Bílovec - zámek (Wagstadt)
V pramenech jej nalezneme pod názvy: 1324 - Woogstadt ("město Vokovo"), 1329 - Wockinstat, 1424 - Bielowecz, 1498 - Wogstat, 1546 - Bylowecz, 1738 - Bilowec a podobně.
Krásný bílovecký zámek, vytvářející dominantu města, patří k hodnotným renesančním architekturám 16. století v našem okrese. Stojí na ostrohu v jihovýchodním rohu středověkého obvodu města. Tvrz, která předcházela zdejšímu zámku, byla vystavěna snad již někdy kolem roku 1240. Koncem 18. století byl objekt rozšířen a upravován. Po požáru v roce 1945 bylo obnoveno zastřešení mansardovou střechou a třetí patro objektu bylo změněno v sýpku. V létech 1969 - 1970 byl zámek nemalými náklady opraven.
Odedávna zde vedla obchodní cesta směřující od Poodří k Hradci u Opavy, jež se později stala frekventovanou dopravní spojnicí mezi moravským Příborem a slezskou Opavou. Ke konci 14. století vcházela do města Horní branou a po průchodu náměstím vedla pak, buď kolem tvrze (pozdějšího zámku), která měla na tomto místě i funkci strážní, nebo kolem radnice, k Dolní bráně, od níž zamířila pak kolem potoka Bílovky ke Staré Vsi, Skřípovu a Hradci u Opavy. Za faktického předchůdce města Bílovce je však pokládána Stará Ves nad Bílovkou, která dříve nesla německý název Altstadt, tedy "Staré Město". Do roku 1378 náležela k témuž panství fulnecko-bíloveckému a na kopci Makovec nad ní se podnes rozprostírají zbytky starého hradiska.
Počátky bílovecké tvrze jakož i počátky města Bílovce úzce souvisejí s osudy fulneckého panství, do období panování mocného rodu pánů z Lichtenburka. Syn Oldřicha z Lichtenburka - Jindřich z Hronova, se spojil s povstaleckými pány proti králi Janu Lucemburskému. Trestem za tento odboj mu bylo panství fulnecké i bílovecké odebráno. Obě panství pak obdržel králi věrný Vok z Kravař (1285 - 1329). Zdá se, že jím bylo město někdy v letech 1316 - 1323 založeno a podle tohoto Voka byl v této době Bílovec pojmenován. V písemných pramenech se jméno Bílovec připomíná poprvé až 28. července 1324, kde Vok z Kravař, pán na Fulneku a Bílovci (Woogstadt), dává fojtství v osadě Petrowitz (Pustějov) za 70 hřiven jakémusi Dominiku Wibigerovi (VMO XXIV. 50). V jiné latinsky psané listině datované 16. dubna 1329 je zmínka o jakési kčmě v "...in nostra ciuitate Wockinstat". Po Vokovi z Kravař je zde v létech 1329 - 1369 jeho syn Drslav I. z Kravař, s manželkou Eliškou ze Šternberka. Z jejich pěti synů zdědil Bílovec syn Drslav II., který se zde uvádí v létech 1369 - 1380. Ten dává roku 1371 bíloveckým měšťanům dvůr zvaný Höflein u Slatiny (Kopetzky, 360). Od Drslava II., který zemřel bez potomků (asi r. 1389), přechází majetek již roku 1380 na Beneše Krumlovského z Kravař z příbuzenské větve rodu, který se zde uvádí již k roku 1377. Beneš pouští německy psanou listinou danou na Fulneku 24. dubna 1383 bíloveckým občanům právo odúmrti (Prasek,Top.24). V listě se hovoří též o potřebě zbudování městských hradeb a zdá se pravděpodobné, že již v této době zde stávala městská tvrz, která mohla vhodně doplnit funkčnost obrany tohoto úseku opevnění města. Tento pán zastával četné významné funkce, byl také komorníkem římského krále. Snad již okolo roku 1383 se zde nachází rozsáhlá tvrz palácového typu v místech pozdějšího zámku, jehož budova v sobě nepochybně skrývá zbytky jejího zdiva. Od roku 1398 je tu syn jmenovaného Lacek z Kravař - nejvyšší zemský moravský hejtman, známý obhájce a zastánce učení Jana Husa. Po Lackovi je majitelem panství od roku 1419 Jan z Kravař, syn Voka Jičínského. Roku 1424 zde zapisuje své choti Anežce Opavské 4 000 hřiven moravských věna a dává jí též tvrz v Třebovicích s příslušenstvím a později hrad Fulnek (DZOp I.1,13). Není vyloučeno, že Jan, pod tlakem nedaleké oderské husitské posádky, byl nucen přechodně pobývat na Bílovci a že zde dal městské hradby a brány včetně opevnění tvrze okolo roku 1420 zdokonalit. Mohlo jít například o obě nárožní věže, dosud z větší části zachovalé v zástavbě zámku. Tímto Janem vymřela roku 1434 bílovecko-jičínská a fulnecká větev rodu pánů z Kravař a celého zboží se ujala vdova Anežka.
