Cimburk u Koryčan

Svým vnitřním uspořádáním i provedením jednotlivých objektů patřil hrad k významným soudobým hradním stavbám. Francouzský vliv je patrný zejména v jeho rozčlenění na vlastní hrad a předhradí, oddělené od sebe malým dvorkem. Každá část měla svou obrannou věž. Hlavní věž na předhradí byla vybudována na straně skalnatého útesu při okraji šíjové průrvy, vzniklé vytesáním příkopu nad vstupní branou. Přes příkop vedl podací most. Hradní dominantou byla 23 metrů vysoká věž, vystavěná z kvádrů, kladených na sebe v pravidelných řadách. Mimo hradní obvod stála na sousedním pahorku o samotě strážní věž, z níž byl volný rozhled do míst, kam nebylo vidět z hradu. Když v r. 1353 přejímal markrabě Jan Jindřich hrad Cimburk z rukou Ctibora z Cimburka, představoval objekt dokonalou pevnost, avšak bydlení na něm bylo stísněné. Jan Jindřich se nespokojil s obytnou věží vestavěnou do nároží plášťové zdi a rozhodl se pro stavbu paláce (podle soudu arch. K. Svobody), který by nahradil dosavadní nevyhovující obytné prostory. Nový palác obdélníkového půdorysu se přimykal k věži a svým celkovým řešením navazoval na domácí stavební zvyklosti. V rámci hradní přestavby byla prolomena obvodová zeď nově zřízenými okny. Z někdejšího Bernartova hradu zbyly nakonec jen obě hlavní věže, dále obvodové věže a s nimi také část obvodových zdí u hlavní věže vnitřního hradu. Lucemburský palác se dvěma arkýři byl jednoposchoďový se suterénem na severovýchodní straně; v jeho přízemí byly v hlavní obvodové zdi vybudovány střílny. V palácovém poschodí byl největší místností sál, k němuž se přimykala místnost se dvěma vchody, ze sálu a z pavlače. Přestavba za Lucemburků přispěla i ke zkrášlení hradu bohatou kamenickou výzdobou, prosazující se v úpravě všech ostění i portálků, nevyjímaje ani vstupní bránu. Okolnost, že hrad už koncem 14. století nebyl v přímé zeměpanské držbě, přispěla k tomu, že jeho zástavní uživatelé na něm během více než sto let nic podstatnějšího nezměnili. Jak Zikmund z Letovic, tak i Čeněk z Drahotuš stejně jako Vok mladší z Hoštejna se svým stejnojmenným synem a později i jejich příbuzní pánové z Vartnova udržovali hrad v podstatě v tom stavu, v jakém vyšel z úprav doby lucemburské. Jinak tomu bylo v druhé čtvrtině 16. století, kdy se hrad dostal do vlastnictví Viléma z Víckova. Vysoké hradební zdi už byly prakticky k nepotřebě a nezbylo než přistoupit v l. 1523–1550 k přestavbě obranných zařízení. V jejím rámci bylo nutno pozměnit předhradí, přeložit vchod do hradu ze západní strany na stranu severní a zbořit většinu obvodových zdí. Zůstala jen jediná, u nové brány. I přístup do hradu byl zkrácen a cesta byla převedena do soutěsky mezi strážným pahorkem, spojeným nyní s předhradím novou zdí, vedenou přes hradní příkop až k temeni pahorku. Dolní předhradí bylo rozšířeno a přestavěno. Nevyhovující vysoké věže měly nahradit nižší bašty a ochranná zídka, v koruně prolomená střílnami. Vchod do hradu střežily nyní dvě bašty. Jedna byla zbytkem věže z dob Bernarta z Cimburka, druhá, už v podobě mnohoúhelníku byla dílem Viléma z Víckova. Pevnostnímu vzhledu Cimburka, upraveného podle tehdejších potřeb, odpovídalo i jeho vnitřní vybavení. Když Vilémův synovec Jan Vilém z Víckova prodával 11. listopadu 1568 hrad uherskému šlechtici Gabrielu Majlátovi, uvádí se jako nezbytná součást jeho vybavení skladiště zbraní, v němž kromě velkých kusů, hákovnic, koulí a sanytru se připomínají i oštěpy a sudlice. Úprava pevnostních zařízení propůjčila hradu větší odolnost, ale nezaručila nedobytnost. Ukázalo se to v listopadu 1623, kdy se hrad zradou nevlastního bratra tehdejšího majitele Kašpara Sunyoga u Jesenice dostal pod moc sedmihradského vévody Gábora Bethlena. Zesílená bezpečnostní opatření však zabránila, aby se hrad v l. 1643–1647 stal kořistí kolem operujících Švédů. Akutnost tureckého nebezpečí v druhé polovině 17. století přiměla potomky Gabriela Horeckého z Horky, jeho syna Františka a vnuka Gabriela Františka, aby na hradě vystavěli nové bašty. První z nich byla bašta podkovovitého půdorysu vedle hlavní brány a druhou trojúhelníková bašta pod pláště předhradní věže. Tehdy byly také mezi jednotlivými baštami vystavěny nové průběžné hradby. Hlavní věž ve vnitřním hradě byla snížena na úroveň sousední obvodové hradby. Nad hradním palácem bylo vystavěno druhé patro a hlavní sál získal lepší osvětlení zřízením nových oken. Frontální nádvorní zeď byla prolomena novým vstupním portálem a okny. Výhody nových bytových úprav v hradním paláci se však nezdály úměrné nákladům spojeným s udržování hradu. Jeho existence se stala po vypuzení Turků z Uher a po pacifikaci uherských poměrů pro Horecké přítěží. Jako nepodstatná část majetku Gabriela Františka se hrad nedostal po jeho smrti v r. 1703 ani do soupisu pozůstalosti. Otcovo stanovisko ovlivnilo nakonec i jeho syna a dědice Antonína Emericha, kterému špatné finanční poměry nedovolovaly větší investici na hradní údržbu. Hrad byl opuštěn kolem r. 1705, i když jej po nějakou dobu ještě obýval myslivec spravující okolní lesy. Poněvadž na jeho soustavné udržování nebylo pomyšlení, podléhaly budovy i hradby zkáze, zvyšované tím, že hradní materiál se používal ke stavbě nových hospodářských budov, zejména nového dvora na Vršavě, připomínaného už v r. 1710. Z nekrytých prostor hradního paláce zbyly nakonec jen pouhé zdi. Ještě v r. 1840 zde stály tři kulaté věže. Z původního hradu se dochovaly zbytky dvoupatrového paláce s okrouhlou předsunutou věží a s baštami ze 16. století, s bohatě členěným portálem v palácové části a se zazděným ostěním někdejšího kaplového arkýře..

