Zelená Hora

V nabídce předplatného na www.plzenskavstupenka.cz je rodinné vstupné na celý víkend za 300 Kč (2 dospělí + až 4 děti) nebo jednotlivé vstupné za 120 Kč. Senioři, děti do 15 let pouze 80 Kč. Vozíčkáři, děti do 3 let a obyvatelé obce Klášter mají vstup zdarma. Zámek bude otevřen se souhlasem obce Klášter. Za organizátory vás zve FÉNIX - volnočasové centrum v Nepomuku..

Snažil se odstraniti v Čechách zbytky pohanství, jež se stále ještě udržovaly, zušlechtiti hrubé mravy, vypleniti pověry, zmírniti panující nenávisti mezi rody v zemi, potlačiti krutost a bezcitnost. Když se šlechetné úsilí Vojtěchovo míjelo cílem, odešel roztrpčen do Říma a vstoupil tam do kláštera. Teprve potom si Čechové uvědomili, jak veliká ztráta je stihla, i vypravili do Říma poselství, aby jej přimělo k návratu. Slíbili, že budou poslušní jeho příkazů a rad, že se vynasnaží překonati zlé návyky a nešvary, proti nimž horlil. Svatý Vojtěch vyhověl jejich žádosti, a vzav s sebou dvanáct mnichů, aby mu pomáhali v bohulibém díle, vrátil se do Čech. Stanul se svými průvodci na Zelené hoře, zanechal je zde, aby zahájili v kraji svoje poslání, a sám se odebral do Prahy, kde znovu usedl na opuštěný biskupský stolec. Až potud vypravuje kronikář, dále pokračují lidové legendy:

Na Zelené hoře žil poustevník, jmenoval se Břímota. Toho navštívil svatý Vojtěch a ubytoval se v jeho poustevně. Zelená hora byla tehdy zprahlá sluncem a celý kraj jakoby požárem sežehnut, neboť po šest let nepršelo. Vinu na tom nesli Vršovici, přidržující se starých, pohanských zvyků. Vršovici byli úhlavními nepřáteli a odpůrci Slavníkovců. Ze msty proti nim a proti svatému Vojtěchovi, který byl jejich pýchou, vyřkli nad Českou zemí kletbu, takže jí mraky neposkytly vláhy. Když strádající lid uslyšel o biskupově návratu, shrnul se u velikém počtu na horu, kde světec přebýval, a prosil ho o přímluvu u Boha, aby seslal kraji vláhu. Svatý Vojtěch vystoupil na povýšený balvan, kázal odtud lidu, modlil se s ním a pak požehnal České zemi. V tu chvíli vystoupily na obzoru mraky, zastřely oblohu a zanedlouho se snesl na kraj hojný déšť. Vyschlé potoky a řeky zašuměly, vyprahlé stráně se zazelenaly – i nazváno bylo místo, kde svatý Vojtěch vykonal tento zázrak, Zelená hora. Na balvanu, na němž stál, zůstaly stopy jeho nohou. Na památku toho založil zde Břímota kostel Panny Marie, v němž byl uchován památný kámen až po naše časy. Kam vkročil svatý Vojtěch, všude se děly zázraky a divy, o nichž si lid vypravoval po celá staletí. Jednou, ubíraje se lesem, přišel k místu, kde se dnes říká „na Vyskočilce“. Šel sám a sám, ozbrojen pouze svou zázračnou mocí, nedbaje, že se krajem potloukají loupežnické tlupy. Tu pojednou vyskočili proti němu z houští dva muži divokých tváří a chtěli ho oloupiti. Svatý Vojtěch proti nim vztáhl svou pravici – a loupežníci se nemohli hnouti s místa, neboť byli přimrazeni k zemi. Padli na kolena, sepjali ruce a počali prositi biskupa o odpuštění. Slibovali, že se polepší, že zanechají navždy svého nekalého řemesla. Tu pokynul svatý Vojtěch rukou poznovu a oba muži zmizeli s hanbou v šeru lesa. Uživ Břímotova pohostinství, dal si svatý Vojtěch zbudovati prostou chatrč pod vrchem Chlumem, oddal se v ní poustevnictví. Tesaři, kteří mu budovali poustevnu, byli znaveni prací a žíznivi a lačni. Odpočinuli si, pojedli chleba, marně se však ohlíželi po nějaké studánce. Světec jat soucitem zadupal na zem a v tu chvíli vytryskl ze země bohatý pramen chladné, svěží vody, takže se dělníci mohli s chutí napíti. Byla to voda léčivá, která zapudila mnohé neduhy, jimiž lid těžce strádal. Z vděčnosti za své uzdravení odevzdávali lidé do pokladnice u studánky milodary. Přišel sem však i člověk zlý a nešlechetný, který se odvážil vztáhnouti ruku na dary zázračně uzdravených. Když se napil vody, tu jeho ústa za trest zduřela a ochořela, takže zůstal navždy poznamenán.

Byly to čtyři pergamenové listy, na nichž písmem a řečí napodobujícími spisy ze století IX. a X. byl napsán zlomek básně „Sněmy“ a epická báseň „Libušin soud“. Poněvadž se sám nevyznal ve čtení starých spisů, šel na poradu k nepomuckému děkanovi. Ten prohlédl rukopis, prohlásil jej za vzácnou památku staročeského písemnictví a poradil Kovářovi, aby jej odevzdal zemskému museu v Praze, neboť byla obava, že by jej hrabě Jeronym, nepřítel všeho českého, mohl úmyslně zničiti. Úředník Kovář se zařídil podle jeho rady. Ukryl rukopis, a když roku 1818 provázel panské povozy do Prahy, vzal jej s sebou a poslal jej předsedovi musejní společnosti, purkrabímu Kolovratovi. Obával se, aby proti sobě nepopudil svého chlebodárce. Proto se nepodepsal a jenom poznamenal, že musí býti opatrný, ježto jeho pán jest „zarytý německý Michl“. Jeho skutek nezůstal však utajen. Byl propuštěn z panských služeb a živil se pak skrovně pokoutním písařením. Hrabě Jeronym dal staré, vzácné rukopisy ze zámeckého archivu vynésti na nádvoří a tam je spálil. Rukopis Zelenohorský vzbudil podobný rozruch, jako krátce předtím rukopis Královédvorský. Báseň Libušin soud, připomínající v mnohém hrdinské zpěvy ruské, líčila při dvou bratří, kteří přišli ke kněžně Libuši, aby je rozsoudila. Byl to

„lítý Chrudoš od Otavy křivé, zlatonosné,

chrabrý Šťáhlav od Radbuzy chladné“ –

oba ze starého rodu Popelova, který přišel s praotcem Čechem v tyto kraje přes tři mocné řeky…

Mezi českými učenci se rozpoutaly úporné boje o pravost Rukopisů a vlekly se po celé desítky let. Dobrovský první vyslovil svoje pochybnosti o pravosti rukopisu Zelenohorského, po něm zasáhli do boje četní jiní vědci, až konečně zvítězil názor, že jest to padělek romantického básníka Hanky, který se zabýval studiemi jazykozpytnými a uměl zdařile napodobovati slovanskou národní poesii. Tajemstvím zůstává, jak se dostal podvržený rukopis do archivu na Zelené hoře.