Bezděz

Zabudované dalekohledy od 5 Kč na 2 minuty výhledu. Bohužel - žádné orientační označení bodů ve výhledu - doporučuji zakoupit před vstupem na hrad orientační plán - kruhový papírový - nebo barevný foto-panoramatický s popiskama výhledu na všechny strany..

Zdálí již objevuje se tato hora zvláštní podoby, vybíhající ve dva vrchy, kteréž tvarem svým na kupy senné upomínají. Hory ty se nazývají Velký a Malý Bezděz. Podstavcem jich jest lesnatá výšina Severozápadně od města Bělé, nad níž se vypínají do znamenité výšky, onen do 605, tento do 577 m. Z blízka objevují se obě hory jako obrovské pitvorné hmoty, skládající se ze skal zubatých. Strmý a skalnatý jest zvláště Velký Bezděz, jehož vrchol vybíhá v skalnaté a vysoké bradlo, na němž hrad stojí. Bradlo to táhne se od severovýchodu k jihozápadu takovým způsobem, že se na straně jižní a východní neobyčejnou svou příkrostí stěně podobá, kdežto severní boky sice jsou příkré, ale proti oněm mnohem volnější, pročež se tu aspoň tolik země uchytilo, aby tu vyrostla suchá tráva. Na Velkém Bezdězi jest také něco křoví a lipového a bukového stromoví, tak že jest způsoby veselejší, nežli býval před lety. Malý Bezděz jest skorem všechen obrostlý pěkným stromovím, buky, duby, jilmy, lipami atd., tak že barvitosť jeho za doby podzimku jest velice rozmanitá, přecházejíc od sivozelené barvy boroví a zelené a žluté živého lesa až do červené a rudé barvy listí na třešních a bukoví odumírajícího. Jest hora tato tvaru homolovitého, ač na vrchu zakulacená, a jak již řečeno, jest všude obrostlá kromě západní částí, kdež bok její se velmi příkře sráží. Na východním úbočí jde se na ni širokou a pohodlnou pěšinou. Na vrchu spatřují se skrovné zbytky starodávného opevnění. Ačkoliv se udává, že to jsou začátky a základy pevnosti, kterou tu stavěti obmýšlel kníže Frydlantský, přece tomu není tak. Byloť zvykem u všech hradů, které měly v blízkém okolí hory nebo výšiny, postaviti tu buď věže nebo bašty, dílem aby se bránilo nepřátelům tu se usazovati, dílem aby také viděti bylo do kraje v tu stranu, na kterou se hledícím ze hradu vyhlídka zavírala. Vrchol Malého Bezděze, jak již řečeno, poskytoval místa k založení hrádku, který však nebyl samostatným opevněním, nýbrž takořka venkovskou pevností Bezděze. Pro svůj velmi příkrý sklon byl na západní straně nedostupný, a poněvadž se vrchol od severu k jihu v podobě pecky táhne, obrácena byla všechna opevnění k východní a nejslabší straně. Asi uprostřed západní, skorem rovné čáry vrcholu leží temeno s mírným sklonem na tři strany, odkud jest neobyčejně krásná vyhlídka, zvláště na Velký Bezděz. Zbytků tu není žádných a lze za to míti, že buď úplně vzaly za své nebo že tu bylo nějaké stavení ze dřeva. Jižně odtud jsou základy okrouhlé zděné bašty, k níž přiléhá hrubá zeď jdoucí podlé západního srázu, ale jsou již tak sešlé, že ani nad zemi nevynikají. Ostatek vrcholu východně od těchto zdí a od temene jest buď rovinkou nebo mírným sklonem, ale byl na všech stranách (kromě strmé západní) zavřel zdí sdělanou z pouhého kamene bez malty, tedy vlastně valem způsobeným z narovnaného kamení, jaký se nachází na příklad také na Valdece a Choustníce. Opevnění toto zřízeno bylo bezpochyby teprve za Vácslava IV., když se ukázalo, že není radno nechati Malý Bezděz bez opevnění. Opevnění tomu říkalo se Nový hrad, od Němců Neuschloss, a odtud také pochází německé pojmenování hory, totiž Neuberg, které by samo sebou nemělo smyslu, poněvadž hora přece není nová. Také na sedle, které spojuje obě hory a odkud jde pěšina na Malý Bezděz, nacházejí se dvě dvě hradby jdoucí od hory k hoře, jež lid švédskými šancemi nazývá. Hradba výše položená jest nižší, druhá výše vyčnívá a jest na stranu Kurovodskou chráněna hlubokým příkopem. Patrný byl u nich účel, v čas nebezpečí obsazování sedla od nepřátel zabraňovati a snad i spojení mezi oběma horami umožniti. Na Velký Bezděz jsou dvě cesty. Jedna z nich jest na severozápadním úbočí na tu stranu k Malému Bezdězi a zřízena teprve v pozdějších dobách, když uvedeni mniši na Bezděz. Tato cesta jest kratší než druhá cesta, kterou se od prvopočátku ke hradu chodívalo a jezdívalo. Neboť cesta tato založena tak, aby nebyla příkrá jízda, a také tak, aby lidé po ní jdoucí nebo jedoucí z hradu nejen pozorováni, nýbrž i zasahováni býti mohli. Proto jde cesta zvolna ode vsi Podbezděze pod hradem ležící asi až do prostřední výšky hory, tu pak náhle se otočíc jde až do samého hradu. Kromě toho byla cesta ta několika branami zavřena, mezi nimiž šly hradby vysoké; brány jsou do končitých oblouků sklenuty a pocházejí z dávných dob, nyní ovšem jsou velice sešlé, ale přes to v takovém stavu, že se jich bývalá úprava poznává. Cesta mezi nimi jest kamenitá a ač dosti široká, přece pro vozy nepřístupna, poněvadž jest za ta drahná léta od dešťů vymleta a od povětří pokažena. Ale i za starých dob asi o mnoho lepší nebývala, jak svědčí Balbín („ani na koni, ani na voze se nahoru přijíti nemohlo“), a proto nelze zavrhovati pověsť, že položeny byly na ní moštěniny, čemuž rozumíme tak, že to bývalo na těch nejhorších částech. Nejspodnější či první brána byla na patě hradiště tam, kde se cesta náhle otáčí. Byla pěkně sklenuta bez venířův a silnou závorou zavírána. Na venkovskou stranu podepřena byla silným pilířem

