morový památník

Rozálie s krucifixem v náručí. Nad ní na podstavci a v symbolických oblacích stojí socha sv. Jana Nepomuckého a po stranách jsou plastiky sv. Šebestiána a sv. Rocha s psíkem u nohou..

"morový památník" vybudovaný jako výraz díků přeživších za morových epidemií. Mor zde udeřil hned dvakrát krátce po sobě – roku 1707 a 1716..

Šebestián i sv. Rozálie – byli při epidemiích v 17. – 18. století tzv. "morovými patrony", t. j. ochránci před morem. Svatý Jan Nepomucký zase oblíbeným patronem – mučedníkem – českých katolíků doby protireformace. Něco málo o životě světců:

sv. Roch

Přišel na svět někdy kolem roku 1295 v jihofrancouzském městě Montpellier. Poté, co brzy ztratil oba rodiče, veškeré své jmění rozdal mezi chudé a šel světem jako chudý poutník. První cesta vedla tohoto mladého poutníka do Říma, ale už cestou se jeho zásluhou a obětavou péčí uzdravilo několik nemocných morem z této nemoci. V Římě pokračoval ve své obětavé službě a když se po létech vracel zpět do svého rodného města, v italské Piacenze sám morem onemocněl. Legenda praví, že když se zesláblý Roch stáhnul do chatrče před městské brány, aby nebyl nikomu na obtíž při svém umírání, sám anděl mu dodával odvahy a toulavý pes mu denně přinášel čerstvý chléb. Po uzdravení se nakonec vrátil do Montpellier, kde ho však nikdo z obyvatel i v důsledku morových jizev už nepoznal, naopak neznámého cizince považovali za špiona a uvrhli ho do žaláře, kde ho 16. srpna 1327 zastihla smrt. Bylo mu teprve 32 let a až po smrti ho poznali jeho příbuzní podle mateřského znamení. Nejčastěji je tento světec zobrazován s poutní holí, miskou na jídlo nebo koženou nádobou na vodu, na svém koleně nebo stehně ukazuje morovou ránu a věrným průvodcem mu na obrazech či sochách bývá pes, držící ve své tlamě skývu chleba. sv. Šebestián

byl v raných křesťanských dobách velmi oblíbeným a široce uctívaným světcem. Podle tradice pocházel z Milána a stal se vojákem ve vojsku císaře Carina. Když on sám přijal víru v Ježíše Krista, stalo se jeho cílem uprostřed pohanské císařské armády pomáhat těm, kdo jsou pronásledování proto, že patří ke křesťanům. Po smrti císaře Carina nastoupil na trůn Dioklecián (císařem v letech 284 – 305) známý svou nenávistí vůči křesťanům. Ten sice jmenoval svého oblíbeného vojáka důstojníkem císařské gardy, ale když se dozvěděl, že patří k nenáviděné sektě, nechal ho přivázat ke kůlu a přikázal jeho druhům ve zbrani, aby jej probodali šípy. Když potom jedna mladá křesťanka jménem Irena chtěla pochovat Šebestiánovo tělo, všimla si, že ještě dýchá a ve svém domě o něj pečovala až do úplného uzdravení. Poté nedal na radu svých přátel, aby se skrýval, ale odvážně se jal vytknout císaři jeho nespravedlnost a zločinné chování. Dioklecián dal toho, jehož pokládal za mrtvého, odvést do cirku a zmrskat k smrti. Stalo se tak 20. ledna 288. Dlouho pak patřil svatý Šebestián k lidovým světcům a pravidelně se jeho ostatky v průvodu nosily Římem k uctívání. Když se při jednom takovém procesí v roce 680, kdy v Římě zuřila morová epidemie, náhle zastavilo šíření této nemoci, začali ho křesťané prosit o ochranu před morem i v dalších dobách. Svatého Šebestiána bezpečně poznáme na všech vyobrazeních: polonahý mladík s vypracovaným tělem vojáka je přivázaný ke kůlu nebo ke stromu a na vícero místech probodán šípy. sv. Rozálie

Stejně jako předchozí dva světci zemřela v mladém věku a tak jako oni, i tato dívka se stala oblíbenou postavou mnoha legend. Narodila se pravděpodobně kolem roku 1130 na Sicílii a podle některých pramenů pocházela z královského rodu. Ve svých 14 letech poslechla vnitřní hlas, který ji vybízel, aby svou panenskou čistotu darovala Ježíši. Podle vzoru baziliánských řeholnic se i ona tedy zasvětila Kristu a odešla do jeskyně v ústraní sicilských hor, kde strávila dalších 16 let života. Svůj život prožívala v ustavičné modlitbě a v přinášení drobných skutků pokání. Živila se kořínky různých rostlin a vodou, stékající po dešti skalnatým okrajem jeskyně. Také andělé jí prý nosili Eucharistii, z níž čerpala posilu pro tento nelehký způsob života. Když ve svých třiceti letech údajně 4. září 1160 zemřela ve své jeskyni, její tělo zůstalo několik staletí v plném ústraní tak, jako byl skrytým celý její život. Teprve 15. července 1624 našli Rozáliiny ostatky v jeskyni na Monte Pellegrinu nedaleko hlavního sicilského města Palerma. Když ještě v tentýž den její ostatky přenášeli ve slavnostním procesí z hory do místní katedrály, najednou skončila v Palermu morová epidemie. Od onoho dne se nejen v Itálii uctívala tato svatá poustevnice jako ochránkyně proti moru a pomocnice těch, kteří morem onemocněli. Nejčastěji můžeme sv. Rozálii vidět ve skalní jeskyni, s růžemi, s křížem na prsou, někdy obklopenou anděly. Tedy tak, jak ji podle tradice objevili na Monte Pellegrinu, kde se vybudovala k její úctě známá poutní svatyně..