Ta si zde bere na spolek všeho majetku svého druhého manžela Jiřího Lukovského ze Šternberka a na Odrách. Proti tomu však vystoupili opavská knížata Václav a Arnošt (RP I.18). Z bíloveckého panství jí zůstává nakonec pouze Bílovec, statek Bílov, část Jistebníka, Martinov a Radotín. Na Fulnecku pak městečko a hrad Fulnek, Jerlochovice, Butovice, Kujavy, Stachovice a část Valtéřovic (Vrchů). Ve 14. a 15. století je součástí bíloveckého panství také Lhotka, Lubojaty, Radotín, Velké Albrechtice, a v 16. století také Bítov, Bravinné, Tísek a Výškovice. Bratr Jiřího Lukovského Lacek odevzdal Bílovec roku 1446 opavským vévodům, za náhradu 16 000 hřiven stříbra. Kolem roku 1450 drží Bílovec s příslušenstvím zástavou kníže Mikuláš Opavský a ten vše zastavuje roku 1465 králi Jiřímu Poděbradskému (CDS VI.N.248). Kněžna Anežka s manželem Jiřím ze Šternberka je zde do roku 1437. Na statky si však opět činili nárok Anežčini bratři - knížata Václav a Arnošt, kteří také roku 1441 větší díl zboží zabrali, časem ale rozprodali či zastavili. Celé zboží přechází roku 1447 jako léno pánům z Fulštejna a na Vladěníně.
V letech 1454 - 1464 však zabral Fulštejnům bílovecké panství spolu se sousedním Fulnekem a fojtstvím v Suchdole, bývalý významný husitský kondotiér Jan Krumsín z Lešan. Krumsín nosil ve znaku tři makovice vedle sebe. Byl synem Levuška z Lešan. Roku 1437 držel dvůr ve Ždětíně, roku 1447 přikoupil zboží Čičovec, roku 1448 Prostějůvky a zástavou také panství Buchlov. Jeho manželkou byla Markéta z Kostelce, která zemřela v Litomyšli, kde je i pochována. Roku 1464 Krumsín ještě žil, ale o dva roky později již nebyl mezi živými, pochován prý kdesi pod Buchlovem. Z četného potomstva se připomíná pouze dcera Kateřina. Jakým způsobem však Jan Krumsín bílovecké i fulnecké panství získal, zůstává nejasné. Snad vše získal od knížete Mikuláše, do doby, než vše postoupil králi Jiřímu z Poděbrad.
O novém rodu na Bílovci - pánech z Fulštejna a původu jejich erbu, jablka proťatého třemi meči, vypravuje Paprocký: "O počátcích erbu toho jest starodávná pověst. V německých krajinách byli tři bratři vlastní, otce jednoho synové, kterýž užíval za erb jablka zlatého na červeném štítu. Ti synové byli výborní vojáci a králi svému dobře známí, u kteréhož ve veliké lásce byli. Tomu králi kterýž ještě byl pohanem, přišla náhlá potřeba tak že na několik míst pojednou proti nepřátelům lid vypraviti musil. A tak povolavši těch tří bratří: Herburta, Hartmoda a Elikera, vojsko své jim poručil. Ti všichni jednoho dne s lidem svým vytáhli a všichni v jednu hodinu s nepřáteli potkati se museli. Kterýmžto když štěstí posloužilo a jeden každý z nich nepřítele svého porazil, dali vědomost králi skrze posly o vítězství svém nad nepřáteli. Z čehož král náramně a velice potěšen byl. Potom pak když se sami navrátil a před krále předstoupili, meče ty jim byl dal na nepřátele své do rukou jeho oddávajíc, jakž ten obyčej ještě u pohanův se zachovává. Král učinivši jim napřed poděkování za věrné služby jejich velice i bohatě je obdaroval a k tomu na věčnou památku ty tři meče nakázal přidavši jim nad helm pávový ocas, ptáka Junony bohyně, kteréž oni zvykli oběti činiti. A to jest vlastní počátek a dějiny erbu toho, o kterémž co jest se kde vyhledati mohlo tuto se pokáže."
