Bílovec

Císařští se zmocnili rozsáhlé pražmovské zbrojnice umístěné na zámku včetně několika kusů těžkých děl. Od října 1629 zasedá v Opavě exekuční komise a trestá každého kdo nepřítele podporoval. Majitel bíloveckého panství Karel Pražma se rozudku nedožil, umírá roku 1628. Celý jeho obrovský majetek propadá fisku. Zanechává po sobě syna Viléma Bedřicha, který však umírá hrdinskou smrtí na některém bojišti kruté 30. leté války. Z druhého manželství s baronkou Joahnnou Sedlnitzkou z Choltic pak nezletilou dcerku Bohunku Alžbětu, která se později stane manželkou svého strýce Václava Zikmunda Sedlnitzkého. Exekuční mašinérie pracuje "poměrně rychle" už v roce 1632 je bílovecké panství dáno v užívání paní Hedvice Vilímovské z Kojkovic. Manžel paní Hedviky Jindřich Vilímovský z Kojkovic je výstřední šlechtic s násilnickou povahou. Císařského proviantmistra Tomance tloukl holí a pak po něm vystřelil. Bílovečtí poddadní za neplnění robotních povinností zase musejí sedět až 12 hodin na dřevěném oslu. Kolem roku 1638 se rozloučila paní Vilímovská s tímto světem. Pan Vilímovský je jediný dědic obrovského majetku. V roce 1641 se znovu ožení s mladičkou Annou Marií Fragsteinovou a pomalu pomýšlí na klidné stáří na svém zámku. Bílovecký pán je, ale znepokojen a nadmíru rozezlen. Ze všech stran na něho tlačí Pražmovi věřitelé. Smrt paní Hedviky totiž spojila všechy co měli na Bílovci nějaké pohledávky a nyní je začínají vymáhat. "Jaká drzost, dokonce u samotného knížete Liechtensteina!"

Postavení pana Vilimovského začíná být více než kritické, protože hlavní Pražmovská dědička Bohunka Alžběta nyní baronka Sedlnitzká z Choltic uplatnila svůj nárok na dědictví po své matce Johanně, zapsané na bíloveckém panství ve výši 20.000 tolarů. Dne 31. října 1648 rozhoduje císař Ferdinand III. ve prospěch baronky Bohunky Alžběty Sedlnitzké. Krvavá hra o zámek

"Před vánocemi roku 1648 vtrhla do Bílovce zima. Uhodil krutý mráz a k ránu se ledová obloha potáhla těžkými šedivými mraky, které zakryly měsíc a začaly celý kraj stědře cukrovat shěhem. 23. prosince ještě za tmy vyráží z Opavy vojenský konvoj. Kníže Liechtenstein předpokládal, že pan Vilímovský nebude chtít vydat zámek bez násilností. Jindřich Karel Vichrovský z Vichrova nyní již ve službách Václava Zikmunda Sedlnitzkého se vypravil do Bílovce na obhlídku den předtím převlečen za sedláka. Věděl, že kolem zámku se pohybuje asi 20 ozbrojených knechtů. Před okovanými zámeckými vraty přecházel strážný. Nikdo z nich neměl nejmenší tušení...Někteří bezstarostně dospávali nudnou službu. Vichrovský se připlížil jako liška k patrolujícímu strážnému a omráčil ho úderem pěsti na čelist. Hned na to se přihnalo tucet dalších vojáků a vtrhli do strážnice. Probuzení zámečtí strážci v chabém světle lucerny, která ozařovala místnost otupěle zírali na hlavně namířených pistolí. Za ranního rozbřesku na bíloveckém zámku zavládlo zděšení. Co to je za vojáky a kde se tu najednou vzali? Jak se dostali přes postavení stráží? Dohadům učinil konec baron Sedlnitzký. Vystoupil z hlučného srocení knížecích vojáků a zahoukal silným, sebejistým hlasem: "Chci mluvit s panem Vilímovským!"

Po chvilce zameteného rojení se na nádvoří objevil člověk asi 40 letý, nevýrazmých rysů, zahalený v těžkém kožichu:" Jsem písař Tegel, pan Vilímovský není přítomen!"

"Jsem baron Sedlnitzký, zastupuji svou paní Bohunku Alžbětu, na základě císařského rozhodnutí žádám, abyste mi vydal zámek s veškerým příslušenstvím. Zaručuji vám i všem dalším přítomným na zámku, že budete moci volně odejít. Nikomu nezkřivíme ani vlas. Jakýkoliv odpor by byl marný a nesmyslný!" "

V úředním spise z února 1656 žaluje pan Vilímovský: "uvedení baronky Sedlnitzké na vánoce r. 1648 se mělo státi dle zemských zvyklostí, ale ze zvyklosti stala se nepřátelská akce vis armorum (silou zbraní), neboť násilnou rukou za mé nepřítomnosti moje nynější nejmilejší žena, tedy zákeřně byla přepadena, na mé někdejší sídlo bylo nepřátelský stříleno a po vzetí zámku bíloveckého, nepřátelsky v něm hospodařeno, pleněno zbylých zásob, moje choť i s dětmi s prázdnýma rukama z majetku vyhnána...Proti zámku mému bylo stříleno dosti nikdo nezabit ani raněn...."

