Radyně

Jako pustý se poprvé připomíná k roku 1558. Hlavní stavbou hradu byl – podobně jako na nejspíše o něco starším Kašperku – obdélný palác, srostlý na kratších stranách se dvěma obytnými věžemi. Jedna z nich, doposud dobře dochovaná, byla čtverhranná a druhá polookrouhlá. Hlavní obytné plochostropé prostory se nacházely v prvém a druhém patře a v jejich sestavě nalézáme i dvě roubené komory. Horní úrovně obou věží spojovala chodbička v konstrukci krovu. Skalnatý vrchol kopce neumožňoval stavbu pravidelného opevnění okolo paláce s věžemi. Před čtverhrannou věží ležel nevelký, hradbou opevněný čtverhranný dvorek s cisternou a dnes zaniklou zástavbou. Do paláce se z něho vcházelo po můstku na pilířích přistavěných k jeho boku. Tento vnitřní hrad obíhalo ještě vnější opevnění, do jehož hradby byly zapojeny zřejmě hospodářské budovy. Parkán na čelní straně s jednou podkovovitou a snad jednou dvojbokou baštou může být mladším doplňkem. Okružní příkop, který obíhá téměř celou dispozici, lemoval val. Na něm v místě vstupu stála prvá brána, do níž se vcházelo přes další, krátký příkop. Řešení paláce s věžemi silně připomíná hrad Kašperk, který však má obě věže čtverhranné. V obou těchto stavbách vyvrcholily tendence ke srůstání obytné věže s palácem (typické pro prvou polovinu 14. století) vznikem zcela pravidelného charakteristického stavebního útvaru, který volně stál v obvodovém opevnění. Jeho pohodlné a reprezentativní podobě byla věnována velká pozornost, zatímco opevnění zůstává pasivní..

