Tálínský rybník

Jižní hrází o délce asi 150 m z něj Tálínský potok vytéká. Druhá hráz uzavírá k západu vybíhající zátoku, v níž se nachází malý ostrůvek. Západní hrází vytéká potok Olšovka, který napájí nedaleký Selibovský rybník o rozloze 40 ha. Obě hráze zdobí mohutné staré duby. Břehy rybníka lemují rákosové porosty, v nichž hnízdí řada vodních ptáků, zejména divoké kachny a rackové. Spatřit tu lze i volavky. Tálínský rybník je rybníkem chovným, zejména je využíván pro chov kaprů, štik, candátů a sumců. Výlov se koná zpravidla jednou za dva roky. Přestože je Tálínský rybník malebný a rozlehlý, nijak by ve zdejší jihočeské krajině nevynikal. K jeho proslulosti však přispěla zlidovělá písnička. Začíná slovy "Když se ten Tálínskej rybník nahání, dosahá voděnka k samému kraji" a v českých zemích ji zná skoro každý. Dlouho byla považována za lidovou, tedy za dílo anonymních autorů, avšak před časem se podařilo jednomu amatérskému badateli její tvůrce odhalit a vznik písničky objasnit. Na jižní hráz Tálínského rybníka přichází polní cesta a s ní dnes i žlutá turistická značka. Právě po té přicházeli kdysi do Tálína k muzice a za děvčaty dva mládenci, venkovští hudebníci. Pocházeli z Maletic, vesničky na pravém břehu Blanice jižně od Selibova. S vesnickou kapelou obcházeli okolí, ale právě v Tálíně jim učarovaly modré oči místní krasavice. Jmenovala se Marie Anna a byla dcerou zdejšího baštýře. Zamilovaní kamarádi tehdy složili písničku. Melodie napadaly především houslistu Jana Procházku, prosté a hezké verše zase spíš jeho kamaráda Martina Bláhu. Pamětníci vzpomínali, že písničku o Tálínském rybníku mládenci zazpívali poprvé při muzice v Selibově. Psal se tehdy snad rok 1840 nebo to bylo o rok či dva později. V každém případě se písnička velice líbila, rychle se ze selibovské hospody rozletěla do světa a brzy zlidověla. Mládenci však po tálínské hrázi chodili za modrýma očima krásné Marjánky zbytečně. Dívka oběma dala košem a provdala se za zámožného sedláka do vzdálenější Heřmaně, kde prožila celý zbytek života. Nikdo neví, jestli se jí písnička líbila. Svůj věčný sen sní na heřmaňském hřbitově, sevřeném pevnou zdí kolem starobylého kostela sv. Jiljí na návsi. Kamarádi Martin a Jeník zůstali v rodných Maleticích a prý se věrni muzice dožili snad osmdesátky. K věčnému odpočinku byli uloženi na hřbitově v Myšenci, nejspíše ještě na tom starém kolem kostela sv. Havla. Dnes se myšenecký hřbitov nachází při silnici asi 250 m východně od kostela, ten však byl založen až r. 1892. Tak na hřbitovech v Heřmani a Myšenci skončila historie vzniku krásné písničky o Tálínském rybníku, která stále žije..