Za branou touto začíná hradba nízká, z níž se jen nepatrné zbytky zachovaly. Buď nešla pořád pryč, totiž jen až tam, kde příkrosť hory samé byla pevností, nebo - což víře podobnější - rozemleta jest ze všech částí hradu nejdříve od povětří, tak že z ní skorem nic nezbylo. Druhá brána stojí na místě velmi důležitém, poněvadž jest tu skála tak strmá, že pro cestu jen skrovně místa zbývá. Z boku hory proto udělána podpěrací zeď, aby se brána neodlamovala. Před branou viděti na skále, jak šla prvotní cesta, jak nynější cesta povstala rozemletím a že proto pata brány je ve vzduchu; i za branou viděti jest na skále starou cestu, která šla mnohem výše než nynější, jež se úvozu podobá. Nad druhou branou býval ochoz s cimbuřím zubatým, které také hradby krášlívalo. Třetí brána a zároveň vchod do hradu postavena byla tam, kde cesta, opouštějíc směr svůj od východu k západu, náhle se k severovýchodu zatáčela. Jako předešlé jest i tato brána prosta, t.j. jen v hradbě, a paty její jsou rovněž ve vzduchu. Má vroubení z tesného kamene, ale s hlavicemi asi ve výšce dvou m. Sice jest tak stavěna jako druhá brána a zavírala se jen závorou. Až k ní chránila se cesta (nyní křížová cesta s kapličkami) s hořejší hradby, a to s dostatečnou mocí, poněvadž každá střela se znamenité výšky a proto velikou silou dopadala. Než třetí brána se již takovým způsobem brániti nemohla a proto ostříhání byla hrubou, okrouhlou věží, kteráž stojí nad ní, t.j. na skalnatém hřebenu hory stále do výšky se nesoucím. Zvýší jest asi 30 m., v obdobu má 14 m., a zdi jsou přes 2 m. hrubé. Jediný vchod do této věže jest na severní straně o něco výše, nežli jest hradba; pode vchodem jsou dvě díry na malé lešení, na něž se s ochoze hradby po žebříku lezlo. Jiného přístupu k ní nebylo. Nejvýše na ní jest cimbuří.Název Čertova věž, u lidu obyčejný, vykládá se odtud, že tu čert pokladův ostříhává; patrně lid již zapomněl, proč se jí tak říkávalo, neboť předkové jeho, z nichž mnohý ve dnu jejím kosti své složil, asi lépe by byli smysl toho pojmenování vyložili. Poklady zde hledali, k vůli tomu také udělali do ní díru, ale nedodělali. A tak se nikdo do vnitřku jejího nedostal kromě jediného souseda Dokezského, který se do vnitřku po provaze spustil, ale kromě rumu se zdi spadlého nic nenašel. K této věži jde od třetí brány hradba, kteráž nejdouc po rovině ovšem má na ochozi schody a věnčena jest cimbuřím, které má stříšky z kamení na maltu zdělané a na obě strany se sklánějící, ale stínky nejsou stejně od sebe vzdáleny. Také od věže nahoru až k hornímu hradu jde po hřebenu příkře stoupajícím vysoká hradba s cimbuřím, docházejíc nahoře hradeb podobně upravených. I u této hradby jest ochoz. Podlé pověsti lidu jest prý v této hradbě úzká chodba, kterou se z horního hradu k Čertově věži chodívalo, ale sotva tak bylo v této na hradbu dosti široké, na chodbu však úzké zdi, a bezpochyby ten, kdo to slyšel, nerozuměl člověku vypravujícímu o hořejší ochozi. Jak již řečeno, zatáčí se cesta ve třetí bráně, i jde potom podlé druhé zdi sesílené třemi trojhrannými baštami či lépe řečeno ústupky. Praví se, že přistavěny byly ke hradbě v 17.století; zdali přistavěny nebo nepřistavěny, nechci určitě tvrditi. Přistavění drobet nasvědčují zbytky bašty druhé jakož i zbytky starší hradby odtud až k baště třetí. Zdá se tedy, že pro chatrnosť staré hradby postavena v 16.století tato nová hradba i s baštami. Cesta jde tedy mezi oběma hradbami; jest dlouholetým ošlapováním ohlazena a ozdobena také kapličkami křížové cesty, jichž jest až k hornímu hradu 15. Dala je zříditi r. 1686 hraběnka Anna z Valdšteina, r. 1741 opraveny hrabětem Františkem Arnoštem a ozdobeny dobrými obrazy, které (kromě tří posledních) od té doby zase chatrnými malbami zaměněny, když prvotní obrazy povětřím zkázu vzaly. Za druhou baštou súžuje se prostor dolního hradu. V levo máme hradbu, v pravo stavení v gotickém slohu, jež má dole malá okna, nahoře okna kostelní nepodepřená. Poznáváme na něm hned způsob paláců, jaké bývaly za Přemysla II, a seznáme tím také nejstarší čásť horního hradu. Při další cestě máme v pravo novější stavení hradu a pořád jdouce dojdeme severovýchodního konce hradu, kdež bradlo skalnaté sráznými stěnami spadá. Na tomto konci stávalo čtverhranné opevnění, jsou na všech stranách hradbami zavřeno; hradby ty byly nízké proto, poněvadž místo sloužívalo k postavení velkých strojů válečných; neboť se odtud daleko mohlo dohoniti. Na prázdném prostranství, kteréž jest mezi touto baštou a horním hradem a jež zavírají na jedné straně hradby a na druhé hřeben skalnatý horního hradu, nachází se v levém severovýchodním rohu malý loch, v němž mniši, když byl na Bezdězi klášter, potravu svou chovali a ji také o poutích v dřevěném domku naproti lochu tomuto v pravém rohu stojícímu prodávali. Po zrušení kláštera odneseno břevnoví a prkna tohoto domku a sroubeny znova u haltéřů rybních v Dokzách. Na venkovském úbočí skály před kaplí hradskou stávala tehda dřevěná věž se dvěma zvony, která byla r. 1732 postavena a po zrušení kláštera rozmetána, tak že se jen holé místo spatřuje. Před tím (totiž za knížete Frydlantského) byl zde stroj s velikým kolem, po němž si mniši z dolejška chléb, dříví a jiné potřeby vytahovati dávali. Z dolejška až nahoru položeny byly na kostrbatých skalách dva trámy k sobě na způsob žlabu nakloněné a břemena na dvou lanech, která se na dotčené kolo navíjela, nahoru vynášena. Až dotud byla řeč o dolní ohradě, kteráž měla jediný úkol zameziti vším způsobem přístup k hornímu hradu. Do tohoto vchází se prostou branou do okrouhla sklenutou, na níž se před lety chatrné známky maleb (bezpochyby také chatrných) spatřovaly. Brána ta má malé dírky jako pro kladky, ale příkopu před ní nebylo. Zavírala se hrubou závorou. Nad ní jest chodba s tenkou zdí a okny; patrně tu byl srub se světničkami. Branou vstupuje se do dvoku, lípovím zastíněného a na všech stranách vysokými zdmi zavřeného, v nichž se po obou stranách v přízemí výklenky spatřují. Na levé straně znáti bylo před několika lety zbytky maleb r. 1724 způsobených ; ty zmizely úplně, malta opršela, a znáti jen něco barevných skvrn. Býval tu vymalován život sv. Benedikta. Naproti bráně pod dřevěnou stříškou na zdi pustého domu jest obraz Matky boží Montserratské r.1830 neznámým dobrodincem na místě starého obrazu malovaný, cíl většiny lidstva, které na Bezděz putuje. O dnech poutních bývá na Bezdězi hlučno a malý trh. Češi a Němci, vše se to míhá mezi sebou. Vedlé tohoto obrazu a oltáře bývala kazatelna, neboť o velkých poutích, když se množství lidu do kaple nevešlo, sloužena mše svatá při tomto oltáři a s kazatelny lidu kázáno. Severně a východně při této zdi bývala dřevěná pavlač, na kteréž se též zbožní poutníci shromažďovali; chodilo se k ní buď po schodech ze dvora nebo skrze dvéře z kaple. Do dvora povydáno jest jedním rohem dlouhé čtverhranaté stavení, na jehož postranní zdi oltář umístěn jest. Bývalo s jiným stavením v levo naproti němu stojícím spojeno pavlačí nyní spustlou, která jakož i jižní chodba z polovice 17.stol. pochází. Dům severní, dvě poschodí vysoký, zcela přeměněn, když se Bezděz stal klášterem. Jak lze shledati, bývaly v něm v přízemí tři světnice. Chodbou později přistavěnou přicházelo se k západní straně domu, pod níž bývaly dva podzemní sklepy, z nich jeden jest neporušen; díra jeho jde do prostředního oddělení. V prvním patře byl velký a malý refektář čili jinak letní a zimní, z nichž tento byl na východním konci, a onen se objevuje jako starožitná světnice dvakráte do kříže sklenutá, ale s pruty bez svorníkův a hlavic. Vedlé toho na západním konci jest úzká světnice starožitné tvářnosti, neboť jest pěkně sklenuta, komínem opatřena a s blízkým stavením chodbou spojena. Také velký refektář, který byl osvětlován dvěma okny gotického slohu, má starodávný komín. Jenž byl později na kamna nebo něco jiného přeměněn. Někteří se domnívali, že tu býval šnek se schody do druhého poschodí. V tomto jest chodba a pět malých světnic (celí), z nichž má každá podlé klášterního způsobu zvláštní své dvéře. Přicházeti k nim lze pouze po žebříku, ale jediná odměna za tuto cestu namáhavou jest krásný rozhled po této straně. V tomto stavení všecky klenby jsou neporušené, také gotická okna se úplně zachovala, ovšem že jsou z větší části zazděna a v moderní okna proměněna, což se stalo, když mniši starý hrad za svůj klášter upravovali; při tom i nové dvéře s novotvárnými veníři a příslušnostmi zasazeny. Sice jest to stavení beze střechy. Naproti tomu stavení stojí na kraji skalnatého hřebene, který tu od zakladatelův ovšem na rovné místo byl upraven, od starožitné kaple až k velké věži dlouhé stavení (rceme tedy jižní dlouhé stavení), kteréž jest do pravidelného obdélníku založeno a do druhého poschodí se vypíná. Dosavadní popisovatelé Bezděze soudili, že jest to kromě kaple a věží nejstarší stavení. Ale kdo taková stavení vídal, pozná, že nemá toto stavení ani o dost málo starší ráz, nežli protější (severní) stavení, ovšem však novější způsobu, než palác Otakarův za velkou věží stojící. Ačkoliv i toto stavení od mnichů k potřebám jich bylo přizpůsobováno přece lze prvotní jeho rozdělení dobře rozeznati. Všude objevují se nám známky gotického slohu, a dobře lze rozeznávati vysoká, tesnými ozdobami z pískovce okrášlená okna, jichž horní části jsou zazděny, aby měly způsobu oken moderních. V druhém poschodí jest ještě některá světnice s vysokým gotickým klenutím a úzkými, později přeměněnými okny. V prvním poschodí jest vymalovaný pokoj, v němž opat bydlíval. V jeho výklenku na pravé straně okna nachází se malá, dříve jen na půl cihly zazděná schránka, kdež prý nějaký poklad ukryt býval. Mezi tímto pokojem a kaplí nachází se velká síň, kteráž osvětlována se dvou stran dvěma vysokými okny. Nachází se tu starožitný komín, o němž se dříve myslívalo, že v něm byly točité schody, jichž spodek prý svévolně rozbit, tak že dílo ostatní pevné ve vzduchu zůstalo. Dokud byl na Bezdězi klášter, nacházelo se v tomto stavení opatství, a bývalo tu kromě velké síně jedenáct světnic, z nichž jedna byla opatova, druhá převorova , a několik bylo hostinicemi pro vzácnější hosti a poutníky. Kuchyně klášterská bývala v přízemí na tu stranu k velké věži, kdež posud jest místnosť od dýmu začazená. Místnosti v přízemí bývaly nízké a měly toliko dřevěné stropy, kdežto byly v prvním poschodí vesměs klenuté. K tomuto stavení přistavili mniši chodbu a schodiště, které je hyzdí, zakrývajíc i krásnou kapli. Roku 1844 tento dům znova šindelovou střechou pokryt a tak bohdá zase se na dlouhou dobu uchová. Dotčení dva domové postaveni jako větší a menší palác teprve tehda, když starý palác Bezdězský k úpadku se klonil; nejdříve se to stalo v 14., ale jak se víře podobá, bezpochyby v 15.století. Mezi dotčenými dvěma domy a chodbou, která je napříč spojuje, a konečně velkou věží jest malý dvorek čtverhranatý a v něm nádržka, do níž stékala všechna voda s obojích střech buď z rozpuštěného sněhu nebo z deště. Jest před 11 m. hluboká a zšíří asi 5 m., v živé skále vytesána a na Bezdězi jediná zásoba vody, poněvadž tu studnice nebývala. Dlouhé jižní stavení přistavěno jest k staré kapli, kteráž jest nejkrásnější památkou na Bezdězi a nad branou do horního hradu stojí. Dlouho stála bez krovu, pevné její klenutí odporovalo povětří, mohutná okna o lomených obloucích skel zbavená přístupna byla vší nepohodě; co tam za mnichů bylo vlepeno, zase bylo opršelo a vypadalo, tak že se stará podoba a pěkná ornamentika svědčící o starověkém vkuse zase objevovaly, ale bující na kapli křoví hrozilo zkázou skalopevnému stavení. V čas ještě tomu zabráněno za naší paměti, a kaple má krov a důkladnou střechu. Vstoupíce do kaple bezděky sobě připomeneme Zvíkov a Ojvín, a ohledáme-li blíže ráz její stavby, stává se příbuznosť se stavbami Zvíkovskými nepochybnou. Vystavěna jest zároveň při založení hradu za Přemysla II. někdy okolo r. 1260, a sloh její také se slohem této doby souhlasí. Okolo vnitřku jejího jde krytá chodba, jejíž okna rovně leží s okny kaple. Vnitřní ozdoby oken jsou velmi porouchány, nicméně poznává se v nich velmi bedlivá práce kamenická; zevnitřní ozdoby oken jsou jednodušší, ale zazděním (kteréž způsobili mniši) velmi se porouchaly. Kamenná římsa, z větší části opadaná, pod okny ležící, dělí kapli na dva díly, spodní a vrchní. Ve spodním jsou ploché dvojité výklenky, ozdobené pěkným dílem kamenickým, kteréž vedou do ambitu. V rozích povznášejí se štíhlí sloupové s krásnými lupenovými hlavicemi, z nichž není jedna jako druhá, nad nimiž vystupují dvojí podobní sloupové, ovšem útlejší, z jejichž makovic vycházejí pruty v lomeném oblouku ke svorníkům na klenbě se nesouce. Také oba svorníky nejsou jeden jako druhý, na jednom jest prázdný štít, na druhém kruh. V oknech a výklencích ve zdi bývali útlí sloupové jako okrasa nevyhnutelná. Dosavad drží klenutí, ale již se ukazují povážlivé díry; půdu kaple kryje rum a povalují se na něm kusy rozbitých okres, a stěny potaženy jsou lišejníky. Ze všech otlářů zbývá jediná tumba velkého oltáře (od níž v pravo ve výklenku jest sanktuář), kamenná její deska jest svržena a ve zdi její vylámali nestoudní slídiči po pokladech díru; ano neušetřili ani odpočinku mrtvých, vlomivše se do hrobky, která jest nyní na polo zasypána. Při prvotním založení Bezděze byly části naposledy popsané, totiž oba domy s kaplí, částí předního hradu, kdežto ostatek, který nyní následovati bude, byl zadním hradem, jen pro krále a jeho dvůr určeným. Zde také stála velká věž, jako všude jinde tak i zde jádro celého hradu. Jest to obrovské a mocné, do kruhu založené stavení, které se r. 1844 přístupným stalo, byvši zvenčí i uvnitř opraveno. Zvýší jest 45 m., a obvod měří 21 m. Vchod k věži jest z dlouhé chodby, ale jest zavřen, a klíč má u sebe klíčník v Podbezdězi. Dolní vchod jest v nově prolámán, prvotní vchod do ní byl v znamenité výšce nad zemí a tak umístěn, že se k němu buď s nějakého blízkého stavení nebo s hradby po dřevěné chodbě přicházelo. Zdi této obrovské věže, stojící na vrcholu skalnatého hřebene, mají při zemi přes 4 m. hrubosti, ale nahoru hrubosti zdí uvnitř ubývá, tak že každé vyšší ze čtyř oddělení, na něž vnitřní prostora shora dolů rozdělena byla, jest prostrannější než spodní, a na cimbuří nebo kanclích jsou zdi ještě přes 2 m. hrubé a tudíž k obcházení ještě dosti široké a pohodlné. Nahoru jde se napřed po 38 krytých schodech dřevěných až k pavlači z věže povydané, kdež jest vchod zavřený. Následují potom napřed rovné schody (14) a pak 83 točitých schodů se čtyřmi přestávkami až ke dveřím zapaditým. Těmi se přichází do horní místnosti s třemi okny goticky sklenutými, jichž obruba jest z litiny. Stěny jsou barevným pískem na způsob štukoví obmrštěny, a gotická klenba na šesti sloupích spočívající ozdobena jest na svorníku erbem Valdšteinským. V jihovýchodní stěně jsou schody zavřené, kterými se po 26 stupních až na cimbuří přichází. Na vrcholu věže jest kolo cihlami dlážděné a asfaltem potřené, kteréž obkličují čtyři obrovské stínky, železnými bradly spojené. Rozhled odtud jest tak rozkošný, že patří k nejkrásnějším v Čechách. Věž stojící na nejvyšším místě hradu byla také obranou pro bránu pod ní se nacházející, skrze niž se přicházelo do zadního hradu. Branka tato jest sklenuta do končitého oblouku a zavírala se z vnitřní strany závorou. Skrze ni přicházelo se do dvora, na jehož straně i severní i jižní se stavení nacházela. Nejlépe jest zachována ta čásť jižního oddělení, která svým severovýchodním rohem přiléhá k velké věži. Stavení toto velmi staré, které má jen málo oken a ta v znamenité výšce, jest se strany dvoru (hledí-li se totiž ke vchodu) jedno poschodí vysoké, ovšem zvenčí vyhlíží jako stavení o dvou poschodích vyzdvižené. V každém z těch tří oddělení nad sebou se nacházejících byly tři světnice. Klenba jest v těchto místnostech do kříže s pruty, které vycházejí z kulatých hlavic, pod nimiž jsou sloupce stojící na hlavicích, jež ze zdi vyčnívají. Prostřední světnice horního poschodí má dvě gotická, kamenickým dílem ozdobená okna, pod nimiž jdou do přízemí dva úzké otvory čili lépe střílny též v tom slohu. Klenba v této světnici jest velmi řemeslně a čistě vypracována. Vedlejší světnice k východu byla také tak klenuta jako předešlá místnosť, ale klenutí spadlo. Za to má velmi krásné okno s širokým výklenkem a pěkný starý komín. Paměti a podívání hodny jsou ohromné skály, které se ve východní světnici při zemi nacházejí a na nichž jako základech toto stavení stojí. Klenba této poslední světnice z části spadla, tak že zůstal v ní velký otvor do kruhu. Západní, ve stejné výšce s předešlou se nacházející světnice nebyla již tak úpravně zřízena jako předešlá. Všechny tyto světnice a komory jsou starodávnými komíny opatřeny. K tomuto stavení přiléhá na západní straně čtverhranná bašta s cimbuřím a ochozí, v níž bývala komora velice těsná a jediným malým oknem na stranu venkovskou. Spodek stavení toho posud velmi hluboký svědčí, že tu bývalo vězení a komora nad ním snad mučírna. Hradbou jest bašta tato spojena s hradbou, která jde od Čertovy věže. Stavení tuto popsaná bezpochyby pocházejí z druhé polovice 13. století, ale byla později přizpůsobena vkusu toho věku, za kterého Bezděz po druhé a na obydlích důkladněji stavěn, než se stalo poprvé. Naproti tomuto oddělení jest jiné oddělení na severní straně, o němž se domnívali předešlí badatelé, že jest to stavení nedostavěné. Z části je to pravda a zase také není pravda. Stavení má na sobě známky, že jest to palác z doby Přemysla II., jaký je na př. V Písku a na Křivoklátě, který však záhy spustl a spadl. Při pozdějším obnovování hradu bezpochyby měl býti přeměňován, jako se stalo u protějšího stavení, ale z práce této pak sešlo. Stavení to má tři oddělení. Západní oddělení k Čertově věži obrácené má vespod hlubokou místnosť s oknem ven na cestu. Nad tím jest místnosť bez oken. V druhém oddělení spodku není, nýbrž stojíme na rovni s podlahou předešlého na trávníku, ovšem co je pod ním, nevíme. Místnosť tato velká byla pěkně gotickým slohem sklenuta, o čemž svědčí také zbytky sloupův otlučené, z nichž podlé zřejmých známek klenutí vystupovalo. V levo jest krásné zazděné stavení, v pravo jest okno z dob pozdějších, docela dobře upravené; nad tím jest viděti, že bývalo sem přistavěno stavení, z něhož jiná památka nezbyla, než to, co tuto popisujeme. Hledí-li se pozorně, viděti jest, že tu starožitné okno i s výklenkem zazděno, kdežto u předešlého výklenek ponechán. Vedlé k východu jest zase oddělení takové, jako první námi popsané; spodní čásť byla s jedním oknem zasypaným, svrchní byla pěkně sklenuta, a posud je tu veliké gotické okno a komín v severozápadním rohu. V tomto stavení založil si r. 1635 nějaký mnich poustevnu a tu po sedm let bydlíval. Všechny tři části spojovaly dvéře, a venkovská jich zeď podepřena jest pilíři. Více nelze říci o stavení tomto, které jest zasypáno mnohým rumem. Zdá se, že i proto vystavěn taras před ním, aby rum nepadal do dvora, jejž si byli mniši za kořennou zahradu zřídili. Dotčené dva domy spojeny jsou dvěma tarasy teprve od mnichů postavenými, a za nimi k západu jest hradba, která byla dříve prsní braní opatřena. Asi v prostředku jejím jest zazděná gotická branka, již jen zvenčí jest viděti, poněvadž jest uvnitř zasypána. Nevedla k ní a nevede žádná cesta uměle zdělaná po mnohých a srázných skalách, nýbrž šlo s k ní pěšinou po skalách a trávě pohodlně podlé samých hradeb..

