Švihov

Za Švihovských z Rýzmberka byl od roku 1480 velkolepě pozdně goticky přestavěn. Roku 1547 se stal jeho majitelem Herolt Kavka z Říčan, od jehož potomků hrad koncem 16. století získali Černínové. Kvalitní opevnění způsobilo, že se Švihov ocitl mezi hrady, které měly být na příkaz císaře Ferdinanda III. z roku 1655 zbořeny. Naštěstí byla realizována pouze demolice části vnějšího opevnění. Hrad se však nacházel ve velmi špatném stavu a byl užíván pouze k hospodářským účelům, zvláště jako sýpka. Částečné rehabilitace se dočkal až ve 20. století. Podobu hradu před pozdně gotickou přestavbou prozatím přiliš neznáme. Jeho součástí byl dnešní severní palác jádra, dále nějaká stavba v prostoru pozdějšího Říčanského paláce a snad i jižní palác jádra. Při pozdně gotické přestavbě byly použity a přestavěny oba paláce obklopené novým prstencem vnějšího opevnění s okrouhlými baštami v nároží. Na východní straně dispozici doplnila kaple se závěrem nastavěným na polygonální baště. Protože kaple nemohla přerušit hradby, byl prostor pod ní v plné šíři parkánu řešen jako tunelovitý průchod. Ve středu čela vstupní strany stojí mohutná čtverhranná vstupní věž s jednotlivými patry spojenými šnekovým schodištěm. Mezi ní a Červenou baštou stála budova, pozdější Říčanský palác, a v jižním rameni parkánu jsou doposud patrny zbytky čtverhranného objektu kuchyně, jejíž interiér byl pomocí trompů převeden do charakteristického polygonálního dýmníku. Výstavba hradu započala úpravami paláců a budováním opevnění. Původně zřejmě byly všechny místnosti paláců plochostropé, pouze kaple byla zaklenuta žebrovou hvězdovou klenbou. V průběhu osmdesátých let došlo ke změně plánu a paláce byly opatřeny klenbami. Pokud klenby nejsou přímo dílem Benedikta Rejta, vznikly alespoň pod vlivem jeho huti. Pouze velký sál v druhém patře zůstal plochostropý. Roku 1514 Půta Švihovský z Rýzmberka zemřel a o hrad se rozdělili jeho synové Václav a Jan. Každému připadl jeden palác a odpovídající část parkánu s baštami. Protože však původní plán s takovýmto rozdělením na dva samostatné celky nepočítal, bylo třeba ho modifikovat a doplnit. K čelní spojovací hradbě bylo přistaveno úzké křídlo se schodištěm. Bylo nutné též vyřešit přístup do společné kaple, do níž se chodilo pouze přes velký sál v patře severního paláce. Ten byl proto předělen příčkami tak, aby vznikla chodba oddělená od obytných místností. Druhá patra obou paláců spojily kryté chodbičky, respektive můstky, s nárožními baštami. Nově upravena byla i vysoká vstupní brána, rovněž společná pro oba majitele. Zaklenutím se však zmenšil její průjezd, takže bylo nutno zazdít branku pro pěší a celou věž zvenčí zajistit opěrnými piliři. Jádro s vnitřním opevněním, obklopené vodním příkopem, obcházelo vnější opevnění, viditelně se rozpadávající na dvě odlišné části. První, dodnes zachovaný západní úsek není příliš pokrokový a evidentně vznikl v prvé fázi pozdně gotické přestavby hradu. Výsledkem působení Benedikta Rejta je kromě staveb v jádře (především jeho opevnění včetně vstupní věže) východní část vnějšího opevnění, dnes bohužel v důsledku císařského nařízení z roku 1655 z větší části zbořená. Dobře čitelné terénní relikty odkryl výkop v roce 1951. Úsek tvořila mohutná hradba se třemi rozměrnými, dovnitř otevřenými okrouhlými baštami, na jejichž ochozy vedla