Dne 19. října 1649 je ve Vídni uzavřena smlouva mezi Vilímovským a Václavem Zikmundem Sedlnitzkým jako plnomocníkem své manželky Bohunky Alžběty, dle níž obdrží pan Vilímovský statek Jistebník jako náhradu za utrpěnou škodu. Paní Bohunka Alžběta umírá roku 1652. Václav Zikmund Sedlnitzký se brzo na to opět žení s Helenou Walburgou z Holdorfu paní na Milíně (dnes Polsko). Pan Jindřich Vilímovský z Kojkovic umírá někdy mezi 10. únorem a 14. červnem 1656. A pan Jindřich Karel Vichrovský z Vichrova? Ten slouží na bíloveckém zá a dokonce se mu a jeho ženě Evě Rosině na zámku narodí 24. března 1672 syn Karel Ferdinand. Za kmotru je druhá žena Václava Zikmunda Sedlnitzkého baronka Helena Walburga. Poslední z účastníků příběhu Václav Zikmund Sedlnitzký z Choltic umírá 7. listopadu 1669 na svém bíloveckém zámku. Poručníkem jeho nezletilých dcer Eleonory Isaldy, Anny Kateřiny a Beáty Alžběty je ustanoven baronův synovec pán na Linhartovech hrabě Karel Julius Sedlnitzký z Choltic..

Opevnění města, jehož je stavba součástí, vzniklo pravděpodobně o století dříve. Ve druhé polovině 16. století, kdy majitelem byl Bernard Pražma, došlo k rozsáhlé renesanční přestavbě. A později byl zámek rozšířen Karlem Pražmou na počátku 17. stol. téměř do dnešní podoby. Od poloviny 17. stol. až do roku 1945 zámek drželi Sedlničtí z Choltic. Po požárech v 1. polovině 18. století byl zámek upraven v barokním duchu a bylo prodlouženo severní křídlo z důvodů tehdejší módní souměrnosti. Dalším požárem byl zámek poničen v roce 1945 a byl postupně opravován až do roku 1953. V šedesátých letech 20. století byla opravena fasáda. Poté zámek využíván jako archiv..

Zajímavé také je, že opevnění zámku je i nadále pro případ válečného ohrožení zachováno. Baron František Vilém Sedlnický zemřel 21. dubna 1706. Jeho žena Bohunka Alžběta jej o mnoho let přežila. Ujala se velmi energicky na celé čtvrtstoletí správy panství. Avšak 29. dubna 1729 vypukl v Bílovci jeden z největších požárů města. Bylo zničeno 49 domů. Tímto požárem byl také postižen zámek. Obnovy rodinného sídla se ujal její vnuk Václav Karel Sedlnický z Choltic. Z června roku 1730 je dochován účet za zednického mistra Martina Demela ze Slatiny – ohledně stavebních prací na zámku: jsou zmiňovány opravy oken v zámecké kapli, nebo také v komnatách „staré paní“. Jednalo se o místnosti v patře zámku, které obývala baronka Bohunka Alžběta Sedlnická. Ta o rok později, ve věku požehnaných 84 let na zámku zemřela (3. 8. 1731). Dále jsou zednickému mistru vyplaceny nemalé peníze za opravy obou rondelů (věží). Chtěl-li Václav Karel Sedlnický z Choltic uskutečnit své představy nového sídla, musel vyhledat nejprve schopného architekta. Na jeho výběru velmi záleželo. Byl to totiž on kdo vtiskl stavbě její konečnou tvář. Baron se obracel na své známé a příbuzné o doporučení některého umělce. Jedním ze stavitelů, kteří zámku vtiskli barokní podobu, byl známý krnovský stavitel Georg Friedrich Gans (1697 – 1763). Ve třicátých až šedesátých letech 18. století jako vynikající a známý stavitel prováděl stavby nejen v Krnově, ale projektoval také budovy patronátních kostelů a jiných vrchnostenských objektů na sousedních panstvích. Z význačnějších staveb jim projektovaných můžeme jmenovat: Cvilín – poutní kostel, Těšín – vojenské kasárny, Uhlířský vrch u Bruntálu – mariánský poutní kostel, zámek Bruntál pro velmistra řádu německých rytířů Karla Alexandra Lotrinského. Smlouva mezi baronem Václavem Karlem Sedlnickým a krnovským stavitelem Gansem byla podepsána 2. května 1736 „ der hiesige Schloss bau.“ Bylo strženo západní křídlo zámku (ve směru k městu) a tím dostala budova otevřenou dispozici jakou má dodnes. V severovýchodním rohu nádvoří nechal baron Sedlnický vystavět honosné trojramenné schodiště. V této fázi přestavby zámku byly obě nárožní věže sníženy na způsob rondelů. Dne 24. srpna 1736 bylo kameníkem Johanem Bynckou opravováno šnekové schodiště v obou věžích (rondelech). Druhé patro zámku bylo pokryto mansardovou střechou s vikýři. Z téhož roku pochází účet za sklářského mistra Ruperta Schimetschka. Ten vyrobil pro zámek 8 oken z jemných tabulí z hornorakouské sklářské hutě, „mezery potom kolem dokola zalil dobrým olovem a nakonec dobrým cínem trvale a čistě“. Stavební práce na zámku probíhaly ještě v roce 1740, byly provedeny opavským zednickým mistrem Maxmiliánem Czeikou. Kontrakt byl uzavřen 10. května 1740 a za panství bílovecké listinu signoval důchodní Johan Georg Hampel. Ve smlouvě se uvádí opravy pěti velkých místností v prvním patře zámku a za tyto práce měl zednický mistr obdržet odměnu ve výši 16 zlatých. V úplném dokončení velkolepého stavebního díla zabránila baronu Václavu Karlovi náhlá smrt, která ho zastihla 1. června 1776 v Trenčíně..