Jednou v lese uviděl stařenku s vnukem Adamem, kteří tam sbírali klestí. Zle se na ně obořil a odvlekl je na hrad. Tam je zavřel do plesnivého vězení a několik dní je nechal o hladu. Potom je vyvedl na nádvoří, kde na stařenku a malého hocha čekala mučidla. Stařenka prosila o milost, ale marně. Pacholci ji zmrskali pruty, a když se vrhli na jejího vnuka, stařenka nevydržela poslouchat nářek dítěte a skočila z hradeb do hlubokého příkopu pod hradem. Potom osiřelého Adama Bernart uvrhl znovu do vězení. Mrtvá stařenka byla tajně pohřbena hluboko v lesích, aby lidé nenašli její hrob. Mezitím dlel Adam v žaláři a asi by vězení nepřežil, kdyby se nad ním neslitoval žalářník. Občas mu donesl nějaké jídlo, a také ho utěšoval v jeho neštěstí. Uběhl nějaký čas a krutý pán si vzpomněl na Adama. Propustil ho z vězení a hodný žalářník ho vyprovodil do lesa, kde mu ukázal místo, kam pohřbili jeho babičku. Potom se Adam vydal do světa. Na své pouti došel do jedné myslivny, kde myslivci vypověděl svůj příběh a poprosil ho o službu. Starému myslivci se Adam líbil, a tak ho přijal. Adam se pomalu naučil rozumět lesu a zvěři, a když dospěl, převzal za starého myslivce stráž nad lesem. Adam byl šťastný, jenom litoval, že se jeho štěstí nedožila babička. Občas zašel k místu babiččina odpočinku, aby jí pověděl všechny novinky. Jednou se tam zase tajně vydal, když tu uslyšel volání o pomoc. Pospíšil si blíže a uviděl muže zápasícího s velkým vlkem. Už, už chtěl zakročit, když tu si všiml, že je to krutý Bernart. Adam si vzpomněl na všechny rány, které mu tento člověk zasadil a couvl. Ale tu se v jeho duši ozval druhý hlas, který říkal, že dobrý člověk vždy pomůže bližnímu. Přiskočil tedy a proklál vlkovi hrdlo nožem. Pokousaný Bernart Adama nepoznal a děkoval a sliboval mu vše možné za jeho pomoc. Adam však nic nechtěl a prozradil Bernartovi, kdo je. Bernartovo temné svědomí se zastydělo za své hanebné činy a od té doby byl Bernart jako vyměněný. Pryč byla jeho krutost a morouství, takže ho lid začal mít rád..

Jak dobrým hospodařením majetek paní vzrůstal, stoupala i závist rytíře ze sousedního stříleckého hradu. Jednoho dne se paní vykláněla z ozubí mohutného cimbuří a těšila se pohledem na děti skotačící na nádvoří. V tom vidí, že se blíží družina jezdců se sousedním rytířem na čele. Vzácná návštěva! Paní sestoupila z hradeb, aby hosty přivítala. Ti se ji však chopili, zmocnili se i vzpouzejících se dětí a uvrhli je do hladomorny. Vetřelci zavedli na panství hrůzovládu. Z poddaných ani přátel se nikdo neodvážil ani muknout, jen probošt kláštera na hoře sv. Klimenta se vydal na hrad, aby surovci připomněl hříšnost jeho konání. Zpupný rytíř si z velebného kmeta tropil šašky a vypustil na něj smečku psů, kteří štvaného starce rozsápali. Z každé kapky starcovy krve vyrostl keříček barvínku, který je tam hojně vidět dodnes. Ale loupeživému rytíři časem začala celá hrůznost jeho provinění vyvstávat před očima. Děsem šílený vyběhl z hradu, pádil cestou necestou a ukončil svůj život pod hradem ve vodách rybníka..