zděná schodiště. Součástí této části opevnění byla i nová vysoká vstupní věžová brána, analogická věži v opevnění vnitřního hradu, a patrně i dochovaná okrouhlá bašta napravo od ní. V přízemí torza vstupní věže se dochovala charakteristická střilna s brýlovou průstřelnicí a otočným dřevěným bubnem (stejné střílny byly užity i ve vstupní věži jádra). I vnější opevnění obklopoval široký vodní příkop. Podobu hradu známe i v zaniklých částech velmi přesně díky nástěnné malbě v hradní kapli z dvacátých let 16. století. Na pozadí boje sv. Jiří s drakem je detailně namalován hrad, jak vypadal po dokončení. Víme tedy, že obě čtverhranné věže i paláce ukončovala omítaná hrázděná polopatra pod vysokými střechami. Známe podobu hrázděných hradebních ochozů i drobných špičatých věžiček, jež doplňovaly členitou a malebnou siluetu hradu, shlížející se ve vodní hladině. Prvá fáze hradu zřejmě náležela do kontextu dvoupalácových dispozic. Pozdně gotický Švihov se svým mohutným dělostřeleckým opevněním, širokými vodními příkopy a celým vodním systémem schopným zatopit a rozbahnit širší okolí hradu náležel mezi nejkvalitnější pevnosti své doby. Obranný systém vykazuje četné shodné prvky i řešení se současně přestavovaným hradem Rabí. Kombinace aktivní dělostřelecké obrany s vodními plochami zde byla dovedena k dokonalosti. Užití střílen s otočnými bubny, známých z Rejtova opevnění Pražského hradu, snad ukazuje na jihoněmecké, pravděpodobně norimberské souvislosti..

Ovšem tento plán se v plné šíři nepodařilo uskutečnit, neboť městečko silně trpělo konkurencí nedalekého královského města Klatov. V druhé polovině 14. století byl držitelem švihovského statku s tvrzí Břeněk Švihovský z Rýzmberka, který se v r. 1394 připomíná jako člen odbojné panské jednoty, jež se postavila proti králi Václavu IV. R. 1396 se Břeněk stal dvorským sudím a později se znovu přiklonil k Václavu IV. Břeněk žil ještě r. 1407, kdy daroval roční plat dominikánskému klášteru v Klatovech. Břeňka vystřídal v držení švihovského statku Vilém Švihovský z Rýzmberka, který byl katolík a účastnil se bojů proti husitům. Tento stoupenec plzeňského landfrídu byl nebezpečným sousedem města Klatov, které stálo na straně podobojí. Proto na počátku r. 1425 táborská a sirotčí vojska oblehla švihovskou tvrz. Před Švihovem se shromáždilo na 8000 pěších a přes 1000 jízdních vojáků, vedených hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic, řečeným Bzdinka. Po 15 dnech se posádka o 130 mužích vzdala a tvrz i s městečkem zůstaly v moci táborů pod ochranou města Klatov. O výhodném položení švihovské vodní tvrze svědčí skutečnost, že se ji podařilo dobýt, až když byly prokopány příkopy a voda vypuštěna. Vilém Švihovský zůstal však i nadále na straně katolíků a v l. 1423–1436 byl považován za jejich vůdce v Plzeňském kraji. R. 1427 jej v Tachově husité zajali, ale podařilo se mu uprchnout. R. 1433 bránil Plzeň proti vojskům Prokopa Holého. Když se v Čechách ujal vlády král Zikmund, dostal Vilém v r. 1436 svůj švihovský statek zpět. Jediný Vilémův syn, Půta Švihovský, připomínaný poprvé r. 1472 jako pán na Švihově, zastával významný a výnosný úřad nejvyššího sudího Království českého a r. 1473 získal od krále Vladislava II. právo ke stavbě několika hradů na svých panstvích. Tohoto práva využil již r. 1480, kdy dal novou švihovskou