sousoší sv. Peregrina Laziosi

Sousoší z r. 1761 není autorsky určeno, vzhledem k fundátorovi však patří k velkému souboru manětínské barokní plastiky. Bylo postaveno "ex voto", tedy "ze slibu", že zřejmě tragicky vyhlížející nehoda barokního kavalíra dopadla dobře. Na odstupněném soklu je umístěn podstavec, jehož dvě boční stěny jsou zdobeny figurálními reliéfy v rokajových rámech a zobrazují vyjížďku hraběte Lažanského na koni i jeho nehodu. V přední kartuši je v rokaji tesaný nápis s chronogramem. Vrchní část podstavce se rozšiřuje a je zdobena malou kartuší se znakem Lažanských s klenotem (loukoť s korunkou). Na podstavci je klečící postava sv. Peregrina z levého profilu, levá ruka spuštěná v klíně, otočená dlaní nahoru, pravá položená na hrudi. Světec klečí levým kolenem na kvádříku, pravou nohu má předsunutou před tělem a ovázanou přes holeň. Vzhlíží na kříž, který je před ním a z něho se k němu sklání Kristus, jehož pravá ruka je odpoutaná od kříže. Kolem bočních stran a zadní strany sochy je nově zhotoveno dřevěné ohrazení, vsazené do kamenných sloupků. Kamenný sokl je asi 2 m vysoký, samotná socha je pískovcová. Kříž je vysoký 220 cm, socha klečícího světce v životní velikosti asi 165 cm. Sousoší lemuje dřevěná ohrádka ze tří stran..

Tento světec byl kanonizován r. 1726, tedy jen 35 let před jeho úrazem. Sv. Peregrinus jako patron rodiček byl totiž vzýván také při bolestech a úrazech nohou, při rakovině, revmatismu, dně a moru. Peregrin (latinsky Peregrinus, italsky Pellegrino) Laziosi (1265 ve Forli–1. května 1345 tamtéž) byl kněz a servitský mnich, člen řádu služebníků Panny Marie neboli servitů. Katolickou církví byl kanonizován 27. prosince 1726 a jeho svátek se připomíná dne 1. května. Narodil se v aristokratické rodině ve městě Forlì na jihovýchodě dnešního regionu Emilia-Romagna, severozápadně od Ravenny a San Marina. V mládí vyrůstal jako mladý společenský šlechtic. Obyvatelé jeho rodného města byli názorově rozděleni na dva tábory, občanský a šlechtický, a často zde propukaly konflikty mezi oběma stranami. Jako zprostředkovatel míru tam byl vyslán představitel řádu servitů, pozdější světec Filip Benicius (Filippo Benizzi 1233-1285), jehož ve sporu Peregrin napadl. Tento incident se stal zlomovým momentem v dalším Peregrínově životě. Na znamení pokání a pokory požádal r. 1292 o přijetí do noviciátu v Sieně. Kolem r. 1295 se vrátil do rodného města, kde se stal duchovním správcem. Své přání, aby tam, kde je možné rozdávat se druhým, prováděl s neúnavnou láskou k trpícím. Stal se velmi populárním a jeho kázání získávala mnoho stoupenců. Ve věku 60 let se mu na noze objevil rychle postupující zhoubný nádor, který zanedlouho napadl i kosti. Nádor se projevoval otoky, krvácením a nesnesitelným zápachem. Lékaři viděli jediné řešení v amputaci postižené končetiny. V noci před zákrokem se v nemocnici před obrazem s ukřižovaným Ježíšem úpěnlivě modlil až vyčerpáním usnul. Na druhý den měl nohu úplně zdravou. Zpráva o zázračném vyléčení se rychle rozšířila po městě a ještě znásobila důvěru lidí k Peregrinovi. Mnozí ho začali uctívat, ale on zůstal věrný svému jednoduchému řádovému životu. O 20 let později zemřel jako osmdesátiletý a byl pohřben v rodném Forlì. U jeho hrobu, navštěvovaném četnými zástupy lidí, pak docházelo k řadě zázraků. Dnes se místo uložení ostatků tohoto světce nachází v jemu zasvěcené bazilice ve Forlì. Jeho řádoví bratři dosvědčovali, jak důsledně dodržoval pokání. Údajně si po 30 let vůbec nesedl. Stál při jídle, klečel při modlení a při spaní se opíral o zeď nebo o skálu. Jako světec se stal populárním nejen v Itálii, ale také v Rakousku nebo ve Španělsku..