Řenče

Zda byl synem některého z předchozích majitelů, nelze zjistit. Tento Zdeněk se stal zakladatelem rytířského rodu Řenečských z Řeneč. Měl čtyři syny, z nichž Petr a Zachař odešli z Plzeňska, Suda a Lvík se před r. 1444 oddělili a založili každý jednu větev rytířů Řenečských. Lvík získal Dolní Lukavici a jeho potomci se psali Lukavští z Řeneč. V rodě Sudově, kterému patřily Řenče, bylo v oblibě jméno Suda, a proto se tato větev nazývala Sudové Řenečtí z Řeneč. Sudův vnuk Petr Suda, jemuž patřily též Janovice (u Klatov), byl pověstným zemským škůdcem. A. Sedláček o něm říká, že to byl „rytíř od meče a huby, stavu sice rytíř, ale povahou zchytralý a podlý zloděj", jeho současníci o něm soudili, že je „zlodějův mistr a kníže". Petr Suda prodal před r. 1520 Řenče (tj. tvrz - což je první zpráva o ní, dvůr a ves, vsi Plevňov, Osek, Kníje, část Libákovic a pusté vsi Háje a Lhotku) hejtmanu Plzeňského kraje Janu Markvartovi z Hrádku. Jeho syn Humprecht přikoupil v r. 1545 ještě vsi Snopoušovy a Krašovice. Humprechtův syn Jiří žil však rozmařile a musel proto statek po částech prodat svému švagrovi Kryštofovi Loubskému z Lub, který na zdejší tvrzi bydlel již od r. 1571. V té době byla asi stará tvrz přestavěna v renesančním slohu. Tvrz byla obklopena příkopem a na severní straně chráněna rybníkem napájeným z blízkého potoka. Náznaky příkopů jsou již dnes těžko postřehnutelné, neboť terénní úprava je téměř odstranila. Tvrz měla na východní straně věžovité stavení, dnes zčásti snesené, v němž byl vjezd přístupný po padacím mostě. Malé nádvoří je na jižní a západní straně uzavřeno dvěma křidly palácovitého stavení, nyní jednopatrového. Severní stranu, jež přiléhala k rybníku, chránila vysoká hradba. V přízemí byly klenuté místnosti, v prvním poschodí povalové stropy a každá stěna byla prolomena třemi velkými, dnes zazděnými okny. Byla to celkem prostá stavba, bez jakékoliv architektonické výzdoby. Syn Kryštofa Loubského z Lub Jáchym Ladislav připojil řenčský statek k Dolní Lukavici, ale r. 1623 jej zase oddělil pro svého syna Adama Jaroslava. Ten prodal ihned statek za 64 000 kop grošů míšeňských Janu Filipu Kracovi ze Šarfenšteina. Krac ze Šarfenšteina byl původně kanovníkem ve Wurmsu, ale jeho neklidná povaha jej táhla jinam. Stal se vojákem, bojoval na císařské Straně na Bílé hoře, byl ustanoven plukovníkem bavorského knížete Maxmiliána a císař Ferdinand II. jej jmenoval komorníkem. Za pobělohorských konfiskací si koupil řadu statků (1622 Rýzmberk, Kout na Šumavě a Zahořany, r. 1623 Řenče, r. 1624 Úsilov a Dolní Lukavici, kterou r. 1627 prodal, r. 1630 Žimutice). Jako císařský generální vachmistr sloužil císaři, ale protože ve vojsku byla dána přednost Aldrin-genovi, urazil se, začal tajně vyjednávat se Švédy a chtěl jim vydat Ingolstadt. Z obavy před vyzrazením uprchl k nepříteli, byl však v bitvě u Nördlingenu v r. 1634 zajat a převezen do Vídně. Odtud se mu sice podařilo uprchnout, ale na slezských hranicích byl chycen, převezen do Vídně, souzen a r. 1635 popraven. Statky mu byly ihned po zradě zkonfiskovány, získal je Valdštejn a postoupil je Šimonovi Thunovi. Po Valdštejnově pádu (1634) je převzala královská komora, která Řenče (v ceně 53 517 zlatých) vrátila původnímu majiteli Adamovi Jaroslavovi Loubskému na úhradu jeho pohledávek u ostatních věřitelů. Mezitím však vyšlo najevo, že jeho otec Jáchym Ladislav Loubský se v souvislosti s konfiskacemi dopustil podvodu, při němž byla královská komora značně poškozena. Protože nový majitel panství Kryštof Loubský (od r. 1657) nemohl pokutu zaplatit, byly statky Řenče a Dolní Lukavice zabaveny a císař Leopold I. je r. 1662 daroval Františkovi Albrechtovi z Harrachu. Od té doby byly Řenče trvale spojeny s Dolní Lukavicí, tvrz byla opuštěna a přeměněna v sýpku.

Někdy po roce 1794 se zřítilo nebo bylo zbořeno severní křídlo, v důsledku přetěžování sýpky ve 2. polovině 20. století pak došlo k dalším destrukcním zdiva především v jižní a západní fasádě. Objekt byl po roce 1989 opuštěn a hrozilo mu zboření. záchranou pro tvrz bylo, když ji za symbolickou 1 korunu odkoupili restituenti sousedního hospodářského dvora. (doplněno redakcí hrady.cz).