tvrz zbořit a na jejím místě začal stavět rozsáhlý a pevný hrad. V době stavby Švihova, k níž přibylo r. 1490 ještě budování druhého významného hradu, Rábí, se však octl Půta ve značných finančních potížích, přestože kromě výnosného úřadu a švihovského panství s 13 vesnicemi mu patřilo ještě přeštické panství s městem Přešticemi a 10 vesnicemi, panství Rábí, Horažďovice, Prácheň a Roudnice, dále bohaté město Kašperské Hory s právem dobývat drahé kovy a další pozemkový majetek. Pokles hodnoty poddanských platů proto vyrovnával nejenom jejich zvyšováním, ale zejména zaváděním nových robot. Ve snaze získat nové příjmy povýšil městečko Švihov na město a poskytl mu řadu práv, a to nejen hospodářských, ale dal mu i právo hradeb. Půta zemřel náhle r. 1504, což utlačovaní poddaní, kteří svého pána nenáviděli, spojili se zásahem pekelné moci. V l. 1480–1504, tedy ještě za Půtova života, bylo na Švihově postaveno severní křídlo vnitřního hradu. Byl to dvoupatrový palác, původně s dřevěnými stropy, které byly záhy po dokončení stavby nahrazeny klenbami. V patře zůstal prostor nerozdělen a tvořil rozlehlý sál. Dále byl stavěn jižní palác, jehož původně rovné stropy byly ještě během stavby nahrazeny klenbou, bezpochyby podle návrhů tehdejšího stavitele Pražského hradu Benedikta Rietha (Rejta). Na rozdíl od severního paláce byl prostor jižního paláce rozdělen na tři místnosti v přízemí a na dvě v prvním patře. Současně se stavbou obou paláců byla stavěna i hradní kaple s hvězdicovou klenbou, reprezentativní pětipatrová vstupní věž, předsunutá do hradního příkopu, a konečně bylo kolem vnitřního hradu vybudováno i opevnění: bašta pod kaplí a dále bašty Zlatá, Červená, Bílá a Zelená. Od obytné části hradu bylo opevnění odděleno úzkým parkánem, zcela podle současných požadavků, kladených na tehdejší fortifikační stavby. To také dokazuje, že autor celého projektu, jímž byl nepochybně Benedikt Rieth, byl seznámen se současným světovým vývojem v opevňovací technice. Ještě za Půty Švihovského začala také stavba vnějšího opevňovacího pásu a městských hradeb okolo přilehlého podhradí, dnešního Dolního města. Vnitřní hrad, obklopený příkopem, napuštěným vodou, byl postaven v l.1480–1489, jak dosvědčuje nápis v hradní kapli, a dokončen byl do r. 1491 ve stylu jihoněmecké pozdní gotiky. Dokončení celé velkorysé stavby se však Půta již nedočkal. Po Půtově smrti se r. 1505 jeho čtyři synové o majetek rozdělili a švihovské panství získali Jindřich a Václav; Jindřich dostal polovinu hradu (jižní palác) s polovinou města Švihova, třinácti vesnicemi a polovinou Přeštic, Václav získal druhou polovinu hradu (severní palác) s polovinou Švihova a Přeštic a deseti vesnicemi. Toto rozdělení hradu vyvolalo potřebu některých stavebních úprav, spočívajících jednak ve vybudování vstupu do jižního paláce, jednak vchodu z tohoto paláce do kaple, která zůstala pro oba díly hradu společná. Bratři Jindřich a Václav Švihovští však pokračovali zejména ve stavbě vnějšího opevnění na východní straně hradu. Zatímco západní část tohoto opevnění, postavená ještě za Půty Švihovského, byla zpevněna čtyřmi hranolovitými věžemi (jedna z nich chránila vstup do hradu ze severu) a jednou věží okrouhlou, zvanou později Kašperka, byly na východní části opevnění vybudovány místo věží pouze čtyři široké, dovnitř otevřené okrouhlé