří povydané k lepší obraně jejího okolí. Z ostatních stavení hlavně pozorujeme dva domy na jižní straně hradu stojící, jeden, o němž jsme nahoře mluvili, a druhý od něho k západu blízko okrouhlé věže nad třetí branou stojící. Kromě toho tu bylo několik vížek, aby se každá čásť hory střílením zastihnouti mohla. Z těchto někdy malebných stavení na ten čas nic nezbylo, kromě skrovných zdí základních, jam a kopců. Patrno jest, že tu bylo od posledních 200 let strašně řáděno a že snad celé Podhradí se zřícenin Veliše vystavěno jest. Krajina, kde se před časy hrad Veliš pyšně vypínal, osedlá byla již za dob dávných. Ves Veliš zejména stávala již ve 12. Století, kdež ji prodal Beneš syn Markův Janu biskupovi Pražskému a tento daroval ji (asi r. 1143) nově založenému klášteru Strahovskému. Tehda ovšem hrad Veliš nestál, jakož se vůbec zdá, že postaven byl teprve na počátku 14. věku. Máme sice starou paměť, že král Přemysl ečliv jsa o vyplacení statků královských, otcem jeho zastavených, odňal Hluboké panství Čéčovi z Budějovic a na místě peněz dal mu „Veliš blíže Jičína se statky k němu náležejícími a že rkál Vácslav II. Čéčovu synu, též Čéč řečenému, Veliš odňal a za to ves Olešnou v horách ležící daroval.“ Avšak buď se tu míní jen ves Veliš, aneb jest zmateno toto Velišsko s jiným Velešskem, zvaným po hradě Velešíně, v jehož držení Čéč se nacházel, píše se odtud z Velešína. Tehda nepatřil ještě Jičín k panství Velišskému, nýbrž byl stolním statkem králové Jitky (++ r. 1297, 18. června), ale ke sloučení obou přišlo pak, když král Vácslav r. 1304 Bradu a Jičín Lvovi z Konecchlumě odňal. Poprvé vyskytuje se Veliš výslovně jako hrad v rozepřích, které povstaly (r. 1316) po zajetí Jindřícha z Lipého. Vypravovali jsme o nich již při dějinách Litic (díl II. na str. 80.). Držitelem hradu Veliše zápisným byl tehda Půta z Frydlantu, strýc Jindřichův. Obdržev od krále hrad Veliš a město Jičín s panstvím k zástavě ve 2000 kopách grošů zavázal se králi r. 1316 dne 2. června, že zboží téhož zase králi postoupí, kdykoliv mu peníze vyčteny aneb jiné statky stejně dobré postoupeny budou. K vyplacení přišlo nedlouho po té, a král Jan poručil potom hrad královský Veliš s dvojím poplužím ve vsi Veliši a vsi Bukvici a Lhotou s rychtou a platy komorní v Jičíně a Bydžově, dohromady 80 hřiven stříbra důchodu panu Hynkovi z Valdšteina, aby hrad choval a opatroval, úroky vybíral, veliké viny do komory královské vydával, avšak poddaných neobtěžoval. Asi v ty doby také král město Jičín osvobodil ode všech platů kromě jediného platu komorního. Nějaký čas potom zastaveno bylo panství Velišské Oldřichovi z Gusku. Zástavu tu koupil Beneš starší z Vartemberka, jemuž král Jan (r. 1327, 12. března) hrad Veliš ve 2000 kopách (z nichž 100 kop naloženo na obnovení hradu) zastavil. Když pak po smrti Benešově syn jeho Ješek zástavu tuto ujal dal mu král (r. 1337, 13. ledna) dotčené panství dědičně a tak se stal Veliš dědičným jměním pánův Veselských z Vartemberka. Císař Karel chtěje panství Potšteinské a Kostelecké výhodně položené pro komoru královskou získati, učinil o něm směnu (r. 1358, 1. května) s dotčeným Ješkem, tehda purkrabím Pražským. Obdržev od něho Potštein a Kostelec, dal mu dědičně „zboží královská, jež od starodávna slavným králům českým patřívala,“ hrad Veliš, městečko Jičín, vesnice Starý Jičín, Holín, Veliš, Bukvice, Lhotu, Okšice, Čejkovice a to lánů lesa nebo porostlin k dědičnému jmění.) Později (roku 1360) týž panovník našemu Ješkovi a Purkartovi, purkrabímu Magdeburskému, učinil zápis na 1500 kop od nich vypůjčených, jež jim slíbil na den sv. Valburky nejprve příští na hradě Veliši vyčísti. Ješek, jenž od těch čas na Veliši sídlíval, nadšen byl zbožnou myslí věku tehdejšího. Listem daným na Veliši r. 1360 dne 22. května daroval ke kostelu Jičínskému úrok z rolí Zebínských a mlýna pod Zebínem ležícího. Zemřel, jak se zdá, r. 1362 dne 27. září. Na konci tohoto roku byl syn jeho Beneš správcem statkův otcovských. Po Ješkovi zůstali dva synové, Beneš a Čeněk. Onen byl nějaký čas správcem všech statků, r. 1364-1369 byl purkrabí Pražským. Později (tuším okolo r. 1370) rozdělili se bratří. Benešovi dostaly se Veliš, Brada, Jičín a Veselí, a Čeňkovi Bydžov a panství Troskovské. Beneš byl pak (r. 1380) hejtmanem markrabství Moravského a současně hejtmanem Kladským, a sedal na soudě zemském v Praze. Zemřel r. 1385 dne 14. srpna. Za něho byl purkrabí Velišským (r. 1383) Markvart z Labouně a r. 1385 nějaký Škoda. Po smrti Benešově stal se purkrabím Velišským Markvart starší z Labouně a zůstal v tomto úřadě ještě r. 1392. O starším synu Benešovi Petrovi Veselském dovídáme se teprve k r. 1389, kdež seděl na soudě zemském, ačkoliv byl ještě r. 1390 pod poručenstvím strýce svého Petra Kostského, když nového faráře do Jičína podával. Vácslav, bratr jeho (asi r. 1393), oženil se s Annou Hradeckou z Vilhartic, dědičkou polovice panství Vilhartického. Nedlouho potom se oba rozdělili, od kteréžto doby vyskytuje se mladý Petr jako pán na Skále a Jičíně a Vácslav jako pán na Veliši a Jičíně. Za těchto dob spravovali hrad purkrabě Markvart z Údrnic odjinud z Labouně (r. 1393-1396), Jan Drštka ze Zlívě (r. 1397-1398), Martin z Chomutic (r. 1402-1403), Jan Horyna z Honbic (r. 1405-1406) a opět Martin z Chomutic (r. 1406-1407). Kromě toho byli purkrabě společní obou pánů čili regenti jako Hrad Veliš, jak býval. Pohled od jižní strany. Podlé kopie prof. Ant. Truhláře. Vysvětlení k obrazu Veliše: 1. Veliká věž 2. ploty okolo horního hradu 3. věž nad třetí branou 4. bašta u třetí brány 5. dům s výstupkem 6. bašta na východním konci 7. ploty okolo parkánu. Dmychel z Veselice (r. 1395-1397), Staniš (r. 1396), Otík z Labouně (r. 1397-1398), Frenclin z Bříšťan (r. 1399-1401), Jan Horyna (r. 1405-1407), jejichž jména často se nacházejí v nejstarší knize Jičínské. Asi r. 1403 zemřel Vácslav, a jistojest, že byl r. 1408 mrtev, poněvadž tehda manželka jeho bývalá