I když se během stavby původní koncepce poněkud měnila a upravovala, byl Bezděz postaven v průběhu nemnoha let koncem třetí a počátkem čtvrté čtvrtiny 13. století a představuje tudíž jednotný výtvor vyspělé rané gotiky, jak k nám byla přinesena cisterciáckou stavební hutí z Burgundska přes severní Německo. Stavitelé hradu vytvořili na vrcholu hory pevnost prakticky nedobytnou a přitom umělecky vysoce působivou, hodnou krále ""železného a zlatého"". Hrad má silně protáhlý půdorys, táhnoucí se podél hřbetu hory. Na samém vrcholu stojí hlavní okrouhlá 35 metrů vysoká věž, střežící nejen celý Bezděz, ale i vstup z hradu dolního, západně od věže, do hradu horního, vlastního sídla panovníkova na východ od věže. Věž měří v průměru 10,5 metru a její zdi jsou ve spodní části 4 metry silné. Směrem vzhůru se místnosti v každém podlaží zvětšují a stěny ztenčují. Do věže se vstupovalo portálem asi 9 metrů nad zemí z ochozu hradby, oddělující horní a dolní hrad. Od dolního hradu se táhne k západu mohutná 180 cm silná hradba ke třetí bráně, hlavnímu vstupu do hradu..