Proto Karel IV., který se snažil po nepevné vládě Jana Lucemburského posílit panovnickou moc, založil na protilehlé skále nový hrad. Ani toto místo nebylo neobydlené. Kromě ojedinělých pravěkých nálezů se zde našly stopy osídlení již ve 13. století. Hrad na Radyni byl založen asi r. 1356. Lze tak usuzovat ze stavební analogie s Kašperkem, který dal Karel IV. vystavět r. 1356 svým stavitelem Vítem Hedvábným. Oba hrady byly shodně dokončeny r. 1361. To je také první historická zpráva o Radyni. Nový hrad nazval Karel IV. po sobe Karlskrone, Karlshut. Jméno se však dlouho neudrželo, protože název vrchu byl silněji zakořeněn a tak cizí pojmenování již po stu letech mizí a hrad je nazýván jako vrch – Radyně. Hrad má vynikající místo ve vývoji českého pevnostního stavitelství, neboť patří k plně rozvinuté hradní architektuře doby Karlovy. Svým stavebním pojetím se zásadně odlišuje od raných staveb tohoto druhu. Především tím, že hradní věž, splývající v půdorysu s palácem, vytváří již jen nástavbu nad střechou hradního paláce a největší důraz je položen na vlastní palác jako střed celé stavby. Vše ostatní včetně druhé věže – hladomorny – je potlačeno a tvoří jen doprovodný rámec. Velká pozornost je věnována rovněž prokomponování průčelí, jež je rozděleno pravoúhlými okny, do nichž jsou vsazeny kříže příčníků. Ve svém stavebním utváření je Radyně shodná s již jmenovaným Kašperkem a rožmberským Helfenburkem. Palác na Radyni měl celkem dvě poschodí, věž pravděpodobně pět. V přizemí paláce byly sklepy, v prvním poschodí přiléhala k věži, kde bylo skladiště, světnice vrátného. Vedle byla jídelna, s níž sousedila komnata paní a pak kuchyně. Celé druhé poschodí zabíral sál, zvaný palác. Do něho byla vklíněna kaple, jež přiléhala k hlavní věži, kde byla místnost pánova. Ve věži v třetím poschodí byla zbrojnice, ve čtvrtém lehčí vězení a v pátém pravděpodobně bydlel hlásný a žalářník. Na druhé straně hradu přiléhala k paláci hladomorna. Prvním purkrabím hradu byl jakýsi Blahuta. Tento královský úředník bděl nad bezpečností cest, chránil obchodníky před přepadáváním, velel hradní posádce, byla mu svěřena soudní pravomoc nad všemi přímými královskými poddanými. Hned po dokončení hradu měl purkrabí pod ochranou i plaský klášter. V r. 1381 vystřídal Blahutu ve funkci purkrabího Jindřich Štipice. Za dvacet let se změnil právní poměr purkrabího hradu tak, že od r. 1404 dostával hrad na způsob manství, to znamenalo, že po dobu vykonávání svého úřadu jej držel ve svém vlastnictví. Všechny příjmy patřily jen jemu a nikoliv královské komoře. Prvním takovým držitelem Radyně byl Zachař ze Svinař, který zde sídlil do r. 1410. Po něm se stal purkrabím Oldřich z Letkova, který však místo aby hájil právo a spravedlnost a pronásledoval lupiče, sám se k nim přidal. Spojil se především s pány z Oseka a Přimdy a společně s nimi přepadával na silnicích kupce. Jejich činnost dostoupila takové míry, že se v r. 1418 musel proti nim postavit vojensky sám král Václav IV. a ztrestat je. Zajal jejich zbrojnoše, ti pak byli v Praze oběšeni, a bratrům z Oseka odňal hrad Přimdu. V husitské revoluci se purkrabí na Radyni přidali na stranu císaře Zikmunda a katolické církve, tak jako mnoho pánů v kraji a jako sama Plzeň. V té době seděl na hradě horlivý odpůrce husitství Jindřich Švejda ze Sedlce, který byl rovněž mluvčím katolické strany r. 1427 při jednání mezi oběma tábory na Žebráku. Pro něho opisoval v r. 1427 na Radyni důležité traktáty písař pražské konzistoře Šimon, řečený Burda. Po Švejdovi se stal radyňským purkrabím další odpůrce husitů Hrdoň z Dubňan. Ten se spojil se zrádným kališnickým hejtmanem Přibíkem z Klenové a společně dvakrát propašovali do obležené Plzně povozy s potravinami, což městu pomohlo vydržet devitiměsíční obléhání (od října 1433 do května 1434). Husité, kteří se dověděli o Hrdoňově pomoci Plzni, se chtěli Radyně zmocnit, ale bezvýsledně, protože Hrdoň se spojil s držitelem Horšovského Týna Dobešem z Modřejovic. Po Hrdoňově smrti vystupuje v listinách od r.1442 jako samostatný majitel Radyně