Některé prameny uvádějí, že fulnecko - bílovecké panství držel v letech 1448 - 1451 jako zástavu Mikuláš starší z Vladěnína. Je však skutečností, že k roku 1464 je zde zástavním pánem jeho syn Mikuláš mladší z Fulštejna a Vladěnína, který získal panství lénem od opavského knížete Viktorina, který jej pak roku 1478 z manství osvobodil. Ten pak zde sedí až do své smrti okolo roku 1476 (Paprocký uvádí : "V Bílovci v kostele leží tělo pana Mikuláše z Fulštejna, kterýž jest umřel Létha Páně 1476. Manželka jeho byla z rodu pánův z Vrbna. Tam v kostele jest vývod jeden dávný vymalovaný. Nejprve erb pánův ze Šternberka, pánův z Kolovrat, pánův z Boskovic, pánův Oderských z Lideřova, pánův Pogorellův, pánův ze Zvole, pánův Rotmberkův, pánův Bítovských z Bítova a poslední pánův Šelihův z Ržuchova. A to jest byl vývod pana Václava z Fulštejna a na Bílovci. Manželka jeho byla první z rodu pánův Šeňkův z Statenburku a druhá pánův Cetryšův, od kteréž zůstali Jiřík a Frydrych z Fulštejna.")
Mikuláš držel zároveň ves Vojnovice, kterou dal zapsat své choti Aleně z Vrbna a Polanku nad Odrou. Po Mikulášově smrti okolo roku 1484 drželi zboží jeho synové Jan a Václav, kteří zůstali v nedíle a celé zboží opět rozšířili (Od roku 1476 Jistebník, 1492 ves Lubojaty, 1498 vsi Výškovice a Těškovice, brzy také ves Výškovice /tehdy pustou/ a na půl zaniklý Žebrákov.) V letech 1510 - 1511 byl Jan z Fulštejna a na Bílovci zemským hejtmanem knížetství opavského. Jeho chotí byla Anna z Heraltic. Po Janově smrti roku 1517, za jeho nezletilé děti Mikuláše (+ 1526), Václava a Hanuše a sestru Annu spravoval celé bílovecké zboží jejich strýc, komorník (správce zemských desek) knížetství opavského, Ojíř z Fulštejna na Linhartovech (+ 1544), snad již od roku 1517 (Václav přežil svého bratra jen o dva roky a zemřel bezdětný roku 1519.) (Kapras II. 139, 142, 174, 175, 214). Ojíř, jehož manželkou byla Bohunka ze Šternberka, spravoval panství od roku 1519 do 1532, do plnoletosti zmíněných dětí. Z Janových dětí zemřel Mikuláš snad již roku 1525 a od roku 1532 již drží společně majetek ze sourozenců pouze Václav a Hanuš.
Fulštejnové zde vybudovali na místě staré nevyhovující tvrze zámek v pozdně gotickém slohu. Dodejme, že Jan z Fulštejna zastával roku 1510 a Václav v létech 1537 - 1543 úřad zemského hejtmana opavského knížetství. Roku 1518 přikoupil Václav k panství od Václava z Bítova také Tísek, Bítov a Lhotku (DZOp III.53). Václav z Fulštejna umírá roku 1549. Oba bratři Fulštejnové roku 1536 přikoupili ještě od Jindřicha z Fulštejna ves Bravinné (DZOp III.50 IV.23). Roku 1543 jsou však oba bratři Václav a Hanuš Fulštejnové donuceni z finančních důvodů zadlužené panství ("město a zámek Bílovec s dvorem k němu příslušejícím, i s vesnicemi těmito, zejména vsí Albrechticemi, vsí Radotínem, vsí Lubojaty, vsí Bítovem, vsí Tískem, vsí Těškovicemi, vsí Kyjovicemi, vsí Lhotkú....") prodat, či lépe, postoupit na umoření dluhů Janovi Oderskému z Lideřova (DZOp VI.4, 14, č. 12).Vklad bíloveckého panství do zemských desek byl proveden "Léta od narození Syna Božího MDXLVI, v úterý po svatej Trojici", tedy 22. června 1546. V té době se také poprvé zdejší šlechtické sídlo označuje jako zámek.
Znak rodu Oderských z Lideřova, nových pánů na Bílovci, se vyskytuje ve dvou variantách:
1) Na modrém štítě zlaté palečné kolo, v klenotu jsou tři pštrosí péra, v pořadí modré,zlaté, modré, přikrývadla modro-zlatá.
2) Na modrém štítě čtyřšpicové stříbrné mlýnské kolo s osmi lopatkami. V klenotu tři pštrosí péra - modré,stříbrné, modré. Přikrývadla modro-stříbrná.
Jan Oderský byl dvakrát ženat. Jeho první manželka byla Kateřina Rotmbergová z Ketře, druhá pak Eliška z Fulštejna, dcera dříve vzpomínaného Ojíře. Roku 1544 Jan Oderský umírá (náhrobek s epitafem v bíloveckém farním kostele) a panství přebírají jeho děti Jaroslav, Petr, Václav, Felicitas a Anna. Bílovec nakonec zůstává Jaroslavovi. Jaroslav je však 15.8. 1548 na bíloveckém zámku za nejasných okolností zavražděn (podle Paprockého) a v Bílovci také pohřben. Mladší sourozenci nebyli ještě zletilí a zboží proto vzal na krátkou dobu v opatrování zemský hejtman Vavřinec z Drahotuš a na Benešově.