již po třetí byla vdaná. Zdá se, že byl poručníkem sirotků jeho Jan biskup Litomyšlský, poněvadž se r. 1405 společně s Petrem v držení města Jičína vyskytuje. Avšak od r. 1406 vyskytuje se jako poručník týchž sirotkův a regent panství Velišského Přibík ze Smrkovic. Tehda byly velké rozepře mezi Mikulášem farářem Jičínským a jeho světskou vrchností, totiž Petrem a Přibkem, které teprve následujícího roku skrze výpověď volených opravcův uklizeny.. Od roku 1407 vyskytují se sirotci po Vácslavovi, Vácslav a Jan, vykonávajíce s Přibkem práva panská na zbožích otcovských. Vyskytují se až do r. 1412 a tehda let svých ani nedošedše, zemřeli. Ačkoliv byl dědicem jich přirozeným a nejbližším Petr strýc jich, přece nedědil Veliše z neznámých nám příčin měli přední právo k němu Čeněk z Veselé a z Vartemberka a strýc jeho Jindřich z Vartemberka a z Valdšteina, purkrabě kraje Hradeckého. Páni tito učinili mezi sebou r. 1413 dne 6. února smlouvu takovou, aby Jindřich hrad Veliš držel a kterého purkrabě byl posadil, ten aby se všemi svými tovaryši napřed Čeňkovi slíbil kdyby měl Jindřich zemříti, aby buď Čeňka aneb na jeho místě purkrabí z Brady mocna učinil hradu Veliše a v jeho moc postoupil. Bez vědomí Čeňkova aby Jindřich purkrabě nesázel, a kdyby Čeněk požádal smlouvy konečné, aby Jindřich jemu povolil, a kdyby se nemohli smluviti, aby na tom dosti měli, co by páni zemští mezi nimi nalezli. Jindřich usadiv se na Veliši, prodal toho roku dne 9. prosince platy na vesnicích pod Valdšteinem a Nové Vsi Mikuláši faráři Jičínskému k založení nového oltáře sv. Mikuláše a sv. Martina v kostele farním Jičínském. V ty čase stal se Jindřich i vladařem ze strany Petra z Vartemberka, ale nemohl se shodnouti nijak se strýcem svým Čeňkem. Za takového stavu věcí prosili oba r. 1414 dne 4. Října královou Žofii, aby mezi nimi vypověděla, a zaručili se každý, že 3000 kop základu propadnou, jestli by výpověď nechtěli vyplniti. Výpověď stala se dne 9. října v ten rozum, aby Čeněk dal strýci svému Jindřichovi 1500 kop a polovici ryb z velikého rybníka, který nyní spustili, a Jindřich aby mu postoupil hradu Veliše se zbožím, až by Čeněk do Jičína přijel. Tak se stal vedlé Petra spoludržitelem Jičína pověstný toho času Čeněk Veselský z Vartemberka. Oba páni r. 1416 dne 17. července prodali měšťanům Jičínským a lidem Staroměstským za 325 kop právo královo, jehož měli požívati na způsob měst královských, zvláště v těch kusích, jakých užívalo tehda Nymburk město královské. Čeněk Veselský, muž krásné postavy, výmluvný, nábožný i ctižádostivý, jest jeden z nejznamenitějších pánů Velišských. Neníť tu na místě šířiti se o činnosti jeho, jenž mezi nepřástelskými tehda stranami ustavičně kolísal. Podotkneme jen to, co skutečně s dějinami našimi souvisí. Jako nejvyšší purkrabě Pražský měl hrad Pražský ve své moci a přidal se r. 1420 v dubnu na stranu husitskou brzy však litoval odpadnutí svého od krále, poněvadž se nové hnutí nejen k utvrzení nového vyznání, nýbrž ku převrácení dosavadních politických řádů schylovalo. Hotov jsa nyní pod jistými výminkami hradu Pražského králi postoupiti, na úsvitě 7. května toho roku pustil asi 4000 královských oděnců, Čechů i Němců, do hradu Pražského a postoupil jim ho docela. Pověsť o tom rychle rozhlášená poděsila i popudila Pražany náramně v prvním vzteku chátra Pražská běžela mstít se na korouhvi páně Čeňkově, vlající jemu ke cti na radnici staroměstské svrhše ji na zemi, potrhali ji a postavili na pranýři potrhanou, jako prý byla protržena jeho víra pod ni pak položili klobouček zmalovaný ku podobě jelmy jeho, na znamení, že neupřímně „pod kloboučkem“ jednal. Zatím prý Čeněk vzav z drahých věcí, jež mu Pražané k opatrování na hrad přivezli, co se mu líbilo, na svůj velmi pevný hrad Veliš odjel a zde bezpečně sedě na zlosť Pražanů nic nedbal. Přece ho však pomsta slepého vojevůdce neminula. Čeněk odstoupiv docela od kalicha a dav se ku straně pod jednou, poražen jest r. 1423, 30. dubna v bitvě u Hořic, že s málem lidu svého z pole utekl po té Žižka plenil některé části Hradeckého kraje, a tudíž dosti možná, že i tehda panství Velišské navštíviv, ohněm i mečem hubil, a že i panství Veselského a Bydžovského nešetřil. Navrátiv se zase ku přijímání podobojí způsobou, zemřel Čeněk roku 1425 dne 17. září ráno. Poznamenali o něm ve mšálu, který chován byl na hradě Velišském, že mezi pány zemskými stkvěl se vtipem a rozumem, jako slunce mezi hvězdami. Téhož roku zemřel i regnet panství jeho Vácslav ze Zvířetic a 70 osob na hradě Veliši, byvše zachváceni krutým přímořím. Po Čeňkovi vládl na Veliši syn jeho Jindřich, který zde měl purkrabě (r. 1427) Mikše z Labouně. Jinak chtěl Zikmund král usouditi, hněvaje se na n. Čeňka, že opustil stranu královskou. Za tou příčinou prohlásil, že veškerá jeho zboží, totiž hrad Veliš, hrad Brada, městečka Jičín, Bydžov a Veselé, hrad Lipnice proviněním jeho spadly na krále a listem svým r. 1426 v Ostřihomě daným je všechny daroval Oldřichovi z Rožemberka. Darování to z příčin pochopitelných ve skutek nevešlo. Jindřich stál při mírnější straně kališnické a pro vážnosť rodu svého a osobní způsobilosť učiněn jest s Alšem z Ryzemburka správcem království. Před bitvou Lipanskou, asi v ten čas, když Táboři město jeho Jičín vzali a vytloukli, zasnoubil se s Kuniou Ptáčkovnou z Pikšteina, ale nevěsta ze zármutku zemřela, nežli ke sňatku došlo. Tři dni potom i náš Hynek v květu mládí svého zemřel. Roku 1434, 30. května srdnatě bojoval v bitvě Lipanské, kdež byl těžce raněn. Přivezen jest z bojiště do Prahy, kde zemřel dne 26. října v noci a pohřben jest v rodinné hrobce v Jičíně. Posledním pořízením dne 5. května daným odkázal statky své hrad Veliš, Jičín, Bradu, Veselé, Bydžov a Hradišťko strýni své Machně z Veselé, sestře Čeňka staršího, s tou při tom výminkou, aby dluhy jeho všechny zaplatila. Purkrabí na Veliši v těch dobách byl Markvart (tuším z Labouně, jenž později Bradu držel). I Machna