Boskovice

Podle hradu se psal již v r. 1222 Jimram z Boskovic. Původní boskovický hrad byl menší raně gotickou opevněnou stavbou západně od pozdějšího hradu, z níž se zachovalo hlavně základové zdivo palácové části a stopy opevnění – příkopy a valy. Tento malý hrad byl pobořen r. 1312 vojskem krále Jana Lucemburského, když se vzbouřil Arkleb z Boskovic (1292–1342); byl však ve 20. letech 14. století znovu postaven. Boskovický hrad byl znovu vyvrácen na konci 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem a dnes se z něho zachovaly pouze nepatrné zbytky. Zbořený hrad i Boskovice koupil od Tasa z Boskovic Heralt z Kunštátu, který patřil ke královskému dvoru, kde rozhodoval spor mezi oběma markrabaty. Markrabě Jošt mu dal souhlas k vybudování nového hradu. Heralt z Kunštátu zahájil jeho výstavbu před r. 1398. Na místě původního raně gotického hradu vybudoval pouze předsunutý strážní objekt a stavbu vlastního hradu začala východně odtud, na místě vhodnějším pro rozsáhlejší a nedobytnější objekt. Heraltův hrad zaujímá ústřední část dnešního areálu. Jeho nepravidelný tvar vymezuje plášťová zeď, k níž zvenčí přiléhá na severovýchodě vstupní brána. Na jižní straně byl vystaven obytný palác, doplněný na východě a západě věžemi. K prostorám prvního patra náležel hlavní sál s charakteristickou obkročnou klenbou. Hradní celek vytvářel jednolitou hmotu, neboť plášťová zeď, palác a věže se výškově mnoho nelišily. Pro způsob výstavby, příznačný pro dvorské stavitelství Václava IV., a zvláště pro tvarosloví částečně zachovaných kamenických článků hradního sálu byla stavba připisována přímo Václavově dvorské huti. Nasvědčovaly by tomu i vztahy Heralta z Kunštátu k Lucemburkům. V r. 1418 drželi hrad Boskovice Boček a Viktorín z Kunštátu, v r. 1424 se jej i s předsunutým strážní objektem zvaným Bašta zmocnili husité. R. 1434 vlastnil boskovické panství pozdější český král Jiří z Poděbrad († 1471). Ten si chtěl rod pánů z Boskovic zavázat, a proto v r. 1458 postoupil hrad zemskému hejtmanu Vaňkovi z Boskovic († 1465). Tím se tedy opět dostal do držení rodu, který jej založil. Pánové z Boskovic vlastnili pak hrad až do r. 1547. Boskovicové patřili v 15. století k nejvýznamnějším panským rodům na Moravě a zastávali významné hodnosti a úřady. Jeden z nich, Vaněk Letovický z Boskovic, proslul r. 1453 řečí na obranu Moravanů. Po něm držel rodový majetek jeho syn Václav (od r. 1465), který se jako nejvyšší komorník olomouckého zemského soudu zasloužil o to, aby zápisy do zemských desk byly psány česky, a nikoli jako dosud latinsky. Významnou politickou postavou se stal Jaroslav z Boskovic (1452–1485), tajný rada a kancléř uherského krále Matyáše Korvína. Jeho závratnou kariéru zmařilo nařčení ze zrady; Jaroslav z Boskovic byl ve Vídni na dnešním Lobkovickém náměstí v r. 1485 sťat a pohřben ve svatoštěpánském kostele. Jeho bratr Ladislav Velen z Boskovic (1455–1520), jeden z nejvzdělanějších šlechticů své doby, který opustil vysoké církevní úřady, aby se mohl ujmout správy rodového majetku, vystavěl kostely v Boskovicích a v Chornici, radnici v Boskovicích a zámek v Moravské Třebové, kde ponejvíce přebýval. Boskovickému kostelu věnoval iluminovanou Boskovickou bibli z let 1414–1417, uloženou dnes v Univerzitní knihovně v Olomouci. Osudy posledních Boskoviců již nejsou spjaty s jejich rodovým sídlem, ale s jinými zámky, zejména s Černou Horou, Bučovicemi a Moravskou Třebovou. Tísněni hospodářskými poměry prodali v r. 1547 Boskovice hornickému podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice, povýšenému nedlouho předtím do rytířského stavu a obdařenému erbem zkřížených hornických kladívek. Stavební úpravy hradu