Ale přídavné jméno mužské Bezděz spíše patřilo vesnici pod hradem (Podbezdězi) a přeneseno jest odtud na horu, pro niž bychom očekávali ženského tvaru. Sice hora ta strmá a vysoká hned za těch dob, když první obyvatelé pronikli do těchto krajin, měla pro ně velikou důležitosť jako přirozená pevnosť, a tak by se mohla vždy stará paměť, že tu kníže Bedřich ř. 1185 přebýval, na Bezděz vztahovati. List totiž jeho, jímž Hadmarovi z Chuenringu dal v léno zemi Vitorazskou, dán jest v místě, jež se nazývá „Bozdiz“. Jestli již tehda Bezděz stál, zajisté z něho ani prášku nezůstalo, poněvadž za oněch dob kamenné stavby byly velikou vzácností a kde se nějaká z nich zachovala, má způsobu neobyčejného stáří. Až do 13.stol. krajina okolní pokryta byla širým lesem, který severně hvozdu dělícího Žitavsko od Čech a hvozdu na pomezí země Nišské dosahoval. Posud jest krajina tato velice lesnatá, a širé lesy táhnou se skorem nepřetržitě až k Vartemberku. Za Přemysla II., jenž celé krajiny lesnaté Němcům dával, došlo také k rychlému vzdělávání krajiny zdejší. Není pochyby, že tento horlivý zakladatel měst a pevností zemských také mnohé hrady stavěl, ač o tom přímých dokladů není. Paláce v Písku, na Křivoklátě a starý palác na Bezdězi slohem a způsobou svých oken svědčí o tom, že neunavný duch, jeho tyto hrady stavěti dával, a neodchýlíme se od pravdy, tvrdíme-li, že hrad Bezdězský svými hradbami, věžemi a starým svým palácem (bez domů nyní stojících) od něho pochází. I krajinu okolní mínil zalidněním učiniti užitečnější pro komoru královskou. Zjednáni Kunrát a Hertvík, Němci z Kravař, aby zakládali nové město u Bezděze; obyvatelstvo měli bezpochyby přivoditi z krajiny Kravařské, která již byla od kláštera Doksanského poněmčena, nebo z Míšenska. Roku 1264 dne 22.října, když král v Písku přebýval, dáno jim v lesích Bezdězských ležících při potoku řečeném Dokez i se vší řečenou Chlum tolik, co by 100 lánův obnášelo, aby tu založili nové město. Měli tu míti dědičné rychtářství, nad povinnostmi městu uloženými bdíti, začež do královské komory 100 hřiven zaplatiti měli. Svědkem tohoto dání královského byl Jan, vladař na Bezdězi. Z neurčitého znění listu nelze přesně vyrozumívati, které místo se tu míní, ale poněvadž se k lesu tomu počítá ves Chlum, a poněvadž se nikde nepřipomíná, že se mělo město pod hradem zakládati, soudíme, že se vztahuje list ten na založení Dokze nebo Hyršperka, který se již r. 1293 připomíná jako osada s rychtářem, jehož moc se také nad některou vsí okolní vztahovala. Ale novému městu se mnoho nedařilo, a zalidňování pokračovalo tak znenáhla, že teprve r. 1293 kostely v Chlumu, Kuřívodech a Krupé, které posud k farnímu kostelu v Podbezdězi patřívaly, od něho odděleny a farami nadány byly. Události po roce 1278 potvrzují naše domnění, že Bezděz byl za let minulých dobře stavěn a opevněn. Po smrti hrdinského krále Přemysla poddávala se králová Kunhuta s malým synáčkem svým Vácslavem v ochranu Otíkovi, markrabí Braniborskému, zvouc jej, aby jí přišel na pomoc a zemi pomáhal brániti proti Rudolfovi Habsburskému. Otík učinil tak odebrav se do Čech se 400 koňmi a drahným počtem pěších. Vojsko to s vojskem Českým zarazilo krále Rudolfa, jenž ochoten byl učiniti mír. Ale kdežto králová poddávajíc se mu se synem svým žádala míti za poručníka Jindřicha Vratislavského a tudíž patrně poručenství nad mladým Vácslavem a vládu nad Čechami do pěti let. Králové vykázáno věno, kteréž měla samostatně spravovati. Bydlela dole v městech Pražských, ale Otík chtěje míti mladého krále ve své moci, vykoupil jej od měšťanů Pražských, zapsav jim za to několik vesnic a navedl královou, aby se s dvorem svým přestěhovala na hrad Pražský (21. Ledna r. 1279). Chtěl ji ovšem dostati do své moci, poněvadž v ní hlavní překážku ve vykonávání panství podlé chuti své spatřoval. V noci před sv. Pavla na víru obrácením (25. ledna) kázal Otík lidem svým nenadále vzbuditi královou a syna jejího a nehledě na jich vzpouzení, v chatrném oděvu posaditi na vůz a odvézti. Vezeni v kruté zimě až na hrad Bezděz, kterýž měl Otík osazený lidem svým Braniborským. Zde jsouce mezi samými Němci odloučeni byli ode všech Čechů, kromě asi tří osob, ježto jim přisluhovaly při jídle a jinými potřebnými věcmi. Stavové sice na sněmu nejprve příštím na násilné chování si stěžovali a žádali, aby zase do Prahy přivedeni byli, ale markrabě odbýval je sliby, nic nedělal a pak do Branibor odjel. Zatím králová se synem svým jsouc jako vězeň chována, velké strasti snášela a bez dovolení hejtmana hradu ani se vzdalovati nesměla. Nemohouc králová svízele ty déle snášeti, umínila si prchnouti, byť syna zajatého opustila, a nemohši úmysl svůj moci provésti, utekla se ke lsti. Dne 23. dubna r. 1279 vyprosila si na hejtmanu Heřmanovi, aby jí dovolil pomodliti se v Kuřívodech v kostele sv. Jiří. Hejtman k tomu svolil, domnívaje se, že by králová nikdy bez syna svého neušla, ovšem však si vymínil, aby se zase k synu svému vrátila. A tak šla a zase přišla. Po několika dnech zase žádala, aby mohla jeti do kláštera Hradišťského, a obdrževši dovolení, tu v městě pojedla a zase se vrátila. Po třetí vzavši dovolenou jela do Mělníka města, kteréž bylo věnem jejím, tam zůstala tři dny na útraty měšťanův a vrátila se zase na Bezděz. Konečně se dovolila, aby zajela do Prahy k Anéžce abatyši, a tu pořídivši své věci předstírala žádosť jeti na Moravu k pohřbu nebožtíka manžela svého, ale utekla odtud až do Opavy, kde markrabova moc ji stíhati nemohla. Tu se dala pod ochranu krále Rudolfa, jemuž všechny násilné skutky Otíkovy vyjevila. Mezi tím ubohý sirotek Vácslav byl na Bezdězi, odkudž ještě v tomto roce odvezen do Žitavy. Bydlel tu na věži nad branou městskou, kudy se jelo do Zhořelce; potom pak na konci roku dne 28. Prosince odvezen jest i odtud do Berlína, odkudž pak poslán po nějakém čase do Špandavy. Za všechen ten čas trpěl nedostatky všelijaké, ba i hlad a chodíval ve sprostém oděvu a někdy i v roztrhaných botách, nemaje prý čím ševci zaplatiti. Za vydání jeho přislíbili stavové Otíkovi, od něhož si šťastně pomohli svou mužností a pomocí krále Rudolfa, 15.000 hřiven. V měsíci máji r. 1281 měl přiveden býti do země, ale nenasytný markrabě stále tím odkládal a konečně vynutil na stavech nových ještě 20.000 hřiven. Poněvadž mu hned dány býti nemohly, zastaveny mu r. 1283 hrad Ronov s městem Žitavou, hrad Šarfštein, hrad Bezděz, hrad Děčín, hrady a města Ústí nad Labem a Most a hrad Svádov. Hlavně přičiněním krále Rudolfa, který smlouvu od Otíka vynucenou za neplatnou vyhlásil, stalo se, že Bezděz a ostatní hrady zase ke koruně České navráceny byly. Král Vácslav II. ujav Bezděz, na něm i někdy se zdržoval. Ves Podbezděz vysadil za město, přiděliv jí 166 lánův, totiž 18 na rolích a lesích u něho ležících, ostatek ve vsích Chotětové, Mšeně, Vratně, Březovici, Trnavě, Sudoměři, Žďáru, Dokze, Fridrichsdorfu, Skalce a Kluku. Rychtu obdržel Kunrát Kurovodský, buď jeden z vysazovatelů Dokze r. 1264 nebo jejich potomek; soud pak nového města vztahoval se na všechny vesnice tuto řečené a měl se spravovati právem Nymburským. A poněvadž kostel sv. Jiljí pod Bezdězem odloučením tří kostelů na důchodech svých újmu trpěl, daroval král r. 1293 k faře zdejší ves Zbiny, kterou i z rychty Dokezské vyňal. Po smrti krále Vácslava dostal se v držení Bezděze (ovšem jen jako zástavní držitel) Půta z Frydlantu. Dovídáme se o tom r. 1315, když po zajetí Jindřicha z Lipého celé jeho příbuzenstvo se proti králi Janovi zdvihlo, a Půta po propuštění jeho hrady své Bezděz a Veliš v zástavu dal. Asi do těchto dob (snad již dříve) padá vysazení manství ke hradu Bezdězskému. Každý velký hrad královský, i Bezděz měl many své, kteří povinni byli v čas nebezpečenství nebo potřeby jej obhajovati a na něm sloužiti. Některá manství pocházejí snad z této doby, některá přibyla později. Jisto jest, že některá byla před r. 1324. V tomto posledním roce osvobodil král Jan Jindřicha z Mutěnic od služeb, kteréž se vykonávaly ze statkův a vesnic Lobze, obojích Doubravic, Nosalova, Žebic a ještě z jedné vsi neznámého jména. Manstvími Bezdězskými byly dědictví v Lukách, dvůr v Ostrém, dvůr a popluží v Skramuši, čásť vsi Skramuše, dvůr v Sudoměři s dvěma lány, dvůr tudíž s půldruhým lánem, dvůr poplužný a čásť vsi Nosalova, dvůr poplužný v Bezdědicích, Žebice ves celá, dvůr poplužný v Lobzi se dvěma dvory kmecími, dvůr kmecí v Doubravici, čtyři kopy platu v Doubravici, dědiny ve Spikalech a konečně vsi Skalka a Záboří. Z těchto dvou posledních držitel povinen byl na hradě s přilbicí sloužiti. Po celou dobu vlády krále Jana zůstal Bezděz v držení pánů z Dubé, jen že se po smrti Půtově, jenž po r. 1318 zemřel, nevyskytuje v držení jeho synů, nýbrž patřil bratru jeho Hynkovi Berkovi z Dubé, jenž byl dlouhá léta purkrabí hradu Pražského. Týž dosadil za faráře v Podbezdězi strýce svého Habarta z Dubé a z Malovar, což i král Jan r. 1336 stvrdil a Habartovi tu milosť přidal, aby sedal jako písař s berníky, kdykoliv by se berně vybírala v krajích Litoměřickém a Boleslavském. Shledávaje pak, že položení města pod Bezdězem obyvatelům nijak neslouží, přenesl právo městské, které dotčené osadě posud náleželo, na místo nové, jež si vybral v lesích Bezdězských nad potokem Bělou, a městu v nově založenému dal jméno Nový Bezděz, kteréž se však u lidu nikdy neujalo. Rychtářem ustanoven Ješek z Kluku, syn Kunrata Kurovodského, kterýž držel posud rychtu Bezdězskou (r. 1337). On, Martin z Lov, purkrabě Lipský, a Křišťan, měšťan Lipský, řídili založení, přiměřující k městu 90 lánů, z nichž většina byla na tu stranu k Bezdězi, menšina na druhou stranu. Všechna práva posud platná pro město Bezdězské (a tudíž i pro Dokez) přenesena na nové město, jež se stalo také právním středem větší části panství Bezdězského, tak že býval jeden soud v Bělé a druhý v Dokze, a to s jinými vedlejšími věcmi bylo příčinou, že se pak rozeznávalo dvoje panství, Bezdězské a Bělské. Po smrti Janově přišlo k vyplacení Bezděze; snad se to stalo, dokud žil Hynek († r. 1348), jenž se ještě r. 1345 jako pán panství připomíná, nebo teprve po jeho smrti. Karel IV. potvrdil Ješkovi z Kluku všechny výsady na rychtářství Bělské a ustanovil ve svém Majestátu, že hrad Bězdězský nikdy nemá býti zastavován; ale zákon ten jím ustanovený nikdy platnosti nenabyl, a byť platen býval, každý král by se jím nebyl řídil. Karel tu také druhdy býval. Jsou od něho listy na Bezdězi dané z l. 1351, 25. února a 1357, 27. října. Z Bezděze překládal dvůr svůj také do Bělé; tak na př. Tu byl r. 1351 dne 27. února,