Po dobu 16 let (1604-18) se zde konaly opavské zemské sněmy. Urbář panství z roku 1606 se stručně zmiňuje o šlechtickém sídle při městě Bílovci. Zámek měl po renesanční přestavbě klasickou uzavřenou čtyřkřídlou dispozici s vnitřním nádvořím (možná i arkádovým), velké prostorné sály a komnaty. Jeho prvořadou úlohou byla reprezentace a pohodlí příslušníků mocného šlechtického rodu. Situace se změnila po bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Ještě téhož roku byl Bílovec obsazen císařskými vojsky, která město i zámek náležitě vyplenila. Koncem roku 1621 do města přitáhla armáda luteránského markraběte Jana Jiřího Krnovského, byla však císařskými poražena 22. ledna 1622. Je jisté, že i vojáci krnovského markraběte na zámku plenili, protože je známo, že jejich setník Mikuláš Rohr z Kamene ukradl pražmovský urbář. V létě 1624 se na Bílovec přihnala další pohroma v podobě polských kozáků - Lisovčíků. Do pevných hradeb města se schovaly stovky obyvatel z panství i s dobytkem a nezbytnými potravinami. Nájezdníkům kteří budili hrůzu svojí krutostí, pleněním i vypalováním vesnic a měst, zabíjením luteránů se Bílovec ubránil. Karel Pražma z Bílkova zemřel roku 1628 v Brněnském vězení. Z druhého manželství s Johanou Sedlnickou z Choltic měl dceru Bohunku Alžbětu, která se provdala za svého strýce Václava Sigmunda Sedlnického. Pozůstalostní řízení ovšem nemohlo proběhnout, protože Pražmova účast na stavovském povstání a napomáhání dánskému nepříteli byla vyšetřována exekuční komisí v Opavě. Byl uznán vinným a celé panství bylo ošacováno na 43.467 zlatých, následně bylo bílovecké dominium nabídnuto do správy Hedvice Seitesdorfové, provdané Wilimowské z Kojkovic a to doby než budou vyšetřeny pohledávky pozůstalých po Karlu Pražmovi. Až ke konci roku 1648 byla potvrzena finanční pohledávka dcery Karla Pražmy, Alžběty Bohunky provdané Sedlnické. Na vánoce roku 1648 byla zemským hejtmanem opavským uvedena do bíloveckého zámku jako zákonná dědička. Nová majitelka panství však již v roce 1652 zemřela. Celého rozsáhlého majetku se ujal vdovec Václav Sigmund Sedlnický z Choltic. Baron Sedlnický se 6.července 1660 ve Wroclawi znovu oženil s mladičkou a velice atraktivní šlechtičnou Helenou Walpurgou z Holldorfu. O tři roky později se zámecký pán konečně dočkal toužebně očekávaného mužského dědice. Novorozenec dostal jméno Maximilián František. Z předchozího manželství s Bohunkou Alžbětou Pražminkou měl "pouze" tři dcery. Václav získal po smrti svého otce Jana Sedlnického z Choltic statek Třebovice a Slavkov u Opavy, ale také přízeň opavského knížete Karla Eusebia z Liechtenštejnu, která mu dopomohla k určitým daňovým úlevám, protože bílovecké panství bylo hodnocené jako zcela zruinované. Vztah barona Sedlnického k poddaným a měšťanům bíloveckým nebyl dobrý. Už v roce 1651 byl popohnán k zemskému právu fojtem z Velkých Albrechtic, aby se zodpovídal z toho, že vězením a karabáčem chtěl donutit obec, aby převzala splácení čtvrtiny jeho pohledávek. Podobné zkušenosti s ním měl i bílovecký purkmistr a jiní měšťané, kteří často končívali v pověstném zámeckém vězení, mezi prostým lidem zvaným " Kabát." Baron Sedlnický zemřel stižen záchvatem mrtvice roku 1669 na bíloveckém zámku. Vdova Helena Walpurga převzala polovinu panství druhá polovina, zůstala v nedílném vlastnictví tří dcer Václava Sigmunda. Nezletilý syn Maximilián František dostal statek Slavkov u Opavy. Bohužel mladý baron dědictví po otci nikdy nepřevzal. Červen roku 1677 se příliš nevydařil, téměř každý den pršelo a vládlo studené sychravé počasí. Při přechodu brodu přes řeku Opavici, došlo ke smrtelné nehodě. Horkokrevný František nezvládl svého koně, zvíře se polekalo hučící Opavice a vyhodilo mladého pána ze sedla. Silný proud rozvodněné řeky ho okamžitě stáhl pod vodu, už mu nebylo pomoci. Pohřben byl o tři dny později do krypty kostela svatého Mikuláše v Bílovci. Eleonora Isalda Sedlnicka se provdala 16. června 1673 na zámku v Bílovci za Františka de Poppen,majitele panství Sedlnice. Anna Kateřina Sedlnická měla svatbu s Antonínem Ignácem von Mese z Vrbky 25. ledna 1714 také na zámku. Nejmladší dcera Beata Alžběta (Bohunka) si vzala za manžela svého bratrance Františka Viléma Sedlnického z Choltic a na Polské Ostravě. V roce 1687 Bohunka vykoupila pro svého manžela dědický podíl své sestry Anny Kateřiny o čtyři roky později také podíl sestry Eleonory Isaldy, takže panství bylo opět sjednocené v rukou Františka Viléma Sedlnického z Choltic na Polské Ostravě a Bílovci. Obě starší sestry zůstaly žít i se svými manželi na zámku. Podle záznamů v matrikách se často stávaly kmotry bíloveckých měšťanů nebo chodívaly za svědky na svatbách. Eleonora Isalda de Poppen přivedla v jedné ze zámeckých ložnic 13. května 1675 na svět dceru Marii Alžbětu..

