Kuncberk

Léta 1575 připomíná se hrad pustý při městečku Křinci s příkopem a štěpnicí, která v tom příkopu jest. Dnes po tom všem není ani potuchy; i zdá se, že tvrziště se zemí srovnáno při postavení nynějšího zámku. Severně od Křince v neveliké vzdálenosti vypíná se vrch Kuncberk, porostlý křovinami a stromovím. Za dob dřívějších bývaly tam upraveny pěkné procházky, sedadla, altánky, i kuželník tam nescházel. Vše to zaniklo pro netečnosť majetníků. Pěšiny zarostly travou, křoviny se na nich rozplodily a poslední altánek, s něhož byla vyhlídka ke Krkonošům, v zimě léta 1890-1891 rozbourán a za staré dříví prodán. Na vrchu tom založen jest v 15. století hrad, z něhož nic jiného nezbylo, než mohutné náspy a hluboké příkopy bahnem a stojatou vodou naplněné, které hradiště skorem v kruhu objímají, a sklepy. Jest podívaná na tyto příkopy, jimž v krajině široko daleko není rovno. Hrad tento v 17. století již spustl. Léta 1638 praví se, že tu byl „zámeček ve spodcích od kamene, k vrchu od dřeva vystavěný, příkopy obehnaný, již pak pobořený, z kteréhož kamení při dvoře Křineckém pivovár se sladovnou, s spilkami a prostřed něho štoček pro bydlení vrchnosti se třemi pokoji a některými komorami suchými a vespod marštalemi jest vystavěn.“ V téže paměti mluví se též o třech sklepích při zemi na chování vína. Ty se ještě zachovaly a k nim jsou též šíje a menší oddělení. Nějaký čas bylo pusto na Kuncberce a jen tu byly dvě chalupy, v nichž lidé pro opatrování vína ve sklepích složeného bydlívali. Dotčený Pavel z Morzina postavil tu v druhé polovici 17. století zámeček nový. Bylo to stavení osmihranaté pod jedno patro se čtyřmi vykuši ve střeše a vížkou, jež postaveno bylo z opukového kamení a pálených cihel. Přízemí bylo hmotné, z kamene; na něm na zdech byl rám dřevěný a v něm kostra celého prvního poschodí tajtéž dřevěná a pečlivě obezděná na způsob hrazděných stěn. V přízemí byla síň s výklenky a malbami na stropě, okolo níž byly tři místnosti, totiž kuchyně s velkým krbem, dvě světnice a komůrky. Ze síně se šlo po schodech ze dvou stran vedených a nahoře se spojujících do prvního poschodí, kteréž obsahovalo síň, tři světnice a komoru. Síň překvapila každého, kdo vstoupil, dílem svým malířským a štukovým. Nacházela se tu uměle a perspektivně malovaná sloupoví (libůstka 17. a 18. věku), též zříceniny dílem povypoukle vypracované, dílem malované, a konečně výtečně malované krajiny, které klamaly pozorujícího, jakoby se díval do dálky. V jedné světnici k jihovýchodu položené byl též krb, ozdobený erbem Pavla z Morzina a jeho manželky. Ze síně šlo se po schodech pod střechu a odtud do vížky, v níž také byla malba Jupiter sedící na orlu, z jehož pysku sršely blesky. Schaller nazývá ve své topografii Kuncberk nádherným zámkem, a léta 1818 za rytíře Šimona M. Bethmanna byl Kuncberk tak opraven, že se v něm bydleti mohlo. Později tu konány obžínky. V posledních desetiletích vrchnosť Kuncberk úplně zanedbala. V dolní síni skládaly se seno, sláma, v jedné světnici měli přes zimu bažanty a koroptve, v druhé po celý rok výra. V horní síni sušíval se chmel, při čemž malby neustále otloukávány. Brzy zaprána okna prkny, místnosti spustly, až k tomu v zimě r. 1890 až 1891 náhlým sbouráním