Prácheň

V průběhu 15. století byl hrad v držení pánů z Hradce a Kocovských z Kocova, kteří však přesídlili do nedalekých Horažďovic, takže hrad začal pustnout. Koncem 15. století přešel do vlastnictví Půty Švihovského z Rýzemburku (jehož skvostný náhrobek můžeme vidět v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horažďovicích), který hrad přestavěl. V roce 1558 je však již uváděn jako pustý. Do jeho trosek byla vestavěna drobná poustevní kaple, z níž se zachovaly pouze obvodové zdi. Hrad je trojdílné dispozice, přičemž z první části se dochovaly pouze zbytky valového opevnění. Tato část plnila patrně pouze obrannou funkci. Nejdůležitější střední část zaujala vrchol protáhlého kopce na úctyhodné ploše 102 x 34 metrů. V jejím čele stála okrouhlá útočištná věž, k níž se přikládala vstupní brána. Dlouhé, úzké nádvoří obklopovala na severní i jižní straně palácová křídla, u nichž je dodnes poznat vnitřní členění. Vnější část jižního křídla zpevňovaly flankovací věže, střídavě čtvercového a půlkruhového tvaru, rozmístěné v pravidelných intervalech. Podle schématu lze předpokládat, že na západním nároží stála (nebo měla stát) pátá věž, zřejmě opět čtvercového půdorysu. Celkově ovšem nelze vyloučit, že celý systém flankovacích věží je mladšího data. Třetí část hradu se rozkládala na níže položené plošině, na jejíž východním konci stojí mohutný blok zdiva, patrně pozůstatek další věže neznámého účelu a půdorysu. Kromě zachovalé obvodové hradby na severní straně se z této části dispozice mnoho nezachovalo. Obsahovala patrně lehčí konstrukce hospodářských a provozních stavení. Prácheň lze typologicky zařadit mezi hrady s obvodovou zástavbou. Systém flankovacích věží řadí Prácheň mezi hrady, u nichž nacházíme ohlasy zásad aktivní obrany (tedy import z Francie 13. století). Z tohoto důvodu jde o poměrně významnou památku. Ačkoliv je prakticky na dohled od Horažďovic, katastrálně jim hrad nepatří. Přesto se starosta města zajímal o možnost finanční podpory na alespoň částečné obnovení zříceniny. Proti tomuto plánu se postavili zcela oprávněně památkáři, kteří poukázali na to, že porostu zbavená stavba bude snáze podléhat povětrnostním vlivům a zanikne. Na zakonzervování odkryté zříceniny se prostředky nenašly, a tak Prácheň vesele chátrá dál. Stromy a porost vůbec ji chrání jen do určité míry, kořeny začínají rozrušovat stojící zdi, a za čas les trosky nejspíš zcela pohltí. V každém případě tato zajímavá zřícenina stojí za návštěvu, zejména, pokud se návštěvník předem připraví. Pak je hrad znamenitě „čitelný“. Abych nezapomněl: v zámecké kavárně na náměstí v Horažďovicích si dejte Kávu hraběte Kinského – je znamenitá!.

