
Meditační zahrada, známá též pod názvem Památník obětem zla, se nachází v plzeňské městské části Doudlevce, mezi řekami Radbuzou a Úhlavou poblíž jejich soutoku. Je ve správě plzeňského biskupství a veřejnosti přístupná od poloviny dubna do poloviny října v otevírací době kromě pondělí a úterý. Vstup je zpoplatněn.
Ve vězení strávil 11 let. Když byl v kriminále pokřtěn, slíbil si, že pokud přežije a vrátí se domů, přebuduje původně ovocný rodinný sad na Památník obětem zla. S realizací svého slibu začal v roce 1960 po svém propuštění. Meditační zahrada vznikala postupně v letech 1961-1991. Luboš Hruška při svém dělnickém zaměstnání dojížděl do Průhonic, kde se účastnil přednášek o zahradní architektuře. Na základě získaných znalostí začal realizovat parkovou úpravu zahrady založenou na vhodných barevných uskupeních jehličnanů a vodních a zelených ploch. Při této proměně šlo Hruškovi především o realizaci nosné duchovní myšlenky, která by vyjádřila trvalou připomínku utrpení těch lidí, kteří se postavili totalitním režimům, ať již fašistickému nebo komunistickému. Touto nosnou ideou se mu stalo utrpení Ježíše Krista. Po poradě s rodinným přítelem Hruškových, františkánem P. Michalem Františkem Pometlem (1935-2019), se rozhodl tuto myšlenku nechat ztvárnit do podoby pískovcové křížové cesty. Pometlo jako rodák z Přibyslavi oslovil tehdy svého přítele, sochaře Romana Podrázského (1943-2001). Ten se rozhodl žádosti vyhovět způsobem sobě vlastním. Byl ochoten dílo vytvořit bez nároku na odměnu jen za cenu materiálu. Luboš Hruška tehdy ze svého platu zakoupil pískovcové bloky v Hořicích, hradil jejich dovoz do ateliéru v Přibyslavi a poté převoz hotových děl do Plzně. Sochy byly na jeho zahradě instalovány v letech 1987-1991. V roce 1995 byla zahrada doplněna o stavbu kaple sv. Maxmiliána Kolbeho (viz samostatné heslo). V tomtéž roce Hruška předal areál do vlastnictví biskupství plzeňského, které se zavázalo udržovat poslání jeho díla. Zahrada je v otevírací době přístupná veřejnosti..