V zámku bylo vytápění kachlovými kamny se zadním přístupem to zabránilo znečištění komnaty s drahocenným vybavením popelem či sazemi. Pokoje samotného barona byly umístěny v severním křídle zámku, módně zvaném "piano nobile." Základem komnat vládce domu byla přijímací síň s jednou předsíní " antecamera", pracovna a malá zbrojnice, která zároveň sloužila oddechu. Ve výčtu nesmíme opomenout intimní prostory - ložnici, místnost oblékárny s šatníkem a retirad (toaleta). Soubor pokojů (franc. appartment) sloužil jednomu členu rodiny. Na zámku jich proto bylo několik. Vedle pána domu, měli na zámku své pokoje také dospělí synové, bratři nebo jiní příbuzní. V průběhu let zde žili například již zmiňované dospělé dcery Václava Sigmunda Sedlnického, Eleonora Isalda provdaná de Poppen, její sestra Anna Kateřina von Mese. Jeden byt obývala druhá manželka Václava Sigmunda Sedlnického, Helena Walpurga i když se v roce 1673 znovu provdala za hraběte Jana Františka Fredinanda Bruntálského z Vrbna. Bílovecké matriky vypovídají o tom, že paní baronka Sedlnická později hraběnka Bruntálská z Vrbna byla společensky velmi aktivní, častokráte šla za kmotru dětí měšťanů nebo za svědka u mnohých svateb. V březnu roku 1691 na zámku skonal ve věku 18 let mladý baron Johannes Fredinand de Poppen. Jednou z obyvatelek zámku byla také dcera Beaty Elisabety Sedlnické, Johana Eleonora, provdaná za hraběte Františka Alberta von Tenzin-Paczensky. Velký dobrodruh, válečný harcovník, korzár a později plukovník polské královské gardy Karel Mikuláš Sedlnický z Choltic si držel na zámku svého strýce Václava Karla pohodlný apartmán. V březnu roku 1739 je zapsán do bílovecké matriky křtu co by kmotr Marie Anny, dcery Tobiáše Tomáše Dvorského zámeckého hofmistra. Na zámku byli nějaký čas ubytování vyšší důstojníci husarského pluku Hadik. Zápis v bílovecké matrice nám říká, že 21. září 1786 se na zámku (in arce) narodil Andreas Nicolas, syn Georga Totha z Debrecína, majora již zmiňovaného regimentu. Za kmotra šel baron Nicolas Keczer de Lypotz. Husarský pluk č.6 jehož majitelem byl slavný polní maršál Andreas hrabě Hadik měl v letech 1779-85 v Bílovci garnizonu (Friedensgarnisonen). Po nepříjemném rozvodu a exkomunikováni z katolické církve v dubnu 1854 dostala luxusní byt v zámku také nejmilejší dcera Karla Michaela Sedlnického, Emanuela Aloisie Karolina (Emma). Odlehlejší komnaty jižního křídla sloužily k ubytování hostů. V šlechtickém křídle se nalézal také sál předků. Portréty slavných předků a obrazy bitev, kterých se zúčastnili, upevňovaly rodinnou tradici, slávu a pýchu rodu Sedlnických. Umělecká výzdoba zámku se soustřeďovala do prostor všeobecně přístupných. Již při vstupu do zámku musel být návštěvník přesvědčen o významnosti majitele. Další zvýšení okázalosti si vyžádalo vybudování samotného schodištního křídla. Na schodišti se také soustřeďovala umělecká výzdoba, která zásluhou vysoké a prostorné schodištní haly byla ze všech ramen schodů viditelná. Významným umělcem, který se podílel na výzdobě zámku byl Benedikt Telčik, narozený v roku 1740 v Dolejších Kunčicích. Jako sirotek se dostal do služby na bílovecký zámek. Jeho velkého talentu si povšiml sám baron Václav Karel Sedlnický z Choltic a dal mladého Telčika vyučit sochařství do Opavy. V 60. letech 18. století se podílel na štukatérské výzdobě

bíloveckého zámku. Do dnešních dnů se dochovalo pouze torzo z jeho obsáhlého díla v podobě profilovaných říms pod stropem některých místností v I. a II. patře zámku. V jednom z účtů za Telčikovu práci: jsou popisování andělé na hlavním schodišti tzv. putty, nebo štukové ozdoby oltáře v zámecké kapli a vyzdobení stropu v hlavní jídelně. Telčik se později proslavil v Uherském Brodě, kde byl velice uznávaným sochařem a štukatérem. Po smrti barona Václava Karla v roce 1776 se musel Telčik soudit s vrchnostenskou správou o dlužné peníze ve výši 292 zlatých, které měl dostat zaplaceny za své práce provedené na "zdejším zámku". Soudní tahanice se vlekly dlouhých 18 let..