v průběhu 15. století, zvláště za Ladislava Velena z Boskovic, nebyly nijak rozsáhlé. Nová velká stavební etapa v dějinách boskovického sídla začala za nových držitelů, Ederů, a jejich nástupců. Nejdříve se začalo se stavbou nového pásu hradeb, posílených baštami (výpadní branka z r. 1547), a Šimon Eder dal provést i určité úpravy v prostoru hradního paláce. Práce na přestavbě hradu pokračovaly i za dalšího majitele, Jaroše Morkovského ze Zástřizl. Tehdy vznikla renesanční hláska, byly postaveny přilehlé budovy vstupní brány a dokončeno pevnění. Stavební práce skončily za Jarošova nástupce Václava staršího Morkovského ze Zástřizl (1583–1600). Tento vzdělaný muž, udržující styk s proslulým kalvínským teologem Theodorem Bezou ze Ženevy, vybudoval na boskovickém hradě vzácně vybavenou zbrojnici a založil zde i rozsáhlou knihovnu. Další držetelé hradu z rodu pánů ze Zástřizl se rychle střídali. Po smrti Jana Bohuše ze Zástřizl v r. 1687 panství přešlo na vdovu (asi padesátiletou) Zuzanu Prakšickou ze Zástřizl; nerovným sňatkem připadl hrad v r. 1690 jejímu novému (čtyřiadvacetiletému) manželu Valteru Xaverovi z Ditrichštejna. Hradní stavba již Ditrichštejnům nevyhovovala, a proto začali budovat nákladnou zámeckou rezidenci poblíž středu města, za radnicí. Na tuto stavbu však používali zdivo hradu, takže už r. 1707 byla značně pobořena vyhlídková věž a bašta. Přesto však byl hrad i nadále obýván (do r. 1729) a dokonce i opravován. V r. 1706 byly například vybudovány před vstupem do hlavní brány rozsáhlé konírny a před nimi příkopy naplněné vodou. Podle zachované veduty se hrad tyčil na nezalesněném kopci, měl charakteristické věže a hradní kapli a byl opevněn hradbami. Do r. 1733 byla na hradě vrchnostenská kancelář; pak byla převedena do nového zámku. V důsledku ztráty své funkce hrad chátral. Na správcův rozkaz byla stržena hradní střecha na zdivo pro vrchnostenské stavby ve městě i v okolí. Vlivem neustálého rozebírání zdiva i v 19. století zmenšil se areál hadu na minimum. Dochované zříceniny byly zajišťovány v r. 1929 a po sesutí zdiva paláce znovu v r. 1942. Systematické stavební zabezpečovací úpravy započaly však až po r. 1945, po zestátnění hradu. Byla upravena renesanční brána v předhradí a hláska byla adaptována pro lapidárium a vstupní síň. Z nepatrných zbytků původního zdiva si těžko můžeme učinit představu o někdejším vrcholně gotickém a renesančním hradě. Mohutné hradební zdi jsou jen kulisou propadlých stropů a kleneb, které připomínají dobu rozkvětu hradních sálů a prostor. V hořejším rohu brány se dochovala jediná dřevěná kladka, která je posledním zbytkem někdejšího padacího mostu, jenž vedl přes příkop, dnes zcela zasypaný. Po levé straně hradu byla hlásná věž se střílnami i s cimbuřím. V nádvoří zříceniny jsou zachovány tři polozasypané brány s erby držitelů hradu. V přízemí byly zbrojnice a věznice i proslulá hladomorna, hluboká 15 m, která je dnes úplně zaházená sutinami. Z hradních zajímavostí je třeba zmínit se i o studni, která je hluboká 96 m a má výbornou pitnou vodu, jež se čerpá šlapacím kolem. Studna je dodnes v provozu. Úvodní expozice ve zmíněném lapidáriu nás seznamuje s historií objektu, jeho vznikem, slávou i úpadkem s přihlédnutím k významným událostem i osobnostem..

Popis místa viz heslo "Boskovice - Bašta". Názory odborníků se různí - někteří míní, že jde o původní sídlo pánů z Boskovic (doba založení mezi 11. a 13. stoletím), další mají za to, že zde byla vybudována ve 13. - 15. století předsunutá bašta hradu. Každopádně, funkci bašty plnilo toto místo tak i tak - několikrát bylo v bojích pobořeno a poté opraveno, definitivně bylo r. 1707 rozmetáno střelným prachem..