Jaroslavovi bratři Petr a Václav prodávají bílovecké zboží roku 1552 Mikuláši Pražmovi z Bílkova a na Velké Polomi za 18 000 zlatých "na počet moravský, po třidcíti groších bílých za zlatý...". Intabulace byla provedena 21. 12. 1554.
Erb tohoto nového rodu, píšícího se po hradě Bílkov u Dačic, tvořily dva parohy vyrůstající z kusu lebeční kosti. Štít byl modrý, parohy zlaté. Týž parohy jsou pak v klenotu. Do panského stavu byli Pražmové povýšeni roku 1625, roku 1655 byli povýšeni do stavu hraběcího (členové rodu žijí doposud).
Mikuláš byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla roku 1530 Kateřina Hukovská z Ochab, se kterou vyženil Velkou Polom, Vřesinu, Krásné Pole, Lhotu a Čavisov, druhou Felicitas Sedlnická z Choltic. S první manželkou měl syna Beneše, s druhou chotí měl syny Jana a Bernarda. Po jeho smrti roku 1553 přechází panství na syna Jana Pražmu z Bílkova a na Uhřicích, Polomi, Kyjovicích a Leštné (DZOp VI. 14). Po něm ho drží v nedílu (tedy společně) jeho synové Beneš ml., Jan a Bernard (DZOp VII.2). Od roku 1566 je zde již pouze Bernard spolu se svou chotí Barborou z Lapic. Bernard pak nechává zámek v létech 1576 - 1595 přestavět v renesančním slohu. Zámek dostal podobu kastelu s uzavřeným nebo částečně uzavřeným lichoběžníkovým nádvořím a válcovými nárožními věžicemi. Svědčí o tom dochovaná kamenná deska se znakem Pražmy i jeho manželky s datováním 1576 (kopie zasazená na nádvoří do zdi zámku, originál v lapidáriu Okr. muzea v Novém Jičíně) s nápisem: "(Bernard Pražma von Bilkaw, Erbherr der Herrschaft Wogstadt) CHRISTINA SEIN EHELICH GEMAHL GEBOHRNE VON LAPPECZ./DIESES GE BAZD HAT BAVEN LASSEN DER EDLE GESTREN / GE HERR BERNHART PRAŽMA VON BILKOW, ERBHERR / DER HERRSCHAFT WOGSTADT (trojlístek) 1576." (překlad: Bernard Pražma z Bílkova, dědičný pán panství Bílovec, Kristina, jeho manželka, rozená z Lappic. Tuto budovu dal vystavět šlechetný urozený pán Bernart Pražma z Bílkova, dědičný pán panství Bílovec 1576.) Pobýval často v cizině a na panství se zdržoval jen občas. V cizině si také našel i svoji druhou manželku, španělskou šlechtičnu, Kristinu de Lopez. Byl horlivým luteránem. Ve své době platil za nejbohatšího a nejvlivnějšího muže celého opavského knížetství. Zděděné panství bílovecké rozšířil nákupem Studénky v roce 1575.Už v roce 1566 se jako mladík zúčastnil vojenského tažení proti Turkům v Uhrách, potom byl pověřován diplomatickými úkoly, např. v roce 1584 na jednání ve Vratislavi nebo v roce 1597 jako delegát moravských stavů v Praze. V roce 1593 byl zemským soudcem v Opavě. Byl to člověk vzdělaný a není pochyb o tom, že přispěl k tomu, aby se myšlenky humanismu a reformace na jeho panství i na celém Opavsku náležitě šířily. Umírá bez potomků roku 1600 (testament dat. 17. 7. 1594) a panství odkazuje svým třem synovcům Vilémovi, Šeborovi a Karlovi (DZOp III.25 - 27). Jeho manželka Kristina zemřela patrně ještě dříve. Zboží drželi nejprve v nedílu, později převzal Vilém panství chropyňské, Šebor statek Studénku k níž v roce 1616 přikoupil také panství Odry a Karel od roku 1604 Bílovec a také sám přestavbu zámku dokončil (DZOp VIII. 25, XI. 4). Na Bílovci se uvádí v létech 1604 - 1625. K roku 1604 čítá jeho panství 365 poddaných. V urbáři z roku 1606 je i první popis bíloveckého zámku. Ten se popisuje jako "zámek s krásnými místnostmi na všech čtyřech stranách, z kamene a dobře postaven. Při zámku je postaveno předzámčí, s klenutými i neklenutými jízdárnami, se sypanými podlahami, a to všechno je opatřeno silnými zdmi pro případ nouzové potřeby , oceňuje se podle zvyku v celkové sumě 1 000 zlatých. K tomuto zámku patří nájemní dvůr na Horním předměstí, s jedinou velkou místností a jednou menší a několika komorami. Při něm je také ovčín a jiné stáje, kůlny a stodoly, vystavěné prvně z kamene a dřeva. Při tomto zámku a dvoře jsou také jiné stavby, jako mlýn, sladovna, vinný šenk, lihovar..."
