Dobřany

Bezesporu nejzajímavějším hradem námi zkoumané soustavy jsou nejvýše položené Dobřany. Tento hrad o impozantní délce přes 250 metrů (přesnou délku vzhledem k dnešní „špatné čitelnosti“ předhradí nelze určit) byl zbudován na protáhlé ostrožně nad soutokem Zlatého a Dobřanského potoka. Hrad, který se nám teprve letos po dubnové vichřici vyloupl v celé své kráse a mohutnosti, se nachází asi půl kilometru západně od obce, za dnešní autokrosovou drahou. Obdobně jako na Hlucích směrem od náhorní planiny přicházíme nejprve na předhradí, jehož opevnění rovněž není patrné a lze pochybovat, zda vůbec opevněno bylo. (Předhradí bylo v nedávných letech vandalsky poničeno hloubením jakéhosi „apelplacu“ zde umístěného pionýrského tábora, přičemž byla rozsáhlá plocha v jeho středu snížena o 2–3 m a archeologický dozor – ačkoliv všichni zúčastnění museli vědět o existenci hradu – pochopitelně zajištěn nebyl). Na straně západní předhradí zakončují skaliska, za nimiž následuje vpravdě gigantický (32 metrů široký a 18 metrů hluboký) ve skále tesaný příkop oddělující vlastní hradní jádro. V čele hradního jádra proti příkopu na výškové úrovni předhradí se (opět jako v Hlukách) nachází bergfrit, tentokrát kulatý o průměru 12 metrů. Bergrit je obtočen hradební zdí, chránící celé hradní jádro. Pod touto hradbou směrem do příkopu je obdobně jako na Kounově podkovovitá bašta. Další základy zdiva lze vidět pod hradbou na jižní straně věže, jejich význam se nám však dešifrovat nepodařilo.

Hradní jádro se západně od věže snižuje na úroveň paláce. Situace je zde dnes sice dosti nejasná, předpokládáme však, že palác byl zapojen do severní strany obvodové hradby. Palác byl obdélníkovitého tvaru (30 x 12 m) ve směru východ – západ, ze zachovaných zbytků lze soudit na dvě místnosti v přízemí. Na jižní straně asi v polovině délky k paláci přiléhal další objekt, v jehož suterénu se nacházela studně (viz dále). Palác zabíral prakticky celý prostor i druhého (podvěžního) stupně hradního jádra, nezastavěná zůstala jen část při jižní straně obvodové hradby (cca 15 x 8 m), kde se nacházejí základy drobné stavby

(4 x 4 m) přiléhající k hradbě, zde asi bylo schodiště na hradební ochoz. Na západní straně paláce terén opět klesá na třetí úroveň, kde musíme logicky předpokládat horní nádvoří. Horní nádvoří, obklopené obvodovou hradbou hradního jádra, má tvar lichoběžníku (délka 52, šířka 16 m) a je orientována ve směru severozápad – jihovýchod. Na úrovni plochy nádvoří se nacházel suterén palácového přístavku, v němž jsou dosud patrné zbytky hradní studně o průměru tří metrů. Toto řešení umožňovalo přístup k vodě ze dvou úrovní – jak z prostoru nádvoří, tak i přímo z paláce. Hradní jádro bylo u své základy (na úrovni dna příkopu) opevněno dvěma mohutnými (dodnes 6 metrů širokými a 2–3 metry vysokými) valy, severním dlouhým 32 metrů a jižním o délce 48 metrů. Severní val byl při svážení dřeva po letošní vichřici poškozen proražením cesty, fakt, že se v jeho profilu objevují jen drobné kameny, potvrzuje, že se jedná o skutečný sypaný val, nikoliv o destrukci. Nejpozoruhodnější útvar se však nachází na západní straně jádra hradu, tedy pod horním nádvořím. Zde terén opět klesá na další plošinu, tvaru protáhlého obdélníka, dlouhou 70 metrů a širokou 20 metrů, orientovanou tentokrát SV – JZ. Toto podhradí či dolní nádvoří má vlastní opevnění, napojené na jižní straně na val (situace na severu je nejasná). Plocha dolního nádvoří se mírně zvyšuje směrem k jihozápadnímu konci, kde se nacházejí základy další věžovité stavby, tentokrát čtverhranné o rozměrech 9 x 10 metrů. Zde se s největší pravděpodobností jednalo o bránu, chránící přístup do dolního nádvoří. (V prostoru dolního nádvoří se nacházejí další destrukce, ale vzhledem k tomu, že celá jeho plocha je porostlá těžko prostupným houštím, je nebylo možno zkoumat a zaměřit). Z existence brány na samém okraji dolního nádvoří na konci ostrožny lze usuzovat, že přístup do hradu byl stejně jako na Hlucích z této strany (tedy od potoka), nikoliv z předhradí.

