Tuchoraz

V sedmdesátých letech 15. století ji přestavěl zemský písař Mikuláš Sviták z Landštejna na nevelký, ale honosný hrad. Ten však už za následujících vlastníků Smiřických ztratil připojením k černokosteleckému panství postavení šlechtického sídla. Od konce sedmdesátých let 16. století byl pouze sídlem vrchnostenských úředníků. Po obléhání Švédy v roce 1639 nebyl už udržován a postupně chátral. Na konci 18. století byl mimo věž téměř rozebrán na materiál pro dostavbu rozsáhlého hospodářského dvora, jehož jedna budova je rovněž pozdně gotická. Zajímavou historii zaznamenávají dobové prameny: V roce 1837 uprostřed žní prý přijeli kočárem dva muži a vystoupili do podkroví věže. Tam pod trámy vylámali otvor, vyzvedli z něj velkou truhlu a odjeli. Přes veškeré úřední pátrání se nepodařilo tyto muže, kteří údajně odvezli část rodového pokladu pánů Smiřických, ani zadržet ani zjistit. Z původní gotické zástavby se dodnes dochovaly jen zbytky paláce, části obvodového zdiva s kvádrovým nárožím bašty a především vstupní, 20 m vysoká hranolová věž. V 2. patře věže kryté mansardovou střechou se zachovala krásná hvězdová klenba připomínající parléřovský vzor..

1362 je ve staroměstské soudní knize uváděn rytíř Roštěk z Tuchoraze. Za vlády Václava IV., prokazatelně od r. 1388, vlastnil Tuchoraz Petr z Klučova, který na zdejší skále nad potokem Šemberou vystavěl někdy na počátku 15. století nejstarší kamenné jádro tuchorazské tvrze. O ní je první zpráva v erekčních knihách pražského arcibiskupství k r. 1409. Po Petrovi z Klučova a z Tuchoraze (U po r. 1419) sídlil na tvrzi patrně Petr Šesták z Tuchoraze, o němž je náhodná zmínka ještě k r. 1436. V r. 1441 získal Tuchoraz novoměstský měšťan Daniel Žitavský z Koňského trhu. Z jeho finančních prostředků vybudoval pod tvrzí nedaleko mlýna v r. 1451 novoměstský rybníkář Rameš místní rybník. Po smrti Daniela z Tuchoraze (U 1462) zdědila tvrz a ta ji o rok později postoupila svému druhému manželovi Mikulášovi z Landštejna, purkrabímu na Hluboké. Pravděpodobně nedlouho poté, co se Mikuláš Svitáček z Landštejna stal v r. 1468 jako maršálek královny Johanky (do r. 1471) a nejvyšší písař desk zemských (do r. 1485) významným dvorským a zemským úředníkem, zahájil přestavbu malé tuchorazské tvrze, která už nevyhovovala jeho novému společenskému postavení. Jak dokazují dochované zbytky tvrze a její mladší popis ze 17. století, vystavěl si Mikuláš Svitáček honosné šlechtické sídlo s větším palácem a mohutnou vstupní věží, na niž dal umístit pamětní desku. Její text umožňuje přesnější časové zařazení stavby a jmenuje nejen jejího stavebníka, ale také zcela výjimečně i jejího stavitele: „Léta Božieho MCCCCLXXVII tato věže dělána jest skrze náklad urozeného pana, pana Mikuláše z Landštejna, nejvyššieho písaře desk královstvie českého a dělal jest mistr Květon. Amen.“