se dlouho nětěšila zbožím těmto r. 1437 dne 21. března obdrževši od krále Zikmunda povolení, aby všechen svůj statek komukoliv poručiti mohla, zemřela r. 1438 hned po novém roce a zboží rodu Veselského potom bylo roztříštěno. Listem daným r. 1438 dne 6. ledna odevzdala Machna zboží svá všechna Haškovi z Valdšteina, Otíkovi z Údrnic a panně Anně Buzlici. Hašek vyprosiv si (r. 1439) na králi Albrechtovi všechen nápad a práva královská odúmrtní, prodal potom všechny statky a podržel jediný Veliš. S bratrem Svým Benešem potvrdil r. 1440 dne 19. května vší obci města Jičína starodávné výsady městské. Hašek z Valdšteina, nestálý pán, již od roku 1419 všem stranám v Čechách i v Moravě, jedné po druhé byl sloužil a súčastnil se potom až do smrti své (r. 1452-1453) všech důležitějších jednání zemských, z kteréžto příčiny často se setkával se svými protivníky. Tak r. 1443 před nanebevzetím Marie jat jest od Beneše Mokrovouského z Hustířan a propuštěn teprve potom, když byl hejtman kraje Hradeckého Jetřich s lantfridem oblehli Mokrovousy. Naopak zase Hašek choval se jako škůdce zemský r. 1447, čině s Bernartem z Moravy zájem v okolí Hradeckém, kterýž pak zaháněl na tvrdý svůj hrad Veliš. Hašek držel mimo Veliš v dřívějších letech Osroh a měl zápis na klášteře Opatovském a hrad Hradišťko (oboje od krále Zikmunda). Hašek po r. 1448 nebyl přítelem Jiříka Poděbradského, což i odtud vysvítá, že jej na Veliši kněz Bedřích ze Strážnice, hlavní nepřítel Jiříkův, navštívil. Později se však Hašek s Jiříkem smířil a konečně jemu r. 1452, 11. listopadu hradu Veliše, Jičína města „i toho všeho zbožie, kteréž jest k tomu hradu Veliši příslušné“)učiniv o to smlouvu dne 31. října), postoupil. Veliš se stal tím způsobem dědičným panstvím rodu Kunštátského. Pan Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad, na ten čas správce a hofmistr království, potvrdil r. 1456, 20. února obci města Jičína a sedlákům Staroměstským a jiných vsí blízkých staré jich výsady a učinil hejtmanem na Veliši Bořka z Hrádku. Jiří však nepodržel Veliše po celý čas života svého, jakož vůbec některé statky osobám věrným a oddaným k užívání postupoval. Takovým jeho přívržencem byl také chrabrý Jindřich z Michalovic, ačkoliv se k církvi katolické přiznával. Král mu dal panství Velišské, ale po nějakém čase učinil s ním směnu, dada mu za hrad Veliš jpolovici Nového a Starého Bydžova. Veliš pak dal synům svým, kteří r. 1465 dne 23. července obci města Jičína staré výsady potvrzovali. Když se po smrti králově synové po něm zůstalí o všechna zboží poděděná dělili (r. 1472, 9. března), obdržel Boček z Kunštátu hrad Litice se zbožími přivtělenými, hrad Veliš s městem Jičínem „i se všemi zbožími a panstvími k tomu hradu Veliši příslušnými, zboží kláštera Postoloprtského a k tomu 370 kop na penězích z dílův bratří jeho.“ V ty doby tu byl hejtmanem r. 1476-1478 Jan z Běškovic a purkrabí r. 1476-1477 Heřman Bořička. Boček nezůstav v držení Veliše, postoupil panství tohoto před r. 1482 proslulému tehda Samuelovi z Hrádku a z Valečova, který tu měl za purkrabě Jana Zumra z Herstošic (r. 1482), Jana z Ostrova (r. 1483), Jana Podvinského (r. 1484) a Jana Buška (r. 1485). Roku 1484 byl Šimon purkrabaě a Kuneš hejtman. Samuel krátký čas na Veliši seděv, prodal asi r. 1487 panství Velišské za 19.800 fl. uh. Mikuláši staršímu Trčkovi z Lípy a na Vlašimi a to: Veliš hrad, dvůr popl. s poplužím, městečko Podhradí při témž hradu, město Jičín, Staré město, Čejkovice, Okšice, Holín, Ohavec, Veliš, Březinu, Ostružno, Lhotu hlásnou, Bukvice, Štidla, Zebín, Moravčice, Slatinky, dvůr popl. s popl. vysazený v plat, Lhotu, Libunec, Pařez, Lhotu, Zámostí, Bláto, Střelec vsi celé, ve Vitiněvsi, Ketni, Hrdoňovicích c. t. m., Skařišov dvůr popl., ves s dědinami, lukami atd. Za časů těchto uložena jsou na Veliši (r. 1500) po celé století památná kompaktata, pro jichž nabytí tolik drahé krve bylo teklo před tím je také chovali Trčkové na hradě svém Lipnici. Skrze Trčky přistěhoval se do zdejší krajiny bohatýrský a chrabrý rod. Již Mikuláš starší byl přívržencem krále Jiřího, a věrně sloužil i nástupci jeho králi Vladislavovi. Jičínským povolil r. 1502, aby vodu do města vésti mohli ke svým potřebám. List tento jest vydán jím a strýcem jeho Mikulášem mladším. Zemřel Mikuláš st. r. 1509, zůstaviv vdovu Johanku z Březovic, kteráž po strýci Mikulášovi mladším zdědila mnohé a veliké statky. Všechna tato zboží zdědili synové jeho Zdeněk, Jan, Jindřich, Vilém a Mikuláš, z nichžto 3 prostřední záhy, a to Jan a Vilém jednoho roku, 1521, zemřeli. Dědici tedy panství všech byli potom Zdeněk, Mikuláš bratří a strýc jich Jan mladší (syn Vilémův). Když se potom bratří připovídali k dílům svým, Zdeněk jako nejstarší spoludědicům podlé výpovědi soudu zemského (při času svat. Jeronýma), a to dne 13. října r. 1533 cedule dílčí sepsati dal a jim díly k rozebrání položil. Při tomto dělení, jež se stalo roku 1533 dne 25. října, dány Janovi Opočen, Třebechovice, Vilštein, Říčany, Oheb, Vilémov a Pelhřimov. Obšírné pak zboží, které se dostalo k dílu Mikulášovu, bylo následující: hrad Veliš se vší jeho ohradou, s poplužím k němu připojeným a se dvorem popl., město Jičín, vsi Veliš, Staré město Čejkovice, Vokšice, Ohavec, Holín, Zebín, Čeřov, Moravčice, Vesce, Bukvice, Ostružno, Chřelina, Březina, Lhota hlasná, Štidla, Pařez, Zámostí, Libunec, Skařišov, Lhota na Pařezu, Mladějov, Blata, Střeleč, Hrdoňovice, hrad pustý Brada s podhradím, Chabřinka ves pustá, Podůlší, Dílče, Doubravice, Zámezí, Kbelnice, Záhorský mlýn, Rybníček, Březina, Prachov, Lochvo velký (hořejní) a malý, Ninolice, Slame (? Slané? Stav?), Bořkov, Veselice, Proseč pustá, Tikov pustý, Žďár, Nemyčeves, Vitiněves, Slatiny velké, Lhota Turská, Slatiny malé, Kostelec, Údrnice, Lhota Labounská, Labouň, Žitětín, Keteň, Dolany. Též tvrz Smiřice s ohradou a všechny vsi příslušné, hrad Svojanov s městečkem, Bystré městečko s příslušenstvím, zboží kláštera