Vlčtejn

století je ještě doloženo několik šlechticů tohoto jména. Před r. 1360 získali Vlčtejn Rožmberkové a ti také původně dřevěný hrad přestavěli a dali mu dnešní podobu. K panství patřily podle rožmberského urbáře z r. 1379 vesnice Chlumčany, Chouzov, Olešná, Holoubkov, Lhotka, Třebín, Sloupek, Přívětice, Zhoř, Milínov, Velkov a Nezvěstice. Na hradě sídlil purkrabí, který zdejší rožmberský statek spravoval. Vlčtejn byl v počátcích husitské revoluce oporou katolické strany, a proto se ho r. 1421 zmocnil Žižka při své cestě na Plzeňsko; purkrabím zde byl ustanoven Vilém Kostka z Postupic. Hrad zůstal v držení husitů až do r. 1422, přestože Žižka uzavřel s plzeňským landfrýdem příměří. V době bitvy u Lipan (1434) byl zdejším purkrabím Svojše ze Zahrádky, který v r. 1435 uzavřel s Oldřichem z Rožmberka smlouvu, podle níž měl držet hrad do té doby, než mu Oldřich nebo jeho matka Eliška z Kravař, vlastní majitelka hradu, vyplatí 400 kop grošů českých. Oldřich neviděl rád na svém hradě kališníka, a proto se smluvil se Zbyňkem z Kočova, aby vyplatil hrad pro sebe. To se stalo r. 1442. Po Zbyňkově smrti se však r. 1444 zmocnil hradu opět Svojše ze Zahrádky. Od r. 1446 držel Vlčtejn Bedřich z Donína, stoupenec poděbradské jednoty, a proto si také Jiří z Poděbrad vybral hrad jako místo jednání se strakonickou jednotou, poraženou 4. června 1450 v bitvě u Rokycan. Obě strany se sešly na Vlčtejně 9. června a 11. června zde uzavřely smlouvu, která vešla do českých dějin jako smlouva vlčtejnská. Byl to velký úspěch Jiříkovy politiky, který znamenal konsolidaci poměrů v českém království a možnost dalšího pokroku poděbradské politiky. Páni z Donína drželi hrad Vlčtejn až asi do r. 1500, kdy Bedřichův stejnojmenný vnuk, stoupenec jednoty bratrské, prodal své panství v blízkosti katolické Plzně a koupil si Valečov, který byl blíž větším českobratrským centrům. Vlčtejn koupil sice Jan Varlejch z Bubna (1514–1525), ale jako jeho majitel zároveň vystupuje Jan z Roupova, který od Bedřicha z Donína koupil Spálené Poříčí a Žákavu. K vlčtejnskému panství patřilo také městečko Blovice. Syn Jana z Roupova Kryštof prodal mezi l. 1587–1589 Vlčtejn majiteli blízkého Hradiště Janu Hradišťskému z Hořovic. Nový majitel měl tři dcery, z nichž Anna se provdala za Kryštofa Haranta z Polžic, jenž občas na Vlčtejně pobýval (zejména r. 1611 za vpádu Pasovských do Čech). Všechny tři sestry postoupily však otcovské dědictví své matce. Po její smrti (byla podruhé provdána za Viléma z Landštejna) získala Vlčtejn jiná její dcera, Markéta Karlova z Hořovic, která držela i blízké Hradiště u Blovic, a oba statky spojila; spojení trvalo v podstatě až do konce feudalismu. Nepohodlný hrad Vlčtejn přestal sloužit k obývání, zejména poté, když hradišťská tvrz byla znovu přestavěna a později přeměněna na zámek. Manžel Markéty Karlovy z Hořovic Petr Tobiáš Karel ze Svárova hlasoval pro Fridricha Falckého jako českého krále, a proto mu byl po Bílé hoře hradišťský statek zkonfiskován, ale pak vrácen jeho synovi Janu Václavovi. Ten však brzy zemřel a Vlčtejn s Hradištěm dostal jeho syn Kryštof Rudolf. Ten měl dvě dcery a po jeho brzké smrti (1663) a po spletitém jednání dostal zdejší zboží Maxmilián Rudolf z Gutštejna, manžel zemřelé dcery Kryštofa Rudolfa. Nový majitel neměl potomky a tak statky získala jeho vdova Polyxena Kateřina Vratislavová z Mitrovic, jež se znovu provdala za Jana Josefa z Újezda. Po vymření rodu získali Hradiště a Vlčtejn Krakovští z Krakova, z nichž nejznámější byl Hanuš. Po jeho smrti r. 1872 přešel majetek do držení Pálffyů. Hrad zpustl, stal se zříceninou, byl však ve 40. letech 20. století restaurován Spolkem pro záchranu hradu Vlčtejna. Je to menší, ale typický gotický hrad z doby Karla IV. Stojí na skalisku nad obcemi Želčany a Zdemyslice a je dnes zarostlý stromy. Na skalisku stojí palác, pod ním bývaly hospodářské a jiné budovy. Hradiště bylo obehnáno dvojím náspem a příkopem, jak je dodnes dobře vidět na severní i západní straně. Na ostatních stranách je opevnění již porušeno. Zde stávaly hospodářské budovy. K vlastnímu hradu se vystupuje po dřevěném schodišti. Na jižní a východní straně spadá skála přímo dolů, na severní a západní byla postavena vysoká hradba. Na náhorní plošině je malý dvorek a hned za ním jednoposchoďový palác obdélníkového půdorysu, na severní straně jsou jeho rohy zaobleny. Palác je přes 20 m dlouhý a přes 9 m široký. Půdorys je rozdělen příčnou zdí na dvě části, menší (na jih) a větší. Podle charakteru stavby se lze domnívat, že hrad stavěl stejný stavitel jako blízkou Radyni, tedy asi Vít Hedvábný, který Rožmberkům stavěl rovněž Helfenburk..

Jednoho chladného podzimního večera seděl pán hradu Holen u krbu se svým synem, a vyprávěl mu příběh, když v tom přiběhl čeledín a volal, že se do pasti chytil vlk. Holen popadl kuš a šípy a rychle se vydal s čeledínem k příkopu. Ale když k němu došli, viděli jak vlk prchá pryč. Jali se ho pronásledovat, ale šelma se jim brzy ztratila. Po několika dnech se stala strašlivá věc - někdo unesl za nepřítomnosti pána hradu malého Holenova syna. Holen přikázal prohledat celé okolí, ale marně. Byla temná, mrazivá noc, a hoch byl k nenalezení. Ráno přišla k Holenovi žena a přiznala se, že jeho syna odvedla do lesa, a tam ho nechala. Skupina mužů hned vyrazila do lesa, a zakrátko dítě našla, jak leží na chladné zemi jako mrtvý. Holen, šílený strachem, seskočil z koně a přiklekl k synovi, aby ke své nezměrné úlevě zjistil, že hoch jen spí. Malý Ondřej po probuzení otci vyprávěl, že v lese potkal velikého psa, který u něj celou noc ležel a hřál ho svým hustým kožichem. Na památku vlka, který zachránil Holenova syna, se od těch dob hrad začal nazývat Vlčtejn..