14.-17.dubna r. 1352, 2.-16.listopadu r. 1357. Také v červenci r. 1367 do Dokze přijel z Kolína a odtud jel do Žitavy. Jako purkrabě na hradě byl za něho r. 1354-1371 Oldřich Tista z Libšteina. Jménem pána svého podával r. 1354 nové faráře ke kostelům v Čisté a Sudoměři, od něho také byl zmocněn, aby stavěl r. 1357 Nový hrad (Karlsfried) u Žitavy. Je-li pravda, že Karel velký rybník Dokezský založil, zajisté je to také dílem Tistovým. Nedlouho po r. 1371 složil Tista úřad svůj a přebývaje v Bělé nazýván byl obyčejně starým purkrabí. Nástupcem jeho stal se zase Oldřich (snad syn). O císaři Karlovi posud se zachovaly pověsti, jak na hradě bydlíval a jak se v lesích Bezdězských bavil. Kapli na hradě posvěcení sv. Michala a farní kostel v Podbezdězi s farami v Lysé a na Prosíku odevzdal Karel klášteru Karlovskému. V prvních letech panování Vácslava IV. pořáde zůstával Bezděz v přímém držení králově. Vrchní správu panství měli a kněze k farám podávali roku 1379 Vítek z Landšteina, nejvyšší komorník, a Jindřich z Dubé, hofmistr dvorský, r. 1380 Vítek sám a r. 1385 Jindřich sám. Roku 1394 vykonával práva vrchní purkrabě Jakubec sám podávaje faráře do Oken. Král Vácslav potvrdil roku 1396 výsady města Bělé ustanoviv, aby Staré městečko Bezděz i městečko Dokez patřily k městu Bělé (ač se svými právy řídily, jak odjinud lze dokázati), což snad mělo ten smysl, že z nálezu konšelského v Dokzách mohli se odvolávati do Bělé, jako místa na panství prvního. Roku 1398 dne 5.listopadu zastavil král Vácslav Prokopovi markrabí moravskému hrad Bezděz i město Bělou, městečka Dokez a Suchou (Podbezděz?) s lovy v lesích i se vším dřívím, co by potřeboval ke stavění a k palivu (ale nikoliv na prodej), a v rybnících lovy jen potud, pokud by životně byl přítomen na Bezdězi a tam loviti dal pro svou kuchyni, k tomu hrady Potštein s Kostelcem a Albrechtice. Král si vymínil, že mu mají purkrabí těch hradů slibem zavázáni býti, a téhož dne zapsal se markrabě, že mu má z těch hradů ve všech válkách sloužiti a kdyby zemřel bez dědiců, že mají zase na krále spadnouti. Sice na nich zapsáno bylo 10.000 kop, kteréž se měly při vyplacení dostati dědicům. Markrabě ustanovil tu dva purkrabě, z nichž Petr z Bezdědic, místopurkrabě, roku 1401 se připomíná. Ale r. 1402 dne 6.června zapsal Prokop, jenž tehda na Bezdězi přebýval, hrad Bezděz i se zbožím v 1000 kopách Havlovi ze Zvířetic jako vrchnímu úředníku, tak aby mu byl vždy otevřen a purkrabě mu sliboval. Havel nesměl z hradu válek vésti bez markrabovy vůle, ale měl raději pomáhati proti nepřátelům, za to nemohl býti ssazen, leč by se mu 1000 kop vyplatilo. Současně zapsána byla Bělá podobným způsobem Janovi z Ralska. Patrně všechna ta opatření se stala proti Zikmundovi, králi Uherskému, jenž již 6. Března zajav bratra svého krále Vácslava, dne 3. Června podporován jsa od nespokojených pánů byl do pole vytáhl proti Prokopovi, tak že asi v ten čas, co list na Bezděz dán byl, mohl míti své ležení někde pod hradem. Zikmund, jenž měl zlých vlastností mnoho a dobrých málo, a jenž v poli nikdy nic nedokázal, nepřišel na Prokopa s mocí, nýbrž úlisně. Pozval jej k sobě pod bezpečným průvodem a dal mu list na to, když pak Prokop věře mu jako bratru svému strýčenému z Bezděze do ležení sešel, byl jat a z Čech odvezen. Vypravovalo se, že Zikmund táhl s ním k zámkům, které se Vácslava přidržely, až prý i před Blaník (tuším hrad Blansko u Ústí) přitáhl; tu jej kázal na taras svázati a nechal k němu stříleti, až i hrad Blaník museli mu dáti. Zajatého markrabě odvezl do Prešpurka, kdežto prý dlouhou chvíli krátíval si skládáním žákovských veršů latinských. Mezi tím Havlík hrad v moci Prokopově a tudíž krále Vácslava udržel. Zemřel asi roku 1405, zůstaviv jen dceru. Buď za zdravého života nebo na smrtelné posteli odevzdal Bezděz Jankovi z Chotěmic, o němž věděl, že jest Vácslavovi s věrností přichýlen. Král Vácslav nedlouho potom o to se staral, aby panství Bezdězské zase do moci své dostal. Bělé nabyl r. 1406 v létě a dosadiv tu za purkrabě Jana ze Smržova, vladyku sobě nad jiné oddaného, jednal pak s Jankem, aby Bezděze dostal. Králi, jenž peněz pohotově neměl, zapůjčil Jan Smržovský 400 kop, kteréž mu pak Vácslav na městech v Horní Lužici zapsal. Jan stal se potom také purkrabí Bezdězským; obdržel r. 1409 dovolení, aby mohl koupiti 10 kop platu pro komendu Svatomářskou konec mostu Pražského, a určil k tomu r. 1411 plat, který měl na zboží svém Bzenském. Jako svého náměstka nebo podpurkrabě ustanovil Kunše z Rachovic. Janovi také děkovati jest, že manské zřízení panství Bezdězského bylo upevněno a ustáleno, poněvadž tím, že manové poháněni a stavováni byli úřady krajskými, hradu služeb ubývalo, kdykoliv jich právě potřebí bylo. V té přičině ustanovil král Vácslav roku 1410 dne 12.listopadu, že manové Bezdězští nemají před žádným soudem světským odpovídati, leč jediné před purkrabí Bezdězském, jenž povinen byl jim po právu učiniti, tak že ani před soud dvorský, jemuž všichni manové podléhali, nesměli býti poháněni. Žádnému manovi nebylo dovoleno statky své bez dovolení krále nebo purkrabě zastavovati nebo prodávati, a který by je dskami zemskými i dvorskými bez dovolení zapsal nebo službu svou povinnou popíral, statek svůj králi propadl. Soud manský, z něhož šlo odvolání jen před osobu královu, každý rok měl býti svoláván, kdekoliv a kdykoliv se purkrabí zdálo. Tak se to i zachovávalo v 16. Století. Následující pak purkrabí Bezdězští byli roku 1417-1418 Janek ze Smilkova a z Kostelce a r. 1418 a 1419 Zikmund z Mlazic, poslední purkrabě královský. Tento měl jako místopurkrabě r. 1418 Zdislava z Malovar, ještě od Janka ustanoveného, a r. 1419 Petra z Mlazic a Slavibora, buď vedlé sebe nebo za sebou. Zdali byl Vácslav z Sukorad (r. 1420) purkrabí královským, nevíme. Král Zikmund když se uvazoval v království České, svěřil Bezděz Janovi staršímu z Michalovic. Jest to zřejmo nejen odtud, že se tento seděním na hradě Bezdězi nazývá, nýbrž i práva vrchní vykonával, podávaje faráře r. 1422 do Dokez a r. 1424 do Oken. Velký strach, kterým způsoben byl kališníky, byl toho příčinou, že ti, kteří pevných a tvrdých hradů neměli, se svým jměním utíkali na takové hrady, jako byly Karlštein, Střekov, Bezděz a j. Dsky dvorské, jichž bylo tehda několik knih, bezpochyby z rozkazu Albrechta z Koldic, sudí dvorského, zavezeny na Bezděz, kdež zůstaly až do příchodu krále Zikmunda roku 1437. Z Vyšehradu utekli sem někteří kanovníci a oltářníci, a přenesli sem ostatky sv. Longina posud na Vyšehradě chované. Balbín vypravuje o tom celý zázračný příběh. Kromě toho zavezeno sem drahné ostatkův a jiných věcí skvostných, jež majetníci zbořených klášterů si ani nevzali, tak že ještě r. 1488 na Bezdězi drahně kostí svatých, věcí prohnilých a zetlelých starých šatů se nacházelo. Tehda osvědčil se Bezděz býti útočištěm přepevným. V okolí zuřila válka, ale nic hradu neuškodila. Roku 1421 dobyta Bělá od kališníkův, ale ač jim ji Jan odňal, přece se zase dostala v moc Sirotkův. Není ani zprávy, že by se byl kdo tehda o přepevný Bezděz pokoušel. Jan starší připomíná se naposled r. 1425, kdež byl již mnoho při letech, a zemřel nedlouho po tom, zůstaviv tři syny, Petra, Jana a Jindřicha. První z nich převzal po otci Brandýs, druhý, Jan, jenž se nazýval za živobytí otcova mladším a na Rohozci seděl, uvázal se potom v Bezděz. Jemu zapsal král Zikmund r. 1429 hrad Bězděz Starý i Nový a město Bělou, rybník velký pod Dokzy s městečky a vesnicemi v 6000 kopách tak, aby ti hradové byli otevřeni králi a lidé královští tu chováni byli na náklad králův a bez škody zápisného držitele. Panství mu tehda mnoho nevynášelo, poněvadž největší náklad vycházel na chování hradu, a proto se Jan často také v závadách nacházel. Za purkrabě na Bezdězi měl r. 1430 nějakého Maříčka. Připomíná se ještě roku 1435 jako patron kostelů v Oknech a Bezdědicích a zemřel kdysi r. 1436. Zboží jeho všechno dostalo se bratru Petrovi, jenž se nazývá téhož roku v smlouvě, kterouž učinil s Boleslavskými, pánem na Bezdězi. Roku 1437 povolán jest od krále Zikmunda do soudu zemského a obdržev list mocný královský, odkázal v tu dobu všechna zboží svá a tudíž i právo k Bezdězi Vácslavovi z Michalovic, ale tento stav se mistrem Strakonickým a nemoha z dolepsané příčiny panství ovládati, zapsal zboží rodinná Jinřichovi z Michalovic. Jako purkrabě vyskytuje se v těch dobách (r. 1443 až 1446) Jaroš z Nosalova, před tím purkrabě na Bělé. Jindřich uvázav se v Bezděz nemohl zmoci závady a dluhy, kteréž udělal otec jeho Jan a jichž následující přidělali. K vyvazení týchž závad zapsal Jindřich r. 1445 Bezděz s Bělou Janovi ze Smiřic, jenž byl ženat s Markétou z Michalovic, sestrou jeho, a zavázal se k navrácení všeho, co by na místě jeho očistil. I za něho zůstal Jaroš Nosalovský purkrabí. Nešťastný Jan Smiřický skonal r. 1453 na popravišti, a v panství uvázal se Jindřich zase. Roku 1454 jako vrchní pán dával svolení k prodeji manství v Sudoměři, a podobných povolení jest několik až do jeho smrti. Král Jiří, k jehož nejvěrnějším přívržencům náležel, připsal mu na panství Bezdězském 4000 kop. K jeho prosbám potvrdil král Jiří svobody městečka Dokez ještě od císaře Karla pocházející, kteréž byli za předešlých dob potratili (r. 1460, Vartemberka. Jím potvrzeny jim trhy, soudy nad vesnicemi Skalkou, Ouřičí, Zábořím, Myslínem a Hákovem, právo míle až za Tachov, Okny a Oboru se vztahující právo pásti po lesích a na okrajích rybníkův, obec čili pastviště pod Královou stolicí s dvojími příhony a konečně osvobození od všech robot ke hradu Bezdězi kromě tak zvaných požárův. Od Jindřicha pochází též rozdělení panství Bezdězského a Bělského cestou Hlásnicí (od Bezdědic k Bezdězi) a cestou od Bělé do Němec, aby se vědělo, až kam se vztahuje moc Petra Hrušovského, úředníka na Bezdězi. Zemřel r. 1468, a dědičkou po něm byla Mandaléna, sestra jeho a manželka Jana Tovačovského z Cimburka. Jan, horlivý přívrženec králův, jenž byl po léta hejtmanem kraje Boleslavského a králi v úřadech zemských sloužíval, držel s bratrem svým slavným Ctiborem z Cimburka panství Drahotoušské dědičně, města pak Hranici a Přerov zápisně, ale roku 1470 postoupili zboží těchto králi, začež jim na panstaví Bezdězském 10.000 kop zapsal. V některých věcech řídili oba na panství, jako na příklad bylo v Bělé vyzdvižení způsobu nového ku ptáku střílení podlé řádu jiných měst, v jiných věcech řídil Jan sám. Zemřel r. 1483, zůstaviv vdovu Johanku z Krajku (druhou manželku) a nezletilého syna Adama. Tedy hospodařil Ctibor na panství sám. Roku 1488 ohledával s Janem, děkanem ze Staré Boleslavě, a Havlem, kustošem tudíž, svátosti a ostatky, které tu zbyly po válkách. Když Ctibor roku 1494 zemřel, ujal panství Adam s mateří svou; oba osvobodili r. 1494 obec Dokezskou od robot, které byli úředníci na měšťany nespravedlivě uvalili. Roku 1495 postoupili panství Bezdězského a Bělského Janovi z Janovic, nejvyššímu purkrabí. Ačkoliv se postoupení r. 1495 stalo a výslovně se Jan r. 1496 jako pán Bezdězský připomíná, přece ještě r. 1497 Adamovi skrze krále Vladislava všechny zápisy na Bezděz se vztahující i s tím, kterým mu 1000 kop a dva životy připsány, svedeny v jeden zápis, a po slevení 1000 kop sečtena suma zápisná na 20.000 kop. Jan z Janovic byl pán nestranný a spravedlivý, kterýž požíval důvěry i krále Jiří i krále Vladislava a od r. 1470 do smrti býval nejvyšším purkrabí Pražským. Na panství zakládal podlé způsobu tehda obvyklého nové rybníky. Dokezským také novým rybníkem něco dědin zatopil a proto jim dal luh a louku u rybníka velkého. Zemřel roku 1503, jsa posledním tohoto rodu starožitného. V chrámě Bělském se podnes za něho každé suché dni mše svatá zádušní slouží. Právo své nad klášterem sv. Klimenta v Starém městě Pražském odkázal posledním svým pořízením r. 1503 dne 17.ledna Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat a na Buštěhradě, ujci svému. Ale před tím (r. 1502) byl za syna přijal Jana Špetle z Prudic a na Žlebích a jemu nejen heslo své, nýbrž i starožitný erb svůj odkázal. Jetřich uvázal se v panství jako poručník od neb. Jana ustanovený a ustanovil tu jako purkrabě Vácslava z Řeplic. Ještě r. 1507 byl Jetřich v držení panství, ale nedlouho potom následovala změna taková, že Bezděz držel dotčený Jan Špetle z Janovic, a Bělá se dostala v držení pánů z Valdštejna; než roku 1516 již nacházíme oboje panství v držení Špetlově. Jan Špetle byl dobrý hospodář a bohatý pán. Měl kromě Bezděze mnoho statkův v Čechách a zemřel r. 1532 na zámku svém Náchodském. Z manželství svého s Annou z Janovic zůstavil syny Hynka a Burjana. Kterakým způsobem se tito pak dělili, již vypravováno ( V.. Burjan, jenž ujal Bezděz a Bělou, zemřel již roku 1534, zanechav tři syny, Jana mladšího, Jetřicha a Viléma, z nichž jen první byl při smrti otce svého při letech. Bratří tito měli časté spory se sousedem svým Vácslavem z Vartemberka, jenž držel panství Jestřebské a Rybnovské. Když r. 1538 od lidí Lorence Šlika 800 ovec a 78 volů prohnáno a povinné clo na Bělou zaplaceno nebylo, pustili se lidé Špetlovi kvapem za nimi a obstavili je v Holanech. Od Jakuba, rychtáře tamějšího, právo stanné (t.j. peníze) na to obstavení přijato, ale Vácslav prý bez pořádného vyslyšení a rozsouzení ten dobytek pustil. Kromě této nechuti měli k němu i jinou, poněvadž lidé jeho z Lipého a Provodína vpadli nočně do mlýna Břehyňského (Heidemühl), mlynářku zbili, tak že od toho umřela, sýr pobrali, věrtel piva vypili a co nevypili, to roztočili, mléko vypili a rozlili, hrnce roztloukli a slaniny pobrali. Urbana, syna mlynářova, Polák, pištec z Lipého, pod kolnou vytáhl a svázal jej na žebřík, a mladý Gross z Lipého maje svíci, chtěl ho mučiti. Ale i Špetlové byli násilníci. Vilém ranil roku 1539 Bohuslava Tetoura z Tetova tak těžce, že ani ten nemohl o tom učiniti vznesení ke komornímu soudu. Když se tak stalo skrze přátely jeho, obeslán Vilém do soudu, ale obeslání ho nedošlo. Byl ten tam, a nebylo pak o něm slechu. Na Jana touženo od Alše Berka (r. 1540), že lidem svým Bělským zbraňuje voziti obilí ke mletí do těch mlýnů, kteréž obráceny byly ke klášteru v Bělé od starodávna, tak že převoru užitek scházel. I stal se rozkaz od nejvyššího hofmistra, aby Jan ihned tu zápověď vyzdvihl. Roku 1542 zase žalováno na Jana, že na zámku Hostinném Jana z Valdšteina zranil. Není tedy divu, že si mnohý místo takových pánů jiné pány na Bezdězi míti žádal. Roku 1540 vyprosil si Zdislav Berka z Dubé na králi Fedinandovi dovolení, aby mohl Bezděz a Bělou vyplatiti, ale Berka neměl k tomu peněz. Tím způsobem stalo se, že Jan, který pojal za manželku Mandalénu Berčinku z Dubé a jí r. 1545 na zboží Mšenském věnoval, obdržel (r. 1544), že mohl zápisy své na dceru a dědice své přestéti. Jan tedy posledním pořízením, kteréž nedlouho před smrtí svou zdělal (r. 1547), odkázal manželce své Mandaléně byt na zámku Bělé a převedl zápisy na dceru Saloménu ještě nezletilou. Za něho (r. 1543) byl Mikuláš Mnětický ze Mnětic úředníkem na Bezdězi. Vdova Mandaléna vyprosila roku 154í na králi Ferdinandovi potvrzení výsad městečka Dokze tak, že mu i výroční trh přidán. Mezi tím však Anna, sestra Jana zemřelého, jsouc ještě nevybyta, připovídala se také k dědictví a obdrževši na to přísudek soudu zemského, r. 1553 mezi sebe a Saloménu panství rozdělila tak, že na věky rozděleno jest na panství Bezdězské a Bělské. Jako hranice obou ustanoveny cesta Hlásnice, cesta vedlé silnice Dokezské, silnice Mimoňská atd., jako jdou hranice posud. Co bylo na levé straně těchto cest, přidáno bylo k Bezdězi, k němuž také přináležely městečko Dokez, vesnice Tachov, Obora, Luky, Žďár, Bezdědice, Nosalov, Podbězděz, Staré Splavy jinak Nová ves, čásť Zbinného, Kalku, plat v Brenné, městečko Mšen s tvrzí pustou, ves Vratno, Ostrý manství pusté a v Březovici dva člověkové. Ale jednotlivé rybníky patřily tu k Bělé a naopak. Dělo, které bylo na Bezdězi, ponecháno jest tam, ale ostatní střelba na obou panstvích se spravedlivě rozdělila. Ve společnosti ponechán plat ze starých brtví. Chodili tehda po lesích brtváři nebo brtníci, kteří si dělali brtve a z každé vlasti dva kbely medu pánům dávali. Nové brtve ponechány při dílu každém, ale ze starých