bašty, stejně vysoké jako hradby. Hrad získal na svou dobu značně dokonalé opevnění, přizpůsobené již dělostřelecké palbě. Stalo se tak opět za účasti Benedikta Rietha. Stavbu dokončili oba bratři kolem r. 1530, kdy byla také dokončena vnitřní výzdoba hradu, z níž nejpozoruhodnější je nástěnná malba sv. Jiří v hradní kapli z doby kolem r. 1515, zachycující v pozadí švihovský hrad těsně po jeho dokončení. Malba je první dochovanou krajinomalbou v českých zemích a byla vytvořena pod vlivem tzv. dunajské školy. V postavě bojujícího sv. Jiří je třeba vidět jednoho z tehdejších držitelů hradu, Jindřicha Švihovského z Rýzmberka, zasluhujícího pozornost i proto, že sestavil genealogii svého rodu, v níž dokazoval, že pochází z vedlejší větve Přemyslovců. Od stejného malíře pocházejí též nástěnné malby se scénami z turnajů v přízemí Červené bašty. Za obou bratří bylo ve vnitřním hradu, vlevo od vstupní věže, postaveno i nové obytné křídlo. Opevnění hradu bylo doplněno důmyslnou soustavou vodních příkopů, napájených řekou Úhlavou. Přístup k hradu byl nadto ztížen okolními lukami, které bylo možné v případě nebezpečí snadno zaplavit. Do obranného systému hradu patřila i tvrz Kokšín, která střežila stavidla ovládající celý systém náhonů. Dokončením stavby hradu, či spíše již pohodlného zámku Švihova se však oba bratři zadlužili. Značné finanční ztráty utrpěli i jako ručitelé svého švagra Zdenka Lva z Rožmitálu, takže byli nuceni již od r. 1534 své dědictví nejen zadlužovat, ale i rozprodávat. V r. 1535 prodal Jan Půta ze Švihova, který zdědil polovinu Švihovského panství po svém otci Václavovi, pro dluhy rýzmburské panství a svou švihovskou polovinu panství zadlužil natolik, že byl r. 1544 pro dluhy dokonce zatčen. Lépe se nevedlo ani jeho strýci Jindřichovi a tak již r. 1548 prodali oba majitelé švihovské panství Heraltovi Kavkovi Říčanskemu z Říčan a na Štěkni za 10 975 kop grošů českých. Když r. 1563 Heralt Říčanský zemřel, rozdělili se jeho dva synové o hrad tak, že Zdeněk dostal jeho severní část, Heralt mladší jižní, ovšem s výjimkou prostor, jichž byli nuceni užívat společně. Oba bratři se však záhy nepohodli a tak již r. 1566 prodal Zdeněk Říčanský svou polovinu Heraltovi, který pak držel celý hrad s panstvím až do r. 1595. Heralt Říčanský se pustil do vnitřních úprav hradu a z jeho doby pocházejí dodnes patrné renesanční malby ve velké světnici ve druhém poschodí, zachycující múzy a mytologické výjevy, a renesanční fasády. Naproti tomu začalo již tehdy pustnout opevnění hradu. Heralt byl však špatný hospodář a zadlužil se tak, že r. 1595 bylo švihovské panství odhadnuto pro jeho věřitele. Jejich nároky však skoupil Humprecht Černín z Chudenic, který se nakonec r. 1598 stal majitelem celého Švihovského panství. R. 1603 zdědil švihovské panství Heřmanův vnuk Jindřich. Také on na hradě uskutečnil některé stavební úpravy a v hradní kapli nechal vymalovat Černínský rodokmen, jehož legenda byla čitelná ještě na počátku 19. století. Jindřich, ač katolík, se účastnil v r. 1618 stavovského protihabsburského povstání, ale nakonec byl r. 1622 bez pokuty osvobozen. R. 1636 napsal závěť, v níž odkázal svůj majetek synům Humprechtovi Protivovi a Janu Maxmiliánovi. R. 1640 zemřel a oba bratři se o dědictví rozdělili. Za třicetileté války stanulo před Švihovém v únoru 1641 poprvé švédské