Svatého pole vsi Černilov a Jasený, vsi Dubečno, Osek, Dvořiště, Chroustov. Tento díl však měl na stavení a opravu tvrze Kněžic 375 kop gr. vydati. Zdeňkovi za díl připadly hrad Vlašim se všemi zbožími k němu přivtělenými, zejména i Mladou Vožicí a Štěpánovem, zboží Kněžické, Heřmanův Městec s příslušenstvím a hrad Lichtemburk s panstvím. Zboží své ještě Miluláš o některé malé části rozšířil. Větších statků nabyl také, a to Kumburka postoupením od strýce Jana mladšího, Bradlec koupil od Albrechta z Valdšteina a Kněžic nabyl od strýcův Lipnických. Byl tudíž pánem bohatým a držitelem velikých statků v kraji Hradeckém. Posledním pořízením učinil poručníky jediného syna svého Johanku ze Šelmberka, choť svou, Kunrata Krajíře z Krajku, Jana z Pernšteina, Adama ze Šternberka, Jana ml. Křineckého z Ronova a Jana Litoborského z Chlumu a zemřel r. 1540 v Pardubicích. Jediný syn Milulášův Vilém Trčka z Lípy bohatstvím otce svého převýšil, neboť ke statku otcovskému r. 1550 i statky bratrance svého Jana ml. Zdědil a k panství Velišskému Bartoušov)r. 1562) přikoupil. Za to však odprodal jiná veliká panství, jako Pelhřimov, Lichtemburk, Oheb, Vilštein, Říčany a ještě jiná zápisná a dědičná zboží. Roku 1562 došel povýšení do stavu panského. Jak se zdá, byl i k poddaným svým pánem milostivým, neboť r. 1556 dne 11. srpna potvrdil starodávné výsady měssta Jičína i sedlákův okoních vesnic. Jemu děkuje také hrad Veliš své znovuzrození. Bohatství pána tohoto zvýšeno jest sňatkem jeho s Barborou z Biberšteina, dcerou bohatého Jeronýma z Biberšteina a Voršily, kněžny Minsterberské a Olešnické. Choť tato zdědila se sestrou Annou po strýci Kryštofovi z Biberšteina hrady Trosky a Kosť, jichž však polovici svou r. 1556 odprodala. S Barborou žil v manželství neplodném, a to bylo příčinou, že r. 1566 ve 34. roce věku svého poslední svou vůli sepsal. Touto odkázal Smiřice a klénoty své všechny choti Barboře, sestře své Veronice z Lípy a dětem jejím s Karlem ze Žerotína splozeným veliké panství Opočenské, věrnému služebníku svému Matyáši Dobešovi z Obramovic Městec Králův a vesnice příslušné, a konečně zámek Veliš, zámek Kumburk s městem Jičínem, Pakou a všechny vesnice Burjanovi, Ferdinandovi, Jaroslavovi, Zdeňkovi a Mikulášovi bratřím Trčkům z Lípy, strýcům svým z linie Lipnické, tak, aby jeden po druhém dědili v pořádku tuto ustanoveném. Aby však přes to nepovstaly zmatky a bouře, odevzdával (již r. 1563) zámky své úředníkům svým tak, aby jich nikomu nepostupovali kromě pánu aneb kdo by měl od něho mocný list, a po smrti páně aby nepostupovali, dokud kšaft nebude přečten. Tím způsobem odevzdal Veliš Martinu Zbyňkovi z Letošic a Kumburk Janovi Jičínskému z Bezmířské. Konečně zemřel r. 1569, 22. října a pochován jest v nově vystavené rodinné hrobce v Opočně v rakvi cínové také mu na počesť zřízen jest veliký mramorový náhrobek. Nicméně svrchupsaní bratří ani s tímto odkazem spokojeni nebyli a zvláště tomu odkázání Veronice učiněnému odpírali. Podlé pořádku ve kšaftě n. Vilémově ustanoveného následoval nyní Burjan Trčka z Lípy. Ten měl hlavní své sídlo na Světlé, o jejíž povznesení se byl všemožně staral a kdež si byl také nový zámek vystavěl. Panství Lipnické prodal Thrunům a od Velišsko-Kumburského panství také některé vsi odprodal, z nichž povstal nový statek Studenecký. Dlouhý čas zastával úřad podkomorský, sloužil věrně vlasti své, miloval poddané své byl také veliký milovník věd a umění a podporoval učence. Pro veliké své zásluhy dosáhl r. 1586 povýšení do stavu panského, a mnozí z tehdejších učených a spisovatelů jemu díla svá připisovali. Burjan byl dvakráte ženat jeho první choť byla Kateřina z Gutšteina, k jejížto zasnoubení (r. 1576) Matouš Molosinus příležitnostnou báseň sepsal druhá, Marjana Vančurovna z Řehnic, byla „panna mravův právě panských,“ jak Paprocký dí. Poslední vůli svou sepsal Burjan roku 1587 v úterý před sv. Šťastným, zdržuje se právě tehda v městě Jičíně. Pokud smlouvami rodinnými obmezen nebyl, odkázal všechen statek svůj synům svým třem, Janu Rudolfovi, Maxmilianovi a Burjanu Mikulášovi společně. Zemřel r. 1591, 15. května v domě svém na Malé Straně, odkudž mrtvola doprovozena jest na Světlou a tam pohřbena. Z bratří jeho byli ho předemřeli Ferdinand r. 1577 a Jaroslav r. 1588 a také Zdeněk, přežil jej tedy toliko Mikuláš, jenž byl tudíž podlé pořádku stáří nejbližším nápadníkem Burjanovým, podlé poslední vůle Vilémovy. Ale zde nejspíše rozhodovaly rodinné smlouvy, a vladařem se stal Jan Rudolf, nejstarší syn Burjanův, ačkoliv tím Mikuláš z držení Veliše nebyl vyloučen, ano on tu bydlel zde také r. 1595 zemřel. Jan Rudolf, Maximilian a Burjan bratří Trčkové z Lípy na Veliši, Světlé nad Sázavou a Smiřicích učinili r. 1593, 27. března slib obyčejný zemi, poněvadž byli na přímluvu krále Rudolfa a žádosť otce svého „pro starožitnosť rodu jich stavu rytířského,“ také pro mnohá přátelská spříznění, ve kterémž oni se stavem panským jsou, do stavu panského i s dědici jich přijati. Jan Rudolf jako vladař panství daroval r. 1593 novou křtitelnici kostelu Slatinskému na Velišsku a oženil se potom s pověstnou Marií Majdalénou z Lobkovic, k jejížto sňatku M. Petr Kodicil z Tulechova sepsal slavnostní báseň. U krále Rudolfa byl ve veliké vážnosti a povolán jest r. 1597 ke skvostné kolbě do Prahy, kdežto se pro mužné chování vůbec zalíbil později stal se dvořenínem královským, ačkoliv se k víře podobojí přiznával. Jako otec jeho štědře podporoval učence a básníky a obzvláště se vyznamenal přívětivostí a láskou ke svým poddaným. V dobách těchto bydlil na Veliši s Janem Rudolfem Vilém Trčka z Lípy, syn Jaroslavův, později vlastní vladař, ač ne držitel panství. Z hradu, stářím sešlého, učinil Vilém (proslulý válečník) podlé svědectví Balbínova tvrdou pevnosť, nikdy nedobytou, kteráž i vzteklosti švédské mužně odporovala. Praví Balbín na jiném místě: „Vilém Trčka nad jiné slavný muž, vše to, co ještě na hradě Veliši zbývající vidíme, ke konci století předešlého (r. 1593-1596) postavil.