Dobeš z Modřejovic, který se v té době stal z katolíka horlivým stoupencem Jiřího z Poděbrad a jeho jednoty. Na jedné válečné výpravě v jeho službách před saským městem Gerou padl (1450). Po něm se majitelem hradu Radyně stal Oldřich z Rakové, který v r. 1454 držel jako zástavu i Starý Plzenec, původní Starou Plzeň. Dalším držitelem Radyně byl od r. 1465 Petr Kořenský z Terešova, protivník krále Jiřího a stoupenec uherského krále Matyáše Korvína. Pán na Radyni tedy opět sledoval politickou linii sousedního královského města Plzně. Petr Kořenský měl neustálé potyčky s Jiříkovými stoupenci, přepadával je a odvažoval se i na jejich pevné hrady (Buben apod.). Petr Kořenský, pán na Plzenci, získal od Plzně také některé její pozemky v tomto městečku, původně majetek královského rychtáře. Plzeň totiž po dlouhém úsilí vykoupila v r. 1480 od královského rychtáře Ondřeje Oremusa plzeňskou rychtu za 1200 zlatých a Petr Kořenský jí půjčil 200 zlatých. Zprávy o Petru Kořenském sahají až do r. 1483. Pak po krátké vládě jakéhosi Oldřicha získal Radyni v r. 1496 Ladislav II. ze Šternberka. Dostal ji jako zástavu na dluh 1000 kop grošů českých, které půjčil králi Vladislavu II. Význam purkrabích na hradě Radyni již dávno upadl a tak si Ladislav z příjmů z hradu a ze statků k němu příslušných umořoval královský dluh. Radyně se stala jakýmsi loveckým hradem, neboť král Vladislav II. udělil Ladislavovi právo lovu do dvou mil. Zástavní majitel hradu Ladislav II. ze Šternberka na Radyni nesídlil, protože měl výstavnější a modernější hrady a zámky, především Bechyni. A tak Radyně pomalu chátrala. Ke správě panství, spojeného s hradem, dosadil Ladislav vlastního purkrabího či hejtmana Racka, který je v historických pramenech uváděn až do zániku hradu. Po Ladislavově smrti r. 1521 zdědil hrad i panství jeho bratr Albrecht ze Šternberka, který patřil k předním odpůrcům nově zvoleného českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Spiknutí, které proti němu osnoval, bylo prozrazeno a Albrecht byl r. 1529 zajat, zbaven cti a statků. V té době asi Radyně vyhořela, jak lze usuzovat ze stop požáru po celém hradě. Panství Zelená Hora a Nepomuk, k němuž byla připojena i Radyně, připsal král Zdeňku Lvu z Rožmitálu. Avšak ani ten zde dlouho nevládl. Měl plno dluhů a jeho věřitelé dosáhli toho, že byl zbaven statku i panství a majetek získal sám Ferdinand I. V r. 1536 koupil Zelenou Horu spolu s Radyni od krále jako svobodný statek jiný příslušník šternberského rodu, Adam. V r. 1558 si dal Adam ze Šternberka tento majetek zapsat do obnovených desk zemských. V zápise se poznamenává, že kromě hradu Zelené Hory a pustého kláštera (tj. kdysi velmi významného cisterciáckého kláštera u Nepomuku, který byl za válek husitských zničen), dostal i pustou Radyni, městečka Nepomuk, Blovice, Plánice, Starý Plzenec, řadu vesnic, lesy apod. O starém plzeňském hradě (hrad Plzeň) se v zápisu nehovoří. Adamův syn Zdeněk prodal v r. 1561 svou polovinu panství Jiříkovi Kokořovcovi z Kokořova na Šťáhlavech a od té doby byla Radyně spolu se Starým Plzencem připojena ke Šťáhlavům. Jiřík Kokořovec, původně příslušník drobnější šlechty, byl podnikavý hospodář, který všemožně zveleboval své statky, zakládal pivovary, hamry a založil i dnešní velké šťáhlavské polesí. Nový majitel vyhořelý hrad Radyni neopravoval a raději si vystavěl v Šťáhlavech místo staré tvrze renesační zámek. Kokořovci drželi hrad až do r. 1710, kdy panství koupili Černínové z Chudenic. Avšak ani ti nepodnikli na záchranu Radyně nic a hrad chátral dál. Poslední potomek z této větve Černínů, Vojtěch, odkázal r. 1818 celé panství hraběti Kristiánovi z Valdštejna. Za něho byla v romantickém duchu opravena hradní věž a v ní upraven jeden pokoj. Avšak i to bylo zničeno požárem v r. 1886. Od Valdštejnů koupila Radyni s lesy v r. 1920 staroplzenecká obec. Hradu se ujal nově založený Spolek pro záchranu Radyně a Hůrky, který za podpory plzeňské a plzenecké obce i státu začal hrad opravovat. Zříceniny hradu Radyně jsou typické svou dominantou pro celé Plzeňsko..