Karel Pražma byl energický, neúnavně aktivní muž. Dokladem mimořádné důvěry, již si dovedl získat, je skutečnost, že opavští stavové svěřili jeho ochraně svá privilegia a zemské desky, které zde byly uchovávány. První Karlovou ženou byla Anna Marie von Schlibitz, po jejíž smrti si bere za manželku Johanu rozenou Sedlnickou z Choltic. Karel Pražma byl významným představitelem protestantské šlechty na Opavsku. Za něj se ve zdejším zámku také konal podvakráte sjezd opavských stavů. Poprvé v květnu 1614, podruhé v červnu roku 1620. V prvém případě se zde stavové postavili na odpor královskému rozhodnutí, jímž dal Matyáš Opavsko v léno knížeti Lichtenštejnovi, na druhém sjezdu se rozhodli pro odboj proti císaři Ferdinandu II. a pro uznání vzdorokrále Bedřicha Falckého. V poselství, které vyslali po tomto sjezdu k Bedřichovi, nechyběl ani bílovecký Karel Pražma. Zde na bíloveckém zámku byla také v létech 1604 - 1608 a v létech 1614 - 1620 uložena i opavská stavovská privilegia a zemské desky po ochranou 100 knechtů. V rušném roce 1618 získal Karel Pražma jako zemský hejtman do Bílovce, zejména k ochraně zemských desek, posádku 100 ozbrojených mušketýrů, která zde pobývala od srpna do prosince. O významu sídla svědčí i skutečnost, že 27. listopadu 1619 se tu konala i zemská hotovost (musteruňk). Na důkaz uznání záslužnosti jeho politické aktivity věnovali opavští stavové Karlu Pražmovi 1 000 zlatých a jeho manželce stříbrné umyvadlo s konvicí za 100 zlatých. Ještě v roce 1620 byl Bílovec obsazen císařskými vojsky, která město a zřejmě i zámek náležitě vyplenila. Po bělohorské bitvě bylo bílovecké panství, ale i jistebnické zboží tomuto odbojnému pánu roku 1625 zabaveno a rozhodnutím exekuční komise, která zasedala v létech 1629 - 1631 v Opavě, posmrtně konfiskováno především pro jeho účast na dánském vpádu do Slezska. Karel však mezitím roku 1628 umírá. Se svou první manželkou Annou Marií ze Šlevic měl syna Viléma Fridricha, který padl jako voják okolo roku 1635. Se svou druhou chotí Johankou Sedlnickou z Choltic, ovdovělou Geraltovskou měl dceru Bohunku Alžbětu, která se později provdala za svého strýce Václava Zikmunda Sedlnického.
Roku 1621 vyplenila Bílovec vojska krnovského markraběte Jana Jiřího, která jej obsadila kvůli obraně proti císařským, byla však 22. ledna 1622 poražena. Zřejmě i vojska krnovského markraběte v Bílovci plenila, protože je známo, že jejich setník Mikuláš Rohr z Kamene a na Bravanticích při té příležitosti odnesl odtud i pražmovský urbář z roku 1606. Roku 1624 se Bílovec uhájil proti polským kozákům - Lisovčíkům. V létech 1626 a 1627 je město obsazeno a zpustošeno protestanskými dánskými a výmarskými vojsky. Roku 1643 vstoupili do města Švédové a "něco ho zpustošili". Druhý vpád Švédů roku1645 znamenal vypálení města, avšak zámek byl ušetřen. Potřetí zpustošili Švédové město v roce 1646 za účasti oddílů generála Wittenberga, který je řídil z Fulneku. Tehdy byl údajně zajat i sám zástavní držitel panství Jindřich Vilémovský. Právě během třicetileté války ožily znovu pověsti o tajných únikových chodbách ze zámku až kamsi k poustevně za městem. S rozsáhlými sklepy pod zámkem se občas bílovečtí měšťané a jiní poddaní mohli seznámit i za jiných tristních okolností. Pevné vězení zvané Kabát v suterénu jedné z nárožních věžic se dochovalo až do současnosti.