Archeologický výzkum zjistil, že v 10. století zde stávalo hradiště. První písemné zprávy o hradu jsou až v několika listinách z l. 1184–1222, v nichž se uvádějí prácheňští kasteláni. Prácheň byla župním hradem, na němž sídlívali knížecí úředníci, kteří odtud řídili správu Prácheňského kraje a vykonávali funkci popravců. R. 1268 tento úřad zanikl, protože král Přemysl Otakar II. udělil soudní pravomoc v kraji vyšehradskému kostelu. Funkci krajských popravců pak získali páni ze Strakonic. Tím pozbyl prácheňský hrad svůj význam. V době mezivládí po smrti Přemysla Otakara II. (1278) a po vymření Přemyslovců (1306), kterým hrad náležel, stavba chátrala a nakonec zůstalo jen hradiště. Do našich časů se z někdejšího sídla prácheňských kastelánů zachoval pouze hrubý val a kostel sv. Klimenta z konce 13. století, který však byl v průběhu staletí několikrát přestavován. Král Jan Lucemburský daroval r. 1315 polorozpadlý hrad Prácheň Bavorovi III. ze Strakonic, který zde vystavěl nový hrad. V rukou pánů ze Strakonic byl (s výjimkou let 1389 – 1394) až do r. 1404, kdy se stal jeho majitelem Zdeněk z Rožmitálu. Další držitelé Práchně (Jan a Racek z Kocova) se o hrad nezajímali, protože jim náležely nedaleké Horažďovice, kde sídlili. Na počátku 16. století dal hrad zčásti opravit jeho tehdejší majitel Půta Švihovský z Rýzmberka a v r. 1505 na něm a na Horažďovicích pojistil věno své manželky. V polovině téhož století byl s konečnou platností opuštěn a ponechán svému osudu. Podobu hradu neznáme. O stavbě si můžeme učinit představu na základě zachovaných pozůstatků. Hrad stál na táhlém hřebenu vrchu na pravém břehu řeky Otavy, která se zde prudce otáčí od jihozápadu k jihovýchodu a vytváří ostroh. Severní a západní svahy spadají příkře k řece a tvoří přirozený obranný val. Přístup k hradu byl na nejmírnější východní straně. Předhradí oddělovala od vnitřního hradu příčná zeď s válcovou věží uprostřed, z níž zbyl jen sutí vyplněný pahrbek. Ve stejném stavu jsou zachované části vnějších zdí. Hradba na východní, nejpřístupnější straně byla zesílena čtyřmi baštami střídavě válcovými a čtverhrannými. Střed hradu tvořilo rozlehlé nádvoří, které se směrem k severu mírně rozšiřovalo. Obytné a hospodářské budovy, z nichž zbyly sotva znatelné základy, byly přistavěny k hradbám. Nádvoří na severovýchodní straně ukončovala druhá příčná zeď, za kterou se nalézala poslední část hradu, z něhož zbyly jen základy obvodových zdí..

Byl to člověk vznešený, zbožný a vykonával úřad zemského sudího. Měl však jednu velkou neřest, neboť byl veliký skrblík. A tak, když se rozhodl zvelebit starobylý kostelík na Práchni, dlouho přemýšlel, jak by to jeho nestálo moc peněz. Nakonec našel řešení: Nechal ulít zvon, který se měl zavěsit do nové věže kostela, dal ho vystavit na Práchni a poručil naplnit ho penězi, aby bylo z čeho kostel opravit. Pomalu se trousili poddaní, aby pánovi donesli často poslední penízky, které měli ve svém ubohém životě ušetřené pro nemoc či špatné časy. Panský písař je pečlivě zapisoval, aby nezůstal ani jediný, který by na kostel nepřispěl. A ten, kdo dlouho nešel, byl panským drábem pohnán k povinnosti. Přesto ale se zvon plnil velmi pomalu: Nebylo mezi poddanými mnoho peněz. Když však pán pohrozil těm, co peníze zatím nepřinesli, vězením, zase se začaly grošíky – a sem tam i dukátek – do zvonu kutálet. Zvon se pomalu naplňoval a už chybělo jen opravdu málo, aby byl penězi zaplněn tak, jak si to pán přál. A tu dráb přivedl nemocnou vdovu po jednom chudákovi. Marně ho vdova zapřísahala, že nemůže pánovi žádné peníze dát. Marně prosila za své tři děti, pro které měla stranou tři ubohé grošíky na nejhorší časy. Dráb prohlédl prostě zařízenou světničku, grošíky objevil a vdovu přinutil, že sama musí peníze na Prácheň přinést a do zvonu hodit. Ubohá žena šla těžce do kopce, v hadříku zabalené nesla jako svátost své poslední tři groše, chvílemi ji musel dráb podpírat, aby vůbec došla a když si připomněla, že nese nenasytnému pánovi svůj poslední majetek, ani žít se jí nechtělo. Tak došli až na samý vrch a tu, když vdova uviděla zvon až po okraj plný peněz chudáků a představila si svoji bídu v dalších dnech, narovnala se, hněvem se jí v očích zablesklo a vykřikla: " Kéž by ses propadl i se svým bohatstvím!"

A v tu chvíli se země zachvěla, otevřela se, a zvon plný peněz se s rachotem zřítil do hlubiny. Od té doby do dneška ho nikdo neviděl, ale když přijdete na Prácheň v pěkný tichý den a budete pozorně poslouchat, z hlubin zaslechnete jemné cinkání, jako by někdo přepočítával peníze. Třeba je jednou někdo z příchozích najde.