Stala-li se jeho ženou, tu děcko, jež mu povila, mělo touž zrůdnost jako rytíř sám. A Raden, šíleje z toho hrůzou a vztekem, zabil pak ženu i svoje dítě. Za to ho měla stihnouti věčná, pekelná muka. Leč krutý Raden dal se ke konci svého života na pokání, činil mnohé bohulibé skutky, a proto byl vzat na milost. Byl potrestán jen tím, že byl zaklet ve svůj hrad. Musí tu po smrti blouditi, dokud někdo z jeho příbuzenstva nezasedne na papežský trůn. K službě na Radyni byl mu dán jiný zloduch – černý Hanuš, který s ním a s černým psem radyňské poklady střeží. Kronikář Beckovský, zaznamenávající události své doby i pověsti tehdy rozšířené, napsal ve své „Poselkyni starých příběhů českých“:

„Na vrchu spatřuje se pustý hrad Radyně, do kterého žádný nejde, obávaje se, aby ho v něm nějaké neštěstí nepotkalo. Neboť od svých předků toho známo mají, že v tom hradu všelicí duchové se zdržují, od kterých kdokoliv do něho vejde, nějakou nesnází trpěti musí. Jest v tom hradě veliký poklad: neboť častěji časů předešlých vidín byl černý pes na železné truhle ležící.“

Kdo prý se chce toho pokladu zmocniti – bájil lid – musí prý nakresliti kolem sebe svěcenou křídou kruh a podél něho položiti na zem řetězy. Černou slepici, kterou si musí vzíti s sebou, vyhodí z kruhu psovi, který poklad hlídá. Pes chňapne po slepici a počne ji sápati. Tehdy je třeba využíti nestřežené chvíle a nabrati si zlata, kolik je jen libo. Jakmile však přestane pes žráti, musí hledač pokladů utéci, chce-li svůj život zachovati. A protože bylo jen málo těch šťastných, jimž se podařilo oklamati toho psa, spočívá dosud v lůně hory pod troskami hradu velký poklad a chystá štěstí svému nálezci..

Nečítali dní, chtěli takto žíti do smrti. Neblahá příhoda zakončila však nenadále tato šťastná, bezstarostná léta. Když se jednoho dne vraceli z lovu, zahlédli tlupu vesničanů, která se chystala vykonati popravu na mladíkovi, jenž měl nápadně tmavé tváře, kučeravé vlasy a třpytně bílé zuby. Byl dopaden ve vsi při zlém činu a rozlícení obyvatelé chtěli ho za to potrestati smrtí. Hanuš – tak se zločinec jmenoval – byl syn černocha a matky bělošky. Byl pěkně urostlý a hezkých tváří, ale černá, ďábelská barva jeho pleti naháněla lidem hrůzu, jako by před sebou zřeli zloducha. Bratři, jati soucitem vysvobodili černého Hanuše z rukou vesničanů a vzali ho s sebou na Radyni. Černý Hanuš spatřil tam jejich spanilou sestru, i zahořel k ní prudkým žárem své divošské krve. Bratři, obávajíce se o sestru, vypudili Hanuše z hradu. Hanuš se vrátil k povolání, které předtím po léta provozoval. Opatřil si trakař a sud a rozvážel po vsích kolomaz. Dojížděl pro ni do lesů ke „smolařům“, kteří ze smoly a tuku připravovali kolomaz. Tak poznal dokonale spleť lesních cest. Dával si pozor, kudy chodí radynští bratři, osnoval ve své černé duši bývalým ochráncům hanebnou pomstu. Jednoho dne odešli čtyři z nich do lesů na lov. Pátý se odebral se sestrou na houby do bučiny na úpatí hory. Lovci prošli křížem krážem lesy, nalovili zvěře – a odpočinuli si pod statným dubem na břehu potoka. Ulehli na mech, usnuli tvrdým spánkem. Tu zavrzalo na lesní cestě kolo a opodál dubu se objevila ďábelská tvář černého Hanuše. Zastavil se pod dubem, připlížil se k spícím. Obnažil dýku, vrhl se na ně jako tygr a všechny čtyři k smrti ubodal. Sestra, která se v lese odloučila od bratra, přišla právě ve chvíli, kdy Hanuš svůj ohavný čin dokonával, k osudnému dubu. Vzkřikla hrůzou, skácela se leknutím k zemi. Hanuš zajiskřil zrakem, uchvátil dívku jako jestřáb a položiv ji na trakař ujížděl s omdlelou vzhůru na Radyni. Chtěl se tam usaditi a učiniti z dívky svoji otrokyni. Míra zlých činů Hanušových byla však dovršena. Když se blížil k hradu, vystoupil proti němu strašidelný duch. Hanuš chtěl zbaběle uprchnouti, ale duchův pohled ho přimrazil k zemi. Byl to sám Raden, zakletý pán hradu, který z božího příkazu přispěchal dívce ku pomoci. „Neunikneš spravedlnosti!“ vzkřikl na Hanuše přísným, skuhravým hlasem. „K hradu tomuto připoután blouditi tu budeš na věky a pykati tak za své zločiny. Přes den budeš neviditelný, o půlnoci budeš jezditi po hradbách se svým trakařem a nic jiného z tvých úst nevyjde, než zavolání: „Kolomaz!“