Zkonfiskovaný majetek, odhadnutý na 71 456 tolarů (54 000 zlatých) po zemřelém Karlu Pražmovi, je 24. dubna 1632 zastaven císařským rozhodnutím paní Hedvice Seitendorfské, rozené Kreuterové z Rosenbecku (též Rosenbachu, von Rohenbart), ovdovělé Adelsbachové (DZOp XXIV. 15). Panství dostává spolu s hradem Vikštejnem u Vítkova za půjčku hotových 54 000 zlatých. Hedvika byla komornou kněžny Elišky Lukrécie. Podruhé se provdala za Jindřicha Vilémovského z Kojkovic, ale již roku 1638 umírá. Jindřich Vilémovský své poddané utiskoval tvrdou robotou a stále vyššími poplatky a daněmi (ZGKS II. 4). Z tohoto důvodu mu bylo nakonec roku 1648 panství odňato a 24. 12. téhož roku přiznáno zpět zákonité dědičce Bohunce Alžbětě a jejímu strýci, pozdějšímu manželovi, Václavovi Zikmundovi Sedlnickému z Choltic, kteří se s Kojkovským finančně vyrovnali. Roku 1648 Bohunka potvrzuje bíloveckým měšťanům jejich privilegia. Umírá roku 1652 a zanechává zde svého chotě Václava Zikmunda, který spravuje panství do své smrti roku 1669.
Také nástupem Sedlnických dochází na panství k velkému rozšíření poddanských povinností a roboty. Nejtvrdší poměry pak spadají do let 1655 - 1672. Již za Vilémovského slyšíme četné stížnosti na to, že: "...L.P. 1637 ráčil kázati, abychom k novému dvoru velkú míli... na orání se vypracovali, nás donucoval pod vězením a až do noci po 12 a 13 hodinách seděti museli, jiní pak do vězení Kabátu ani dáni byli". Zdali však poddaní touto stížností zemskému hejtmanovi nějak pořídili, nevíme. Také roku 1648, když nastoupil nový pán Václav Zikmund Sedlnický, zdvihli se proti němu celý úřad, purkmistr a rada města. Jak praví písemné záznamy: "...I nebylo panu Václavovi, leč všechnu obec do areštu na rathaus vsaditi dáti a vlastním zámkem svým zamknouti." Toto vězení trvající tři neděle nakonec měšťané otevřeli násilím a vězně z radnice vysvobodili. Vrchnost pak nařídila jmenování nového úřadu, ale tomuto rozhodnutí se nechtěl podrobit ani starý purkmistr, ani písař. Oba se za to dostali na zámek opět "do kabátu" (vězení). Co následovalo, nevíme, mluví se o "dobytí zámku Bíloveckého". Všechno skončilo až 23. prosince 1653, kdy byla na měšťany uvalena pokuta vyměřená zemským zřízením (RP IV.39,153).
Po Zikmundově smrti koncem roku 1669 přejímá půl Bílovce jeho druhá choť - Valburka Helena z Holdorfu. Ta se roku 1673 provdala za Jana Františka Ferdinanda hraběte z Vrbna. Druhou polovinu panství dědily Zikmundovy děti Eleonora Isalda, provdaná za Františka Oldřicha svob. pána z Poppen, Anna Kateřina, provdaná za Ignáce Antonína von Messe a Alžběta Beata (Bohunka), provdaná za Františka Viléma Antonína Sedlnického z Choltic na Polské Ostravě (DZOp XVI. 36). Jediný syn Václava Zikmunda - Maxmilián dostal statek Slavkov u Opavy, zemřel utonutím v roce 1677. František Vilém Antonín pak roku 1696 oba díly panství spojil. Po jeho smrti 21. 4. 1706 drží statky vdova Alžběta Beata. Ta umírá 3.8. 1731 a bílovecké panství je roku 1732 intabulováno Václavovi Karlovi sv. pánu Sedlnickému. U prostého lidu byl tento pán nazýván a znám pod jménem "baron Luši". Když roku 1729 vypukl ve městě požár a částečně poškodil zámeckou budovu, dává ji Václav roku 1736 přestavět v barokním slohu, ale již roku 1755 zámek opět vyhořel. Václav Karel Sedlnický spravoval panství do své smrti roku 1776. Zámek nechal opět opravit, bylo strženo severní křídlo zámku a tím dostala budova otevřenou trojkřídlou dispozici, kterou má v podstatě podnes.
