Komberk

Pouze terénní vlny a otesaná skála dovolují částečně ověřit údaje starších autorů (A. Sedláček, G. Schmidt), kteří snad ještě viděli na Komberku zřetelnější pozůstatky hradu a o jejichž popis se musíme opírat. Cesta k hradu Komberku vedla po úbočí kopce ve směru od nedalekého stejnojmenného dvora či spíše od silnice mezi ním a Městem Touškovem k severozápadnímu rohu předhradí, jenž byl ještě zvenčí zpevněn baštou se srubem. Rozsáhlé předhradí (asi 80 x 60 m) bylo obklopeno ze tří stran náspem, na jihu navíc i příkopem, na západě pak kryto vyvýšeninou vlastního hradu. Ten byl poměrně malý a oddělen od přehradí na své nejnižší, jihovýchodní straně příkopem a valem a padacím mostem vedoucím k bráně. V nejvyšší, severní části hradu je dosud patrná čtverhranná prohlubeň (asi 9 x 4 m) – pozůstatek sklepa a věžovité budovy stojící kdysi nad ním. Zbytky malty dokázaly, že šlo o stavbu kamennou. Hrad byl zejména na západní straně opevněn úzkým parkánem. Prvním známým majitelem, ne-li přímo zakladatelem hradu Komberka byl r. 1313 Ojíř z Komberka z rodiny pánů Švihovských. Protože byl bezdětný, prodal hrad i s příslušenstvím, mezi něž patřily vesnice Kůští, Dolní Vlkýš a mlýn u Malesic, tepelskému klášteru. Tuto koupi sice r. 1341 potvrdil i král Jan Lucemburský, ale když později vdova po Ojířovi Žofie vystoupila proti její platnosti, dosáhla r. 1350 u církevního soudu v Praze vrácení celého majetku. Později získal Komberk a zboží Ctibor ze Švamberka, s nímž je vyměnil r. 1368 kladrubský klášter za čtyři vesnice u Krašova a 200 kop grošů. Komberk byl připojen k touškovskému proboštství a hrad v té době asi nebyl příliš pečlivě udržován. Ojedinělá zpráva z r. 1420 hovoří kromě toho o jeho zpustošení husity. Když pak král Zikmund zapsal r. 1422 Vilémovi z Nečtin a na Žluticích plat na klášteře, jenž ovšem byl vypleněn a bez peněz, dohodli se Kladrubští s Vilémem, že mu jako úhradu jeho pohledávek postoupí část touškovského proboštství včetně komberského statku a hradu. Mocný západočeský stoupenec katolické strany, jenž držel i Mašťov, se pak psal také z Komberka a ještě za svého života (zemřel před r. 1447) postoupil majetek kolem Komberka Burianovi z Gutštejna. Gutštejnové vlastnili další statky zvláště kolem Bělé a dostali r. 1480 od krále Vladislava II. nový zástavní zápis, v němž se hrad Komberk opět připomíná. Poslední z Gutštejnů sídlících na hradě, Jan, prodal Komberk asi r. 1509 či těsně předtím jako součást Bělé nejvyššímu kancléři Albrechtovi z Kolovrat. Jeho dědicové, bratři Jan a Bernart z Valdštejna, postoupili oba statky r. 1512 Václavovi z Roupova. Ve spojení s Bělou zůstával hrad Komberk ještě dlouhou řadu desítiletí, během nichž stále více chátral, takže již r. 1558 se o něm psalo jako o pustém. R. 1622 koupil panství zabavené Diviši Markvartovi z Hrádku nejvyšším mincmistr Vilém Vřesovec z Vřesovic. Musel však čelit úsilí kladrubského kláštera o vrácení původně klášterních statků. Požadavkům kladrubských vyhověl r. 1651 soud a Komberk byl posléze připojen ke statku Čeminy, koupenému klášterem r. 1670, s nímž hradní zřícenina a dvůr nedaleko ní sdílely četná další střídání majitelů až do r. 1906, kdy se Komberk stal samostatným velkostatkem..