konec učiněn. Zůstala tu hromada rumu nepříliš pečlivě srovnaná, špatnou travou, bodláčím a kopřivami porostlá. Naše století nazývá se osvíceným, ale hubí se v něm rychleji než v minulých věcích. Jediné stavení na Kuncberce zůstalo, dům polesného. Ale ačkoliv ta nejkrásnější čásť spuštěna, ač zanikly záhony květin, které tu bývaly, a cesty pískem posypané, přece jest Kuncberk posud ještě místečkem rozkošným, kde příroda bujně a samostatně hospodaří. Když pak za doby jarní šeřík naplňuje vzduch libou, omamující vůní a ptactvo zapěje, jest Kuncberk nejkrásnější, ukazující po smrti nejčilejší život. Pokud známo jest, seděli na Křinci napřed vladyky z Valečova, jichž předkové drželi také Zabrdovice. Od l. 1378 připomíná se z toho rodu Jan, jenž podával kněze do Křince. Bernart z Valečova, odjinud z Jablkynic, připomíná se v letech 1371-1402 v několika zápisech soukromých a nazývá se l. 1389 pánem na Křinci. Syn jeho byl Jan z Křince, jenž podával léta 1398 faráře do Křince a léta 1399 nacházel se s jinými v jednotě panské. Jan se připomíná při mnohých bězích soukromých a naposled léta 1437. O jeho nástupcích není nic známo. Křince nabyl po letech Jan z Ronova, jenž se vyskytuje poprvé léta 1453 mezi těmi, kteří odpověděli Sasům. Měl-li tehda Křinec, není známo; výslovně se nazývá pánem ne Křinci léta 1463, a od té doby navykli si potomci jeho nazývati se Křineckými z Ronova. Vymřeli teprve léta 1892. Janovi nestačila posavadní tvrz Křinecká, i postavil si nový hrad, jemuž dáno jméno Kuncberk nebo Kuncburk. Příčina toho pojmenování není známa, neméně i to, zdali se původně nazýval Kunstrberk, pod kterýmž jménem se léta 1470 poprvé připomíná, nebo je-li to jen chyba písařova. Léta 1471 obdržel zápisem královským Mcely a oboje Studce, kromě toho získal drahně statků pozemských. Léta 1480 žil, léta 1487 byl již mrtev, zůstaviv vdovu Majdalénu a syny Jiříka a Viktoryna. Oba drželi po otci společně (jak se zdá) Kuncberk a Rožďalovice; oba zemřeli jednoho léta. Jestli ne mezi nimi, přišlo k dělení mezi potomky, poněvadž Janova pošlosť držela Kuncberk a Viktorynova Rožďalovice. Jména obou pánů čtou se v mnohých zápisech soukromých i veřejných. Jiří zůstavil syny Jana, Petra, Viléma, Jindřicha, Albrechta a Zikmunda, z nichž někteří záhy pomřeli. Jan jsa nejstarším, spravoval l. 1514 Kuncberk a jiné statky. Později však, když přišlo k dělení, držel Jan Ledce, Vilém měl Nepokojnice a Kuncberk přikázán za díl Jindřichovi, jenž se léta 1525 ženil s Markétou z Postupic, ale jí teprve l. 1541 na Kuncberce zámku a dvoru a vsi Křinci věnoval. Nemaje jiných dětí kromě dcery Kateřiny, zřídil posledním pořízením léta 1542 daným poručníky, aby k dobrému dcery hospodařili. Manželce své vykázal byt na zámku Kuncberce až do stavu změnění. Zemřel léta 1559. Manželka jeho Markéta měla krátce před smrtí jeho rozličné soudy. Vilém Odkolek z Újezdce žaloval na ni, že mateři jeho nechtěla vrátiti šest prstenů zlatých zastavených, když je od ní vyplácela, a že o něm na Kuncberce mluvila, že je lotr. Ještě léta 1563 poháněl ji Jindřich z Donína z toho, že když Kateřina z Ronova, dcera její, na smrtelné posteli ležela, panně její služebné Marjaně Flašářce z Dolan klíče vzala, pak odemkši