Od 27. 5.1777 je zde syn Karel Jan Mikuláš svob. pán Sedlnický. Většinou se zdržoval mimo panství, byl činný ve vojenské službě jako gardový kapitán. Roku 1774 se oženil s Marií Annou Szubalskou. Po jeho smrti roku 1790 jsou tu jeho tři synové - Karel Josef Michael, Václav Karel a František Karel Sedlničtí. Nejmladší František Karel se spolu s Karlem Josefem podílel na držbě Bílovce, kde v roce 1803 dali v nedílném vlastnictví zasadit pamětní desku (uchovaná ve zdi nádvoří zámku s nápisem: "HERRN GEBRÜDERN KARLL UND FRANZ FREIHERRN VON SEDLNITZKY, ERBHERR /N/ DER HERRSCHAFT WAGSTAD/T/´v překladu: Pánům bratřím Karlovi a Františkovi, svobodným pánům ze Sedlnic, dědičným pánům panství Bílovec. Příležitost, k níž byla tato deska k roku 1803 do průčelí zámku osazena, není z jejího textu zřejmá. Je však známo, že Karel Jan Sedlnický držel panství v letech 1777 - 1790, po něm pak /kvůli nezletilosti synů/ vdova a roku 1795 Karel Josef Michael Sedlnický (n. 1776), jehož nejmladší bratr František Karel Sedlnický /nar. 1779/ právě roku 1803 dosáhl plnoletosti. Protože téhož roku 1803 třetí bratr "nedílný" Václav Karel Sedlnický získal panství Šumbark na Těšínsku, mohla být tato pamětní deska zasazena na již upraveném zámku kvůli počátku společného držení panství). Potom získal František pro sebe statek Výškovice, kde dal roku 1811 postavit empírový zámek. Po roce 1811 byl Karel Josef Sedlnický jediným majitelem bíloveckého panství. Karel Josef zemřel 29. června 1859. Synem Karla Josefa byl Mořic svob. pán Sedlnický (nar. 1808, + 1886), který se věnoval po vzoru svého strýce Karla Jana rovněž vojenské službě. Zúčastnil se např. vojenského tažení do Uher v revolučním roce 1848, později dosáhl hodnosti majora a usadil se na zděděném panství Výškovice - Tísek, pak získal i Hrabství a nakonec, po smrti svého otce v roce 1859 také panství Bílovec. Dle rodového erbu je též zván "Sedlnický - Odrovous". Většina příslušníků tohoto rodu - posledních majitelů Bílovce je pochována v areálu hřbitova na Horním předměstí, dříve kat. ve Velkých Albrechticích. Na městském hřbitově v Bílovci (Horní předměstí) je dochován náhrobek Karla Sedlnického z Choltic (pam. č.r. 8-2062/2) na pravé straně s částečně čitelným nápisem :"GEB. d. 4 JANNER 1802 / GEST. d. 26. SEPTBR 1871", na levé straně: "KARL FREIHERR SEDLNITZKY Odr... von CHOLTIC". Nachází se zde také soubor tří kamenných náhrobků (č.r. 8-2062) v podobě katafalků s volutovými štíty s erby na čelní straně. Nejstarší náhrobek pochází z druhé poloviny 18. století, další dva vznikly v druhé polovině 19. století. Je tu možno spatřit i náhrobek Johanny z Foulonu (č.r. 8-2062/1). Na štítu náhrobku je alianční erb Johanny z Foulonu a jejího manžela Karla Josefa Michala Sedlnického z Choltic s přikrývadly a klenotem. Nápisy v rámech po stranách jsou zčásti čitelné. Nápis na pravé straně : "JOHANNA FREI IN ...FOULON / GEBOHRNE V. WAGENSFELD / K.K.: GENERAL MAIORS WITTWE / ALT 66 IAHR". Nápis na levé straně : "DER MUTTER DENKBAHR / IHREN KINDER / ANNO 1818". Konečně pro úplnost je zde další (neznámý) náhrobek (č.r. 8-2062/3) na jehož štítové straně je alianční erb přidržovaný dvojicí gryfů štítonošů, nad erbem je v klenotu hraběcí korunka, v pozadí je dvojice zkřížených praporců. Erbovní štítky jsou stylizovány do tvaru zavíjených kartuší. Nápisy jsou již zcela nečitelné.
Od roku 1886 vlastnil panství jeho syn baron Stanislav Zdeněk Sedlnický (n. 1836, +1913) a v jeho rukou zůstal zámek do roku 1908, kdy byl povýšen do hraběcího stavu. Posledním majitelem zámku z tohoto rodu byl od roku 1913 syn předešlého dr. Zikmund Sedlnický (n. 1872, + 1949), který jej držel až do osvobození v roce 1945 (DZOp XXIV. 15). Potomci tohoto posledního majitele žijí v Německu.