Majitel velkostatku hrabě Dr. Sigmund Sedlnický z Choltic se synem Jiřím a nejmladší dcerou Marií Magdalenou (zemřela 29.12.1945 ve Vídni) přečkali konec války ve Vídni. Starší dcera Zdenka, zůstala v Polsku, kde také v roce 1949 v nuzných poměrech zemřela. Není známo kdy si hrabě Sigmund Sedlnický uvědomil, že se všeobecná situace vyvíjí v jejich neprospěch pro záchranu majetku a krajním případě i vlastního života muselo se rychle něco udělat. Bylo ovšem jasné, že v případě útěku nebude možno všechno odvézt. Následně logicky vyvstala myšlenka jak majetek ochránit před zničením a rozkradením. Možná předpokládali, že se do případného rabování pustí také vlastní zaměstnanci zámku a obyvatelé okolních vesnic. Někdo navrhl vytipovat v zámeckém sklepě vhodnou místnost, uložit do ní rodinné cennosti a všechno zazdít, aby na první pohled nikdo nic nepoznal. Tyto úvahy se v hlavách hraběte Sigmunda Sedlnického a jeho syna Jiřího zrodily pravděpodobně na počátku roku 1945. Veškeré cennosti byly odneseny do sklepa tam umístěny do předem vybrané místnosti, která byla suchá a pro osoby neznalé plánů zámku těžko identifikovatelná. Místnost byla zazděna a veškeré stopy k ní vedoucí zahlazeny. Od března 1945 bylo občas slyšet vzdálené dunění dělostřelecké palby blížící se fronty. Po dobytí Opavy 22. dubna 1945 probíjela se Rudá armáda gen. Kuročkina a 31. sbor tankový 4. ukrajinského frontu Rudé armády směrem Suché Lazce, Raduň, Podvihov, dále Hlubočec, Výškovice, Tísek, Slatinu, Starou Ves, Bílovec, Fulnek. Ve druhé polovině dubna bylo zřejmé, že se město Bílovec válečným útrapám nevyhne. Vedle organizované evakuace do Zábřehu na Moravě a do Červené Vody započal také nekontrolovaný útěk německých obyvatel do vnitrozemí. Druhá manželka hraběte Sedlnického, Hermína byla zadržena 11. května 1945 v Žamberku. Hraběnce byly zabaveny osobní zavazadla, která obsahovala: „ložní prádlo na tři postele, polštáře a nejjemnější plátno, 12 ručníků, 1 prošívaná přikrývka, žíněnky na dvě postele, 3 páry bot, 1 pár gumových holínek, 1 pár holínek „hunya“, 1 kufr na klobouky s 2 dámskými klobouky.“ Následky osvobozovacích bojů v Bílovci byly strašné, 71 domů vyhořelo do základu, 108 bylo poškozeno, 550 poškozeno lehce. Požáry budov, ale pokračovaly ještě po skončení osvobozovacích bojů, vyhořela Baarova továrna a zámek hraběte Sedlnického. Ze zápisu Národního výboru v Ostravě z 24. září 1945: "vyšetření stavu zámeckých budov v Bílovci, „budovy zámku a velkostatku jsou velmi těžce poškozeny, inventář byl zničen, nebo uloupen....město Bílovec nemá finančních prostředků na provedení oprav.....“. Další dochovaný zápis tentokrát z jednání Národního výboru v Bílovci z konce roku 1945, vyšetření stavu zámeckých budov na žádost státního památkového ústavu v Brně: „ Budova zámku byla v roce 1945 záměrně vypálena, takže shořely střešní konstrukce, trámové stropy, veškerá stolařská práce, schodiště a instalace. Budova zámecká byla kryta šindelem a topení ve všech místnostech bylo lokální...“ Dopisem ze dne 6. května 1946 žádá Národní výbor v Bílovci Státní památkový ústav v Brně o pomoc při opravě zámku: „Pohledu na město Bílovec z jižní strany vévodí starobylý zámek bývalého hraběte Sedlnického z Choltic. Jest to stavba z roku 1576, historicky cenná. Válečnými událostmi zámek utrpěl takové škody, že dnes se zvedají jen holé shořelé zdi a volají o záchranu…“ Připomínáme, že náš Slezský kraj kopcovitý, má jen málo tak významných památek, proto se co nejdůrazněji dožadujeme pomoci…“ Nejnutnější opravy zámku byly vyčísleny na částku 500.000 Kčs. Rozpočet z května 1946 na rozsáhlejší obnovu zámku, objednaný u bílovecké stavební firmy Vojtěch Hrubý, byl zhruba na částce 3.milióny 500 tisíc korun československých. S nástupem totalitního režimu se plány změnily: do zámku měla být umístěna socialistická akademie, ředitelství JZD, nebo strojírenské učiliště národního podniku Koh-i-noor, nakonec byly do zámku umístěny sklady zdravotnického zásobování. Při jedné z četných obchůzek troskami zasypaného zámku byl v tajné prostoře sklepení nalezen poklad nedozírné ceny. Ze zápisu Národního výboru města Bílovce, který vznikl bezprostředně po otevření oné tajné skrýše si můžeme udělat jasnou představu jaké bohatství tam bylo uložené. Předměty se v místnosti nacházely promyšleně a tak aby se co nejméně poškodily a bez úhony přečkaly frontové události. Stručný přehled:

„Předměty, které byly v zámeckém sklepě zazděné a pak Místním národním výborem zabavené:

1 x koberec, 1 moderní čajový stolek, 1 malý stůl vykládaný tmavým dřevem, 1 starý čajový stůl – tmavě mořený dub, 1 starý lustr – černé dřevo se zlatem, 1 velký kompletní servis pro 24 osob – Stará Vídeň 100.000 Kčs, 1 servis - Stará Vídeň, 1 jídelní příbor - květinový vzor pro 40 osob - 20.000 Kčs, 8 liščích kožešin, 1 rodinný obraz, 6 Riedingerových rytin, 1 stříbrný příbor pro 36 osob se znakem a monogramem, 1 starý příbor stříbrný s monogramem pro 24 osob - 200.000 Kčs, 3 staré hodiny, cenné kusy - zlato, trochu vykládané 15.000 Kčs, 1 zlatý prsten se znakem Sedlnitzkých 4.000 Kčs, 11 zlatých prstenů 33.000 Kčs, 2 zlaté kříže, 2 zlaté řetízky - těžké zlato 40.000 Kčs, 1 zlatý náramek s brilianty - starý 30.000 Kčs, 2 zlaté mince- křestní, těžké masívní zlato 100.000 Kčs, 18 kusů zlatých mincí 180.000 Kčs, 6 obroučků s brilianty do vlasů 400.000 Kčs, 1 stará brož s diamanty 450.000 Kčs. Jedna poznámka v celém seznamu je, ale zajímavá: "Odebráno neznámými osobami v Bílovci:" velká zlatá krabice, velmi cenná, starý rodinný kus- 80.000 Kčs." Celková hodnota nalezených cenností včetně textilu a elektrických spotřebičů se pohybovala v závratné částce 3. milionů korun československých. Po ničivém požáru v roce 1945 bylo nutné odstranit škody jím způsobené. Ne vždy se tak dělo citlivě a často docházelo k nenapravitelným škodám a snižování historické hodnoty a autenticity objektu..