Lesy tehdy bývaly velmi hluboké, jen málokde bylo vidět malou osadu. Člověka nebylo možno spatřit ani za několik hodin jízdy. Jednou si vyjel brněnský kníže na hon do lesnaté krajiny na sever od Brna. Ubíral se se svým doprovodem krásným údolím řeky Svitavy a zabočil do údolí říčky Bělé. A tu náhle spatřil kníže divokého kance. Lovecká vášeň mu zajiskřila v očích, pobídl ostruhami koně a začal ho pln nadšení pronásledovat. Kanec pádil, prodíral se houštím a kníže tryskem za ním. Kůň v prudkém běhu přeskakoval vyvrácené kmeny stromů, pádil přes močály a pak se dal vzhůru do mírného kopce. A zde se teprve podařilo knížeti kance skolit. Seskočil s koně a prohlížel si krásný kus. Když se dosyta pokochal pohledem, začal se ohlížet po své družině. Kolem však jen šuměl les a nebylo slyšet ani štěkot psů, ani lidské hlasy. Marně volal, marně dával znamení rohem. Jen lesní ozvěna mu byla odpovědí. Dlouho bloudil po lesích, až nakonec celý utrmácený a hladový dojel na rozlehlou mýtinu, kde spatřil čihadlo a malou chaloupku. Byl nejvyšší čas, slunce se již sklánělo k západu. A tu kníže spatřil statného muže, jak krmil venku hladová ptáčata. Byl to ptáčník Velen. Když uviděl neznámého pána, šel mu vstříc a uctivě ho přivítal, jak bylo tehdy zvykem. Zavedl ho do chaloupky, pohostil ho a pak unaveného poutníka zavedl k potoku a ukázal mu tůň, aby se zde osvěžil a spláchl z těla prach. Při koupeli mu omýval tělo věníkem a osušoval šatem, jak bylo tehdy zvykem hostu činiti. Když se pán vykoupal, posadil ho na podušku a pročesával mu mokré vlasy dřevěným hřebenem. Pak ho nechal u sebe přespat. Ráno vyvedl cizince z lesa a ukázal mu cestu k Brnu. Kníže ptáčníku mile poděkoval a pozval ho na brněnský hrad řka, aby se po příchodu prokázal vrátnému dřevěným hřebenem. Velen začal tušit, že neznámý je nějaký velký pán, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by to byl sám brněnský kníže. Když později zavítal do Brna, navštívil i brněnský hrad. Byl uveden do komnat, a když se otevřely dveře, vešel jeho bývalý host. Velen podle hlubokých úklon sloužících poznal, že je to sám kníže. Ten ho srdečně přivítal, skvěle ho pohostil a nakonec se zeptal, má-li nějaké přání, aby je vyslovil, že bude splněno. Velen se zdráhal a potom po dlouhé chvíli poprosil knížete, aby mu daroval kousek lesa, kde má své čihadlo. Kníže se usmál a pak řekl: "Prokázal jsi mi tak velikou službu a tak malou žádáš odměnu? Daruji ti nejen les u čihadla, ale dám ti tak velké území, které moji lidé za den obejdou, se všemi horami, údolími, pastvinami a lesy, potoky a vodami a se vším, co v nich jest a bude." A potom Velena povýšil do šlechtického stavu. A protože každý šlechtic míval erb, dostal ho i Velen. Ve znaku měl bílý sedmizubý hřeben s věníky a poduškou v červeném poli, to jest předměty, kterými kdysi knížeti posloužil. Přešťastný ptáčník si v darované krajině vyhlédl nejpříhodnější místo, kopec, na kterém začal stavět hrad. Hrad rychle rostl, už byl i zastřešen, ale stále neměl jméno. Velen usilovně přemýšlel, jak by ho měl nazvat. Chodil z jedné komnaty do druhé a tu se stalo, že zakopl o práh, srazil si palec a zanaříkal: "Už nebudu chodit bosko více."

A tak byl hrad nazván Boskovice. Rovněž městečko, které pod hradem vzniklo, začalo se takto nazývat.