truhlici zelenou, z ní vzala klénoty, čepce a roušky. Kateřina vdala se již před r. 1558 za Jana purkrabě z Donína, pán tento však zemřel nedlouho před r. 1568 i s paní. Při tom shledalo se tolik dluhů, že statek nemohl býti udržen. Prodán byl tedy l. 1568 zámek Kuncberk s dvorem poplužným, městečko Křinec s tvrzí pustou a podacím, podací na Chotuci a ves Seletice Janovi Kostomlatskému z Vřesovic. Tento zemřel nedlouho potom, a statky jeho Kuncberk, Koporeč a Dlažim zdědilo pět jeho synů. Léta 1574 dělili se tito o pozůstalosť otcovu, při čemž dostali Karel a Jakub společně Kuncberk. Hned potom prodal Karel díl svůj Jakubovi. Jakub zapsal hned potom statek Kuncberský manželce Anně Vřesovcové ze Sulevic, aby se v něj po smrti jeho uvázala. Poněvadž se tak léta 1575 hned po zápise stalo, není pochyby, že Jakub léta 1575 zemřel. Anna pak prodala ještě téhož léta Kuncberk Jindřichovi z Valdšteina a na Dobrovici. Zdá se, že po smrti Jindřichově († r. 1579) starší syn Vilém Vok dostal za díl Dobrovici a mladší Heník Kuncberk. Tento zdědil později po bratru Dobrovici a držel oboje panství, jak již vypravováno. Léta 1598 věnoval na Kuncberce manželce své Marii Valdšteinské z Lobkovic. Bylo již o něm vypravováno, jako i to, že statky jemu z pokuty zabrané dostaly se v držení Adama z Valdšteina. Tento pán zemřel léta 1638, zanechav pět synů. Téhož roku stalo se rozdělení bratrské mezi nimi. Jan Viktoryn dostal kromě Komorního Hrádku a Sázavy také Kuncberk zámek pobořený, městečko Křinec s obydlím panským, zámek Nový Ronov a vsi Bošín, Sobenice, Seletice, Košík, Tuchom, Hasinu, Bříství, Podlužany a Zabrdovice. Statek tento prodal léta 1650 Pavlovi hraběti z Morzina a na vrchlabí. Rodina tato jsouc dlouhá léta v držení Křineckého statku, velice o jeho zvelebení pečovala. Působením jich postaveny v Křinci zámek, kostel, fara, kaple sv. Jana na Rožďalovské silnici, kaple na Chotuci, zámek Kuncberk. Městečko skrze ně obdrželo výroční trhy. Pavel zemřel roku 1688 dne 3. listopadu u vysokém stáří, zůstaviv syny Jana Rudolfa, Františka Mikuláše, Ferdinanda Matěje a Pavla Tomáše. Nejstarší syn Jan Rudolf zdědil svěřenství od otce zřízené, k němuž náležely Vrchlabí, Nový Kuncberk (tak řečený od obnovení), Lomnice, Doubravany, Čistá, dva domy v Praze a dvůr v Brandýse. Byl dobrý hospodář a zemřel léta 1702. Svěřenství držel po něm napřed starší syn Maximilian, a když tento léta 1706 zemřel druhý syn Vácslav, jenž zemřel léta 1737, naplniv věku svého 64 let. Následoval po něm syn Karel Josef, jenž měl panství v držení krátký čas a léta 1741 v Praze skonal, mrtvicí byv raněn. Zanechal po sobě čtyřletého synáčka, jemuž za poručníka ustanoven Josef Antonín hrabě z Morzina a na Novém Ronově. Stav se plnoletým, uvázal se ve svěřenství. Zemřel léta 1791, potomků mužských nezůstaviv, a tak se dostalo svěřenství linii Ferdinanda Matěje, z níž žil Rudolf Ferdinand Desiderius. Za něho proměněno svěřenství ve statky zpupné a on prodal všechny kromě Vrchlabí († r. 1817). Křinec koupil l. 1796 svobodný pán Wimmer, c. k. plukovník, jenž byl náruživým lovcem a na panství mnoho bažantův a koroptví choval. Po něm dostal se Křinec léta 1807 v držení Bethmanů, bankéřské rodiny z Frankfurtu pocházející..