Kusou informaci o existenci kaple na zámku nám podává děkanská matrika Bílovce z roku 1672. V původním čtyřkřídlém renesančním zámku se patrně nacházela v onom čtvrtém křídle, jehož skutečnou podobu bohužel neznáme. Za Sedlnických z Choltic pokračovala na panství tvrdá protireformace. V letech 1649 – 1652 vykonával duchovní správu v Bílovci opavský dominikán, páter Hyacinth, který také v květnu 1652 zakázal vykonávat duchovní péči a sloužit mše sváté v zámecké kapli. Tento zákaz vycházel pravděpodobně z faktu, že Pražmové z Bílkova používali zámeckou kapli ke konání luteránských bohoslužeb. Při obnově zámku po požáru r. 1729 byla kaple zakomponována do severního tzv. šlechtického křídla (piano nobile). Zámecká kaple patřila k nejhodnotnějším prostorám zámku. Zaujímá částečně dvě podlaží, skládá se z vysoké lodi zaklenuté valenou klenbou s koulovými výsečemi a oratoře. Na tu se se vstupovalo šikmým schodištěm přímo ze šlechtických pokojů. Kaplan jako kněz nižšího svěcení byl zodpovědný za náboženský život na zámku, často sloužil i jako rádce a důvěrník svého pána. Pravděpodobně na počátku 19. Století kaple přestala sloužit svému účelu, protože z historických pramenů mizí jakákoliv zmínka o kapli nebo o zámeckých kaplanech. Zámečtí kaplani:

1730 Augustin Franz

1735 Franz Poltz

1739 – 1748 Wenzl Klingel

1764 – 1770 Antonín Friedl

1790 Aurelius Josef Žídek: je podepsán v úmrtní matrice dne 21. Září 1790 kdy zemřel baron Karel Mikuláš Sedlnický z Choltic. 1793 Josef Popp (Syn bíloveckého pekaře Laurenze Poppa).

Ještě neotevřel ani oči, ale už slyšel jak jeho paní, Bohunka Alžběta z Pražmů láteří a její křik se rozléhá zámeckými chodbami. Chtě nechtě se zvedl z lože a vyšel na chodbu. Tam stála paní Alžběta, kuchařka a dva hajduci. „Pět kop, rozumějí Václave? Pět kop leží u brány. Jenom proto, že je zima, tak ten smrad není cítit tady.“

Baron Václav Zikmund pochopil, co se stalo. Včera totiž ze Slavkova dorazil na zámek povoz s pěti kopami ryb, z nichž některé už v bečkách plavaly břichem vzhůru. Poslal sluhu Adama Kobylku na radnici, aby si ryby město převzalo, ale purkmistr to odmítl. Po krátkém váhání se pan baron rozhodl. „Odvezte je purkmistrovi a radním“ zavelel kočímu. „Zítra ať přijdou zaplatit“ dodal ještě. A tak purkmistr Ressler a čtyři radní měli přede dveřmi rybí nadělení. Byl to další mistrovský kousek pana barona. Nebyl zdaleka první. Již několikráte donutil koupit měšťany ovce, vlnu nebo obilí za ceny, které si sám určil a které oni se skřípajícími zuby museli zaplatit. Ale museli, protože on tu byl pán. Tentokráte ale bylo tomu jinak. Když se ráno rozednilo, před zámeckou bránou stály kádě s rybami. Měšťané se tentokráte vzepřeli. Když si to baron Sedlnitzký srovnal v hlavě, mírně zbrunátněl. To je přece vzpoura!

„Svolejte všechny zámecké hajduky!“. Když se shromáždili-bylo jich celkem pět, následovaly instrukce, jak zkrotit tu měšťanskou vzpouru. „Zavřete rathaus, nažeňte purkmistra a radní do sklepa a zamknout!“

A tak se i stalo. Tři týdny bylo vedení města ve sklepě jenom o suchém chlebu a vodě. Celé tři týdny! Sedlnitzký čekal, kdy jim změknou hlavy, ale čekal marně. Když si na den sv. Mikuláše hlídající hajduci zmožení dobrou medovinou zdřímli, měšťané svého purkmistra a radní vysvobodili. Barona Václava Zikmunda tentokráte málem ranila mrtvice, když se to dověděl. Ale ještě zachoval klid, pokud to bylo možné. Zavolali písaře Ramische. „Piš! S okamžitou platností zbavuji purkmistra a městskou radu všech funkcí a jmenuji k výkonu samosprávy Václava Frídla, Jakuba Flagara, Tobiáše Schwartze a Jana Millera. .. táák…podpis, pečeť.. a tak dále. Ostatní zařiď“. „Provedu vaše excelence!"

Ale klidu ve městě nebylo. Měšťané neplatili daně, neboť je nikdo nevybíral a radnici obcházeli obloukem. Když se baron Sedlnitzký vrátil z Opavy a majordomus Franz Dasskowitz mu to všechno hlásil,

musel se zhluboka nadechnout a pak sednout. „Všechny pochytat a zavřít až zčernají!“ řval jako nepříčetný. Tentokráte skončili v temnici zvané Kabát na zámku, a dlouho, předlouho tam zpytovali svědomí, jestli je správné protivit se vrchnosti. Když ani to nepomohlo a měšťané se nepodvolili a stáli za svým purkmistrem, povolal baron z Opavy kornetu císařského vojska a vyhlásil ve městě stanné právo. Vojáci neustále všechno kontrolovali, pořád něco zabavovali a různě znepříjemňovali lidem život, který se stal nesnesitelným. A tak nakonec měšťané souhlasili s vysokou pokutou, kterou jim baron Sedlnitzký vyměřil a sesbírali dohromady pěknou hromádku tolarů. Pak bylo stanné právo zrušeno a život se vrátil do normálních středověkých kolejí. Pan baron byl opět pánem ve městě..