Po smrti Mikuláše Svitáčka z Landštejna a z Tuchoraze (U 1485) zdědil Tuchoraz jeho syn Jan Svitáček z Landštejna a na Tuchorazi, který k ní v r. 1505 přikoupil tvrz v Chrástu. Když zemřel (U po r. 1509), připadl veškerý zdejší majetek jeho manželce Anně z Kopidlna a z Tuchoraze a teprve po r. 1523, když dospěl, zdědil Tuchoraz její syn Adam Svitáček z Landštejna a z Tuchoraze. Ten měl časté spory se sousedním městem Českým Brodem. Po jeho smrti (U po r. 1537) se stal poručníkem Adamových nezletilých dcer, Elišky, Hedviky a Marie, jejich strýc Vilém Sviták z Landštejna. Při novém vkladu do desk zemských v r. 1542 byla zdejší tvrz, stejně jako i v dalších zápisech ze 16. století, označena jako zámek. Od r. 1543 vlastnila pak Tuchoraz Eliška z Landštejna a z Tuchoraze a brzy poté se dostala do vlastnictví jejího manžela Bořivoje, purkrabího z Donína. Bořivoj z Donína a na Tuchorazi se zúčastnil v r. 1547 stavovského povstání a jako jeho aktivní účastník byl pak odsouzen k pokutě a k domácímu vězení, které si zprvu odpykával na Benátkách a od r. 1551 na Tuchorazi. Když v r. 1571 zemřel, zdědily zdejší majetek jeho dcery a ty tuchorazskou tvrz s poplužním dvorem a mlýnem, zámek pustý Šember, městečko Tuchoraz s krčmou a panskou kovárnou, Masojedy s krčmou, Chrást s tvrzí, mlýnem a krčmou a Limuzy prodaly 29. srpna 1579 Jaroslavu Smiřickému ze Smiřic k černokosteleckému panství. Od konce sedmdesátých let 16. století byla tuchorazská tvrz pouze sídlem vrchnostenských úředníků. V r. 1639 ji oblehlo švédské vojsko a po ne)spěšném dobývání vypálilo přilehlou ves. Objekt tvrze, který postupně chátral, byl pak z nařízení patrimoniální správy černokosteleckého panství v r. 1770 až na vstupní věž rozebrán a ze získaného materiálu byly zpevněny okolní jezy a hráze. Do popředí zájmu patrimoniálního úřadu se dostaly zbytky tuchorazské tvrze ještě v r. 1837. Tehdy uprostřed žní přijeli v kočáru do Tuchoraze dva muži, v místě si najali zedníka a spolu s ním a šafářem vystoupili do podkroví věže, kde pod trámy vylámali otvor a vyzvedli z něho velkou truhlu. Těžké břemeno ihned snesli do kočáru a odjeli. Přes veškeré úřední pátrání se nepodařilo tyto muže, kteří údajně odvezli část starého rodového pokladu pánů Smiřických, ani zadržet, ani zajistit. Při pozemkové reformě byl celý areál tuchorazské tvrze svěřen v r. 1923 do péče nabyvatele zdejšího zbytkového statku. Z původní gotické tvrze v Tuchorazi se dodnes dochovaly pouze zbytky starého paláce, části obvodového zdiva s kvádrovým nárožím čtverhranné bašty a především vstupní 20 m vysoká hranolová věž s téměř čtvercovým půdorysem (8,4 + 9,6 m). Vypíná se jižně od obce uprostřed malebné krajiny na pokraji lesnatého komplexu nad potokem Šemberou a nad místním rybníkem s mlýnem. K věži, stojící poblíž dvora s pozdně gotickou hlavní budovou je původní přístup od severu hrotitým vjezdem a lomenou brankou pro pěší, které v minulosti zabezpečovaly padací mosty a příkop. Z nádvoří byl vstup do objektu pouze jednou branou se zkoseným ostěním. Nad vstupním vjezdem spočívá na spodní římse obdélná pamětní deska v bohatě profilovaném rámu, lemovaném v nadpraží oblým prutem. Ten po stranách dosedá na malé hlavice oblých přípor, končících na římse polygonálními patkami. V horní části desky je symetricky umístěn landštejnský erb a pod ním gotickými minuskulemi nápis z r. 1477, datující tuto stavbu a jmenující jejího stavebníka i stavitele. Věž, vybudovaná z velkých tesaných kvádrů, je rozčleněna horizontálními římsami na přízemí s podzemním prostorem pro manipulaci s padacími mosty, na dvě patra a na podstřeší. Přízemí objektu je zaklenuto dvěma poli křížové klenby, jejíž dvakrát vyžlabená žebra s oblými pruty po stranách dosedají na patkách na kuželové konzoly. Ve svorníků je ztvárněn štít ve tvaru sférického trojúhelníka se zkosenými rohy, na němž je pětilistá landštejnská růže. Prostora v prvním poschodí, přístupná po šnekovitém schodišti pravoúhlým portálem s profilovaným ostěním, je valeně sklenutá a osvětlují ji dvě jednokřídlá obdélná okénka od východu a západu. Dispozice této prostory je identická s dispozicí původní obytné síně ve druhém poschodí, osvětlené ze všech čtyř stran velkými obdélnými okny s kamennými kříži, z nichž tři mají ve výklencích kamenná sedadla. Při západní straně věže, obrácené ke svahu, jsou pak vedle okna ještě dveře, vedoucí na arkýřovitý sekret, který je ke stěně objektu připevněn na krákorcích. Staré nápisy ze 16. a 17. století, objevené na jejich stěnách, připomínají zřejmě jména dávných návštěvníků stavby. Při každé ze čtyř stěn této síně vystupují vysoké válcové patky, z nichž vyrůstají mělce vyžlabená žebra, která se navzájem protínají a utvářejí obkročnou hvězdovou klenbu. Klenba, připomínající obrazec Parléřovy klenby ve svatováclavské kapli v chrámě sv. Víta na Pražském hradě z r. 1367, potvrzuje, že se její stavitel inspiroval staršími parléřovskými vzory. Nad druhým poschodím stavby je nadezdívka, ukončená kamennými krákorci, na nichž spočívalo původně zřejmě hrázděné polopatro, přístupné při jižní stěně věže po šnekovitém schodišti. Věž, krytá dnes mansardovou střechou, je významnou stavební památkou gotické architektury z konce vlády Jiřího z Poděbrad..