hrobka Lichnovských

na třech volných stranách je centrální jádro stavby prolomeno menšími gotizujícími okny s bohatou profilací špalet. Hrobní část zapuštěná do země (krypta) je provedena v kameni a na ní, jako na podezdívce, spočívá tělo stavby z režného zdiva. Římsa ve výšce korunních říms bočních prostorů odděluje horní, bohatě členěnou ortogonální centrální část stavby působící dojmem tamburu. Tu po celém obvodu prolamuje galerie bohatě profilovaných slepých a pravých oken. Ty jsou na každé straně, pokud to možnosti dovolují, čtyři, oddělené sloupky s rostlinnými hlavicemi z terakotových prefabrikátů. Dvojice pravých oken je vždy uprostřed mezi dvojicí slepých. Na kladí nad galerií navazuje jehlancová střecha z pálených tašek vrcholící litinovým křížem. Kromě pravoúhlých prostorů ve směru světových stran přiléhá ke stavbě ještě na severozápadní straně okrouhlý válcový prostor s kuželovou střechou, prolomený ve své horní části trojicí gotických oken. Je v něm umístěno vřetenové schodiště spojující horní část stavby se spodní kryptou. Boční pravoúhlé prostory tvořící ramena řeckého kříže jsou, až na protaženou vstupní předsíň, poměrně mělké. Jsou vzhledem k výšce centrální části nižší a jejich trojúhelníkové štíty, při základnách doprovázené schodovitými opěráky se stříškami, dosahují svou výškou až do úrovně korunní římsy. Samotné průčelní plochy těchto prostor jsou prolomena menším gotickým oknem, nad nímž je vždy ve štítu ještě jedno menší okénko. Mimo to je severní strana stavby ještě v suterénní části, tedy v zóně krypty, prolomena jednoduchým vstupem, kudy se původně vnášely rakve. Monumentálním dojmem působí zejména vstupní partie s velkým portálem. Nároží jsou opět doplněna o opěrné pilíře, které však nestojí nakoso, ale v pravých úhlech v nárožích. Většinu průčelní plochy zabírá bohatě profilovaný portál o třech ústupcích. Dříky sloupků a žebra jsou provedeny z cihelných tvarovek, patky a hlavice sloupků z terakoty. Dveře zdobí bohaté kování a plocha tympanonu je prolomena kruhovým oknem. Nad portál do štítu byl umístěn krásný sochařsky pojatý erb Lichnovských z červeného pískovce. Bohatě profilovaná je i korunní římsa. Štít byl původně završen kamennou gotickou kyticí. Interiér mauzolea je oproti monumentálně působícímu exteriéru poměrně komorní, až intimní. Je zde užito především kontrastu a kombinace omítaných ploch zdí a tektonických článků z režného zdiva a cihelných tvarovek. Takto jsou zdůrazněny polopilíře, oblouky, klenební žebra i přípory a samozřejmě nemůže chybět dekorativní „zubaté“ rámování oken. Horní část oktogonu se na všech stranách otevírá dvojicemi sdružených okének, což vzbuzuje spíše historizující románský dojem. Vyvrcholením interiéru je však mohutná centrální osmidílná klenba. Klenební žebra, stýkající se ve vrcholovém kruhovém svorníku, vybíhají po trojicích z přípor se sochařsky pojatými hlavicemi a patkami z terakoty. Patky přípor jsou umístěny vždy kousek nad samotnými pilíři. V předsíni bylo užito klenby křížové. Původní mobiliář je velice skromný a omezuje se na dřevěný neogotický hlavní oltář s iluzivním mramorováním. Velmi zajímavě je vyřešen ústřední motiv ukřižování, provedený jako vitráž. Ta je zasazena do vejčitého otvoru vimperku oltáře a prosvětlována za ním ukrytým oknem.Velmi překvapující a netypické je propojení krypty a kaple velkým kruhovým otvorem v podlaze, přičemž plochu kaple tvoří jen ochoz se zábradlím po obvodě. Velmi prostě je řešena spodní část, krypta. Oktogonální jádro se otevírá segmentovými stlačenými oblouky z režného zdiva do bočních plochostropých prostor. Narozdíl od řady podobných staveb nebyly zde sarkofágy umístěny do těchto bočních ramen, ale stály v centru krypty, přímo pod otvorem v podlaze, aby byly vystaveny očím přítomných. Stavba se řadí do objemné skupiny neogotických sakrálních staveb z režného zdiva v této oblasti Slezska, kvalitativně však řadu z nich značně převyšuje..