Na straně východní bylo předhradí, které se pozná jen po příkopu na jižní straně a mocném náspu, který je na východní straně. K němu vede cesta po návrší od severní strany a k její ochraně před předhradím byla bašta se srubem, jak lze dobře znáti. Vlastní hrad, který jen na vrchu stál, byl malý. Hradiště sklání se od severu k jihu, jest tedy na této straně nejnižší, a tu byl mezi hradem a předhradím příkop a val, přes nějž se přicházelo ke bráně, nacházející se asi na jihovýchodním konci hradiště. Od toho místa, jak již řečeno, stoupá se po suchopáru až na nejvyšší místo na severním konci, kdež stávalo věžovaté stavení. Nezbylo z něho nic, ale znáti jest dobře, jak vybrána skála odtud a přitesána do čtverhranu k umístění sklepů. Malta, poskrovnu se nacházející, svědčí o tom, že bylo to stavení z kamene. Na západní straně horního hradu jest úzký parkán. Název Komberk jest zkomolenina německého názvu Kornberg, jak se prvotně hradu asi ke sklonku 13. století založenému říkalo. Nejstarší držitel, snad i zakladatel hradu byl Ojíř z Kornberka (r. 1313) z rodu pánův Švihovských. Jsa bezdětek prodal hrad Kornberk (castrum Khornberch) a vsi Vlkyše a Kůstí se mlýnem v Malešicích Benedě, opatu kláštera Teplského, jemuž i král Jan (r. 1341, 26. srpna) držení hradu a vesnic řečených potvrdil. Netrvalo to dlouho a povstaly v příčině zboží spory mezi klášterem a Žofkou vdovou Ojířovou, kteréž ukončeny jsou r. 1350 tak, že klášter toho zboží skrze duchovní soud odsouzen. Nedlouho potom držel hrad Ctibor ze Švamberka. Týž prodal r. 1368 hrad Kornberk s trojím poplužím a dvě vsi Vlkyše a Kůstí s mlýnem o dvou kolech na řece Mži Rackovi, opatu a konventu kláštera Kladrubského, kterýž chtěje míti zboží to pro příležitost k proboštství Touškovskému, dal mu za ně směnou újezd Krašovský. Klášter Kladrubský zůstával v držení zboží Kornberského až do válek husitských, tedy půl století, ve kterémž se málo asi staral o důkladné opravy na hradě. Král Zikmund zapsal r. 1422, dne 11. září Vilémovi z Nečtin jinak ze Žlutic 1200 kop gr. na sumě z berně královské na opatu a klášteru Kladrubském jakožto srážku za služby a náklady válečné, jež byl Vilém pro stranu katolickou učinil. Kladrubští nemohouce plat 120 kop gr. vydávati, poněvadž statky jejich roku předešlého byly Tábory co nejvíce popleněny, učinili raději smlouvu s Vilémem téhož roku a dali mu na místě peněz a jménem zástavy „dvůr Kornberg se dvěma poplužíma, Touškov městečko (kromě toho co k proboštství a kostelu v Touškově příslušeno), vsi Vlkýš a Kůstí, na Doubravě plat“. Vilém, jenž byl také pánem na Mašťově, přetrval boje a zemřel mezi lety 1440-1454. Ještě za svého živobytí byl postoupil všeho práva svého na zboží Komberském Burjanovi z Gutšteina, od kterýchžto dob po drahně let držáno jest ke zboží hradu Bělé. Král Vladislav připsal Burjanovi r. 1480 k prvním sumám 50 kop na zámku Komberce, městečku Touškově, vsech Doubravě, Vlkýši a Kůstí a udělil mu mimo to tu milost, aby z hradu Komberka ani on ani syn Kryštof splacováni nebyli až do jich všech životův, což platilo také pro ostatní syny Jindřicha, Jetřicha, Volfa a Jana. Z bratří těchto dostal posledně Bělou a spojené s ní zboží Komberské Jan z Gutšteina, jenž oboje prodal Albrechtovi z Kolovrat, nejvyššímu kancléři. Tomu opět na jeho prosbu král Vladislav r. 1509 povolil, aby životy mladých pánův z Gutšteina na něho přeneseny byly. Dědici Albrechtovými stali se Jan a Bernart bratří z Valdšteina, kteřížto prodali panství Bělské r. 1512 Vácslavovi z Roupova. Po tom trhu převedl král Vladislav životy svrchupsané r. 1512 na Vácslava a děti jeho, a na prosbu Petra z Roupova král Ferdinand r. 1543 Touškov na městečko povýšil. Při panství Bělském zůstaly potom statky tyto zápisné nepřetržitě až do ukončení české rebelie, za kterýchžto časův začala spousta hradu, jenž beze vší paměti s povrchu zemského zmizel. Při velké konfiskaci koupil r. 1622 panství Bělské Vilém Vřesovec z Vřesovic, nejvyšší mincmistr, ale že Ferdinand II. tehda zamýšlel klášterům ještě stávajícím statky jim za posledních 200 let odcizené navrátiti a toho při něm také od opata Kladrubského vyhledáváno bylo, uhodil opat s Vilémem o zboží Komberské, ale jen toho smlouvou r. 1624 učiněnou dovedl, že Vilém se uvolil za městečko Touškov s Komberkem, Vlkýší, Kůstím a Doubravou v 22.000 fl. odhádané roční plat 1320 fl. dotud platiti, dokud by klášter sumu tu nevypověděl. To znamenalo asi tolik, že Vilém klášteru zboží jeho nechce vydati, a trval ten stav až do jeho smrti. I syn jeho Vykart ještě na opata žaloval, jako by se mu nějaká křivda stala, když klášter se o své právo bral. Věc ta urovnána jest konečně nálezem soudním r. 1651, 2. září; Vykhart odsouzen jest, a zboží Komberské připojeno jest pak k statku Čeminskému, kterýž klášter r. 1670 koupil..