Ložnici míval do dvora, aby nic nerušilo jeho spánek. Domácnost vedla hospodyně Běta, neoblíbená a zlomyslná. Jednou byla nalezena s kulkou v hlavě. Říkalo se, že byla hubatá na svého pána a ten ji radši zastřelil, než by ji dál poslouchal, jiní mínili že to učinil v sebeobraně, když na něj šla z nožem. Ať to bylo jakkoli, jisté bylo, že na zámku začalo strašit. Krvavé skvrny nešly uklidit a Běta chodila po zámku v bílém. Dnes už se zjevuje zřídka, protože lidé na ni již zapoměli..

Budeme vám vyprávět jeden strašidelný příběh, který se odehrál na bíloveckém zámku v době poměrně nedávné. Před mnoha lety (rok 1920 pozn. autora) přišlo velice suché a teplé léto. Občané Bílovce museli znovu začít čerpat vodu z hlubokých studní, protože zdroje zásobující městský vodovod pomalu vysychaly. Mladý hrabě Jiří Sedlnický právě přijel z Opavy na prázdniny. Aby byly letní radovánky ještě veselejší vzal sebou také dva spolužáky z gymnázia. Zvídaví chlapci postupně prozkoumali celý zámek. Pátrání po údajném pokladu rodiny Sedlnických započali v knihovně, pokračovali ve velké jídelně, kde za starodávnými portréty předků, slídili po tajných skrýších, bohužel bezvýsledně. Bedlivému průzkumu se nevyhnula ani půda. Tam kromě starého nábytku, zlomené husarské šavle, porcelánového nočníku a dalšího podobného harampádí, nebylo nic co by stálo za řeč. Třetí den se rozhodli detailně propátrat zámecké sklepení, kde podle jejich mínění a logických předpokladů poklad určitě bude. V severní věži narazili na staré a notně ztrouchnivělé prkenné dveře. Průzkum začal vypadat nadějněji. Byl to však "pouze" vstup do bývalého žaláře v němž už dlouho žádný vězeň nepykal za své strašlivé zločiny. Jediným nálezem byl pár starých zaprášených okovů s těžkou koulí. Mladý hrabě si všiml, že skrze dřevěnou podlahu propadl kousek ohořelého papíru. To byl signál k dalšímu průzkumu zámeckého podzemí. Protáhli se úzkým otvorem v podlaze. Najednou se nacházeli ve skutečné mučírně. Všude byly hrůzu nahánějící nástroje práva útrpného. Studentíci vzali nohy na ramena a prchali pryč z tohoto temného, krví nasáklého místa. Pátrání po pokladu rodu Sedlnických bylo odloženo na neurčito. Odporná vedra nadále sužovala obyvatele města. Určité osvěžení sliboval až příchod noci. Během dne byl příjemný chládek pouze za širokými zámeckými zdmi, ale okna musela být opatřena dřevěnou žaluzií. Odpoledne bylo snesitelně také pod rozlehlými korunami prastarých kaštanů na zámeckém nádvoří. V tyto slunné prázdninové dny mladý hrabě s přáteli zavítal na panský dvůr do Velkých Albrechtic, aby podnikli vyjížďky na koních, ale tato forma zábavy je příliš nenadchla. Na albrechtickém dvoře se potkali s mladým adjunktem, byl sice starší a měl mít více rozumu, ale opak byl pravdou. "Postrašíme na zámku všechny ženské!", úžasný plán byl v okamžiku vymyšlen a pevným stiskem ruky potvrzen. "Večer když padne tma, přijde adjunkt na zámek vybaven prostěradlem a elektrickou svítilnou. V bytě zámeckého správce, s nímž bude vše dojednáno, se převlékne. Strašit může dle vlastního úsudku."