“ Řečený Vilém kázal také na kopci hradském studeň založiti, jež pro svou hloubku známou se stala. O té studni Balbín toto zaznamenal: „Byla na hradě tomto studeň ve skále vytesaná, až ke dnu díla podivuhodného, objemu velmi širokého a jako nějaký jícen skalní, však hloubky takové, že jsem se ještě hochem jsa, tajně do ní kamének hodiv, dvakráte modlitbu Páně a pozdravení andělské pomodliti mohl, a tuť teprve jsem slyšel, jak kámen s velikým hřmotem k vodě upadl.“ Jinde týž dějepisec dokládá, že viděl proslulou studeň ve Štyrském Hradci, ze štukoví vystavěnou Turky zajatými, kteráž jde až k řece Muře, ta však prý Velišskou studeň nepředčila. V ty časy a snad již Vilémem založena byla krásná obora chlum hradský obklopující, z níž se nejvzácnější zvěř do všech končin země České rozesílala. Roku 1596 odtáhl v čele tisíci mužů větším dílem od něho ozbrojených proti Turkům do Uher, odkudž se nevrátil. Vyznamenav se tam totiž při rozličných příležitostech, zejména při dobytí pevnosti Hátvaně, vydán jest v měsíci říjnu od zpronevěřilé posádky města Jagru, kdež s jinými vojsku velel, Turkům v zajetí, v němžto zahynul. V ty časy byl Jan Rudolf JMC. radou a hejtmanem kraje Chrudimského. Koupiv od thurnův panství Lipnické, starodávné dědictví rodu svého, prodal jim za to Veliš, odděliv od něho Jičín přidaný ke Kumburku, a tak vložil ve dsky r. 1606, 22. února „zámek Veliš, s vinicí, štěpnicí spolu v jednom ohražení při témž zámku ležící, lom kamenný pod zámkem, oboru bažantí mezi Kostelcem a Vescem, dvory Vokšický a Slatinský, mlýny Čejkovský, Dolanský, Chyjický, vsi Předhradí Velišské celé, Starý Veliš, Vesec, Bukvici, Chřelinu, Nadslav, Štidla, Lhotu hlasnou, Březinu, Vostružen, Čejkovice, Staré místo, Vohaveč, Holín, Zámostí, Blata, Lhotu pařezskou, Střelec, Hrdoňovice, Libunec, Podhradí, Ninolici, Rybníček, Březsku, Lohov hořejní, Prachov, Slatiny, Libišice, Labouň, Lhotu Labouňskou, Žitětín, Kostelec, Údrnice, Lhotu Údrnickou, Keteň, Chyjice, Dolany s příslušenstvím,“ a Jindřichu Matesovi, hraběti a svob. pánu z Turnu na Grejcu a Rubin a Fillesi, dědičnému pánu v Krunu a dědičnému maršálku knížecího hrabství Gorického, JMC. válečné radě a nejvyššímu nad jedním tisícem koní válečného lidu království Českého, za 150.000 kop míš. Řečený hrabě byl skrze Viléma, druha svého ve válečných výpravách, seznámil s rodem Trčkovským a zasnoubil se potom s dcerou Jana Rudolfa, s níž měl věnem obdržeti panství Velišské. Věno to mělo se odvezdati hraběti teprve po učiněném sňatku že však pro náhlou smrť nevěstinu tak se nestalo, koupil panství a dal si je ve dsky vložiti. O poměrech a příbězích života pověstného tohoto muže, největšího nepřítele Ferdinanda II., zbytečně bychom zde slov šířili. Podotkneme, že Turn pro hlavní účastenství všechny své statky ztratil a že horší pokutě jen včasným útěkem ušel. Nacházel se v čele „uprchlých rebellův,“ kteří byli r. 1621, 5. dubna in contumaciam hrdla, cit a statkův odsouzeni a za psance prohlášeni. Panství Velišské Turnovi odňaté jakož i panství Svijanské n. Joachyma Ondřeje Šlika z Holiče prodal plnomocný místodržitel Karel z Lichtenšteina r. 1622, 22. června a ve dsky vložil r. 1623, 14. ledna Albrechtu Vácslavovi Eus., „vladaři domu Valdšteinského a z Frydlantu, JMC. válečné radě, komorníku a nejvyššímu,“ za 170.000 fl. rh. S dovolením císařovým jsou oboje tato panství r. 1624 v úterý po sv. Šťastným z dědictví a práva zemského proupuštěna, z desk vymazána a knížetství manskému Frydlantskému jako statek komory knížecí přivtělena. Jakkoli byl kníže mysli drsné a zasmušilé, přece k poddaným svým byl poměrně dobrotivější nežli jiní katoličtí páni. Viděti jest to i z toho, že katolíkům přál, proto však evangelíků neutiskoval. Dobře podotýká Balbín: „Ó by jiní katoličtí páni a tak řečení královští kommissaři jeho obezřelosti a mírnosti byli následovali!“ Změny jeho na panství Velišském, an blízko v Jičíně sídlel, byly velmi důležité. Vesnice Skařišov a Pařízek oddělil od panství a proměnil je v manství, jež udělil Vácslavovi Mikuláši Pecingarovi z Bydžína odměnou za práva jeho k panství Vamberskému. Tak i Bartoušov, jejž si vyměnil od Magdalény Trčkové, v léno proměnil r. 1628 Anastasiovi Nove Guterdings, pozůstalému synu po rytmistrovi Nove. Na hradě Veliši nebydlel, nýbrž v zámku nově vystavěném v městě Jičíně, ale přece často na hrad Velišský, vysoko nad okolní krajinou se vypínající, přicházel. Praví Balbín, že jej často vídal, an se z Jičína na Veliš odebral a odtud díváním na krajinu okolní a několik mil daleko zřetelnou se obveseloval. S tohoto hradu shlížel často, jak město Jičín hlavně jeho původem stavěno bylo, neboť chtěl, aby nové sídlo knížetství jižně až ke hradu Veliši, východně až k Valdicům sahalo. Hejtmany jeho na panství Velišském byli Jiří Matyášovský z Matyášovic, kterýž se roku 1629 na faře Libunské náhodou s jezovitou Burnaciem sešel, an rozvzteklenými pikharty Rovenskými zavražděn byl, a rytíř Jan Bernart Gelbich von Ostrich, hejtman tří panství. Jiné záměry v knížeti r. 1628 povstávaly. Napřed z důchodů panství Velišského mnoho k novým svým nadáním církevních a ošetřovacích ústavův obracoval na panství témže zapsal plat pro špitál Jičínský, v němž se 50 chudých chovati mělo, dvěma vesnicemi k panství přivtělenými, Mačkovem a Střelcem, chtěl nadati proboštství, které v Jičíně založiti hodlal. Konečně měl i na hradě samotném klášter povstati. Listinou danou r. 1628, 1. března daruje kníže řeholníkům řádu sv. Františka k lepšímu jich vydržování hrad svůj Veliš ke zřízení zde konventu téhož řádu, zavázav je, aby na hradě vystavěli chrám ke cti sv. Františka a obydlí pro 12 otcův a bratří. K dalšímu vysdržování řeholníků Velišských ukázány byly dvě vsi, Štídla a Chřelina, i s lesem mezi nimi ležícím, ročně 40 str. Žita, 16 džberů kaprův a štik, téhodně sud piva a 2 dvory selské, z nichž sobě mohli