Dobrš

Později byly postaveny dva pozdně gotické paláce na východě a západě věže a vzniklo i dodnes dochované obvodové opevnění s bránou, okolo které jen o trochu později také vyrostly dvě další obytné budovy (dnes porušené pozdějšími úpravami). Někdy v této době byl zrušen ochoz věže a přistavěno další (dnes nedochované) patro. Zřejmě za Václava Koce z Dobrše (po roce 1582) proběhla přestavba západního křídla a byly přistavěny budovy s nádvorní arkádou vně hradeb na jihu. Tvrz prý byla pokryta ornamentálním sgrafitem, malý zbytek je nad arkádou západního křídla a také na vstupní bráně hospodářského dvora s datací do roku 1597. Na věži jsou zbytky psaníčkového sgrafita. Hubert Zikmund z Althaimu nechal sjenotit celou východní část barokní fasádou s věžní nástavbou uprostřed mezi lety 1692–1707. Později byla tvrz upravena na byty, sýpku a také na školu – a to jí moc neprospělo. Posledním zásahem je novostavba z tvárnic vestavěná do západního křídla – byla kvůli ní zbourána severní část tohoto křídla..

Část komplexu tvrze byla rozprodána poddaným k obývání, z části vznikla sýpka, později tu byla i škola.

Za husitské revoluce byla zdejší tvrz téměř zničena, ale majitelé ji znovu obnovili a dokonce rozšířili. Kolem r. 1512 žili na tvrzi bratři Jindřicha Přibík Kocové. Od r. 1516 držel Dobrš Kryštof Koc (+1563). Tehdy patřily k tvrzi dvůr, pivovar a vsi Dobrš, Radkovice, Němčice, Kváskovice a Zálezly. Kryštofův vniku Václav si vystavěl v r. 1597 při staré tvrzi nové renesanční sídlo. Když Václav Koc r. 1608 zemřel, rozdělili si v r. 1609 pozůstalost příbuzní ohrazenické a miletické rodové větve na čtyři díly. R. 1616 koupili část zadluženého kocovského majetku manželé Anna Číčanská z Klenového a z Janovic a Jan Kryštof Kavka z Říčan. Již předtím však získal Kavka část statku. R. 1631 byli nuceni ohrazeničtí Kocové Vilém Přidruh a Adam souhlasit s prodejem jejich dílu dobršského statku Anně Říčanské z Klenového atak došlo k opětovnému spojení všech částí statku. Syn a dědic nových majitelů, Jan Vilém Kavka z Říčan, zemřel bezdětný r. 1650 a odkázal svůj majetek Přibíkovi Jeníškovi z Újezda na Březnici. Ten však prodal velmi brzy Dobrš Ctiboru Chřepickému z Modliškovic, jehož manželkou byla Anna Lidmila Kocová. Jejich syn František Albrecht nabízel svůj statek ke koupi eggenberské správě. V jednom popisu Dobrše z r. 1689 se uvádí staré šlechtické sídlo sestávající ze staré části s ještě zachovaným příkopem a nového stavení krytého šindelem. V obou budovách byla řada místností. O koupi Dobrše však projevila zájem hraběnka Apolonie Aloisie Althanová, rozená z Račína, která statek r. 1690 skutečně koupila. V r. 1692 jej postoupila svému synu Hubertu Zikmundovi, jenž dal přední část tvrze zčásti strhnout a na jejím místě postavit dvoupatrové stavení v barokním slohu. V r. 1707 koupil statek kníže Adam František Schwarzenberk. V kupní smlouvě se uvádí tvrz v Dobrši, pivovar, čtyři dvory a vesnice Dobrš, Dřešín, Chvalšovice, Lhota, Zálezly a Drážov. Kupodivu v ní chybí zmínka o novém rozestavěném stavení, které tehdy ještě nebylo zastřešeno, což provedl až nový majitel statku. Dobrš byla přidělena drahonické správě a v někdejším panském sídle bydlili zaměstnanci statku až do r. 1800. Nejstarší části tvrze byla věnována malá pozornost. Po rozparcelování dobršského dvora v r. 1800 byly prodány také budovy areálu tvrze. Stará věž považovaná za zříceninu však zůstala dále majetkem velkostatku. Do barokní budovy byla umístěna škola. Majitelé jednotlivých stavení si svá obydlí všelijak upravovali, takže původní dispozice byla narušena. Když v r. 1845 vichřice strhla střechu nad věží, byla sice znovu nasazena, ale když se pohroma v r. 1860 znovu opakovala, byl šindelem zakryt jen přízemní prostor ve věži. Do bývalého hospodářského dvora se vstupuje od východu renesanční branou se štítkem se sgrafitovou výzdobou, na kterou navazuje ohradní zeď. Jednotlivá obytná stavení, která vznikla z původních hospodářských objektů, jsou ojediněle zaklenutá ještě renesačními klenbami. Půdorys tvrze, vystavěné za hospodářským dvorem, obsahuje na východní straně vstupní křídlo s zachovaným průjezdem, proti vstupu původní palác, vpravo na severní straně věž. V základním obryse těchto objektů gotického původu lze sledovat původní hradbu, před kterou je vpravo od vstupu předloženo další křídlo, rovněž ještě středověké, upravené v baroku a naposledy novodobě přestavěné na školu. Další stavení přiléhá k hradbě zvenku na jižní straně. Zachovaly se v něm prostory klenuté gotickými a renesančními klenbami. Na levé straně dvora je zděná renesanční arkáda, severní část tvrze včetně věže je zřícenina. Tvrz byla také rozdělena na jednotlivá soukromá stavení. Z příkopu, který tvrz obklopoval, se zachovaly jen sporé stopy. Po zrušení školy se upravují přízemní místnosti objektu pro prodejnu a sklad. Vlastníkem bývalé tvrze bylo do r. 1990 MNV.

