Ralsko

Tradice, opírající se jednak o románský charakter některých architektonických prvků, jednak o jméno Heřmana z Ralska z rodu Markvarticů, jak nazýval Paprocký a po něm i Palacký komořího knížete Soběslava II. (1173–1178), považuje Ralsko za jeden z nejstarších severočeských hradů a klade jeho počátky již do 12. století. Není však spolehlivá. Pochybnosti vzbuzuje jak sám přídomek Markvartice Heřmana, který se výslovně v listinách nedochoval, tak skutečnost, že další zmínky o Ralsku pocházejí až z konce 14. století. Je dokonce sporné, zda Ralsko, které získal v r. 1377 jako dědický podíl Jan z Vartemberka, znamenalo hrad nebo jenom poplužní dvůr ležící pod horou. Teprve po r. 1389, kdy tuto oblast získal další Vartemberk, Jan nazývaný z Ralska, lze stále hojnější zprávy vztahovat k hradu. Také půdorysná sevřenost celého objektu, v němž jednotlivé budovy splývají s lícem hradby nad přístupovou cestou, připomíná způsob stavby obvyklý ve 14. století. Třebaže tedy nelze s jistotou určit dobu vzniku, ze strategicky výhodné polohy snadno poznáme důvody, které vedly k vybudování Ralska. Patřilo do soustavy hradů, jimiž páni s erbem lvice a pak zlatočerným vartemberským štítem kontrolovali na svém území důležitou záhvozdskou cestu ze Žitavy do Čech, počínaje Falkenberkem hned při jejím vstupu na české území, přes Lemberk, Vartemberk, opevněné návrší u Svébořic až po Ralsko a nedalekou Mimoň, kde byla celní stanice. Současně sloužíval hrad jako sídlo tomu z Vartemberků, jemuž připadla při dělení panství okolní krajina údělem. Proto nepřekvapí pevnost hradu, daná 2 m a místy až 5 m silným zdivem i důmyslným využitím terénu. Do skály vytesaná cesta pod jižními stěnami hradních budov procházela dvěma skalními branami a vedla na parkánovou plošinku na severovýchodním nejširším okraji návrší. Z této strany chránila hrad silná štítová zeď a vstup do předhradí s konírnami umožňovala pouze brána nad příkrým, hradbami ještě opevněným severním svahem, zabezpečená z druhé strany okrouhlou baštou. Nad předhradím se vypínala dvoupatrová věž spojená s palácem horního hradu. Z paláce byl po mostě přístup také do prvního patra samostatně stojící hlavní hranolové věže, která uzavírala areál hradu na jihozápadě. Držitelé Ralska, páni z Vartemberka, patřili za vlády Přemyslovců i později za Lucemburků k přední české šlechtě a nejednou významně zasahovali od osudů země. Ponecháme-li stranou vypravování Královédvorského rukopisu o tom, jak Beneš Hermanóv, syn údajného zakladatele Ralska, odrazil v r. 1203 u Hrubé Skály vpád Sasů, byl nejzajímavější postavou Jan Chudoba z Vartemberka na Ralsku, v první polovině 15. století majitel Ralska i nedaleké Stráže. Tento mocný magnát, který v době sporů o Dekret kutnohorský (1409) patřil k Husovým přátelům, byl už v říjnu 1415 jedním ze čtrnácti pánů, kteří se v opozici proti protestnímu listu odeslanému zemským sněmem do Kostnice zapsali k jednotě, slibující poslušnost králi, církvi a koncilu. Je proto pochopitelné, že se po pražských bouřích v r. 1419 postavil do Zikmundova protihusitského tábora, třebaže se zpočátku podílel na zabírání církevních statků okolním klášterům. Oporou severočeského katolicky smýšlejícího panstva, Vartemberků, Berků z Dubé, Donínů i Bibrštejnů, byl spolek s lužickými městy, jimž podávali zprávy o pohybech polních vojsk. Tento stav trval až do vpádu husitů na Českolipsko v r. 1426. Tehdy ještě mohl Jan Chudoba hlásit do Zhořelce, že pokus o dobývání Ralska byl odražen, ale o rok později již byly na obou jeho hradech, Ralsku i Stráži, husitské posádky. Jan sám pak hledal záchranu ve spolupráci s husity a jeho poměr k šestiměstí se zkalil, zejména když jeho stejnojmenný syn Jan řečený Ralsko byl v r. 1433 v Žitavě popraven. To dalo podnět k vleklé válce Vartemberků a jejich spojenců s Lužicí. Po Lipanech se v držení Ralska vystřídali Jan Čapek ze Sán, Kuneš Rozkoš z Dubé a Vilém z Illburka. Až v r. 1457 se objevuje jako majitel Ralska zase další Jan z Vartemberka (†1464), ale to už doba slávy hradu pomalu končí. Naposled se stal cílem nepřátelského útoku, když ho na počátku listopadu 1468 dobylo – podle pověsti lstí – žitavské vojsko. V posledních desetiletích 15. století se vartemberské panství postupně rozpadalo a rychle se střídající majitelé Ralska dávali zpravidla přednost jiným sídlům, od 16. století přestavovaným na pohodlnější zámky. Opuštěné Ralsko poskytovalo načas útočiště loupeživým rytířům a snad i mincíři z Lužice, který tu razil falešnou minci. Když r. 1505 koupili ralské panství spolu s mimoňským Bibrštejnové, přestali se o hrad zcela starat a ten rychle chátral; r. 1608 už je uváděn jako pustý. Čas a nepříznivé povětrnostní vlivy proměnily někdejší těžko dobytnou pevnost ve zříceninu a lidé, kteří se do rozvalin vydávali hledat bájné poklady, zkáze napomáhali. Zbytky mohutných věží, které se základy zdiva odolaly a přečkaly staletí, jsou zdálky viditelným svědkem slavné minulostí hradu Ralska..

Když už řádění loupeživých rytířů překročilo všechny meze, rozhodli se obyvatelé sousedních vesnic hrad přepadnout. Od jednoho zajatce, kterému se podařilo z hradu uprchnout věděli, že na hradě každé ráno otevírají bránu a vyhánějí na pastvu hradní dobytek. Stejně tak večer, když uslyší cinkání zvonků krav, otevírají brány. Ozbrojení muži z vesnice se tedy jednoho dne vmíchali mezi stádo a když obyvatelé hradu otevřeli bránu, využili překvapení, vnikli do hradu a hradní posádku přemohli. Hrad vyplenili a zapálili. Obě vesnice byly za svůj čin povýšeny na města. Jedna dostala název Mimoň a druhá Stráž pod Ralskem..