Porovnáním půdorysů hradů v Dobřanech a Hlucích zjišťujeme jejich překvapivou shodu, Hluky dokonce působí jako zmenšenina Dobřan. Vždy totiž od užšího konce ostrožny (od soutoku) zdola vzhůru následuje hradní brána, poté dolní nádvoří (na Hlucích jen plošina na skále), dále prostor paláce, dále a výše hlavní věž, za ní mohutný příkop a za příkopem velmi slabě opevněné prostorné předhradí. (Obdobnou strukturu, ovšem bez dolního nádvoří, má i hrad Hlodný, nejvyšší stupeň hradního systému údolí Bělé).

Zdánlivě se tedy Dobřany ani Hluky ničím neodlišují od běžných provinčních hradů druhé poloviny 13. století. Ovšem skutečně jen zdánlivě, zcela jedinečným je totiž v obou případech přístup na hradní ostrožnu zespodu (místo obvyklé cesty zezhora přes předhradí) a především pak existence oněch dolních nádvoří (či podhradí), vždy důsledně oddělených od vnitřního hradu.

A nyní by již asi bylo načase začít odpovídat na otázky z úvodu. Domníváme se totiž, že stavební zvláštností Hluků a Dobřan lze vysvětlit jedině posláním a smyslem hradů – strážních hradů kladskobystřické stezky. Je samozřejmé, že musely být přístupné zespodu, od stezky, přístup z náhorní planiny, kde nebylo nic jiného než prales by žádný smysl neměl. A ona dolní nádvoří? To byla zařízení velmi užitečná, zde pocestní a kupecké karavany nacházely útočiště, ochranu před divou zvěří a loupežníky, mohli se zde občerstvit před další cestou, aniž by přitom obtěžovali hradního pána ve vnitřním hradu, kam přístup neměli. Nelze si přitom dělat iluze, že snad toto hradní pán poskytoval z nějaké lidumilnosti, samozřejmě, že od všech kolem procházejících tvrdě vymáhal poplatky a poskytnuté služby si účtoval i s „horskou přirážkou“. (Taková činnost však byla z hlediska tehdejšího práva mnohem trestuhodnější než „pouhé“ přepadávání kupců, neboť právo na vybírání podobných poplatků měl jen král). Stezka a hrady byly tedy vzájemně podmíněny, hrady strážily stezku a stezka živila hrady.

Rovněž tak, jako z existence stezky můžeme rekonstruovat poslání hradů, tak z polohy hradů zjišťujeme předpokládaný průběh stezky. Těžko lze souhlasit se staršími názory, kladoucími tuto cestu na náhorní planinu (např. Karel Hraše), neboť zde se tehdy rozkládal neprostupný prales, ani s teorií J. J. Škody, předpokládající průběh stezky po horní hraně údolí, jelikož takto by poutníci museli namáhavě zlézat všechna boční údolí přítoků Zlatého potoka. Rovněž je více než pochybný předpoklad průběhu kladskobystřické stezky přes Šrlich, protože jistě i tehdy bylo mnohem pohodlnější se Orlickému hřebenu prostě vyhnout a překročit kladské pomezí v sedle u dnešní Olešnice. Stezka pochopitelně procházela dnem údolí, které bylo relativně nejsnáze průchodné. Její českou část bychom rekonstruovali asi takto: Od hradu Opočna podél Zlatého potoka k Cháborům a Skalce. U Skalky se dal zkrátit velký zákrut potoka přímou cestou k dnešnímu Dobrému, kde již začínal hvozd a kde se opět vstoupilo do potočního údolí. Podél potoka se pokračovalo dále ke Kamenci a Kounovu. U Kounova se cesta dělila, hlavní tah však pokračoval dále k Dobřanům. Za Dobřany již následoval vrcholový úsek trasy – cesta přes dnešní Sedloňov k Olešnici, kde se přešlo na kladskou stranu. Odtud již cesta klesala k hradu Homoli a dále do kladského vnitrozemí. Druhá větev kladskobystřické stezky pokračovala od Kounova k Hlukám a odtud do prostoru dnešních Plasnic. Zde se dalo pokračovat mělkým sedlem dále na Sedloňov, kde se cesta opět napojila na hlavní větev nebo na (dnešní) Deštné, kde končila jiná stezka, která vedla od hradu Skuhrova vzhůru údolím Bělé, kolem hradu Hlodný.