O něco dále k západu se rozlévá mezi stráněmi rybníček, pod nímž kdysi vesele klapal horský mlýnec. V té době, kdy vládl v Čechách bujarý kníže Oldřich, syn Boleslava II., bydlel tu mlynářský chasník Koc, junák nad jiné statečný a silný. Když měl po práci, vyšel si do okolních lesů, hemžících se tehdy dravou zvěří, ozbrojen jsa jenom krátkým, pevným oštěpem. Potkal-li medvěda, který se mu včas neuhnul s cesty, pustil se s ním nebojácně v zápas. Stalo se jednou, že kníže Oldřich uslyšel o bohatství zvěře v tomto odlehlém kraji a zavítal sem na lov. Odloučiv se od své družiny, vjel s mladým nezkušeným pážetem do rokliny pod vrchem Poledníkem. Pojednou, aniž se toho v nejmenším nadál, vyřítil se z houštiny divoký kanec. Neměl kdy napnouti kuši aniž chopiti se kopí, jež mu ustrašený panoš podával. Ve chvíli, kdy se kanec sehnul, chtěje rozpárati břicho vzpínajícímu se koni, přispěchal z lesa statný mlynářský chasník a proklál svým kopím zuřivé zvíře. Kníže seskočil s koně, poklepal statečnému mladíku rukou na rameno. „Díky tobě, zachránils mi koně a odvrátil jsi ode mne neštěstí. Pověz, kdo jsi, abych věděl, komu mám býti vděčen?“

„Jsem mlynářský chasník Koc,“ řekl skromně. „Sloužím nedaleko odtud ve mlýně.“

„Nuže, odedneška nebudeš sloužiti nikomu, leda svému knížeti a pánu,“ pravil mu kníže. „Odevzdávám ti tuto krajinu k užívání. Na památku tvé statečnosti mějž rytířský erb a v erbu mlýnské kolo!“

Koc si postavil na druhé straně Poledníku hrad a stal se tak zakladatelem rodu Koců z Dobrše.

