špitál s kaplí Nejsvětější Trojice

Nejprve jimi bylo osm mužů, později se k nim připojily čtyři ženy. Všichni měli povinnost modlit se v určených hodinách za spásu členů černínské rodiny. Provoz zařízení, včetně ošacení, hradila správa panství. Petrohradský špitál byl jedinečný svou stavební dispozicí. Obdélnou kapli totiž obklopoval ochoz, z něhož se vstupovalo do obytných místností pro obyvatele. Byl kopií kaple sv. Vavřince v Praze na Strahově. Staří a opuštění lidé zde žili až do jara 1945, kdy je vystřídali tzv. národní hosté, němečtí uprchlíci z východu. Bohužel po válce špitál postupně chátral a někdy kolem roku 1977 byl demolován. Ošetřujícím personálem v podobných zařízeních bývali, kromě duchovních osob, často i světští lidé bez patřičného vzdělání, někdy i bez soucitu. Poměry ve špitálech byly někdy tak nesnesitelné, že v nich nechtěli přebývat ani žebráci. Správci špitálů svá zařízení také (řečeno současným jazykem) tunelovali, tedy obohacovali se na úkor osob svěřených jim do péče. Stav byl tak neutěšený, že se o nápravu pokusil císař Ferdinand I., vydáním tzv. špitálního dekretu ze dne 22. 3. 1545, jenž ustanovil dohled nad těmito zařízeními. Dekret platil v celé habsburské říši, a proto se můžeme domnívat, že zlořády nebyly specifikem jen českých zemí. Situace se ale v průběhu staletí k lepšímu nezměnila. Skutečné zlepšení přinesla až Direktivní pravidla, vydaná 24. 3. 1781 císařem Josefem II. Ta určovala jak a komu má být slouženo..