Tak byl černý Hanuš zaklet za své hříchy do hradní rozvaliny. Dívka, která se zatím probrala z mdloby, shledala se s bratrem zbylým na živu a pohřbila s ním mrtvé pod dubem. Pak si oba nabrali peněz z pokladů, které se před nimi otevřely, a odešli odtud do vzdáleného kraje, aby již nikdy nespatřili černého Hanuše, bloudícího po cimbuří..

Předstihovali se v líčení hrůz, jež tam zažili, vyprávěli o Radenovi i o černém Hanušovi, který – ačkoliv je neviditelný – hází kamením po hledačích pokladů a vyprovází je bitím z hradu. „Chachacha,“ zasmál se od plic mladší z krajánků, „tohle jsou mi pěkné smyšlenky! Ale víš co, kamaráde,“ – obrátil se k svému druhovi – „dojdeme si sami na Radyni a zavoláme na černého Hanuše. Přijde-li, dáme mu pěstmi na pamětnou, aby tam nechal lidi na pokoji.“

Pomoučený, sehnutý stárek, uslyšev tato zpupná slova, zavrtěl hlavou nad oběma odvážlivci. „Varuji vás,“ řekl vážně a zahrozil na ně vztyčeným prstem. „Nechoďte do hradu za poledne, kdy černý Hanuš objíždí hradby, a neškádlete ho, je-li vám život drahý!“

Krajánkové neposlechli těchto varovných slov. Vystoupili směle na temeno kopce, vešli do zříceniny a usedli tam na omšelý kámen. Čekali, až se v městečku pod kopcem ozve polední zvonění. Jakmile udeřila dvanáctá, zavolal starší krajánek:

„Hanuši, černý Hanuši, kde jsi jen zůstal se svým trakařem?“

„Pojď si pro výprask, ty kolomazníku!“ dodal mladší a zahrozil pěstí směrem k hradní bráně. V tu chvíli byl sražen neviditelnou rukou k zemi, uchopen za hrdlo a vhozen na trakař. A již ujížděl krkolomnou cestou vzhůru na hradby. Druhý krajánek nemeškal ani vteřinu a prchal, jako by mu za patami hořelo, s Radyně dolů ke mlýnu. Když se vzpamatoval, vypravoval, co právě zažil na hradě. Chasa, zvědava, co se stalo s druhým krajánkem, zvedla se a pospíšila vzhůru na Radyni. Našli tam krajánka v příkopě – ležel tam mrtev v kaluži krve..