utvořiti dvůr poplužný. Nežli však vše to ve skutek uvedeno býti mohlo, zastihla knížete vražednická ruka ve Chbě r. 1634, 15. února knížetství Frydlantské rozpadlo se a všechny statky knížecí byly zabaveny. Velišské panství koupil od krále Ferdinanda roku 1636, 13. července Jindřich Šlik za 167.216 fl. rh., k tomu přikoupil roku 1637 panství Starohradské za 120.179 fl. a konečně statek Mačkov před tím s Velišem spojený. Panství Velišské bylo soldateskou vyssáto a ve stavu špatném. Jindřich hrabě Šlik z Holiče, svého času válečník na slovo vzatý, králi Ferdinandovi ve válkách tehdejších za 600.000 fl. služby konal a vojsko vydržoval, začež mu postoupeno bylo pnaství Velišské, Starohradské a Ploskovské. Panství Kopidlanské on sám si vyměnil, dada za ně Ivanovice na Moravě. Pro vysoké úřady vojenské, jež zastával, a spojené s tím těkání po cizích krajinách málokdy na svá panství přišel, a proto ke spravování jich úředníka svého Adama Rodovského z Hustířan nařídil, vladyku mírného, střídmého a pobožného, jehož letopisy koleje jezovitské v Jičíně velice chválí. Ozářen byl prý ctnostmi a ani ve hněvu potupného slova nepromluvil. Když býval on správcem sboru Marianského v Jičíně, stávalo se, že kdykoli slavný se konal průvod, a jak se za město do krásných stromořadí tamější stranu města Jičína ozdobujících přišlo, hned hřmotem střelby u brány městské položené přivítán byl, a Rodovský pokaždé s chlumu jVeliše z děl vojenských ještě po knížeti Frydlantském tam zůstavených odpovídati dal, takovýmto způsobem slavnostť tu velice zvelebuje. Působením Rodovského také se stávalo, že jezovité Jičínští, an byl tehda nedostatek kněží světských, panství Velišské navštěvovali a mezi obyvateli ještě luteránskými vyznání katolické rozšířovali. Jiří Plachý z téhož řádu často zde slovo boží kázal a prozřetelnosť boží prý jej sama divy svými podporovala. Skrze tohoto Rodovského prosili také jezovité, nedostatkem vody trpíce, hraběte, aby jim povoleno bylo zříditi vodovod z Vokšického rybníka Boráku do jejich koleje. Hrabě to povolil psaním 10. září r. 1636 v Pasově daným, v němž odporučuje poddané své „zbloudilé ovečky“ jejich ochraně. Vedlé toho však snášeti bylo okolí trapné svízele válečné. Balbín nedokládaje roku, kdy se to stalo, poznamenal o Veliši jako hradu velmi tvrdém, že v čas válek švédských jen malým počtem císařských vojáků bráněn byl a přece od nepřátel dobyt býti nemohl. Nejvíce snášela zdejší krajina r. 1646, když byli Švédové pod generálem Lattermannem sousední hrad Skálu osadili a odtud nájezdy na okolní krajinu činili, vše ohněm pálíce a pleníce. Vypravuje Balbín ve svém Jičínském rukopise, kterak ti, kteří se do pevného Veliše skryli, žalostným srdcem na to patřili, an Lattermann, velitel hradu Skalského, pro zanedbání kontribucí na panství Starohradském v okolí vše plenil a hubil ohněm. Teprve mír r. 1648 svízele ty ukončil, avšak brzo potom (r. 1650, 5. ledna) hrabě Jindřich zemřel. Také Rodovský byl r. 1648, 14. května zemřel a pohřben jest v koleji Jičínské. Veliš dědil po něm syn jeho František Arnošt, Mačkov však sestra jeho Marie Sidonie. Vrátiv se František z cest postupoval v úřadech a důstojnostech, jsa pán veliké vzdělanosti. Panství své Velišské mnohem častěji než otec jeho navštěvoval. Za něho stihla hrad Velišský, dosud jpevný a neporušený, veliká pohroma. V radě císařské uzavřeno bylo zrušiti některá pevná místa v Čechách, aby prý se v nich nepřátelé usazovati nemohli. Praváť příčina toto asi nebyla, spíše se víře podobá, že chtěli poslední překážky absolutismu odkliditi. Z rozkazu císařského psali místodržící r. 1658 dne 6. července hejtmanům krajským, aby odeberouce se do Jičína s cís. inženýrem Frant. Pieronim hrady Veliš a Kumburk zhlédli. Pieroni k té schůzce nepřišel, ale hejtmané dověděli se při tom, že jest Veliš přepevný a dosti ještě střelbou a prachem zásoben. Protahovaly se ty věci strany poboření obou hradů tak čteme ve starém popise panství r. 1660, že stojí hrad Veliš na vysokém vrchu, jest z kamene postaven, ale velmi spustlý pod tím zámkem, poněvadž se v něm nebydlí, jest panský dům a nové stavení ve Vokšicích. Ale přese vše protahování nepovoleno. „Consillium nec damno, nec probo“ poznamenal opatrný Balbín, jenž Veliš ještě ve své kráse byl viděl a jenž nechtěl rozkazu královského zlehčovati. Žádal hrabě Fr. Arnošt, aby aspoň jedna věž zůstati mohla, kterouž v čas války hned zbořiti uvolil se bylo mu v tom odepřeno. *) Když potom (r. 1678) plnomocný správce panství, František v. Scheidlern Jičínským jezovitům dovolil z kamenů zbořeného hradu nový zámek z Milčevsi stavěti (také i dvůr Staromístský z týchže kamenů byl vystavěn), rozebrány jsou rumy tak velice, že jich jen čásť nepatrná zůstala. Nicméně i zřícenina pokládána jest za hlavu panství. Hrabě Frant. Arnošt, jakož i choť jeho Marie Markéta harběnka Ungnadovna z Weissenwolfu štědře podporovali chudinu a kostely. Od něho pocházejí zvony v Libáni (r. 1666), Kopidlně (r. 1667) a Kostelci, též kapucínský klášter v Litoměřicích. Také panství jest od něho zvětšeno. Přikoupil svobodný důvr ve Veliši Starém od hraběte z Rivary, od Rodovských a Zásadských dvůr ve Starém Místě, a Zumsande ze Sandberka slíbil mu, že má míti přednosť hrabě, kdyby se měl statek Jičínský prodati. Konečně připojeny jsou k panství dvory v Horním a Dolním Lochově. Z toho všeho a ze Starohradska a Kopidlanska zřídil hrabě panství majorátní r. 1672, 27. října, k čemuž byl dovolení královského r. 1661, 28. března dosáhl. Nedlouho potom, r. 1675 dne 16. srpna zemřel. Z prvního manželství jeho s hraběnkou z Weissenwolfu pošel syn František Josef (r. 1656, 19. června), s druhou manželkou Alžbětou hrab. v. Traudisch měl syna Leopolda Antonína (r. 1663, 20. ledna). Podlé prvorozenstva měl následovati v držení Veliše, starých Hradův a Kopidlna starší syn František, mladší Leopold měl místo dílu svého ročně 3000 fl. a dokud by jistina k vsydržení vdovy určená zase na