Pod dobršským hradem se tehdy rozkládal park, v jehož zeleni se jako zrcátko v trávě leskla hladina malého rybníčka. Tam dal rytíř zříditi ohradu pro hosta z dalekých krajů a svěřil ho péči svého služebníka Racochy, na něhož se mohl dobře spolehnouti. Racocha ještěra pečlivě ošetřoval, krmil ho a koupal v rybníčku a krokodýl mu přivykl tak, že za ním běhal jako psík. Někdy za ním vběhl na nádvoří a počal tu pobíhati na svých krátkých, křivých nohách mezi drůbeží, směšně přitom mrskaje dlouhým, hřebenovitým ocasem. Psi, jakmile ho spatřili, vrhali se proti němu se zuřivým štěkotem a ježili hřbety, ale před bílými pilami, jimž se podobaly jeho ozubené čelisti, drželi se v uctivé vzdálenosti. Časem si však obyvatelstvo dvora zvyklo na cizokrajného hosta, ba pohlíželo na něho jako na nemotoru, kterému možno lehce uklouznouti. Avšak běda, když si kuře anebo malé kačátko nepovšimlo, že se krokodýl, podoben kusu kmene, povaluje u rybníčka v trávě. Tu, přiblížilo-li se k němu, chňapl po něm znenadání svou zubatou tlamou a kačátko zmizelo navždy v jeho nenasytném chřtáně. Krokodýl rychle rostl a sílil, krunýř mu ztvrdl a rohovatěl, že byl jako z kosti. Nebylo už možno pouštěti ho z ohrady, aniž mu byl dán na protáhlou hlavu pevný kožený náhubec. Ohrožoval nyní nejen drůbež, nýbrž i děti, hrající si na dvoře. Tak přečkal léto, podzim i zimu, pečlivě zahříván ve svém pelechu, a z jara se zase vesele probíhal parkem, děsil rybky v rybníčku a na dvoře drůbež a bázlivé děti. Když se stromy v panské zahradě oblily bílými a růžovými květy, uspořádal rytíř Koc májovou slavnost, k níž se sjeli rytíři z celého Pošumaví. Obdivovali se krásnému parku i koním a ohařům štědrého hostitele, největší pozornosti se však těšil veliký, zelený krokodýl. Proplétal se nebojácně mezi hosty v parku, mžouraje na ně potměšile očima a ukazoval jim svoje strašlivé zuby. Bylo mnoho hostů, bylo třeba mnoho sloužících. I Racocha, strážce krokodýla, musel pomáhati nosičům jídla a pití a nemohl se věnovati svému svěřenci. Až teprve, když se přiblížil večer, zavedl krokodýla do ohrady, sňal mu náhubek a dal mu žráti. Zavřel dvířka a již zase spěchal po práci, dále se o něho nestaraje. Slunce již zapadlo za hory, když se hosté počali rozjížděti. Za tmy sklízeli sluhové náčiní, usínali unaveni v chůzi a také Racocha, sotvaže se octl v čeledníku, upadl hned v hluboký spánek. Zlaté paprsky jitra zašimraly spáče na tvářích a probudily také Racochu. Vstal, pospíšil si pro chléb a k pivnici pro dávku řídkého piva. Nasnídal se a šel nakrmiti krokodýla. U ohrady byla vrátka otevřena a – krokodýl nikde. Nebyl v ohradě ani v rybníčku, aniž kde jinde v parku. A tu – ó běda! zpozoroval Racocha, že jsou otevřena i vrátka vedoucí z parku, obehnaného silnou zdí, ven do polí a luk. Nebylo pochyby, že tudy krokodýl uprchl. Některý z hostů z neopatrnosti či ze zlé vůle otevřel vrátka a pomohl tak vězni na svobodu. Racocha čel oznámiti nemilou příhodu panu Kocovi. Nastal shon po uprchlíkovi, avšak všechno hledání bylo marné. Ztratil se, jako by se byla pod ním země slehla. I vylil sobě pán zlost na ubohém Racochovi a dal ho vymrskati z hradu. V roklině za Poledníkem, proslulé nejedním podivným, neobyčejným příběhem, tmělo se tehdy neveliké, avšak hluboké jezero, napájené vodami horského potoka. Zde v místech, kde založil rod Koců svoji moc a slávu, počaly se pojednou díti nové události, plné záhady a hrůzy. Stalo se, že ovčákovi, který tu v březině pásl stádo, sběhla ovce dolů k jezeru. Poslal pro ni psa, pes dole zuřivě zaštěkal, vrátil se však bez ovce, všecek ustrašen a hrůzou schlíplý. Po ovci se