vojsko, které sice vyplenilo město, ale o dobytí hradu se nepokusilo. Podruhé byli Švédové ve Švihově koncem února 1644, kdy byl hrad obsazen 30 císařskými dragouny. Když posádka z hradu vystřelila, švédové vypálili město a odtáhli. Po třicetileté válce (r. 1655) nařídil císař Ferdinand III., aby byl Švihov podobně jako některé další hrady v Čechách zbořen, aby se nemohl stát útočištěm nepřítele a zemských škůdců. Hrad však před úplnou zkázou zachránila Sylvička Černínová, vdova po Heřmanovi Černínovi z Chudenic, poručnice nezletilé držitelky poloviny Švihovského panství Františky Maxmiliány, dcery po Janu Maxmiliánovi Černínovi († 1657). Dík intervencím a oddalováním demolice zůstal hrad ušetřen a zbořena býla jenom Zlatá bašta a severní a východní část vnějšího opevnění. Tento necitelný zásah do stavebně významného objektu nalezl odezvu i u učeného jezuity Bohuslava Balbína, který tehdy, v l. 1672–1673, psal v nedalekých Klatovech svoji Obranu jazyka slovanského, zvláště českého. Ve svých Miscellancích se vřelými slovy hradu zastal a vylíčil jeho krásu i nedobytnost. Ale vzdor všemu úsilí byl hrad již na sklonku 17. století ve velmi špatném stavu, takže v něm zůstalo jenom pět obyvatelných pokojů, r. 1662 se o hradě píše jako o „zámku zdemolírovaným". R. 1662 skoupil oba díly Švihovského panství Humprecht Protiva Černín na Švihově, ale téhož roku je převzal Jan Heřman Černín, který je r. 1666 prodal svému bratru Františku Maxmiliánovi Černínovi. Záhy poté však bylo panství znovu rozděleno a majetkové vztahy jsou v té době velmi nepřehledné. Teprve r. 1685 je František Maxmilián Černín znovu spojil a držel až do své smrti r. 1699. Zadlužené panství, které bylo součástí sousedních Černínských Chudenic, koupil r. 1700 nejvyšší purkrabí hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic z jindřichohradecké větve Černínů. Ten si nechal r. 1706 švihovské panství odhadnout. Z odhadu se dovídáme, že hrad byl místy na spadnutí; střechy měl velice sešlé. Zachovalejší a tedy také cennější byly hospodářské budovy, které lemovaly vnější hradební pás. Byla zde obytná stavení pro důchodního i čeleď, dále pivovar se sladovnou, pekárna, chlévy a sýpka. Vlevo od brány bylo stavení, které sloužilo k ubytování vrchnosti. Po koupi Švihovského panství Černíny přestal sloužit Švihov jako sídlo vrchnosti, která měla k dispozici zámek v nedalekých Chudenicích. Když získal panství Heřman Jakub Černín z Chudenic, přestal mít o švihovský hrad vůbec zájem, neboť měl hlavní rezidenci v Jindřichově Hradci a palác v Praze. Správním střediskem spojeného chudenického a švihovského panství se staly Chudenice. A tak byl hrad předurčen k zániku. Zachránilo ho jen to, že jeho prostor bylo možno využít k hospodářským účelům. Ještě v 18. století, kdy na hradě již žádný z majitelů z rodu Černínů nebydlel, byla okna obou sálů zazděna a ponechána jenom úzká okénka a z obou paláců byly zřízeny sýpky. Jinak byl vnitřní hrad opuštěn s výjimkou kaple, z jejíhož pozdně gotického zařízení zůstala čtyři dřevěná poprsí světců z doby kolem r. 1500, kamenné sanktuarium, zdobená kruchta a portál. Když však byla kaple na sklonku 18. století v důsledku josefínských reforem zrušena, byla i ona proměněna ve skladiště. V průběhu 19. století byla k severní zdi severního paláce, tedy do parkánu, přistavěna obytná budova