Sám pořídil zvon, který měl býti zavěšen do nové věže, a rozkázal dávati do něho peníze. Se stavbou se mělo sečkati, pokud by nebyl plný. Poddaní přicházeli na prácheňský hrad a házeli do zvonu dukáty a groše. Aby se nikdo nevyhnul té povinnosti, zapisoval hradní písař všechny dárce. Kdo nedal, k tomu přišel panský dráb a důrazně mu připomenul, co uložila milostivá vrchnost poddaným. Však i tak přicházelo na hrad stále méně a méně dárců a zvon zůstával zpola prázdný. I rozlítil se pan Půta a vydal rozkaz, aby ten, kdo nedá žádný dar, přiveden byl na hrad a vsazen do vězení. Tak se stal nový zvon, který měl býti znamením radosti, zdrojem zármutku a trýzně. S těžkým srdcem loučili se poddaní s posledními groši, se slzou v oku je vkládali do zvonu na prácheňském hradě. Jednoho dne sem přivedl dráb chudou, nemocnou vdovu. Neměla majetku, nemohla nic dáti. Jen dvě grešličky jí zbyly a ty musela nyní obětovati na rozkaz krutého pána. Stanula před zvonem, vhodila do něho třesoucí se rukou zbytek svých peněz. Se rtů jí sjela kletba:

„Kéž by ses do země propadl!“

Jak vyřkla ta slova, země zaduněla, otevřela se a zvon se s rachotem zřítil do hlubiny. Od té doby spočívá v lůně skály a ze země se na těch místech časem derou zvuky, jako by tam někdo přehazoval peníze a jimi cinkal…

Pan Půta, krutý hradní pán, se ještě po staletích zjevoval lidem v lese a trýznil prý ty, kteří ho uctivě nezdravili..

A přece se vyskytli odvážlivci, kteří se sem vypravili o Štědrém večeru s lopatou a motykou, aby zde zkusili štěstí. Neboť podle staré pověsti jsou ve stáni pod hradbami uloženy poklady. Které se v tento den otvírají. I kopali tu hledači pokladů horlivě a pátrali po pokladech. Někdy se jich sice dokopali, avšak ve chvíli, kdy po nich vztahovali ruku, byli vyrušeni z práce a zahnáni strašidelným zjevením anebo oklamáni nějakou jinou čertovinou. Jednou se jim zjevil rohatý býk, kterého pokládali za čerta, po druhé jim nahnala strachu ušatá sova svýma svítícíma očima, takže odtud prchli v hrůze. O všem tom slyšel i lakotný horažďovický měšťan, avšak touha po pokladu mu nedopřála pokoje. Když nastal Štědrý večer, připravil si motyku a pytel na peníze a šel na Prácheň hledati poklad. Byl tichý, tmavý večer, celý kraj byl jakoby ponořen v zbožné snění. Jen zvonění motyky o kamení rušilo klid a mír černého lesa. Lakomec horečně kopal v místech, kde vyšlehl do tmy modravý plamen, odhazoval zem a prohluboval otvor pod hradbami. Když se konečně ozvalo pod motykou temné zadunění, div že si radostí nezavýskl. Blíží se k pokladu, našel jeho skrýši!

Kopl ještě několikráte, vyvalil veliký, plochý kámen. Spatřil před sebou skalní dutinu, v dutině sud naplněný dovrchu zlaťáky. Vtom zaslechl za sebou pronikavý výkřik:

„Hoří! Horažďovice hoří!“

Lekl se, vyběhl vzhůru na baštu podívati se, zdali snad požár nezachvátil také jeho dům. Město spočívalo v tmách. Kromě několika osvětlených oken nebylo v něm stopy po záři ani po plamenech. Vrtě hlavou pospíchal zpátky k pokladu. Jaké však bylo jeho překvapení, když nikde nenašel stopy po své práci. I věci, jež s sebou přinesl z domova, zmizely, jako by je byla země pohltila. Jak tak stojí a v rozpacích se drbe za ušima, ozval se lesem řezavý smích, podobný skřípotu pily. Nahoře na hradbách stál malý, šeredný mužík, pitvořil se a strouhaje lakomci mrkvičku prohýbal se smíchy. Lakotný měšťan, posedlý strachem, uháněl s prázdnem domů..