ztratilo tele, zmizelo hříbě, nevrátil se pasák. I báli se lidé jíti roklinou, domnívajíce se, že tam opět řádí zlá Baba-jaga, která tu nad potokem byla zakleta v skálu od dobré Baba-gůry za to, že zhubila rytíři Kocovi jeho dceru. V tu dobu zaslechl zprávy o řádění neznámého netvora v rokli nad Poledníkem i nešťastný Racocha, který vstoupil do služeb sousedního zemana. Napadlo ho, že by to mohl býti zmizelý krokodýl, který se uchýlil do jezera. I vypravil se do rokliny, aby odhalil její strašlivé tajemství. Ukryl se pod clonou mladého olšoví a téměř nedýchaje pozoroval hladinu jezera, temně se lesknoucí. Zanedlouho počaly padati do rokliny dlouhé večerní stíny. Kdysi bývalo jezero v tu dobu neklidné, neboť z hlubin vynořovaly se v podvečer veliké ryby a pleskaly sebou na hladině, vyskakujíce po jepicích a vesele laškujících muškách. Nyní však bylo jezero ztrnulé a tiché a z jeho hlubin stoupala hrůza. Nad hory vyplul bledý měsíční srpek a zrcadlil se ve vodě, jako by se koupal. Tu zahlédl Racocha opodál jezera mladého jelena, který vyšel z úkrytu v houštinách, aby se v jezeře napil. Stanul na cestě, rozhlédl se, větřil, a když nic podezřelého nevypátral, seběhl dolů k jezeru, sehnul hlavu, zdobenou vidlicí parohů, pil. Pojednou rozvlnila se hladina jezera, z vody se vynořil temný, dlouhý klín hlavy – a jelínek, uchvácen byv za nohu, zmizel v jezeře. Racocha poznal, že jelínka pod vodu stáhl krokodýl. Co viděl, sdělil čeledi Kocově. Sám se neodvážil předstoupiti před svého bývalého pána. Ten želel svého přenáhlení, neboť se přesvědčil, že Racocha nenese žádné viny na zmizení krokodýla. Koc poručil prokopati hráz a vypustiti vodu z jezera. Zahučela dravým proudem, rozhodila balvany, které jí stály v cestě, jako by to byly pouhé oblázky, a hnala se divoce do údolí. Zanedlouho se počalo jezero prázdniti, ze dna se vynořovaly balvany, mezi nimi se bělely kosti. Jen ryb tu nebylo, neboť všechny byly už vychytány. Nebylo pochyby, že tu má úkryt zmizelý krokodýl, že mluvil Racocha pravdu. Vtom se ozval na břehu jezera zděšený křik. Čeleď zahlédla krokodýla, myslivci ho zasypali šípy a vrhli po něm oštěpy, neboť se chystal uprchnouti z léčky. Střely i kopí se odrážely od tvrdého krunýře jako od železa, rozzuřené zvíře se samo chystalo k útoku. Tu vystoupil ze zástupu diváků sám Racocha a požádal o dovolení, aby směl s krokodýlem podstoupiti boj. Uchopil pevně kopí, sestoupil na dno jezera. Krokodýl, spatřiv ho před sebou, divoce se po něm rozehnal. Jakmile se rozevřela jeho strašná, zuby posetá tlama, nemeškal Racocha a pohroužil prudkou ranou kopí v jeho útroby. Krokodýl sklapl čelisti, drtil kopí zuby, zmítal sebou na dně jezera. Voda kolem něho rudla jeho krví a konečně se na hladině objevil světlý, žlutý břich. Příšera z rokliny dokonala. Mrtvého krokodýla vynesli na břeh, odvezli ho na Dobrš. Tam ho vyvrhli a vycpali na památku. Putoval prý po čase darem na hrad Velhartice. Za třicetileté války byl zničen na kterémsi hradě, zapáleném Švédy. Racocha byl přijat pánem na milost. On sám i jeho potomci zažili mnoho let dobrých i zlých ve službách rytířů Koců. Ještě dnes spatřujeme na hradě Dobrši v hradním příkopě velikého, zeleně zbarveného krokodýla. Je to řezbářská práce Menčíka, světáka z Podlesí, známého po širém kraji pod jménem „vousatý táta“, který si koupil vnitřní část dobršské tvrze a naplnil její síně starožitnostmi, jež po celý život schraňoval a ze světa svážel na Dobrš. Rád se časem oblékl v brnění a objevil se na různých slavnostech jako středověký rytíř. V něm, posledním českém rytíři, dožila i sláva Dobrše a jejích hradních pánů.