pro hospodářské úředníky, k budově tzv. purkrabství stodola, která sahala až k Bílé baště, vpravo od vchodu do vnitřního hradu byla v zavezeném příkopu postavena stáj a konečně jižní parkán byl přestřešen a upraven na kůlnu a stáje. Udržovány byly hospodářské budovy v předhradí jako součást švihovského dvora. Naproti tomu bylo svému osudu ponecháno opevnění, z něhož jenom Červená bašta byla přikryta šindelovou střechou a byla schopna obývání (r. 1850 zde byli ubytováni kyrysníci); ale v r. 1865 byla střecha stržena. Také počátek 20. století nepřinesl pro záchranu hradu nic podstatnějšího, pouze v r. 1900 byla Červená bašta opatřena novou šindelovou střechou. V r. 1906 zbořila povodeň hradní zeď vedle bašty na západní straně. Když byl za první pozemkové reformy po r. 1918 parcelován chudenický velkostatek dr. Františka Černína, snažil se hrad získat akademický sochař a konzervátor Jindřich Čapek a Klub českých turistů. Nakonec však byl švihovský dvůr, jehož součástí hrad byl, přidělen r. 1925 bývalému hospodářskému správci Karlu Knappovi. Ten ještě téhož roku nechal postavit napravo od polozřícené vstupní brány nové obytné stavení. R. 1926 koupil švihovský dvůr s hradem Václav Levora. I za tohoto majitele chátrání hradu rychle pokračovalo, zejména proto, že již za K. Knappa přestaly oba paláce zčásti sloužit jako sýpky. Jejich krovy shnily, zřítila se západní obvodová zeď severního paláce, ohrožena byla nástěnná malba sv. Jiří v kapli, do které zatékalo. Hrad byl proto označován jako zřícenina a v r. 1928 byl do něho zakázán vstup. V r. 1930 vyměnil V. Levora švihovský dvůr za pušperský, který byl majetkem Černínů. Noví majitelé se zavázali, že budou o hrad pečovat, a v následujících letech zde uskutečnili některé opravy (rekonstrukce schodiště ke kapli, pokrytí poloshnilých šindelových střech lepenkou, obnova krovu nad severním palácem, obnova krovu a krytiny nad kaplí a posléze i nad jižním palácem, r. 1942 obnova šindelové krytiny na velké věži a na Červené baště). Černínové byli majiteli hradu až do r. 1945. V r. 1946 převzal konfiskovaný dvůr s hradem Národní pozemkový fond, v r. 1947 byl hrad Švihov odevzdán Národní kulturní komisi pro správu státního kulturního majetku v Praze. Poté byl objekt v operativní správě ONV v Klatovech. Převzetí hradu do majetku československého státu znamenalo novou epochu v jeho vývoji, směřující k záchraně a rekonstrukci tohoto významného památkového objektu. Hlavní rekonstrukční práce začaly v r. 1949. Jejich smyslem bylo zabezpečit celý objekt, očistit ho od všech pozdějších přístaveb, s výjimkou obytného stavení z r. 1925. V rámci těchto prací býla zejména obnovena původní velká okna odstraněním malých špýcharových okének, obnovena věž Kašperka, která byla též zastřešena. Rozsáhlé rekonstrukční práce byly dokončeny v r. 1954, kdy byl do velkého sálu jižního paláce převezen renesanční strop ze zámku Dobrovice. R. 1951 byl také uskutečněn rozsáhlý archeologický průzkum celého areálu, při němž byl poznán původní půdorys hradu a zejména jeho vnějšího opevnění, které bylo také v náznacích obnoveno. Zcela záměrně nebyly do hradu převezeny celé sbírkové soubory, ale interiéry byly postupně vybavovány dobovým inventářem tak, aby hrad poskytoval představu o vzhledu a vybavení panského sídla v době přechodu pozdní gotiky do renesance..