Bartoloměje nechal vystavět rodovou hrobku. Nakonec zde však byl pohřben pouze on a jeho žena Barbora Kajetána (+ 1755). Jejich syn Jan Karel Gottlieb si mnohem víc oblíbil Hradec nad Moravicí než Odry, kde nechal dožívat matku, a proto si přál být pohřben do zdejšího hřbitovního kostela sv. Jakuba. Tak se také roku 1788 stalo a po něm zde byla pohřbena všechna knížata. Tuto tradici se rozhodl porušit až kníže Karl Maria Lichnowsky, který se po vzoru řady šlechtických rodů a v duchu romantismu rozhodl postavit skutečné důstojné rodové mauzoleum, které by nebylo součástí žádného církevního objektu, ale tvořilo by samostatnou dominantu krajiny. Pro vybudování hrobky zvolil obec Chuchelnou ve Slezsku, která byla spjata s počátky rodu, neboť Chuchelnou Lichnovští vlastnili již od r. 1608. Karl Maria však před uskutečněním svého snu 18. října 1901 zemřel a byl pohřben v zámecké kapli v Chuchelné. K realizaci snu svého otce přistoupil až Karl Max Lichnovský. Navržením stavby byl pověřen opavský stavitel Julius Lundwall, který se Lichnovským již dříve dobře osvědčil např. na drobných úpravách zámku v Hradci nad Moravicí. V letech 1902–03 bylo mauzoleum postaveno a již 11. března 1903 proběhlo vysvěcení spojené se slavnostním uložením ostatků pátého knížete Lichnovského Karla Marii do měděného sarkofágu. Po zničení zámecké kaple na konci 2. světové války, která sloužila místním jako kostel, převzalo funkci svatostánku v Chuchelné pohřební mauzoleum Lichnovských, které bylo při té příležitosti přejmenováno na kapli sv. Kříže. S tímto souvisela i účelová úprava interiéru. Jelikož se ke shromáždění lidí při bohoslužbách hodila pouze spodní část s kryptou, byly všechny sarkofágy Lichnovských přeneseny do jižního ramene (výklenku) a tam zazděny. K výraznějším zásahům naštěstí nedošlo a kaple si tak uchovala téměř autentický ráz dodnes. Změny k lepšímu se mauzoleum dočkalo až v roce 1996, kdy byl na místě zbořeného kostela vystavěn nový, zasvěcený opět sv. Kříži. V poslední době probíhá rekonstrukce mauzolea, především prostor krypty, spojená s citlivou památkovou rekonstrukcí sarkofágů ostatků Lichnovských. Bohužel, velkolepá idea rodového mauzolea se nenaplnila. Překazila jí jednak změna poměrů ve společnosti po 2. světové válce, jednak napjaté rodinné vztahy mezi Lichnovskými. Po smrti Karla Maxmiliána (sám se psal jako Karl Max) 27. února 1928 vydržela v Československu jeho žena Mechtilda pouhé dva roky a v roce 1930 zemi opouští a stěhuje se na Riviéru. Ve 30. letech 20. století emigruje její syn Michael do Brazílie, kam ho následuje i poválečně odsunutá rodina jeho bratra Viléma. V kryptě tak spočinul pouze měděný sarkofág Karla Marii Lichnovského, dřevěný jeho ženy Marie Croÿ-Dülmen a mramorový Karla Maxe od sochaře Obertha ze supíkoveckého mramoru z let 1929–30..