brtví odváděn plat na Bělou a tam dělen, a dohlíželo se také na to, aby každý brtvář si znamení na svém kbele vycejchoval. Smolařům, kteří louč v lesích kopávali, těm potom také nehájeno, ale louč, kterou na jednom dílu našel, povinen byl v pecích pána svého vypáliti, jinam ji nenose. - Díl Bezdězský obdržela Saloména, která se vdala za Mikuláše Zajíce z Hazenburka a jemu statek svůj k držení odevzdala. Na prosbu Mikulášovu král Ferdinand jemu (roku 1558, 2. Května) hrad Bezděz s celým tímto dílem a 13 many do jeho života a v 11.000 kopách zastavil. Kromě toho mu také povoleno na sněmu téhož roku, aby mohl na hradě Bezdězském do 1000 kop prostavěti a ty peníze si k sumě zástavní přičísti. Ale Mikuláš prodal roku 1558 dne 15.srpna zámek Bezděz s dvorem a vesnicemi Adamovi Berkovi z Dobé na Beršteině na místě manželky jeho Kateřiny Berkové z Hungrkoštu, kterouž byl k manželství pojal po smrti prvního manžela jejího Vácslava Z Vartemberka. Ještě téhož roku zapsala táž Kateřina v dluhu 100 kop všechna svá práva zápisná dětem svým Janovi z Vartemberka, Anně a Elišce z prvního manželství, Alšovi a Jáchymovi Berkům z druhého manželství, ale tak, aby se v ně po smrti její uvázati mohli. Také stavové na sněmě Pražském r. 1561 shromáždění prosili krále Ferdinanda, aby připsal Kateřině 1000 kop na stavění dvorův a opravy rybníkův, jakož i aby zápisné právo její přejíti mohlo na děti její. Tak se i stalo majestátem r. 1562, 25. Června a nejstarší z nich Jan z Vartemberka, pán na Lipném a Novém zámku, okolo léta 1566 všechny díly skoupil a r. 1580 manželce své Barboře z Lobkovic 6500 kop grošů českých na celém panství věnoval. Potom ještě 8 let Bezděz zápisné držel. Za něj byl purkrabí r. 1571 Jan Nosalovský z Vísky. Na sněmě, kterýž držen byl r. 1588 ve středu po obrácení sv. Pavla, uzavřeli stavové spolu s Rudolfem II., aby bylo panství vyplaceno a prodáno. Jako kupec přihlásil se Jan starší z Valdšteina na Sedčicích, JMC. rada a komoří, a koupil právo dědičné a zpupné na Bezdězsku od krále r. 1588, 14. Října za 22.000 kop grošů českých. Poněvadž však Jan svými i předků svých platnými službami se prokázati mohl, sleveno mu ze sumy té 6500 kop, a ostatek po lhůtách zaplatil do komory české. Těhož dne mu také od krále výplata panství Bezdězského povolena. Jan starší nechtě se, tuším, s Janem Vartemberským o výplatu panství souditi, raději mu r. 15890 právo své dědičné postoupil a tak Vartemberk ujal Bezděz již ne jako zápisné, než jako dědictví zpupné. S tím zároveň stal se Jan pánem všech manův. Při rozdílu r. 1553 učiněném nařízeno jest o manech, že ti všichni službou manskou, kterouž od starodávna k zámku Bezdězi povinni byli činiti, při tom se zůstavují a kteříkoli jsou v dílu panství Bělského, aby od pána Bělé obtěžováni nebyli ani od jeho poddaných. V trhovém zápise roku 1558 se jich ještě 13 připomíná. Když dosáhl panství Jan z Vartemberka, ubyli dva buď odúmrtím anebo splynutím dvou manství, neboť týž Jan přiznával se k zámku Bezdězi z manův 11 náležitých a z lidí manských (manů robotných) 40 osedlých, z nichž berně od léta 1573 až do vyjití l. 1588 odvozoval, maje je jako svobodníky či lépe nápravníky. Od léta 1589, když byl panství dědičné dosáhl, až do vyjití léta 1595 toliko ze tří manů se přiznával a z každého mana po dvou kopách 40 groších českých platil, z čehož viděti, že skupováním k panství počet jich ubýval. Tuším, že i tito tři nedlouho v manství a pod lénem zůstávali. Jan z Vartemberka zapsal r. 1593 panství Bezdězské, jakož i dvůr Obrok a vsi Tuhan, Tuhanec, Domašice, Pavličku s podacím v Tuhani, jež byl nedávno před tím zakoupil, manželce své Barboře z Lobkovic a zemřel 4. ledna r. 1595 na Lipém, kdež i v kostele sv. Petra a Pavla pohřben jest. Vdova po něm zůstalá, Barbora, pojala po druhé k manželství Vácslava staršího Berku z Dubé a na Deštném, jemuž ona (vkl. 1607, 5. října) všelijaká a všechna svá práva (ale k uvázání teprve po smrti) zapsala. Poněvadž se přiznání ke dskám stalo v městečku Dokze, uzavíráme, že se tehdejším držitelům přebývání na vysokém hradě hrubě nelíbilo a že si k svému pohodlí zde zřídili nový příbytek. Barbora zemřela r. 1610 dne 16.srpna a pohřbena v Lipém. Vácslav byl mezi předními účastníky spiknutí proti Ferdinandovi II. jsa direktorem, za Bedřicha falckrabě sudí zemským a poslem ke kurfirštovi Saskému, aby Ferdinandovi nepomáhal, pročež hned po bitvě Bělohorské ujel za Bedřichem, opustiv poddané své; syn a dědic jeho Adam Bohumír studoval tehda na universitě Pařížské. Vůkolní nekatoličtí sedláci byli tehda snesli nejlepší své věci na Bezděz a hrad jakž takž osadili, neboť na blízku objevovaly se loupíce a pálíce nevázané roty, jež Maximilian Bavorský Ferdinandovi II. do Čech na pomoc byl přivedl. Již v listopadu r. 1620 byla tato loupežná chasa vtrhla do Dokze a 30. prosince vpadla do Bělé, odkud se útokem hnala na hrad Bezdězský. Ten jsa jen nedostatečně bráněn dne 5. ledna r. 1621 zlezen jest od Valonů, vydrancován a zapálen. Vácslav nestav k soudu byv k tomu vyzván patentem r. 1621, 5. dubna , odsouzen hrdla a všeho jmění, a jméno jeho bylo na jisté tabulce katem přibito. Syn jeho Adam Bohumír marně se snažil dědictví otcovo pro sebe získati. Dověděv se, že Adam statky otcovy nízko cení, podal r. 1621 dne 14. listopadu císaři prosbu, aby mu statky ty jako přirozenému dědici odevzdány byly. Místodržitel Karel z Lichtenšteina prodal roku 1622, 6. července panství Dokezské nebo Bezdězské, též i jiná panství Adamovi z Valdšteina na Hrádku nad Sáízavou atd., ale tento panství to již r. 1623 postoupil Albrechtovi Vácslavovi Eusebiovi z Valdšteina, jemuž se ty statky dobře hodily k rozšíření knížectví Frydlanstkého. Pak r. 1624 poslána relace královská ke dskám, že se statek Bezdězský z práva zemského propouští a že se uvádí v královské manství. Kníže ustanovil panství Dokezské, jak se mu nyní říkávalo, za statek komorní nového knížetství a zabývaje se v těch chvílích, které mu k odpočinutí popřávány byly, organisací nového knížestství, měl prvotně úmysl učiniti z obou homolí Bezdězských největší a nejsilnější pevnosť svého knížeství. Ale brzo ho to rozešlo a odevzdal starožitný Bezděz, který již úkol svůj vykonal, účelům takovým, které by byl před stoletím nikdo netušil. Již r. 1624 umínil sem uvésti bratří řádu sv. Augustina, tak aby tu byl klášter zřízen pro 12 bratří. K výživě měli míti ves Podbezděz s dvorem a ves Kruh, kus lesa pod hradem, dva mlýny u Dubé a Dokze a rybník Čepel u Dokze a k tomu jisté dávky. Když pak kníže dobyl r. 1626 dne 25.dubna slavného vítězství u Desavského mostu, dal na památku postaviti v kapli na Bezdězi votivní oltář sv. evangelisty Marka, nařídiv, aby každoročně v den vítězství Desavského vedeno bylo procesí ze vsi Bezdězí na vrch do hradské kaple. Augustiánům nemuselo se na Bezdězi hrubě líbiti, aniť velmi zdlouhavě pokračovali v stavbě jim svěřené, a jen málo jich zůstávalo na hoře, někdy čtyři, někdy dva, ač si již lidé navykali putovati na horu. Kníže brzo byl s nimi nespokojen. V listech jeho nachází se mnohá žaloba na ně. Po devíti letech přestěhovali se do svého starého kláštera svatovácslavského v Bělé a obdrželi hojnou náhradu za nadání, které jim kníže byl r. 1627 napsal a zase vzal. V bitvě u Lützenu kníže učinil slib, že zřídí klášter benediktinů Montserratských (řádu španělského) a proto též vyjednával s Benediktem de Pennalosa, benediktinem téhož kláštera. Setkav se s ním roku 1633 v Norymberce slíbil, že chce Rodičce boží a řádu Montserratskému založiti na panství Bezdězském kostel a klášter pro 30 mnichů, 20 kněží, 10 professorů (k učení novicův a mladých kněží), 12 žákův a 20 poustevníků (nahoře na hradě) a věnovati mu znamenité pozemky a jistinu 200.000 fl. Vše bylo připraveno a plány před rukama. Klášter pod horou měl býti vystavěn dle vzoru Montserratského s velikým kostelem na způsob kříže s pěti postranními kaplemi. Již sváželo se stavivo, a kněz Pennalosa bydlil již v jedné světnici na Bezdězi, aby snáze na stavbu dohlížeti mohl, v zimě však r. 1633-1634 odebral se do Vídně, kdež obdržel zprávu o krvavém skonání knížete Frydlantského (25. února r. 1631). Náhlým tímto pádem usnulo založení kláštera tohoto, neboť v pozůstalosti knížete nenalezlo se o tom nic písemného. Nicméně měli Montserratští mniši obdržeti v Čechách přece stálé bydlo a především Bezděz aspoň k držení. Ferdinand III. vyhrav bitvu u Nordlink, uzavřel založiti tři kláštery ke cti Rodičce boží Montserratské. První klášter (řečený Schwarzspanier Stift) založen ve Vídni, potom obnoven pustý klášter ve Slovanech (od těch časů v Emausích zvaný), a dne 15.dubna r. 1636 p. Pennalosa vešel slavně do Emaus jako nově jmenovaný opat. Obnovený chrám starého slovanského kláštera vykrášlen jest četnými, Švédům a Nordlink odňatými prapory, a mezi bohatými nadáními, jež udělil Ferdinand III. obnovenému klášteru, nacházelo se též panství Bezdězské, totiž hrad Bezděz pustý, vsi Podbezděz, Žďár, Kruh, Nosalov s dvory v Podbezdězi, Týně a Nosalově, pivovár Bezdězský, mlýny řečené Trappsmühle a Poselmühle, osm rybníků, 14 luk, sedm sadů, 20 provazců lesa a vrch Bezděz s mlýnem řečeným Projed. Z tohoto utvořen statek Bezdězský, odhadnut na 70.000 fl. a papežem Urbanem VIII. jest potvrzen. Hrad zůstával od těch dob neobydlený, až opat Pennalosa dovolil jednomu poustevníku, rodem Vlachu, tam přebývati. Ten tam bydlil sedm let obstarávaje opustlou kapli, ku které vždy ještě některé nábožné duše z okolí putovaly. Stavivo, které kníže Frydlantský tam navézti dal k zamýšlené stavbě klášterní, leželo nepoužito, jsouc u paty hory; čásť roztahali sousedé z okolních vesnic, čásť spotřebovali benediktini a ze zbytků r. 1740 vystavěna ve vsi krčma. Po smrti řečeného poustevníka obsadili hrad Švédové (r. 1642), zakopali se příkopy a náspy u první brány hradské a v dolině mezi oběma homolema se opevnili, odkudž, okolí pleníce a pálíce, vypadali. K tomu ke všemu ještě, když odtáhli, hrad a vesnice spáleny jsou. Pennalosa, jak se zdá, nikdy neupustil od myšlénky, věnovati vrch opět náboženskému určení, těžké časy však toho nedovolovaly, neboť zemřel ještě před ukončením války dne 11.srpna roku 1646. Nástupce jeho Don Juan Caramuel z Lobkovic (příbuzný po matce s Lobkovskými) byl povahy příliš nestálé a staral se více o marné učené hádky a o válku, nežli o svůj klášter. Pravý muž k uskutečnění záměru Pennalosova byl teprve třetí opat Don Antonio de Sotomayor, roku 1661 dosazený. Ten obnovil kapli na Bezdězi, opravil roku 1662 starý dům na jižní straně, v němž již od 240 let nebydlili, vystavěl křížovou chodbu, a čásť spustlých a polosbořených pokojů s dvěma refektáři novou střechou opatřil. Dva benediktini Emausští posláni na hrad, aby tam vykonávali pobožnosti marianské, Petr Gaib a Bernart Decher; třetí, Fr. Monjoli, bydlil tehdáž u paty hory ve dvoře jako administrator panství. Až do té doby stála v kapitulní síni Emauské ještě jedna z tří sošek, kopií Montserratského zázračného obrazu, které byl někdy Pennalosa ze Španěl přivezl, a jež se měla dostati do třetího kláštera, který Ferdinand III. založiti hodlal. Soška ta dne 8.září roku 1666 do kaple hradské na Bezdězi přenesena byla v slavném průvodu a postavena na velký otář. V kratičkém čase proslul Bezděz jako místo poutnické, tak že klášter Emauský byl přinucen opatřiti jej šesti nebo sedmi mnichy. Čtvrtý opat, Didacus de Canvero, činil mnoho pro nové poutnické místo, které zcela odloučil od panství. Neboť toto, na něž se z Emaus nesnadně dohlížeti mohlo, s povolením císařským prodal r. 1679, 24.července s jedinou výminkou hradu a hory hraběti Kryštofovi Ferdinandovi z Haisenšteina a na Starenberce, který je spojil s panstvím svým Dokezským, za 40.000 fl. Smlouvou trhovou zavázal se hrabě mnichům ročně 30 korců žita, 12 sudů piva a 200 sáhů dříví dávati a zdarma na horu dovézti. Také vymíněno, že může on anebo dědici jeho hrad, pokud mnichům zůstal, přikoupiti a břemene zmíněného se zbaviti. Také hraběti vykázáno na jeho žádosť místo na vrchu k vystavění sobě letního sídla, což on však provésti opominul. K zvelebení poutí a pobožností na hradě zdejším nemálo přispěly čtyři bully papežské odpustkové (r. 1717, 30.června, r. 1727, 15.prosince, r. 1734, r. 1738); poutí tak přibývalo, že vrch za let 1714-1726 266.693 lidí, r. 1740 až i 40.087 osob navštívilo. Roku 1741 od osmi kněží 2920 mší bylo slouženo. Také bohatství kláštera v l. 1680-1740 hojnými a vzácnými dary znamenitě zvětšeno. Kterak to vypadalo tehda na Bezdězi, když nahoře zůstávali benediktini, jaký shon lidu tam byl, kolik obětních darů složeno bylo před marianským obrazem, o tom všem dovídáme se zevrubně z dvou knížek německých (r. 1722 a 1743 vydaných), jejichž spisovatel byl převor Bezdězský Veremund Proche († r. 1748). Za převora Jeronyma Cechnera starý hrad opět byl pevností. Tak zvaná bramborová vojna přivedla do okolí zdejšího Pruské vojsko. Králevic Pruský Jindřich totiž na poručení Fridricha II. r. 1778, 30. července s 70.000 muži do Litoměřicka vtrhl a brzo obsadiv Litoměřice, Teplice, Oustí a Lipé na zámku Svojkovském se usadil. Čety pruské odtud vybíhaly až za Budyni, Most a Žatec. Císařský generál Laudon ležel tehda u Hoštky, i uslyšev, že Prusové se blíží, vytáhl proti nim až k Novému zámku, ale shledal, že jsou ho silnější, pročež se dobře u Hradiště mnichového položil. Zatím Prusové po okolí harcujíce peníze vydírali, vše pleníce. Pro bezpečnosť před chasou touto vyprosili si benediktini Bezdězští od králevice ochrannou stráž. Tato, 40 mužů silná, dostavila se sice a chránila klášter, ale všelijakých výstupků se dopouštěla. Brzy však dověděli se v hlavním stanu Rakouském, že na Bezdězi leží oddělení nepřátelského vojska. Laudon vyslal 200 Charvátův, aby je zajali. Ti se docela zticha přikladli 8.září r. 1778 o půlnoci do vsi a dostavše žebříky od sedláků přiložili je ke zdem kláštera a slézali zde, až vojím na stráži stojící je zpozoroval a vypálením posádku zbudil. Ihned se Prušáci shromáždili a střílíce jakož i házející dříví tak udatně se bránili, že Charváti ztrativše šest mrtvých a 36 raněných ustoupiti museli. Prušáci neměli se více za bezpečné na Bezdězi, pročež raději se vykradli, vzavše s sebou velikou čásť klášterského pokladu. Mniši totiž chtěvše to chytře navléci, drahocenné své věci schovali do vnitř ohromné hranice dříví, narovnané ve vnitřním klášterním dvoře; ale Prušáci bráníce se 8.září proti Charvátům, brali polena z této hranice, házejíce jimi po nepřátelích, čímž se v ní otvory staly, skrze které viděti bylo truhlice a bedny tam uschované. Obsah jejich, církevní nářadí a votivní dary od zlata a stříbra, mešní roucha a šaty skvostné sochy marianské byly ctihodné ochranné stráži Pruské vítanou kořistí. Ano Prusové vypálili ještě před svým odchodem zlato a stříbro z port a ze zlatohlavu církevního roucha zde nalezeného. Ještě se nebyl klášter zotavil od této těžké rány, když Josef II. v listopadu r. 1785 nařídil jeho zrušení. Hrabě Vincent z Valdšteina nemeškal si vymoci dovolení, aby obraz marianský směl přenésti do kostela Dokezského (r. 1786). Ve vší tichosti jej tam farář Dokezský dne 20. února přenesl. Benediktini se vrátili do Emaus pojavše s sebou větší čásť nábytku klášterního; co zbylo, prodáno veřejnou dražbou. Prázdný klášter i s kaplí trpěl brzy od zlodějských hostí, již odnášeli dvéře, okna, trámy a podlahu; později prodala jej vláda za 50 fl. jistému tkalci, který si pospíšil poslední zbytky dřeva a železa vybrati, až konečně , když v jedné oceli vytahoval násilím dlouhý hřebík, spadlý trám mu leb prorazil. Nekryté zdi ponenáhlu zapadly a opětované kopání po pokladech, které se zde i v samé kapli dálo, uspíšilo její zkázu. O uchránění zřícenin teprve novější doba se starala. Krystyan hrabě z Valdšteina a z Vartemberka vysokou hlídku s nemalým nákladem opraviti dal, neboť především se musela okna a žlábky k umístění schodů s velikým namáháním vydlabati. Přes to práce ukončena r. 1844 a mezi prvními hostmi, kteří věž navštívili, byl arcikníže Štěpán (26.srpna r. 1844). Již mělo se přikročiti též k obnovení hradské kaple, any to překazily události roků 1848 a 1849. Za naší paměti také starožitná kaple opatřena novou střechou..

