Mítov

Jejich pozůstatky jsou od r. 1958 chráněny jako kulturní památka ČR. Lokalita byla osídlena již v pravěku. Archeologické výzkumy odhalily keramiku z eneolitu, z období knovízské kultury a z doby halštatské. Pravěké hradiště bylo chráněno hradbou, ze které se dochoval hlinitokamenitý val se stopami požáru. Ostatní jeho stopy byly zničeny lomem, jehož činnost již byla zastavena. V jihovýchodní části hradištního areálu ve 13. století vznikl hrad obehnaný s výjimkou nepřístupné jižní strany až 5 m vysokým valem a hlubokým příkopem vysekaným ve skále. Na severozápadní straně hradního jádra vybíhá do příkopu skalisko, nad kterým se dochoval další nízký val. Zástavbu jádra připomínají jen terénní relikty dvou budov, z nichž větší má půdorys přibližně 8 × 8 metrů. Pravděpodobně je to pozůstatek dřevěné obytné věže postavené na kamenné podezdívce. Také ostatní stavby na hradě byly převážně dřevěné. Pravěký val byl využit, aby kryl přístupovou cestu, která vedla úzkým koridorem mezi ním a vnitřním valem. O středověkém hradu se nezachovaly žádné písemné zprávy, ale nalezená keramika umožňuje datovat jeho existenci do 13. století. Je možné, že jeho zakladatelem byl některý příslušník rodu Buziců nebo že souvisel s těžbou a zpracováním železné rudy, jejíž pozůstatky se před rozšířením lomu nacházely v předpolí hradu. O hradu u Mítova, často označovaném pravděpodobně podle novověkého vlastníka sousedního pole jako Liškův, žádné historické prameny nehovoří. Ze souvislostí lze usuzovat, že jeho zakladatelem mohl být některý z Buziců, kteří okolo r. 1239 kolonizovali zdejší kraj. Hrad nepřežil konec 14. století, protože nejpozději od r. 1394 náležel, stejně jako nedaleký Mítov, pražskému arcibiskupství, které mělo správu panství na rožmitálském hradě. Archeologický materiál na hradišti nalezený tuto hypotézu potvrzuje. Takzvaný Liškův hrad stával na plošině západně od cesty spojující Mítov s Hořehledy. Na jihu a jihozápadě byl chráněn prudkým svahem k Mítovskému potoku; východní sousedství hradu je nečitelné z důvodu odtěžení lomem, který však samotný areál v podstatě nezasáhl. Jednodílný areál vejčitého půdorysu s osami 50 a 35 m byl po obvodu obehnán, s výjimkou strmé jižní a jihozápadní strany, hlubokým příkopem a před ním vyhozeným valem. Obvodová fortifikace na straně příkopu byla pouze dřevěná s výjimkou severní strany; tam bylo totiž skalní podloží tak tvrdé, že příkop nebylo možné vylámat v dostatečné šíři a proto zde stavitelé navršili další, avšak méně subtilní násep. Přístupová cesta vedla z planiny na severu podél východního ramene okružního valu a překračovala příkop na jihovýchodě v místech, kde se postupně snižující val vytrácí. Hradní budovy jsou v terénu rozpoznatelné jen částečně. Za hlavní stavbu, snad věžovitého charakteru, lze pokládat stavení na ploše 8 × 8 m v jihozápadní části nádvoří, po němž zůstalo viditelné předělení do dvou prostor a zahloubený vstup. Z další budovy zůstala kamenná podezdívka na jihu, která určuje její půdorys 8 × 5 m. Jiné známky zástavby už na hradišti sledovatelné nejsou..