panství nespadla, 6000 fl. obdržeti. Poněvadž starší syn při smrti otce svého let svých neměl, spravoval panství jeho poručník sv. p. František v. Scheidlern a dal se na panství zvésti. František nastoupiv později držení statků, pokojně je držel až k r. 1683, a právě v čas, když byl druhý bratr plných let dosáhl. Ten u desk zemských poslední vůli otce svého odpíral, jako by tím na díle svém otcovském zkrácen byl, a žádal, aby mu díl povinný vydán byl. Jak na zemském soudě (r. 1684, 11. března), tak i u dvora (r. 1685, 29. prosince) vynesen jest nález, že má starší bratr mladšímu díl povinný z nemovitého zboží i se všemi užitky, které od počátku pře vyplývaly, vydati. Podlé toho r. 1689, 1. června na zámku Kopidlanském veškerá panství rozdělena jsou na 4 díly, a to díl Vokšický či Velišský, Bartoušovský, Starohradský a Kopidlanský, aby se mezi nimi díl povinný voliti mohl. Z těch čtyř dílů měly dva býti svěřenstvím, dva pak statkem zpupným, a z těchto poslednějších jeden měl býti dílem povinným. Svěřenstvím Učiněny jsou Staré Hrady a Kopidlno, a ze dvou ostatních vybral sobě Leopold díl Vokšický, a to: pustý hrad Veliš s domem (obydlím, Wohnhaus) ve Vokšicích, zahradu (Lustgarten), sýpku, pivovár atd., městečko Podhradí, vsi Vršec, Staré místo, Čejkovice, Holín, Ohaveč, Rybníček, Bradu, Prachov, Jinolice. Libunec, Hrdoňovice, Střelec, Zámostí, Bláta, Ohařice, Březskou a Prachovskou Lhotu, Horní Lochov, Ostružno, Březinu, Lhotu hlásnou, Chyjice a Nadslav, dvůr poplužný Vokšický s vinicí pod hradem Velišem, dvory popl. ve Starém místě a Jinolicích. Mimo to jest vymíněno to, kdyby se mělo panství nějaké ze zpupných prodati a jeden z bratří by tolikéž jako třetí zaň podával, že má jemu puštěno býti. Když tedy Leopold smlouvou roku 1688, 16. října učiněnou „hrad Veliš na ten čas pustý s obydlím ve Vokšicích“ a všemi vesnicemi prodával Ludvíku Koloredovi z Walsee za 161.000 fl., použil práva svého František a koupil Veliš r. 1689, 18. dubna za tytéž peníze a z peněz trhových r. 1692 bratrem svým kvitován jest. Tak on zase všechno dědictví otcovské spojil dílem jako svěřenství, dílem jako dědictví. Za něho jest objem panství přikoupením mnohých okolních statků zvětšen, neboť přikoupeny jsou r. 1681 Bílsko od Helény Rašínové ze Žlunic, r. 1688 Chyjice od Jiřího Jindřicha Huvara z Lobenšteina, r. 1689, 31. července Jičínoves od Jana Jindřicha Zumsande ze Sandberka, r. 1695 Vršec od Eleonory z Oprštorfu, r. 1716 Češov od dědiců Huberkovských, r. 1717 statky Drštěkryje, Hubojedy, Samšina a Mačkov od bratří de Leveneur, r. 1731 dva dvory kmecí v Ketni od konventu sv. Jakuba v Praze. Také jest zvelebeno panství novými stavbami hrabě vystavěl letní zámek v Jičínovsi s kaplí a sýpku ve Vokšicích, blíže Veliše na kuželovitém kopci vysstavěl Lauretanskou kapli, v Samšině založil novou faru. Maje tudíž ohromné panství s povolením císařským (r. 1702, 12. července) ze statků Vokšic, Bartoušova, Jičínovsi, Bílska a svobodného dvoru ve Vršci zřídil fideikomis pro rodinu Šlikovskou. Když nastoupil Karel císař, žádal ho hrabě r. 1724 o potvrzení nadání Leopoldova na zřízení svěřenství, i došla ho císařská resoluce (22. prosince r. 1724) tak, jako již bylo za časů Leopoldových, že má statky pro svěřenství určené podrobně uvésti, aby nepřevyšovaly summy 400.000 fl. Nyní změnil hrabě vůli svou a nevydal v té věci žádné listiny, tak že věc ta při jeho smrti (r. 1740, 4. prosince) ve starém stavu zůstávala. Od svého poboření jmenuje se sice pustý hrad Velišský ještě několikráte jako bývalé sídlo panství, ale vrchnosť sídlivši na Vokšickém domě, převzala brzo panství když však r. 1717 vystavěn byl zámek v Jičíněvsi a sem také úřad vrchnostenský přenesen jest, stala se Jičíněves prvním místem na panství. *) Dědičkou veškerých statků zpupných, tudíž i Veliše stala se choť jeho druhá Anna Josefa, rozená Krakovská z Kolovrat, ale jen do stavu svého změnění kdyby však se po druhé vdala, aby následoval Ferdinand Bonaventura von Weissenwolf, jakožto nejbližší příbuzný. (Zpupné ty statky byly Bartoušov, Jičíněves, Vokšice, Drštěkryje, Samšina, Hostinný, Nový Zámek, Vršce, Chyjice, Čakovice, Vysoký Újezd a čtvrtý díl Horek.) Jakmile Anna Josefa 4. prosince r. 1740 ve statky tyto uvedena byla, hned se hlásil k Bartoušovu a Vokšicům dědic svěřenský hrabě František Jindřich Šlik ze svrchupsaných pak příčin (poněvadž ke zřízení druhého svěřenství nedošlo) týž hrabě svou při ztratil. Marie Josefa nejen byla štědrá ke svým poddaným, nýbrž i ke kostelům. Po její smrti (r. 1773) převzal panství Quido hrabě v. Weissenwolf podlé ustanovení poslední vůle r. 1740, držel však panství jen kratičký čas, ana je převzala sestra jeho Eliška provdaná Esterhazy z Galanthy, odbyvši ostatní spoludědice penězi. Tato paní také se starala o obnovení kostelův a zemřela r. 1790. Dědictvím dostalo se panství Velišské či Vokšické (jak se mu říkalo) rodu Esterházovskému, zejména knížeti Antonínu Esterházovi, kterýžto maje veliká panství v Uhrách a opovrhuje tímto panstvím v Čechách, prodal je r. 1791 hraběti Josefu Šlikovi z Holiče za 600.000 fl. (r. 1791). Tím se dostalo panství po druhé rodu Šlikovskému a sdílelo odtud stejné držitele s fideikomisem Šlikovským..