Jednou nabídl čert Matce Boží sázku, kdo z nich vystaví vyšší horu do kuropění. Matka Boží sázku přijala a pustila se ihned do díla. Kopala zem a nosila ji v košíku na hromadu, zatím co čert válel kameny a stavěl z nich pevné základy k své hoře. Pak se rozběhl na pole, kde oral sedlák s koňmi, vzal mu potah a svážel vozem ke své hoře zem a hlínu. Bral ji, kde se dalo. Ve chvílích, kdy se Matka Boží nedívala, kradl jí hlínu z její hory. Pracovali tak horlivě, že se ani nenadáli – a v nedaleké vsi zazpíval kohout ranní píseň. Ustali v práci, změřili své hory. A hle, hora Panny Marie – Bezděz – byla mnohem vyšší. Matka Boží zajásala, čert prchl s hanbou do pekla. Za to se mstí čert, jak jen může, lidem, kteří mu vystoupí na jeho horu. Přijde-li tam kdo v čas vánoční, když slouží kněz v kostele „jitřní“, otevře se pod ním země a pohřbí ho navždy ve svém lůně. Od Bezděze k Ještědu táhne se dlouhá čedičová zeď, nazvaná Čertova. Dlouho zůstávalo záhadou, jak v těchto místech vznikla. Nyní převládá mínění, že je to útvar původu sopečného. Pověst vykládá její vznik takto:

Před lety usídlili se v místě, kde dnes stojí Bezděz, tři čerti. Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich:

„Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“

„Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel šíp a já jej v běhu chytím.“

„To mi nestačí,“ odpověděl jezdec. I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já postačím dlážditi kamením všechny stopy, které tvůj kůň zanechá svými kopyty v zemi.“

Ani tím se jezdec nespokojil. Tu se přihlásil čert třetí: „Jsem rychlý jako tvoje myšlenka. Na co si pomyslíš, všechno ti postačím udělati.“

„Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci míti postavenou zeď, která bude obíhati toto místo ve velikém kruhu. Běž a stav, kudy chci, aby vedla! Nedohoním-li tebe, dříve nežli kohout zazpívá, vyhraješ.“

Jezdec si pomyslil, kterými osadami má zeď vésti, a čert v tu chvíli měl zeď hotovu… I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, a žene se jako vichr úvalem i strání. Čert běží před ním, bere ze záňadří kameny a v dlouhou zeď je skládá. Až teprve, když se blížili k místu, odkudž začali závoditi, dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první přísvit jitra padl na vrcholky hor – a v zápětí ozvalo se ve vsi kohoutí zakokrhání. Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku prohrál, jeho dílo tu však zůstalo. Aby ochránili Bezděz od rohaté chasy, postavili majitelé hradu kapli svatého Michaela archanděla, který proslul statečností v boji s ďábly. Čerti se usídlili ve věži u třetí hradní brány a tropili tam hluk, kdykoliv míval kněz v hradní kapli bohoslužby. Strach, jež lidem naháněli, působil jim potěšení a proto se rádi přetvořovali v přerozmanitá zvířata, zjevovali se na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Někdy se objevili v podobě černých kohoutů, jindy brali na sebe kozlí podobu – a nikdo je nemohl odtud vypuditi. Odešli sami, když přestal lid věřiti v klamné přeludy, posvítiv si na vše, co bylo tajuplné, osvíceným rozumem.

Starala se mateřsky o poddané, připravovala z bylin léky, léčila nemocné a těšila zarmoucené, takže ji lid počal uctívati jako světici. Jednoho dne večer, když ulehla ku spánku a v mysli ještě zalétla k svému muži, bojujícímu udatně proti Saracénům, objevil se před ní malý, bradatý trpaslík. Pohlédl na ni smutnýma očima, poprosil ji, aby vzala své léky a následovala ho do podzemní říše, že jest tam svrchovaně třeba její pomoci. Zavedl ji do podzemní chodby a odtud do paláce trpasličího krále, kde na zlatém loži ležela nemocna králova dcera. Byla neobyčejně krásná, její líce byly však smrtelně bledé a pod pomněnkovýma očima se tměly veliké, zlověstné kruhy…

Brunhilda podržela v dlani její něžnou, povadlou ručku, pronesla k ní laskavá slova útěchy a dala jí z křišťálového pohárku, který trpaslíci přinesli, napíti svého léku. A ku podivu, nemocná jako zázrakem pookřála, líce se jí zarděly a zpod stínu dlouhých řas usmály se její modré oči. I nastal v podzemní říši radostný jásot a král trpaslíků z vděčnosti daroval paní Brunhildě křišťálový pohár, v němž jeho dcerka našla uzdravení. „Dokud se bude tento pohár držeti tebe i tvých dědiců,“ řekl král, „dotud vás bude provázeti štěstí. Proto dejte pozor, abyste jej nikdy nezničili!“

Jak král trpaslíků předpověděl, tak se i stalo. Štěstí provázelo paní Brunhildu i její potomstvo po dlouhou řadu let. Až teprve, když se stal pánem hradu vitorazský rytíř Hadumar z Kuenringu, ukončena byla šťastná léta hradu Bezděze. Hadumar si pozval na hrad rytíře ze širého okolí a uspořádal pro ně hlučnou masopustní slavnost. Hosté se rozjařili, rozjařil se i Hadumar a v opilosti rozbil kouzelný pohár, dědictví po paní Brunhildě. Střepy dal vyházeti oknem a vysmál se staré báji, která varovala před rozbitím poháru. Již příštího dne ukázala se pravdivost této předpovědi. Mezi rytíři, které Hadumar hostil, byl přítomen zrádný, lstivý Illburk. Ten zneuživ pohostinství unesl Hadumarovi jeho jedinou dceru. Rytíř, hoře pomstychtivým hněvem, pustil se za ním se svou družinou, avšak dříve, nežli dostihl únosce, spadl s koně a pádem srazil si vaz. Zanedlouho nato pocítil sám Bezděz osudné následky nerozvážnosti rytíře z Kuenringu. Na hradě vypukl zhoubný požár a zničil Bezděz do základů.

A neméně trpěl krutostí a hrabivostí svého poručníka mladistvý kralevic Václav. - Léta Páně 1279 – zaznamenává kronikář – markrabě braniborský, zlý správce země české, tu noc před svatého Pavla na víru obrácením kázal povolati před sebe Kunhutu, vdovu po Přemyslovi Otakarovi II., a syna jejího Václava, dědice českého. Kázal je na vůz posaditi a na hrad Bezděz tajně zavézti. –

Vezli je tam v chatrném oděvu za krutého mrazu a ne lépe zacházeli s nimi na Bezdězi, obsazeném Braniborci. Zvláště velmi se tu v zajetí stýskalo mladému Václavovi. Často stával v zadumání u okna a pohlížel do dálky, pociťuje krutě svoji osiřelost a ztrátu svobody. Kdo by neznal báseň Svatopluka Čecha, která tak jímavě líčí stesk malého vězně:

„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?

Kde myšlenky tvé toulají se, kde?

Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí,

a beř, co péče má ti skýtá zde…“

Tak oslovuje Václava jeho strážce Herman, přinášeje mu klícku s lapeným ptákem. Domníval se, že tím zarmouceného hocha potěší. Avšak Václav, jat soucitem s ptáčetem, jež stihl podobný osud jako jeho sama, otevřel klícku a pustil ptáče na svobodu. Prázdnou klec pak vrátil Hermanovi:

„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem:

onť můž´být vězněm – nikdy žalářníkem!“

Ještě smutněji bylo Václavovi, když jeho matka Kunhuta uprchla z Bezděze do Opavy, odkudž chtěla vésti odboj proti samozvanému, hrabivému správci země. Ota Braniborský se obával, aby nebyl Václav násilím vyproštěn z jeho moci, a proto ho odvezl z Bezděze do Saska. Tam ho mořil dále, nestaraje se nijak o vzdělání budoucího krále. Páni čeští, chtějíce ho vysvoboditi z krutého vězení, odevzdali Otovi Braniborskému patnáct tisíc hřiven stříbra – a když bezectný poručník žádal nové výkupné, zaplatili nových dvacet tisíc. Pak teprve jim byl malý Václav vydán. Český lid, vzhlížející k němu jako k vykupiteli, připravil mu v Praze slavnostní uvítání. Václav nezklamal naděje, jež v něho národ skládal. Dohonil brzy, co mu chybělo ve vzdělání, a že byl hospodárný, rozvážný a moudrý, stal se nejmocnějším se všech Přemyslovců. Žel jen, že ho stíny vězení nadále provázely životem. Byl nervově chorý, bázlivý a plachý, těla slabého a zdraví nepevného, takže k lítosti národa předčasně zemřel, doživ se pouhých třiceti pěti let.