Děvín

Na jihozápadě je Děvín oddělen sedlem od vyššího Hamerského špičáku, kde se také zachovaly zbytky opevnění, snad strážní stanice k ochraně cesty do Mimoně. Dávný význam této cesty naznačují nálezy římských mincí v prostoru od Mimoně až k pohraničním Petrovicím na severu, dokonce i pod samotným Děvínem, ale doklady pro to, že zde stála nějaká pevnost ještě před počátkem kolonizace, zcela chybějí. Dostatečným vodítkem při zajišťování skutečného stáří hradu nemůže být ani jeho název Děvín, odvozený nejspíše přivlastňovací příponou do osobního jména Diva, i když se s tímto pojmenováním setkáváme již v raném období našich dějin jinde, u hradu nad soutokem Moravy a Dunaje a zejména u hradiště nad Zlíchovem, známým z Kosmovy pověsti. Vlastní historie hradu Děvína v někdejším Boleslavsku začíná ve 13. století. Široké okolí až k pohraničním hvozdům bylo tehdy v rukou rodu Markvarticů a pravděpodobně oni byli ještě před r. 1250 zakladateli hradu. Za Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) však již hrad patřil králi, neboť v listině z r. 1260 se uvádí jako svědek Jindřich, purkrabí na Děvíně, a v zápise z r. 1283 je Děvín jedním ze čtyř hradů, které Václav II. postoupil Janovi z Michalovic. Celková dispozice hradu, daná terénem a obrannými potřebami, byla zřejmě dovršena ve 14. století a pak se již měnila jen málo. Vlastní hrad, umístěný na vyšší části elipsovité plošiny, tvořila hranolová věž připojenou budovou paláce, které uzavíraly nejširší jihozápadní stranu protáhlého nádvoří, chráněného z ostatních stran srázem a vysokými hradbami. Hluboká studna na nádvoří zajišťovala zásobu vody pro případ obléhání. Vstup do horního hradu byl možný pouze branou ve věži z níže položeného předhradí. Toto rozsáhlé prostranství tvaru trojúhelníka, jehož jednu stranu tvořil palác s věží, bylo opět z obou dalších stran opevněno hradbami nad svahem. V nejužším místě tvořily hradby parkán, zabezpečený ještě válcovou strážní vížkou stojící mimo. Jediná přístupová cesta do předhradí vedla na jihovýchodě pod hradbami hlavního nádvoří a v místech paláce byla uzavřena dvěma branami. K její ochraně sloužila hranolová bašta, vystupující z hradební zdi, a skalní výstupek na severozápadním cípu hřebene, upravený v plošinku s cimbuřím vytesaným do pískovce. Po Janu z Michalovic patřil hrad dočasně vyšehradskému proboštu Janovi a od poloviny 14. století Vartemberkům, potomkům původních zakladatelů, kteří jej drželi s krátkou přestávkou až do poloviny 16. století. Spolu s nedalekou Stráží, Ralskem, Zákupy i vzdálenějším Tolštejnem tvořilo děvínské panství, k němuž kromě okolních vesnic trvale patřilo i městečko Osečná a alespoň část Mimoně, rozsáhlou državu strážské větve rodu Vartemberků. Vnitřní hranice panství se často měnily neustálým dělením mezi sourozence, opětným scelováním i majetkovými převody mezi příbuznými. Pokud byl Děvín samostatným statkem, sloužil jako sídelní hrad vrchnosti. Mimořádně významná úloha Vartemberků v dějinách českého státu vytvářela příznivé podmínky pro rozkvět všech jejich hradů, i když Děvín stál poněkud ve stínu Ralska a Stráže. Příslušnost k panství Vartemberků výrazně poznamenala osudy Děvína zejména v 15. století. V dobách husitských válek sice k obléhání hradu nedošlo, třebaže jeho tehdejší držitel Petr z Vartemberka patřil k předním stoupencům císaře Zikmunda, ale útok přišel o málo později, za války bývalých spojenců, tj. vartemberského rodu s lužickými městy. Z odvetného vpádu Lužičanů do Čech v r. 1444 byl Děvín obležen, ale dobýt ho se nepodařilo. Zpustošeny a vypáleny byly jenom vesnice náležející k hradu. Od počátku 16. století se vartemberské državy v této oblasti začaly drobit a přecházet do cizích rukou. Po Stráži, kterou koupili v r. 1504 Hiršpergárové, prodal r. 1516 Jan z Vartemberka hrad Děvín Biberštejnům, za jejichž vlády sídlil na hradě zpravidla jenom hejtman. Třebaže dochované zbytky zdiva bez charakteristických architektonických prvků nedovolují přesně určit rozsah jednotlivých přetaveb hradu, pozůstatky sgrafita na omítce, patrné ještě na počátku 20. století, napovídají, že nejspíše za Biberštejnů došlo k posledním, renesančním úpravám alespoň některých budov. Ale již v posledních desetiletích 16. století nutily finanční potíže Karla z Biberštejna k postupnému rozprodávání vesnic děvínského panství. Jejich podstatná část, soustředěná kolem městečka Mimoně, se stala jádrem nového zboží, jež svým významem brzy Děvín převýšilo. Protože Karlův syn Adam z Biberštejna zůstal bez potomků, došlo po jeho smrti na počátku 17. století mezi příbuznými ke sporům o dědické podíly, které nakonec r. 1604 skoupil Jan Mylner z Mylhauzu, pán na Mimoni. Pobělohorské konfiskace postihly také rodinu Mylhauzů. Janu Mylnerovi z Mylhauzu, který po porážce stavovského odboje ujel ze země, byly r. 1621 konfiskovány všechny statky. Mimoň a Děvín, k němuž tehdy patřila ves Hamr a později zaniklé osady Novina, Černá Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy, připadly nejprve jako císařská zástava potom dědičně Janu Hofmanovi z Zeidleru, protestantu saského původu. Ten však ztratil císařkou přízeň, jakmile v r. 1631 vpadl saský kurfiřt do Čech. Proto zasáhla o dva roky později znovu konfiskační komise a panství získal Albrecht z Valdštejna. Ale v r. 1634 byl vévoda frýdlantský zavražděn a v krátké době se již potřetí konfiskované mimoňské a děvínské zboží vrátilo do rukou Zeidlerů. Když je od nich v r. 1651 koupil Jan Putz z Adlerthurnu, přešlo trvale centrum správy panství i sídlo vrchnosti z Děvína na zámek v Mimoni. V kupní smlouvě, ani o tři roky později v berní rule, se dokonce hrad Děvín vůbec nepřipomíná, takže lze předpokládat, že byl neobývaný, ne-li pobořený. Neudržované budovy pustly a odvoz kamene na stavbu domů v blízkém Hamru dílo zkázy dokončil. Dnes jsou obě nádvoří porostlá stromy a zbytky silných zdí z hrubě opracovaného pískovce jen dávají tušit někdejší mohutnost nikdy nedobytého hradu.