Černá Hora

Hrad v Černé Hoře byl vybudován již asi ve 13. století; hradiště bylo podle Josefa Pilnáčka opevněno nejprve hliněnými valy podobně jako nedaleké hradiště bořitovské a zaujímalo celý prostor nynějšího zámku. Pozůstatkem hradu je nízká čtyřhranná věž, z níž prý vedla tajná chodba až k rybníku. Nejstarším známým držitelem hradu byl v 1. 1281 - 1298 Matouš z Černé Hory, který měl ve znaku volské rohy, pravděpodobně ozdobené zelenými lístky nebo pavími péry. Matouš zastával v r. 1286 úřad purkrabího na ostrožském hradě, později na hradě Veveří. Po jeho smrti připadl černohorský majetek v 1. 1305 - 1320 brněnskému mincmistru Apardovi, původem z Florencie. Počátkem 30. let 14. století spravoval černohorský hrad Jindřich z Dubé, ale již v r. 1333 jej držel Ješek z Boskovic; jeho rodina i potomci pánů z Boskovic začali brzy považovat černohorský hrad za druhou kolébku svého rozvětveného rodu a podle Černé Hory se psali páni ‚Černohorští z Boskovic. Z nich Vaněk Černohorský z Boskovic jako účastník stavovského sněmu v Praze v září 1415 připojil svou pečeť na protestní list kostnickému koncilu proti upálení mistra Jana Husa.

Nejslavnějším příslušníkem rodiny pánů Černohorských z Boskovic ve starší době byl prvorozený Benešův syn Tas z Boskovic (1446 - 1482), významný státník i hospodářský organizátor, od r. 1457 olomoucký biskup. (Investován byl však teprve v r. 1460 za přítomnosti krále Jiřího vratislavským biskupem.) Studoval v Pavii a ve Florencii a patřil k nejvzdělanějším lidem své doby. Z popudu jeho bratrů Beneše a Dobeše Černohorských z Boskovic přeložil v nedalekém Bořitově, kde byl farní kostel Černé Hory, farář Jan Húsek v r. 1487 Českou kroniku Aeneáše Sylvia do čeština. Rodina Černohorských z Boskovic stranila uherskému králi Matyášovi. Tas vedl z popudu uherského krále Matyáše v červenci 1471 velmi důležité jednání s polským králem Kazimírem IV. V r. 1485 dal však Matyáš ve Vídni popravit Jaroslava z Boskovic, čímž si celý rod znepřátelil.

S historií Černé Hory je nejvíce spjat Albrecht Černohorský z Boskovic, který zde od r. 1556 velmi často pobýval. V 60. letech 16. století přebudoval dosavadní zchátralý hrad, z něhož se dodnes dochovala válcová věž u brány, v renesanční zámek se severním dvoupatrovým křídlem, předhradím a konírnami. Zvláštní pozornost věnoval budování předzámčí. I dnešního návštěvníka upoutávají rozsáhlé sloupové síně v přízemí západního křídla s mohutným, na Moravě jedinečný sklepením pod ním. Tuto přestavbu připomíná nápis nad hlavní branou černohorského zámku.

Albrecht dosáhl i významných politických úřadů. V r. 1562 byl podkomořím, v r. 1564 nejvyšším sudím a v r. 1567 nejvyšším komorníkem. Patřil k významným podporovatelům renesanční literatury a malířského umění na Moravě, byl výborným znalcem domácího práva a stoupencem reformace. V době, kdy byl nejvyšším zemským komorníkem, vznikla kniha zemských desk, která náleží k nejcennějším svazkům z tohoto souboru. Vyznačuje se nádherou renesančních kreseb, mezi nimiž je i Albrechtův portrét, zhotovený neznámým, pravděpodobně cizím malířem. Po Albrechtově smrti zdědil Černou Horu jeho nevlastní bratr Jan Šembera z Boskovic, jenž zemřel v r. 1597 jako poslední mužský potomek rodu pánů z Boskovic. Po něm zdědila zámek jeho dcera Anna, provdaná za knížete Karla z Lichtenštejna. Jeho potomci vlastnili černohorský zámek až do r. 1711, kdy kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna odkázal černohorské panství své dceři Marii Dominice, provdané za hraběte Jindřich Josefa z Aueršperka.

V r. 1724 zámek vyhořel a ležel až do r. 1818 v sutinách, protože majitelé panství se neustále měnili a nevěnovali mu pozornost. V r. 1830 koupil černohorské panství v dražbě Jan Nepomuk z Geisslernu, který zámek částečně opravil; po něm (po r. 1837) zdědila zámek jeho manželka Josefa, rozená Nebelová z Türkheimu, a v r. 1845 byly panství i zámek předány jejím dětem; v r. 1848 byl zámek zcela obnoven. V r. 1859 jej získala její dcera Flora, provdaná za hraběte Mořice Friesse († 1887). Právě Mořic Friess dal zámek po drobných úpravách v 14. 1859-1861 dostavět; v pseudorenesančním duchu jej adaptoval příslušník slavné stavitelské rodiny, vídeňský architekt dánského původu Theofil Hansen. Přístup do zámku je od východu. Na severu zůstalo zachováno renesanční předhradí. Nedaleko zámku stojí zajímavá barokní pohřební kaple s arkádovými ochozy po stranách, datovaná rokem 1720.

Za prusko-rakouské války v r. 1866 se na černohorském zámku setkali 12. července náčelník pruského generálního štábu Moltke a kancléř Bismarck s francouzským vyslancem Napoleona III. v Berlíně V. Benedettim, který s nimi jednal o dalším uspořádání poměrů ve střední Evropě.

Dnes je zámek státním majetkem, spravuje jej odbor sociálního zabezpečení ONV v Blansku a slouží jako domov důchodců.