Zároveň byl hejtmanem kraje Plzeňského a Prácheňského. Byl velmi vzdělaný a osobně statečný, přesvědčením upřímný Čech, takže se za jeho úřadování děly zápisy do zemských desek česky místo latinsky, jakž bylo dosud zvykem. Přitom však byl srdce velmi tvrdého. Neměl porozumění pro útrapy a strádání poddaného lidu, nutil jej neúprosně k těžké robotě, trestal jej krutě a věznil v hladomornách svých hradů a zámků. Měl hlavní podíl na usnesení sněmu, jímž bylo uvaleno na poddaný lid plné nevolnictví. Od té doby nesměl nikdo bez svolení vrchnosti prodati svůj majetek, vystěhovati se, dáti syna do škol anebo do učení, oženiti syna, provdati dceru. Sedlák se stal majetkem svého pána a nebyl ceněn výše, nežli „němá tvář.“ Ztratil svou osobní svobodu, byl vydán vrchnosti na milost a nemilost, propadal zvůli jejího úřednictva. Aby nemohl poddaný uprchnouti z dědiny do jiného kraje, kde snad náhodou vládla vrchnost lidštější, obsahoval neblahý dekret hrozbu smrtí každému, kdo by přechovával uprchlíky. Bolestně zaznamenává kronikář:

„Diktoval to meč a voják a potvrdil slabý král – Vladislav II. – jenž zobal jako holub vše, co se před něho vysypalo.“

Pánovitě vystupoval pan Půta i vůči nižší šlechtě a z duše nenáviděl jinověrců, zejména Českých bratří. Když zemřel v mladém věku náhlou smrtí, pokládali to mnozí za trest Boží. - Roku 1504 zemřel Půta Švihovský – napsal českobratrský letopisec – nejúhlavnější nepřítel a protivník pravdy Boží. Mnohým divná smrt jeho byla, neb zalil se krví, protože byl odpůrcem kalicha. –

Byl pochován v klášteře v Horažďovicích, jehož byl štědrým podporovatelem a ochráncem..

Bůh nemohl již déle shlížeti na týrání poddaného lidu, i odvrátil od pana Půty svou ochrannou ruku. Přiletěl čert a vzal si ho s sebou do pekla. Však slyšeli z čista jasna zarachocení hromu a nad zámeckou střechou zahlédli ohnivý sloup, stoupající prudce k obloze…Už je tam na pravdě Boží a pekelný plamen ho sžírá!

Když s ním čert letěl ze zámku, vyrazil ve střeše díru a krytinu kolem ní ožehl plamen. Správce poručil střechu vyspraviti, avšak ať pokryvač dělal, co dělal, sotvaže nastala noc, díra ve střeše se zase otevřela. Podivno přitom bylo, že děrou nikdy nepršelo na půdu, ba ani sníh tudy dovnitř nepadal. Díra se tu šklebila jen k hanbě bezcitného pána a varovala Půtovy nástupce, aby nekráčeli v jeho šlépějích. Jednoho dne v noci se pan Půta zjevil své ovdovělé manželce. Byl všecek ohnivý, v tvářích i na těle zmučen, na kost vyschlý žárem. Paní Švihovská nesouhlasila nikdy s manželovou krutostí. Hleděla ho napraviti, prosila ho, aby zacházel lidštěji se svými poddanými, ale jeho srdce zůstávalo zatvrzelé. Když nyní spatřila muže planoucího ohněm, domyslila se, kde se octl po své smrti. „Muži drahý,“ vydechla ustrašeně, „zdá se mi, že trpíš nevýslovně. Co mám učiniti, abych tě zbavila věčného trápení? Všeho majetku, všeho pohodlí se zřeknu, přinese-li moje oběť spásu tvé duši.“

Zavrtěl smutně hlavou a odpověděl:

„Pykám zaslouženě za to, že jsem neposlechl tvého hlasu. Tak jako ty sama nemůžeš rozebrati rukama tento náš švihovský hrad a uložiti stavivo na místa, odkudž bylo vzato – zrovna tak ani mně není možno odčiniti hříchy, jež jsem spáchal, a proto nemohu býti spasen!“

Po těch slovech zmizel ohnivý pán a už se nikdy na Švihově neukázal..