Nejstarší zmínka o hradu, který s největší pravděpodobností dal vystavět na přelomu 13. a 14. století Václav II., je až z roku 1316, kdy jej Jan Lucemburský zastavil synovi Hynka z Dubé – Půtovi z Frýdlantu. Tehdy k panství patřilo město Jičín a sedm vsí, které koncem 13. století náležely k jičínskému věnnému panství manželky Václava II., královny Guty. Zástavu král brzy vyplatil a hrad s dvěma poplužními dvory a dalšími majetky přenechal Hynkovi z Valdštejna, aby vše následně zastavil Oldřichovi z Gusku. Zástavu kupuje roku 1327 Beneš starší z Vartemberka. O deset let později přechází panství za Benešova syna Ješka do majetku Vartemberků dědičně. Jako majitel velišského panství (tedy i nedaleké Brady) je roku 1371 uváděn Ješkův syn Beneš z Veselé, který se o otcův majetek rozdělil se svým bratrem Čeňkem tak, že Čeněk získal panství troskovské a bydžovské a Benešovi zůstalo velišské s hrady Veliší, Bradou (byla připojena k panství počátkem 14. století) a města Jičín a Veselí. Za Beneše býval na Veliši purkrabím Markvart z Labouně (uváděn 1383) a jakýsi Škoda. Po Benešově smrti roku 1385 si jeho synové panství dělí, Veliš spravuje syn Václav, druhý syn Petr Veselský dostává Skálu a oba společně spravují město Jičín. V té době jsou na hradě jako purkrabí uváděni Markvart z Údrnic z Labouně (1393–96), Jan Drštka ze Zlivě (1397–98), Martin z Chomutic (1402–3, 1406–7) a Jan Horyna z Honbic (1405–6). Václav zemřel patrně roku 1403 (roku 1408 byl bezpochyby mrtev) a po jeho smrti spravovali majetek jeho nezletilí synové Václav a Jan s poručníkem Příbkem ze Smrkovic. Po smrti bratrů získali majetek z neznámých důvodů Čeněk z Veselé a Vartemberka a jeho strýc Jindřich z Vartemberka a Valdštejna, kterého roku 1414 Čeněk z majetku vyplatil. Roku 1425 zemřel a dědictví získal jeho syn Jindřich. Protože Čeněk v husitských válkách přebíhal od katolíků k podobojí a zpět, bylo jeho panství pleněno nejprve Žižkou (1423) a v roce 1426 byly hrady Veliš, Brada a Lipnice a města Jičín, Veselé a Bydžov císařem Zikmundem odebrány jeho synovi Jindřichovi a věnovány jako odúmrť Oldřichovi z Rožmberka, což však nebylo realizováno. Po Jindřichově smrti roku 1434 na následky zranění v bitvě u Lipan zdědila majetek Machna z Veselé, po jejíž smrti roku 1438 bylo velišské panství rozděleno. Zboží získává Hašek z Valdštejna. Ten býval po roce 1448 nepřítelem Jiříka z Poděbrad, později se smířili a roku 1452 mu velišské panství převedl. Jiřík z Kunštátu a Poděbrad jej přenechal Jindřichu z Michalovic, poté s ním majetek směnil a za Veliš mu dal polovinu Nového a Starého Bydžova. Po Jiříkově smrti si majetek rozdělili jeho synové, od roku 1472 vládl na Veliši jeho syn Boček z Kunštátu. V té době (1476–77) zde býval purkrabím Heřman Bořička. Roku 1482 přenechal Boček panství Samuelovi z Hrádku a Valečova, za něhož zde jako purkrabí sloužili Jan Zumr z Herstošic (1482), Jan z Ostrova (1483), Jan Podivínský (1484), a Jan Bušek (1485). Samuel roku 1487 prodal rozsáhlé velišské panství (hrad, město Jičín, Podhradí, dva dvory a 21 vsí) Mikuláši Trčkovi staršímu z Lípy a na Vlašimi. Roku 1500 byla na hrad převezena bazilejská kompaktáta, která Trčkové drželi v úschově do té doby na hradě Lipnici. Za Trčků doznal hrad významných změn. Mikulášův syn panství ještě rozšířil, protože však neměl děti, odkázal panství svým strýcům z lipnické linie, bratrům Burjanovi, Ferdinandovi, Jaroslavovi, Zdeňkovi a Mikulášovi. Umřel roku 1569 a panství se ujal Burjan. Protože jeho bratři kromě Mikuláše zemřeli dříve než on, odkázal panství svým synům, Janu Rudolfovi, Maxmiliánovi a Burjanovi. Koncem 16. století na hradě bydlel Jan Rudolf a Jaroslavův syn Vilém, který však nebyl k panství v majetnickém stavu. Ten zde také nechal provádět poslední stavební úpravy. Roku 1606 prodal Jan Rudolf panství Jindřichu Matyášovi z Thunu. Matyáš býval jedním z vůdců stavovského povstání, po Bílé hoře musel prchnout ze země a konfiskované panství bylo prodáno Albrechtu z Valdštejna. Ten sice odkázal panství řádu sv. Františka, ale protože byl v roce 1634 zavražděn, k realizaci nedošlo a majetek byl znovu konfiskován. Panství Veliš a Staré Hrady koupil hrabě Jindřich Šlik z Holiče. Sice ve stavovském povstání stál na straně moravských pánů, ale po svém zajetí na Bílé hoře přestoupil ke katolíkům, dostal od císaře plukovnický patent (byl zkušeným vojenským vůdcem) a roku 1625 byl přijat do císařské armády. Za třicetileté války se hrad několikrát pokusili dobýt Švédové, ale to se jim nikdy nepovedlo. Protože býval často na cestách, pověřil Jindřich správou majetku Adama Rodovského z Hustířan (†1648). Jindřich zemřel roku 1650 a panství zdědil jeho syn František Arnošt. Roku 1658 bylo rozhodnuto o demolici hradu, který se o dva roky později uvádí jako zpustlý. Františku Arnoštovi se dařilo zbourání Veliše oddalovat. Roku 1675 však umírá a roku 1678 povoluje správce panství za nedospělého Františka Josefa Šlika jičínským jezuitům použít zdiva hradu ke stavbě zámku v Milíčevsi. Kamene bylo použito i k výstavbě dvora ve Starém Místě. Od počátku 17. století býval v blízkosti hradu čedičový lom, který byl v 19. století rozšířen až do areálu poničeného hradu, což jeho zkázu dokonalo. Dnes z hradu zůstaly nepatrné zbytky zdiva bašt, věže a západního paláce, přístupové cesty a terasovitě upravený jižní vrchol. Podle kresby zemského měřiče Andrease Bernarda Klausera z roku 1698, kdy byla podoba hradu ještě poměrně dobře v paměti, lze usuzovat, že hlavní část hradu tvořila velká hranolovitá věž z hrubého štukoví s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce ukončené menšími věžemi. Dnes nejčitelnější jsou zbytky pozdně gotického dělostřeleckého opevnění, které bylo postaveno na původním vnějším valu vyhozeném před příkopem obíhajícím areál hradu. Opevnění zpevňovaly dělostřelecké bašty, většinou polookrouhlé a jedna polygonální se štukovými líci. K hradu bylo přihrazeno i městečko Podhradí. Z něho vedla na hrad stejná cesta jako dnes. Míjela pod hradem první bránu s baštou, od které zřejmě vedla hradba obíhající i Podhradí. U druhé brány se cesta dělí. Její levá část vedla vzhůru, patrně však nebyla původní. Pravá část se otáčí k jihozápadu a vede k místům, kde stávala třetí brána. Z té byl přístup k hradu dobře chránitelný, sama byla chráněná okrouhlou věží nad bránou stojící. Zde se stáčí k východu a pokračuje úzkým parkánem pod hradbou horního hradu. Veliš patřila k nejvýznamnějším východočeským hradům. Během třicetileté války byla jednou z nejlépe chráněných pevností. Její podobu není dnes možné určit ani archeologickým průzkumem, pouze je možné čerpat ze starých vyobrazení a zápisů..