Konečně přišel ten pravý čas na pořádné strašení. Staré kaštany na zámeckém nádvoří pomalu polykala temnota. Pod stromy zůstaly sedět na lavičkách a plátěných lehátkách všechny kamarádky komtesy Marie Magdaleny sestry mladého hraběte, dcera zámeckého správce Luisa a mladá služebna, chtěly si užít příjemného letního večera. Hrabě Jiří Sedlnický s doprovodem si samozřejmě přisedli, aby děvčata neprohlédla, že chystají pořádnou lotrovinu. Z potemnělého zámku vyšla také babička - hraběnka Ida. Pomaličku a důstojně jako opravdová dáma kráčela přes nádvoří, opíraje se o starodávnou hůlku, dvakrát zůstala stát a obdivně pozorovala nebe plné hvězd. Kluci už netrpělivě vyhlíželi kdy konečně adjunkt proklouzne kolem zámecké zdi. Není nač čekat. Obecenstvo je zde a nic netuší. Zadní vchod do správcova bytu byl také otevřen a panty poctivě namazány, aby neprozradily příchod nezvaného hosta. Jenže skvělý plán dostal vážnou trhlinu, to ovšem mladí pánové zatím nemohli tušit. Hraběnka Ida bavila všechny přítomné detektivními příběhy s neuvěřitelnými zápletkami. Babička byla velice vzdělaná a nesmírně sečtělá žena. Napínavé povídání přerušil šramot, který vycházel z bočních dveří na hlavní zámecké schodiště. Šramocení a kvílení sílilo, najednou jako by ze tmy, se na kamenné vstupní schodiště vyloupla zářící postava. Mladý hrabě se tajemně uchechtl a strčil do svého spolužáka, " ten adjunkt je fakt kvalita, ale proč si ten pitomec na sebe navlíkl dvě prostěradla, nebo...." větu nedokončil. Jedna z přítomných slečinek totiž zděšeně vykřikla: "straaašiiiidlooo!" Mrtvolné ticho ovládlo zámecké nádvoří. Tajemná bytost se začala neslyšně pohybovat, pomalu se přibližovala k otevřeným vstupním dveřím do zámku, která v tu chvíli připomínala bezzubá ústa. Nikdo zděšením a hrůzou ani nedýchal. "Bílá paní Běta začala znovu strašit", vypískla mladá služebná a rychle se pokřižovala. Krok za krokem, absolutně tiše stoupala zářící postava po širokém schodišti do druhého patra zámku. Temnou chodbou přízrak pokračoval k obytným místnostem. Bylo vidět jak se vznáší od okna k oknu. Pak duch na malou chvíli zmizel, ale hned se zase ukázal na konci dlouhé chodby, kde měla pokoj služebná, ale poté znovu zmizel. Na všechny přítomné padla hrůza z toho zážitku. "Jaké to mohlo být strašidlo? Byla to skutečně Bílá paní Běta? Nebo to byl duch umučeného vězně?" Jedno bylo jasné, přízrak zmizel v komnatě mladé služebné na konci chodby ve druhém patře. Hrabě Jiří tiše pronesl: "proč ten adjunkt straší v pokoji naší služky, kde ho nikdo nevidí. To budeme muset vyšetřit." S definitivním rozhodnutím chvíli váhali, ale pak se statečně vydali hlavním schodištěm k místu kde strašidlo zmizelo z očí. Jen co vstoupili do chodby, celým zámkem prolétlo strašlivé zakvílení, následované pištěním jakoby ze zdí vylézalo tisíce krys. Hrdinové se otočili a s křikem brali schody po dvou. Pádili přes nádvoří a zastavili se až u stájí, kdyby jim v úprku nezabránila vysoká kamenná zeď zcela jistě uprchnou až do Opavy. Přítomné dámy v čele se starou paní hraběnkou je s hlasitým lamentováním následovaly. Během chvilky zachvátila nádvoří panika, hrůza, děs a to nebyl strašlivým zážitkům konec. Slabé vzduchem plující světlo se znovu objevilo v oknech zámecké chodby a pomalu proplouvalo kolem obytných pokojů.Všechny ovanul mrtvolný chlad, slečny s hraběnkou Idou se třásly strachem a drkotaly jim zuby. Také chlapcům došlo, že to nemůže být adjunkt to by musel umět levitovat a strašidelně kvílet. Tajemná postava pomalu proplouvala od okna k oknu, pořád stejně rychle. Hrůzostrašný večer se dostával do druhé, ještě strašidelnější fáze. Další mihotavé světlo se objevilo v levém křídle do tmy utopeného zámku. "Tam, podívejte, tam straší jiný duuuch," vykřikla komtesa Marie Magdalena a přitiskla se pevně ke svému bratrovi. Další přízrak to však nebyl. To jen chudák hrabě, který pokojně dřímal ve své pracovně, byl vyrušen křikem z nádvoří. Vyšel se svícnem v ruce na chodbu, aby se podíval co je to dole za poprask. Už chtěl zaklít něco o hloupých ukecaných ženských, když ho neznámá síla donutila otočit hlavu doleva. Bílá postava se nehlučně vznášela ve skleněných vitráží zdobených spojovacích dveřích.To byl ovšem i pro otrlého vojáka nevysvětlitelný jev. Pan hrabě však neztratil rozvahu. Zjevně ho ani návštěva ze záhrobí nedokázala rozhodit. Klidně otevřel okno a suše křikl na nádvoří: "Chci aby strašení ihned skončilo! Jdu totiž do postele!" s prásknutím okno zase zavřel. Potom učinil obrátku na podpatku svých vysokých jezdeckých bot, vlídně se na přízrak usmál a vykročil přímo proti zářící bytosti. "Bílá paní" se jemně uklonila. Nehlučně začala ustupovat před rázně kráčejícím hrabětem. Téměř u konce dlouhé do tmy ponořené chodby duch změnil směr, zatočil do knihovny a v pravé věži kde byla čítárna, najednou zmizel. Na nádvoří zatím všichni s otevřenými ústy pozorovali neohroženého hraběte jak před ním "Bílá paní" prchá. Hraběnka Ida jen nevěřícně kroutila hlavou: " jakou to podivuhodnou silou disponuje můj syn, že mu i přízrak jde raději z cesty." Jedno bylo jisté: této ani další noci se už onen tajemný "posel ze záhrobí" neobjevil. Trvalo hodně dlouho než jinak velice výřečné dámy nabraly opět dech a počaly gestikulujíc rozšafně rukama rozebírat neohroženost hraběte Sedlnického. I studenti dostali vážné ponaučení: s tajemnými silami se nemá zahrávat, ani z legrace. Druhý den mladí pánové na bíloveckém náměstí potkali adjunkta, který se jim už z dálky omlouval:" prý si příliš lokl silného piva a usnul." Jelikož jim po včerejšku už řádně otrnulo tak adjunktovi velmi barvitě vylíčili hrůzostrašnou noční příhodu s "Bílou paní" a pak se společně odebrali do zámku plánovat nové lumpárny. Co v zámku ožívá dnes v noci když se do potemnělých oken opírá studený vítr a v komínech se honí meluzína zatím nevíme. (podle povídky Josefa Kerna - Spuk im Schloss, Alte Heimat, volně převyprávěl Eduard Valeš).