V té době měl velkostatek Bílovec plochu 551 ha. Při požáru zámku úmyslně založeném ustupujícími německými vojsky 1. 5. 1945 byly úplně zničeny veškeré interiéry zámku, sesuly se v 2. a 1. patře stropy a schodiště a část vnitřního zdiva, silně byla poškozena střecha a krovy. Byla zničena všechna okna a dveře. Zničen veškerý mobiliář, v interiérech zůstaly pouze autentické křížové a lunetové klenby v prvním podlaží, ostatní stropní konstrukce včetně trámových stropů třetího podlaží jsou novodobé. V létech 1946 - 1953 je bývalý zámek postupně adaptován a v létech 1966 - 1970 dostává budova novou fasádu. Objekt zámku je třípodlažní s podkrovím (v nádvoří je první podlaží zapuštěno pod úrovní terénu) se třemi křídly asymetrické dispozice kolem čestného dvora, krytý mansardovou střechou opatřenou zděnými vikýři. Střecha byla původně krytá břidlicí, nyní je opatřena měděnou krytinou. Jižní, hlavní křídlo je po obou stranách ukončeno rohovými válcovými věžemi nad strmým srázem. V rohu mezi východním a jižním křídlem je vestavěno tříramenné barokní schodiště, ve východním křídle je průjezd. Ve druhém poschodí je dochována i bohatá štuková výzdoba. Vnější fasádu člení v horizontále římsa trnože a výrazné korunní kladí dosedající na horní řadu oken, hmotu nárožních věžic rytmizují lisény. Pravoúhlá okna jsou rámována šambránami. Bohatší škála architektonických detailů (nárožní rustika, čabraky pod parapetními římsami, suprafenestry, nadokenní římsy) byla užita na čelních fasádách křídel a na fasádě nádvoří. Nad střední osou jižní nádvorní fasády s hlavním vchodem a balkonem je trojúhelníkový fronton. Na dvorní fasádu byly při rekonstrukci zámku osazeny odlitky čtyř erbovních desek ze 16. století a jedné desky z roku 1803, jejichž originály jsou uloženy v lapidáriu Okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně. Bez zajímavosti není i údaj v knize A. Petera, Burgen und Schlösser...z roku 1879 /na str. 43/, kde se zmiňuje o jakýchsi podzemních chodbách, které vedou údajně ze zámku až k tzv. Poustevně, nyní bílovecké kolonii na rozcestí silnic na Lubojaty a Tísek.
V prvním nadzemním patře se nachází 13 místností s celkovou užitnou plochou cca 503,5 m2. Pravý, střední a část levého traktu jsou přístupny ze společné chodby. V pravé části podlaží jsou celkem 3 místnosti. Ve středním traktu je 6 místností o celkové užitné ploše 341,5 m2. Ve druhém patře je rovněž 13 místností, které se rozkládají na cca 643,5 m2. V pravém traktu se nacházejí dvě místnosti o výměře 73,4 m2. Ve střední části podlaží je celkem 6 místností. Celková plocha středního traktu je 382,6 m2. Poslední levý trakt zámku o výměře 187,5 m2 pojímá 5 místností. Celé podlaží je, stejně jako 1. nadzemní podlaží, přístupno ze společné chodby. Do podzemního podlaží je možno vstoupit ze zámecké zahrady, nebo sejít po schodišti v prvním nadzemním podlaží. Okolo zámku byla v 18. století vybudována zahrada ve francouzském stylu.
V novější době sloužil objekt bývalého zámku (parc. č. 207, 208, č.p. 660) hospodářským účelům, jako sklad léčiv podniku Zdravotnické zásobování. Rekonstrukce hrubé budovy probíhala pak ještě v letech 1966 - 1967, znovu opraven a nově omítnut byl v letech 1984 - 1985. Mobiliář nebyl nikdy nahrazen ani doplněn tzv. svozy. Od roku 1958 je zámek s ohradní zdí, bránou a zbytky středověkých hradeb veden jako nemovitá kulturní památka r.č. 1529 v majetku města Bílovce a hledá se pro něj vhodné využití. Veřejnosti je proto stále nepřístupný.
Prameny:
Grůza, A.: Zámek v Bílovci - stavebně historický průzkum. Památkový ústav v Ostravě.
Kadlčík, K.: K stavebnímu vývoji města Bílovce. Bílovecko, 1958, č.5, s. 1-5, č.6, s. 1-6.
Kneifel, R.: Topographie des kaiserl. königl. Antheils von Schlesien. II. Theil, 3. Band. Brünn 1806. s. 177 - 182.
Konvalinka, A.: Bílovecký okres, stručný popis geologický, archeologický, zeměpisný, dějepisný a místopisný. Velká Polom 1936, s. 38 - 41.
Pfleger, E.: Chronik von Wagstadt. Troppau 1863.
Pleskot, J.: K počátkům města Bílovce. Bílovecko, 1957, č.3, s. 4 - 9.
Pleskot, J.: Město Bílovec od konce husitství do začátku 30leté války. Bílovecko, 1958, č.4, s. 5 - 8 , 1959, č.1, s. 6 - 8.
Přikryl, E.: Město Bílovec. Bílovec 1947.
Turek Adolf, Tři české listiny týkající se Bílovecka v XV. století. VSONJ, č.l, 1967.
Wolf, F.: Wagstadt. Kurzgefasste Ortskunde. Wagstadt 1810, s. 6 - 11.
Zukal, J.: Zur Geschichte der Herrschaft Wagstadt in 16. und 17. Jahrhundert. Troppau 1906.
